Hodně vášní vyvolalo nepříliš obratné vyjádření, že lidé v karanténě nebudou mít možnost v říjnu volit. Obratem se nastartovala debata, jak přizpůsobit volby lidem v karanténě, jak změnit zákon nejen s ohledem na aktuální situaci.
MÁME PRÁVO VOLIT
Zaznamenala jsem také debatu o tom, jak zajistit přístup k volbám například v domovech seniorů. Co jsem už moc neslyšela, a ne že bych na to nebyla svým způsobem zvyklá, jak zajistíme volby v domovech pro osoby se zdravotním postižením nebo v domovech se zvláštním režimem. V těchto domovech snad nežijí voliči? Vědí všichni tito lidé bezpečně, že mohou volit? Dostanou se k nim informace o tom, jak na to? Zajímá to vůbec někoho mimo tyto zařízení?
V domovech seniorů a v domovech pro osoby se zdravotním postižením, v domovech se zvláštním režimem nežijí většinově lidé, kteří byli zbaveni soudem volebního práva. Žijí tam ale lidé, kteří potřebují dostupné informace jednoduchou formou. Co udělat, když nemohu k volbám dojít, jak na to, když budu v karanténě. Co mám udělat proto, abych zkrátka mohl/a volit, pokud volit chci.
To, že se musí upravit volební zákon, souhlasím. Nedebatuji o volebním systému jako celku, ale o tom, jak na to v případě karantény. Podle mě to složitá matematika není. Mohu si domluvit přenosnou volební urnu, která s komisí dorazí. Dokážu si představit, že volím s ochrannými pomůckami, jako jinde ve světě.
MÁME PRÁVO VOLIT?
Co však mi dlouhodobě chybí je nikoliv kampaň volebních stran v pobytových zařízeních, ale kampaň pro lidi, kteří prostě naši realitu chápou trochu jinak. Nepočítáme s tím, že k volbám jdou i lidé, kteří potřebují některé věci vysvětlit jinak, potřebují víc času na rozmyšlení, že chtějí volit ti, kteří nemají občanské průkazy, protože mu ji opatrovník z opatrnosti před zneužitím nedává. Chybí mi to, že politici nepočítají s lidmi, kteří ať už žijí kdekoliv, mají ztížený přístup k volbám obecně a my s nimi počítáme pouze pokud se na to dívají kamery a je dobré se ukázat s člověkem, který to nemá jednoduché. Přeci každý, kdo má volební právo by měl mít přístupné informace podané srozumitelnou řečí. Ke každému voliči by se mělo dostat včas, kdy jsou volby, kde jsou, a co mám dělat, pokud nemohu přijít sám k volbám. A třeba taková drobnost, abychom věděli, zda je volební místnost bezbariérová.
Zdá se vám, že to všechno je přeci samozřejmé? Tady je přepis rozhovoru, který jsem slyšela na vlastní uši. Jméno kandidátky je fiktivní:
Volič: „Chci jít volit, kamarádi říkali, že k tomu potřebuju občanku“
Voličův opatrovník: „K čemu bys jí potřeboval, volit prostě nemusíš“
Volič: „Já chci k volbám, kluci taky jdou, mě se líbí Maruška Nováková, kterou chci volit“
Voličův opatrovník: „Tvůj hlas to stejně nezmění, co bys volil, kdybys měl občanku, někdo by ti jí ukradl“
Volič: „Kluci říkali, že dospělí lidé volí a já jsem dospělý“
Voličův opatrovník: „Abys volil, musela bych s tím souhlasit, já nesouhlasím, volit nepůjdeš“
MÁME PRÁVO VOLIT!
Rozhovor jak z jiného světa? Kdepak, i to se stává. A je to dáno také tím, že to společnost toleruje. Žádný vedoucí pracovník v sociálních službách není schopen uhlídat každého jednotlivého klienta s opatrovníkem. Společnost by se měla obecně zabývat tím, jak dát možnost volby každému, kdo má volební právo. Bez ohledu na to, co si myslím o voliči. Každý jeden je důležitý. Bez ohledu na to, zda se jedná o člověka v produktivním věku, člověka se zdravotním postižením nebo člověka ve věku seniorském. Pokud volby mají být pro všechny, musí se mnohé změnit, nikoliv jen pro korona dobu, ale napořád.
„Bariérovost“ není jen v architektonických překážkách, je také často v našich hlavách. Některé voliče prostě společnost stále podceňuje. Jsme si tedy před zákonem stále rovni? Musíme být!
