Na pár týdnů jsem se tady odmlčela a moc ráda se k blogu zase vracím. Nerada píšu o sobě samé, ale berte to jako vysvětlení mojí absence, a hlavně jako poděkování za péči, které se mně dostalo od našich zdravotníků.
Doběhl mě COVID-19. Jako astmatička patřím do rizikové skupiny a do nemocnice jsem se odporoučela s oboustranným zápalem plic. Úplně přesně si všech 11 dnů hospitalizace nepamatuji, ale vím jistě, že před nasazením zdravotníků a pomocného personálu v nemocnici je třeba hluboce smeknout. Nekončící řada pacientů, kterým není dobře, stále něco potřebují a sestřičky jsou přitom stále k dispozici. Často mě pak v týdnech domácího doléčování napadlo, jestli se vůbec stihnou najíst, nebo si jen na chvilku obyčejně odpočinout.
A to je hlavní důvod, proč se vůbec o své „covidové“ epizodě zmiňuji. Dokud jsem byla zdravá, tak jsem si to pořádně nedokázala uvědomit. Se svými kolegy jsem pracovala na zvládnutí situace v domově Sulická. Člověk zařadil vysokou rychlost, vyburcoval tým, nekoukal napravo nalevo a staral se o klienty. Co na tom, že shůry přicházejí často chaotická či přímo protichůdná nařízení. Prostě se jede. S odstupem na nemocničním lůžku jsem si naplno uvědomila, jak moc to všechno závisí na lidech v provozu. Na těch, kterým se tak specificky dnes říká, že jsou to ti v první linii.
Nebýt zdravotníků, pracovníků v sociálních službách, kteří se řídí svým zdravým rozumem, kteří pomáhají bez ohledu na své pohodlí a ohodnocení, kde bychom byli!
Ještě jednou velké díky za Vaše nasazení, za to, že každé ráno vstanete a navzdory nebezpečí pro vás i vaše rodiny, navzdory rostoucí únavě prostě jdete pomáhat druhým.Smekám před svými kolegy, před veškerým personálem v nemocnicích a samozřejmě před vámi, kteří jste se starali o mě.Bez vás bych tu dnes nebyla.
