Určitě nejsem sama, kým otřásla informace o týrání klientek řádovými sestrami kdesi v Polsku. Jde o neodpustitelné selhání jednotlivců, které ovšem, jako téměř vždy, vrhá špatné světlo na pobytové sociální služby, jako takové.
Musíme si chtě nechtě přiznat, že pobytové sociální služby tady byly, jsou a budou. Jednoduše proto, protože jsou potřeba. Jde jen o to, jak mají vypadat, jak je zvládneme financovat a za jakých podmínek v nich klienti mají klienti žít.
Podle mě to není tak složité. Pobytová služba má připomínat domov, jak je to jen možné. Nebudu se zabývat tím, jak mají být velké, to je na mnoho ekonomických přednášek. Jde mně teď o definici přístupu k lidem, kteří žijí v pobytové službě. Co se stalo v Polsku je otřesné, ale zcela určitě nejde o systémové selhání. Ani v nejmenším to ovšem nesnižuje osobní vinu těch, kteří jsou schopni týrat svěřené osoby, jež se nemohou nijak bránit. Je to extrém, který je ovšem, jak to tak bývá, mediálně vděčný.
Ráda bych se totiž častěji dočetla o opačných příkladech. Tedy o tom, jak to může skvěle fungovat, a jak to funguje! Stále totiž ve své praxi narážím na předsudky. Pořád se o pobytových službách zkratkovitě píše jako o ústavech. A říkám si, co jsme udělali pro to, aby to tak nebylo?Máme nastaveno jasně jak má domov/pobytová služba vypadat? Máme jasně nastaven přístup ke klientům? Proč ještě někde pobytové služby, kde jsou například separovány zvlášť ženy a muži?Dlouhodobě vedu v Praze poměrně velkou sociální službu. Domov Sulická jsem přebírala v žalostném stavu. Velké pokoje, málo personálu. Zamykání klientů v pokojích…
Dneska jde o moderní sociální službu, jedno a dvoulůžkové pokoje ve třech budovách a třech bytech. Jsme služba, kde pospolu žijí muži i ženy, společně žijí i páry. Klienty motivujeme ke vzdělávání a nalezení si pracovního uplatnění. Snažíme co nejvíce simulovat běžní život tam, kde ho nemůžeme žít na první dobrou.Letos jsme začali s posilováním povědomí klientů o svých právech. Nedokážu si představit situaci, že by klienta zaměstnanec uhodil a podařilo se to ututlat. Že by to klient nedal jakkoli najevo a že by to poté nikdo neřešil. Je to o dlouhodobé podpoře klientů, o dobrém výběru zaměstnanců a práci se všemi dohromady.
Proč to píšu? Jeden článek může vyvolat paniku a opětovný hlas „pryč s ústavy!“Opakuji, že se znalostí mnoha sociálních služeb minimálně v naší zemi se domnívám, že v Polsku došlo k selhání jedinců a že budou přísně potrestáni. Věřím, že namísto paniky „zrušme ústavy“ dojde spíše k tomu, abychom je rozvíjeli a pro lidi, kteří nemohou žít samostatně. Mnoho let se svými kolegy v Domově Sulická pracujeme na změně, nejsme ústav, jsme domov, i když trošku větší. Žít důstojně a být součástí společnosti – taková má být definice pobytové sociální služby.
