V tisku mne šokoval otřesný příběh malé plačící holčičky, která bezradně stála před domem na ulici a hledala pomoc. Náhodnému strážníkovi sdělila, že její mamince je špatně a že si neví rady. Nechci se dopustit bestiálního sarkasmu, ale maminku v té době už nic netrápilo. Maminka byla bohužel mrtvá. Vinou obyčejného milimetrového žihadla.
SršeňMiroslav Hrdý
Tento příběh mě zasáhl svou krutostí nenadálostí a nezvratností. Za malou bezmocnou holčičkou jsem (chtě nechtě) spatřovala na okamžik své dítě a za zemřelou ženou – sebe.
Kdo nezažil, neumí si tu hrůzu představit. Kdysi mi život zkřížil také jakýsi polétavý hmyz a dal mi okusit svého jedu. Žihadel jsem před tím dostala spousty – vždy bez reakce. Najednou to však bylo jiné.
Vytáhla jsem si žihadlo z ranky a pokrčovala si svou cestou. Jen pár kroků. Po dvaceti metrech chůze se mi za plného vědomí začal rozpíjet obraz před očima, okolí ztrácelo barvy, rozmazávaly se kontury a já propadla šílené panice. V ten samý okamžik se mi rozeznívaly zvuky v uších a po několika vteřinách jsem klečela na zemi a nepříčetně křičela o pomoc. Nic jsem neviděla. Absolutně jsem ztratila sluch. Klečela jsem tam úplně sama (ač se ke mně sbíhali lidé), lapala jsem po dechu strachy a úzkostí a vůbec netušila, co se kolem mě děje. Pak jsem jen cítila doteky lidí, jak se mnou někdo hýbá a manipuluje, někam mě odvádí, ucítila jsem proud ledové vody, ale zrak a sluch ne a ne naskočit. Pak nevím.
Dalším obrazem v mé paměti jsou páni záchranáři, vrtulník, injekce, tlakoměr. A jak to jednou „včeličkou“ začalo, tak to velmi záhy jinou „včeličkou“ v podobě kalciové injekce skončilo. Dodnes jsem v situaci ohrožení vzteklým běsnícím hmyzákem pološílená strachy. A dlouhá léta jsem žihadlu unikala. Až letos – na zahradě jsem šlápla na včelu. V autě jsem zády přimáčkla k opěradlu další včelu. A nakonec při útěku od nenažraných vos jsem chytla jedno žihadlo do stehna. Vše se odehrálo v letošním létě a vše bez jakékoliv reakce organismu.
Strach – ten strach už mě však nikdy neopustí.
