Průběžně se z médií dozvídáme, jak strmě roste počet pacientů s psychickými problémy. Jedna rovina se ale nezmiňuje vůbec. Dramatický deficit psychiatrické péče pro specifické jedince s dalším postižením.
Honosíme se tím, jak připravujeme, začínáme realizovat, zavádíme nebo financujeme reformu psychiatrické péče. Jak pacienti psychiatrických oddělení nebudou napříště v dlouhodobých hospitalizacích, ale budou doma a mohou docházet do ambulantních center. Určitě jako člověk, který nemá rád nemocnice, dlouhodobé hospitalizace, neosobní přístup, souhlasím. Má to však jeden háček. Ne všichni mají možnost plnohodnotného návratu a co s člověkem, kterého prostě a jednoduše není kam vrátit? Znám případy, kdy návrat zpět do rodiny není možný. Znám případy, kdy pobytová služba zpět klienta nevezme kvůli jeho agresi, za kterou sice nemůže, ale je třeba chránit ostatní klienty a zaměstnance.
Řídím velkou pobytovou sociální službu, konkrétně domov pro osoby se zdravotním postižením a chráněné bydlení. Bohužel něco o tomto problému vím. Z dlouhodobého pohledu je nutno říci, že psychiatrická péče si zaslouží nemalé změny. Určitě má dojít k plánové reformě. Nesmí se ale zapomenout na změnu sociálních služeb. I tady potřebujeme plánovat. Dnes jsou klienti často „navraceni“ z pobytu na psychiatrii do sociálních služeb, kam se prostě nehodí, kde je odlišná cílová skupina.
Obecně chybí návazné sociální služby. Chybí nám zkrátka specializované sociální služby, které mohou převzít klienty z dlouhodobé psychiatrické hospitalizace. Chybí a zatím nevím, že by se o takových veřejně hovořilo. Chybí debata nejrůznějších pracovních skupin na téma, pokud nelze zajistit sociální službu typu chráněné bydlení nebo podpora v bydlení, jak zajistit, vybavit a vytrénovat personál pro specifické skupiny lidí, kteří potřebují naší odbornou pomoc v podobě pobytové služby.
Hovořím skutečně o krajních případech, o kterých vím, že existují a že jsou už nyní zapotřebí. V sociálních službách se ocitají lidé, kteří trpí například specifickými projevy ataky agrese. Jsem proto, abychom v návalu dobra uvažovali i o tom, že je velmi potřebné nastavit specifické, důstojné pobytové služby pro tyto lidi, kteří zkrátka nemají kam jít.
Myslíme-li si, že lze reformu psychiatrické péče dělat bez zajištění následné sociální služby a potřebného financování, tak ze své letité praxe musím konstatovat, že myslíme špatně.
