- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
A jako dítě ze socialismu vzešlé nepociťuji z té doby žádná traumata. Ba naopak dnes mi přijde nostalgicky úsměvné, že jsem generace samoobsluh zn. Pramen a hospod zn. Jednota. Že jsem generace vzešlá ze dvou existujících bicyklů (Pionýr 22 a Sobi 20). Že jsem generace, jíž nebylo třeba nařizovat školní uniformy, neboť po Ježíšku nakvačila vždy celá škola v týchž šatech a děti se chlubily týmiž dárky. Pionýrský šátek se mi prostě líbil, jak se holce líbí „módní doplňky“. Lampionové průvody jsem milovala, prvomájové jakbysmet a na pionýrských táborech byla psina, protože jsme zkrátka byly děti a politicko-ekonomický kontext oněch „kratochvílí“ jsme vůbec nevnímaly. Sójový kmen, Vitacit, Pedro či ledňák za kačku rovnaly se vrácení jedné láhve a s těmito poklady jsme si spokojeně labužírovali ve výkopech inženýrských sítí nově stavěného sídliště. Josef Lada by se sice vyvrátil, ale já si na dětství nestěžuji.
O to hůř dnes.
O to hůř dnes, kdy s velkým zájmem sleduji televizní a rozhlasové dokumentární pořady o době, lidech, jejich osudech, historii a historických souvislostech a to puzzle o českých zemích od dob prvorepublikových po současnost mi pomalu ale jistě zapadá do sebe a utváří roztodivný obraz. A děsí mě mnohé.
Děsí mě například i ten paradox, že zatímco nacisté zabírali majetek a vraždili jiné národy, jiné „rasy“ (a teď zcela pomíjím absurditu jejich ideologie), tak čeští komunisté zabírali český majetek a vraždili svůj vlastní národ, svou zemi, své Čechy. České děti připravovali o české matky. České ženy připravovali o jejich české muže. Českou kulturu připravovali o české pilíře. A co hůř, na rozdíl od nacismu je nikdy nikdo nezakázal. Já chápu, že dějiny netvoří strana, nýbrž že stranu tvoří lidé a lidé tvoří dějiny a je jedno pod jméno jaké politické strany se schovají, na jménu nezáleží, ale i tak z úcty a z piety k těm, kdož jménem „socialistické republiky“ přišli o důstojnost, majetek, zdraví případně i život..., alespoň z úcty k nim.
A proč tohle teď vlastně píši? Píši to z úcty ke dvěma lidem, jejichž osudy se o mne lehounce otřely a já si dnes neumím ani představit, jak zoufalí a bezmocní museli být. Mluvím o vysokoškolsky vzdělaném manželském páru dvou lékařů na malém městě, kteří si za první republiky postavili za poctivě vydělané peníze dům, v něm si zřídili soukromou lékařskou praxi a začali žít svůj „český sen“. Stali se váženými občany, svému jménu dělali čest, věnovali se svému poslání, založili rodinu a vše se zdálo být ideálním. A pak přišla padesátá léta. Konec soukromé praxe. Dům zabaven pro účely Ústavu národního zdraví. Jeden šup mazej pomocná sílo do JZD. Druhý šup mazej pomocná sílo do černouhelného dolu. A léta ubíhala a duše chřadly, dům chátral, režim sílil. A z českého snu zbyli jen dva stárnoucí zlomení. První z nich zaplatil životem poměrně záhy. Druhý z nich zahořkl a izoloval se od okolního světa a spolu se svou samotou zemřel o několik let později.
A když si uvědomím, že tenhle příběh je jen malým nepatrným vzorkem..., malou hnědou kapičkou z obrovské páchnoucí louže, je mi z toho smutno.
...a zatímco já si lízala Vitacit, elitou národa se stali zelináři, automechanici a řezníci...
Další články autora |
Přebalit, vykoupat, umýt hlavu, pořádně promazat celé tělíčko... Skvělým parťákem pro takový večerní rituál je sebamed Baby. Sháníte-li jednoho...