Platy podle Maláčové. K pláči…

Paní ministryně si na rozdávání peněz založila politickou kariéru. Nic proti. Každý dělá, co umí. Často jde však buď o zbytečné, virtuální, nebo chcete-li mediální rozhazování. Tam, kde by to bylo třeba, je ticho po pěšině.

TOMU DALA, A NA TOHO UŽ SE NEDOSTALO

(Ne)přidávání platů podle paní ministryně Maláčové by byla humorná historka u vína, kdyby to nebylo k naštvání, dupání a k pláči. Na sklonku loňského roku paní ministryně vysílala na všechny strany úsměvy a vyhlásila, že všem pracovníkům v sociálních službách zajistila zvýšení platů o 10%. Pracovníci, VŠICHNI PRACOVNÍCI se dopředu zaradovali.

Jakmile však vyšly patřičné platové tabulky a zaměstnavatelé, kteří fungují podle tabulek, tedy ti zaměstnanci, kteří mají platy, nikoliv smluvní mzdy se nestačili divit. Platy se zvyšují od ledna 2021 „pouze“ pracovníkům v sociálních službách (těm co pracují přímo u klientů) a zdravotním sestrám. Kuchaři, údržbáři, řidiči, pradlenky nebo administrativní pracovníci nedostali nic.

SLIBY CHYBY

Aby bylo jasno. V letošním roce nikdo moc zvýšení platů nečekal. Žijeme ve velmi těžké době a v sociálních službách by mnozí zamáčkli slzu, zaťali zuby a vše vydrželi (tak jako už tolikrát). Vždyť dostanou přidáno už tím, že se daně budou počítat z hrubé nikoliv superhrubé mzdy.

Nicméně, pokud někdo někoho opakovaně utvrzuje, že mu přilepší a nevysvětlí, že to nakonec nejde, pak samozřejmě přichází zklamání a pořádná naštvanost. Asi to nakonec paní ministryni Maláčové došlo, a tak to vylepšila děkovným dopisem. V něm se píše, že zaměstnavatelé těm, kterým se nepřidává v tabulkách, mají zvýšit nějak osobní ohodnocení a o peníze požádat kraje, protože dostaly navýšení dotačních titulů na mzdy. Kraje ovšem říkají, že na tabulkové platy ano, na osobní ohodnocení nikoliv. Ono to totiž technicky jen tak nelze, přiznat finanční prostředky na osobní ohodnocení. No, a je to jako v té pohádce O slepičce a kohoutkovi.

ŽIVOT NA JINÉ PLANETĚ

Problém je, že paní ministryně buď udělala chybu, kterou neumí přiznat, nebo nevyjednala dostatek finančních zdrojů. Obojí se může stát a bylo by dospělé přiznat barvu. Paní ministryně však nikdy nepřišla do styku s běžným reálným životem a obíhá kdesi v dalekém vesmíru vládních strastí. Ona nemusí jednat s (ne)obyčejným kuchařem nebo pradlenkou, a nemusí jim vysvětlovat, že do médií se to hezky tlachá a slibuje nesplnitelné.

Povzdech ředitelky Domova Sulická je především o tom, že své zaměstnance chápu a oni zřejmě chápou i mě, že nebudu a nemohu postupovat podle krkolomného návodu paní ministryně Maláčové. Co však nepochopím já ani zaměstnanci je právě jednání paní ministryně.