Žijeme v sexuálně otevřené době. V médiích se zcela vážně diskutuje o všech myslitelných formách sexuální orientace. Někdy si sama pro sebe říkám, jestli toho už není trochu moc.
Když se mluví o sexu, vytěsňujeme z něj lidi s mentálním postižením. Jako kdyby s tímto tématem neměli nic společného. Je sex jen pro někoho? Občas mám pocit, že toto téma je zapovězeno a někteří o něm přemýšlí na úrovni nějaké strašné úchylky.
VŠICHNI JSME SEXUÁLNÍ BYTOSTI
V oblasti sexuality se běžně mluví o lidech zdravých. Ruku na srdce, kdo z vás se kdy zabýval otázkou jako to má se sexualitou člověk s mentálním postižením? V oblasti sexuality to máme každý z nás nastaveno různě. Někdo je otevřenější, někdo ne. Někteří z nás se potřebují chlubit se svými prožitky, někdo se červená jen při pomyšlení, že by se přišlo na to, co se večer dělo pod peřinou.
Celkově ale žijeme ve společnosti, která je otevřená obecně přijímané sexualitě a nebojíme se o tom mluvit. Už to dávno není zakázané ovoce. Považujeme za normální, že má každý právo prožívat své uspokojení v oblasti sexu podle své orientace. Je normální se sebeuspokojovat stejně tak, jako je žít a mít sex s milovanou osobou. Naše otevřenost tak nějak podivně končí, když by se mělo mluvit o sexualitě mentálně postižených. Přitom dohromady o nic nejde. Když může takto žít běžná společnost a prožívat svůj sexuální život naplno, proč by takto nemohla žít osoba s mentálním postižením?
NIŽŠÍ IQ NEZNAMENÁ NIŽŠÍ TOUHU
Pokud hovořím o lidech s mentálním postižením, pak říkám, že se lišíme výší IQ, ale touhy, potřeby, prožitky a city, v tom jsme si v podstatě všichni podobni. Dávno pryč je doba, kdy v Domově Sulická zaměstnankyně na masturbujícího klienta na chodbě zakřičela: „Fuj, co to děláš ty nestydo!“
Byla jsem první den v Domově a zaměstnankyně jsem se zeptala, co dělá klient špatně? Vedla jsem polemiku nad tím, zda by spíše neměla klienta upozornit na to, že pro podobné aktivity je správné být v soukromí. Zaměstnankyně mi odpověděla, že nemá co masturbovat, neboť je mentálně postižený. Klient přitom tuto zaměstnankyni zjevně usvědčoval z omylu.
Zeptala jsem se jí k danému tématu otázkou velmi na tělo. Zkrátka, jak se říká v jednom filmu: „Kdo to nikdy nedělal, ať zvedne ruku“. Zaměstnankyně u nás již nepracuje a já jsem velmi ráda, že máme mezi sebou kolegy, kteří ví, že láska, sex, a vše s tím spojené patří k životu u všech lidí bez rozdílu. V rámci práce se sexualitou se snažíme klienty navést, co je na veřejnosti vhodné a co naopak patří do soukromí, jak navazovat vztahy. Zároveň se je snažíme edukovat v základních oblastech, jakými jsou lidské tělo, jak funguje, co je to sexualita, co jsou to emoce a prožívání, zásady hygieny, co jsou to hranice a podobně. Stejné je to o poučení o určité ochraně, antikoncepci, i to k sexu patří.
JE TO ZKRÁTKA NORMÁLNÍ
Pokud máme hovořit o běžném životě našich klientů, pak je to o určité otevřenosti i v oblasti sexu. S projektem sexuality jsme v Domově Sulická, začali v loňském roce. Zaměřujeme se na vzdělání sexuálních důvěrníků. Spolupracujeme s organizacemi, které se tímto tématem zabývají déle než my. Téma je pro nás a naše klienty tak moc silné, že jsme se mu naplno věnovali v našem časopise „Z Domova“, kde jsem v úvodním slovu psala něco podobného jako nyní.
No, a o tom to je, mluvit o tom, že to, co potřebuje každý z nás, potřebuje i člověk, který je z našeho pohledu možná „mimo“, ale pokládám si často otázku: „Kdo z nás je vlastně mimo?“ Nevnucujme druhým (v tomto případě lidem s mentálním postižením), že pro někoho je vyhrazena pouze nenaplněná a nedokonalá láska. Sex patří k životu a pokud se naši klienti potřebují vyznat v tom oč zde běží, pak právě proto školíme naše důvěrníky. Aby se klienti mohli svěřit se svými potřebami. A tu cestu jsme našli. Je to přeci normální.
Přeji vám všem láskyplné a naplněné vztahy.
PS: Pokud hovořím o sexuálních důvěrnících v Domově Sulická, pak bych ráda dovysvětlila, že se nejedná o asistenci při sexu.
