...jsou všude kolem nás a je škoda, jestli je nevidíte... A nebo je vidíte a zatím nevíte, zatím si nevšímáte, že...
Mnoho z Vás zažilo ten pocit, když se vracíte z veteriny, kam jste šli se svým parťákem a domů se vracíte už jen s obojkem v dlani.
Já to zažila též. A dnes zase. A to mě přivedlo k jedné myšlence.
Každému občas bleskne hlavou, co je po smrti? Je něco? Jsou tu s námi zesnulí blízcí, uvidíme my své blízké až zemřeme? Nevím a pro tuto chvíli to není podstatné, protože takhle přemýšlím pouze o lidech.
O zvířatech, o těch tvorech, co nás provázeli dlouhá léta našeho života si tohle nemyslím. Nikdy mě nenapadlo, že tu po smrti někde jsou.
Nemohou být.
Lidstvo odnepaměti smýšlí o andělech, mají různou podobu a tradují se o nich různé zvěsti. Pro mě jsou andělé zvířata.
Tvorové věrní, bezelstní a čistí, kteří se objevili na tomto světě proto, aby nás učinili lepšími. Tvorové, kteří jsou na tomto světě, aby nás milovali a do posledního dechu stáli při nás, ať jsme jacíkoliv. Je jim jedno, jaké máme IQ. Je jim jedno zda krademe, jsme na nezaměstnaní nebo jsme bohatí a mocní. Je jim jedno, jestli máme Downův syndrom, či jsme autisté. Je jim jedno, zda jsme anorektičky nebo máme 80 kg nadváhy. Milují nás čistě a nezištně.
Jsou tu proto, aby ty smutné a introvertní z nás naučili se smát a vnímat svět šaškovskýma očima. Jsou tu proto, aby ty sobecké a sebestředné z nás naučili bát o někoho a milovat někoho jiného než sami sebe. Jsou tu proto, aby ty lehkomyslné flegmatiky naučili starostem a zodpovědnosti. Jsou tu proto, aby každý z nás občas viděl, jací jsme my lidé hovada oproti nim, aby nás přiměli se zastydět.
Jsou to andělé, kteří vstupují do našich životů proto, že ho mají obohatit, nic za to nechtít, nic si nevzít a pak mlčky a s pokorou odejít.
Nevím, kolik andělů mi tu po sobě ještě nechá svůj obojek. Kolik andělů mi z očí vycedí moře slz. Ale děkuji jim a děkuji i tomu, kdo je sem posílá.
