Když si v google vyhledávači zadáte „význam čísla 9“ vyjede vám mimo jiné, že pokud chcete dosáhnout úspěchu a splnit si své sny a přání, je právě devítka šťastným číslem. Ne, neřídím život numerologií. Jen se to tak sešlo.
Devět let jsem ředitelkou Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická a mým přáním bylo vytvořit lidskou sociální službu. Začátky rozhodně nebyly lehké.Přišla jsem do pobytové služby, kde slova ne, nelze, nejde, to je zakázaný bylo nejčastěji používanými slovy.
Žít v pobytové službě nesmí znamenat, že klient má zakázáno žít co nejvíce běžným způsobem života. To, co jsem se svými kolegy kdysi nastartovala byla cesta humanizace. Byla to cesta individuální péče, kdy klient a asistent jsou partnery. Dnes s klienty společně plánujeme směr jejich života. Jdeme s klientem za JEHO cílem. Tím může být třeba dosažení vzdělání, získání pracovního uplatnění. Cíle mohou být i o tom, kontaktovat se pravidelně s rodinou a mnoho dalších. Kdysi jsme třeba rozjeli cestu dorozumívání se s klienty, kteří se nevyjadřují běžnými slovy, ale třeba prostřednictvím zástupných předmětů, prostřednictvím fotografií nebo piktogramů. I to je cíl!
Devět let se s kolegy velmi snažím o to napravit pověst pobytové služby. Pobytová služba není zdravotní zařízení, i když v nich slouží a dělají kus vynikající práce zdravotní sestry v rámci ošetřovatelské péče. Hlavní slovo ale má mít vždy klient a pracovník v přímé péči mu má pomoci žít co nejblíže běžné společnosti.
Devět let společného života s Domovem Sulická je možná na knihu…Rozhodně už vím, že lze nastavit systém, který je založen na partnerství, potřebné pomoci a podpoře.Třeba nyní se vrátili někteří klienti z pobytu od moře, další tento týden končí studijní rok ve svých školách, což je důvod k oslavě a pak šup na prázdniny. Radujeme se z toho, že si budeme užívat léta co to jde.
Že je vám to povědomé? No, aby ne! Takhle je to přeci normální a my se snažíme naše klienty tomu „běžnému“ životu co nejvíce přiblížit. Žít v pobytové službě, pokud nejde být doma mezi svými blízkými, nesmí znamenat konec mého života, konec všeho, co jsem kdy znala a čím jsem žila. Není to jednoduché, ale jde to. Nejsem přitom naivní a také už vím, že do puntíku naši klientům „vyrobit“ běžný život nelze. Vím, že jsou mezi službami velké rozdíly. Vím, že jsou služby a „služby“. Vím, že se o velkých službách mluví jako o ústavech hodných k uzavření. Ale také vím, že když máte dobrý tým, má pobytová služba svůj hluboký význam a jde to.
Možná i díky tomu mě po devíti letech čeká výzva, o kterou bych se ráda podělila v dalším textu.
