Zamračené ráno slibovalo další z těch dusných šedivých dnů, kdy vás léto chytne pod krkem a snaží se z vás vymačkat všechnu šťávu.
Ještě půl hodiny a už zase pojede autobusem naložený do potu všech dalších chlapů, co jezdí každé ráno zcela nesmyslně z centra města do práce na jeho okraj. Nenáviděl tu stupidní práci. Jeho myšlenky přerušila s mateřskou rázností píšťala červené smaltované konvice na starém plynovém sporáku. Usmál se a se škodolibým výrazem se rychle otočil k posteli. Kostkovaný polštář letěl jeho směrem doprovázen nenávistným zavrčením. Ještě před pár lety by ho hodil zpátky a pak se vrhnul stejným směrem. Ranní desetiminutovka. Proud energie, který musel ven, a pak už mohl jít, jako správný chlap, na lov bizonů. Ta vzpomínka na malou chvíli zastavila jeho ruku. Ne, nebylo to tam. Jiskra uhasla pod nánosem odmítání, výčitek a hádek. Ráno to přece nemá ráda. Vzdychl si a stejně jako už mnoho dní v řadě jen položil polštář na zem a horkou vodu nalil do dvou hrnků. Vůně kafe ovládla celý pokoj. Vzal si svůj červený hrnek a stoupl si k otevřenému oknu. Jeho pohled klouzal po červených střechách starých domů v centru města. Tohle měl rád. Vlastně ani nevěděl proč.
Naproti přes dvůr o patro níž se otevřelo okno a ženská silueta v bílé polorozepnuté halence rozvibrovala vzduch. Měla zelený šátek kolem krku. Zůstal na ni koukat. Byla to ta ženská, co na ni civíte, nevíte proč, ale nemůžete přestat. Nebyla časopisově krásná, ale měla TO. To, co probudí lovce, zbystří jeho smysly a způsobí ten příjemný tlak. Zíral na ni, kafe v jeho ruce přestalo existovat. Červené střechy se slily do trochu vulgárního pozadí. Pak prostor mezi nimi rozdělila jako nůž bílá záclona. Uhnul pohledem k hodinám. Zdvižený ukazováček se opovážlivě přiblížil k nenáviděné šestce. Hrnek putoval do dřezu, pusa na tvář, taška do ruky a on na autobus. Stroj času už ho otáčel po jeho obvyklé dráze. Puch v autobuse se ho marně snažil vykolejit z jeho stereotypu. Fabrika bez oken ho spolkla bez chvilky zaváhání na příštích deset hodin. Deset hodin e-mailů, telefonů, hádek a schůzek ve veliké hale bez oken, kde na ně svítí celý den zářivkama. Navečer ho bude opět čekat autobus, pivo s pár kamarády a večer televize. V horším případě kolem něj budou opět lítat jedové šípy otázek: „Proč aspoň jednou nepřijdeš včas? Co kdybys dneska aspoň vyluxoval? A ty ponožky ze země bude sbírat kdo?“ Filtroval to. Hlavně se nenechat vyprovokovat. Uklidnit to, třeba přestane před zprávama ze sportu. „Vždyť jsem ti ráno uvařil kafe. Dobře, zítra nakoupím.“
Další ráno bylo stejné jako ta předchozí. Letní dusno přitisklo palec na puls celého dne už s prvními ranními zprávami. Další den čekání na bouřku. Nedal se zmást, věděl, že večer zase jen ukáže vztyčený prostředník ve vzduchu a bouřka nepřijde. Budík, kafe, okno. Do jeho stereotypu vklouzla zcela nenápadně i žena v bílé halence. Jen šátek měla dneska modrý. Nepokrytě na ni civěl z okna s kouřícím kafem v ruce a kostkovaným polštářem u nohou. Záclona opět udělala klapku a ukazováček na hodinách ho vrátil do běhu času. Autobus, fabrika, pivo, kámoši, televize a spát. Trvalo to už dva týdny a žena v bílém se včlenila do jeho světa stejně jako sportovní zprávy. Nechtěl ji minout. Stále ta lehce rozepnutá bílá halenka. Vlasy – no, však si ji představte, jaká by se vám líbila? Blond, zrzka nebo tmavovlasá? Možná by mohla mít vlasy jen hnědé, kdyby… Tohle nechám na Vás a vy to tajemství nechte mně. Takže – kde jsme to přestali? Stále ta bílá halenka. Polorozepnutá. Taky stále. Měnila se jen barva šátku: Oranžová, fialová, červená, zelená a modrá. Jednou ráno si uvědomil, že se ty barvy střídají pravidelně podle dnů v týdnu. To ho znechutilo. To je určitě ten typ ženský, kde se den v týdnu pozná i podle večeře. V pondělí chleba se sýrem, v úterý omeleta, ve středu chleba se šunkou, ve čtvrtek párky, v pátek hospoda a o víkendu špagety. Nesnášel pravidelnost. Jenže čím protivnější mu to bylo, tím častěji ji přes den viděl před sebou. V jeho představách nosila halenku rozepnutou čím dál víc. Ta halenka byla také čím dál víc průhledná. Jak by vlastně vypadala jen s tím šátkem kolem krku? A co kdyby foukl trochu studenější vítr?
