Sociální služby ve slepé uličce

Sociální služby jsou jak fackovací panák. Potřebujeme změnu myšlení a dohonit vlak, který už ujel. Změna systému. Slýchávám tohle zaklínadlo, co se sociálním službám věnuji. Tedy v podstatě celý profesní život. 

Zaklínají se tím politici před každými volbami. Bez výsledku. Vždy to končí jen urputným bojem o nějakou tu korunu navíc. Ale to na nutnosti skutečné změny nic nemění.Pro začátek je dobré si říct, co to vlastně ta oblast sociálních služeb je. Bavíme seo terénní, ambulantní nebo pobytové službě.Všechny tyto služby by měly býtnastaveny tak, aby se dle potřeby daly poskládat jako stavebnice. Od asistenčních služeb, po ambulantní, odlehčovací a když to jinak nejde, pak pobytovou službu, kdy občan by měl mít možnost si vybrat to, co mu nejvíce pasuje.

Malý příklad

Bydlím v jednom městě, maminka v jiném. Potřebuji k ní asistenční službu 3x týdně. Návštěva lékaře, doprovod na rehabilitaci, pomoc s hygienou případně další služby. Zvednete telefon a za chvilku víte, že žádná asistence nebude. Prostě nemají volnou kapacitu. Pak začnete přemýšlet o neformální péči a začnete vyvěšovat inzerci po vysokých školách a budete se snažit sehnat někoho na „brigádu“. Rádi nakonec zaplatíte studentovi, i když není pojištěn proti případné způsobené škodě, nenese za nic odpovědnost, nikdo za něj neručí a vlastně nemá ve finále ani patřičnou kvalifikaci a vzdělání.

Ani to však nemusí vyjít. Studenti se také zrovna nehrnou. Takže začnete kloubit rodinu, práci a začnete dojíždět. Maminka asistenci potřebuje a přes to nejede vlak. Jenže, i když každý víkend navaříte dopředu, nakoupíte, vyžehlíte, uklidíte, maminku zaopatříte, co to jde, nemůžete každý druhý všední den péči zajistit. Chcete co nejdéle udržet maminku v jejím přirozeném prostředí, kde se cítí dobře, ale nakonec narazíte na vlastní limity. Rodina, práce, čas…

Co jsem vším tímhle chtěla říct?

Chceme mít maximum sociálních služeb, které jsou přímo za člověkem, chceme v maximální možné míře udržet lidi v jejich přirozeném prostředí a asistovat přímo u nich doma. Jde o jednu z nejnáročnějších služeb. Je dobré zmínit, že nejde pouze o seniory, ale také o děti se zdravotním postižením, dospělé lidi s nejrůznějšími typy zdravotního postižení. Asistentů je zoufale málo nemají jen jednoho klienta. Musí zvládnout práci pro několik klientů vzdálených od sebe i několik kilometrů.

No a jsme u financování sociálních služeb. Něco si hradí klient služby a něco vždy přidává stát. Nejde jen o hodinovou sazbu. Asistent má někde zázemí, někdo službu nasmlouvá, někdo naplánuje. Někdo ve firmě dělá účetnictví, někdo počítá mzdy atd., atd., atd.

Obecně je velmi nutné jasně stanovit nejenom jak mají služby vypadat, ale také stanovit kdo je a v jaké míře uhradí. Žádná sociální služba v České republice neví, jak to bude s financováním na další rok. Sociální služba má klienty a ví kolik jí klient může maximálně zaplatit. Už ale neví, kdo dofinancuje zbylé náklady. Sociální služby nelze finančně naplánovat na tři roky dopředu. Využívá je stále více, ale vydrží sociální služby v této nejistotě s dostatkem zaměstnanců?

Představte si, že podnikáte a máte zaměstnance. Přitom nevíte, co bude za pár měsíců, až se přehoupne nový rok. Jedinou jistotou je, že mnozí zaměstnanci nenechají své klienty bez asistence. Zaměstnanců však stále ubývá a noví se nehrnou. Proč je nasnadě, výdělky nevalné, nároky vysoké a nikdo neví, co bude z roku na rok.Sociální služby si zaslouží jisté financování a pak je možné je rozvíjet. Ano, takhle „jednoduché“ to je.