Ráno se začal budit bez budíku. Vždycky měl přece rád ty chvíle u okna. Utěšoval se. Jenže červené střechy už dávno vybledly, a kdyby někdo některou z nich přeskládal na modrou, zřejmě by si toho ani nevšiml. Trvalo to pár týdnů, než z konvice na kafe sundal píšťalu. Čas, který trávil u okna, se pomalu prodlužoval. Začal se pro něj stávat jakousi zcela soukromou záležitostí. Věděla o něm? Jednou měla košili rozepnutou o knoflíček víc. Rozkřesalo to v něm pochodeň. V autobuse se začal podivně usmívat, večer chodil dřív spát. Občas ho zalil pocit viny. Proč? Mohl přece celej večer prohlížet mnohem vulgárnější ženy u svého počítače. Jenže v tom byl právě ten problém. Tohle nedělal. Nezajímalo ho neadresné vzrušení. Zajímala ho konkrétní bytost z masa a kostí. Časem si uvědomil, že stojí u okna ještě nenalíčená, vlasy neučesané a v ruce drží taky hrnek. Žlutý. Moc chtěl vědět, jestli tam má kafe. Ale proč? Spousta otázek „proč“. Tyhle otázky mu posílal jeho vnitřní hlídací pes. Moc dobře věděl, co se děje. Štěkal a vrčel a pokaždé byl vykázán do boudy. Vůně dobrodružství už dávno přebila vůni ranní kávy. On sám tyhle otázky filtroval. Mnohem víc ho zajímaly ty knoflíčky. Jednou měla košili rozepnutou o trochu víc, ale druhý den, už byly knoflíčky poctivě na svých místech. Občas měl pocit, že se usmála, jednou, že na něj vyplázla jazyk.
Místo u piva začal večer vysedávat v blízké kavárně na chodníku a očima rentgenoval chodce. Díky tomu získal perfektní přehled o tom, kdo kdy a s kým chodí večer domů. Všechny sousedy byl nucen pozdravit a k jeho nelibosti si k němu často někdo z nich přisedl. Vypil kávu a neměl se k odchodu. Neustále ho vyrušoval v jeho pozorování. Zase mu proklouzla! Domů (teda spíš do toho bytu ve třetím patře) se pak pravidelně vracel střízlivý, ale s mizernou náladou.
Nezapomínal na pusu na tvář, desetiminutovky páteční noci probíhaly dle zaběhlého plánu, jen druhý červený hrnek byl ráno trochu vylekaný, protože v něm nikdo nezalil kafe. Nemohlo jí to uniknout. Jednou ráno se vzbudil a jejich role se prohodily. To ona najednou stála u okna, kafe v ruce, obalená závojem ticha a tajemství. Rozčílilo ho to. Stála na posvátné půdě s botama od hnoje a na tváři měla triumfální úsměv: „Překvapení!“ Zhrozil se. Strach v jeho očích musela vidět. Jenže jeho pud sebezáchovy byl někde na sedmé koleji. Zděšení stálo na první a zlost hned na druhé. Také v ní narůstala zlost. Věděla, že tu NĚCO je. Nevěděla co, ale instinkt jí říkal, že někdo už dávno mlátí krumpáčem do základních kamenů jejích všedních dnů.
Zatímco ho propichovala svýma studenýma očima, sáhl po svém hrnku a k dovršení špatného začátku toho dne zjistil, že je prázdný. Vztekle sáhl po konvici a zalil kafe malým zbytkem částečně již vychladlé vody. Pak vzal hrnek a v pyžamu zmizel z bytu. Prásk. Jako by náraz dveří o futra mohl udělat tečku za tím, co nechtěl vidět. Vyběhl po schodech nahoru ke střeše a po požárním žebříku vyšplhal až k poklopu. Nebyl zamčený. Lehce ho nadzvedl, protáhl se vzniklým otvorem a pomalu se vydal po starých taškách ke komínu. Spokojeně si sedl a rozhlédl se kolem. Bylo tu krásně. Nadhled. To potřeboval. Zase po dlouhé době vnímal červené hřebeny střech. Proč vlastně nesnídá tady? Stočil pohled dolů, ale přesah střechy byl samozřejmě moc velký, aby mohl vidět do oken druhého patra před sebou. Proto! Dostavila se okamžitá odpověď. V dáli viděl zelenou nabubřelou střechu barokního kostela. Holubi kroužili kolem. Ten den chodil snad mátožněji než v těch největších vedrech. V hlavě se mu líhl jeden nesmyslný plán za druhým. Ve svých představách překonával vzdálenost k protějšímu oknu různými hrdinskými způsoby a pokaždé se mu dostalo nadšeného přijetí. Bloumal po obchodech s vybavením pro out-doorové sporty, dokonce byl trénovat na lezecké stěně.
Konvice dál ráno nepískala, polštář nelítal, hrnečky s kávou se vyprazdňovaly současně a ticho zahustilo prostor podkrovního bytu. Dál zbytečně vysedával v kavárně a po příchodu ho už ani nezasypávaly výčitky, kde byl tak dlouho. Ticho. Ticho před bouřkou? V létě člověk nikdy neví.
A pak, v den, kdy bouřka konečně přišla, rezignoval a u protějšího vchodu dole prostě zazvonil.
