Stojím na křižovatce. Svítí červená. Popotahuji nosem a ač se to snažím zadržet, zajíkám se pláčem. Červené světlo semaforu se rozmazává. Křižovatka se rozpije. Domy se rozpíjí, ze všeho je směs barevných šmouh. Vzlyknu úplně nahlas. Auta za mnou troubí. Zamrkám. Jednou, dvakrát, třikrát. Rozeznávám zelenou. Nehnutě sedím a pozoruji rozteklou paletu barev kolem sebe.
Prostě mi to právě teď došlo.
Prostě jsem právě teď pocítila význam slov „absolutní“ „definitivně“ „nikdy“ „konec“ „pryč“.
Život strašně utíká. V mladém věku spěcháme, starosti si k tělu příliš nepřipouštíme, negativní vjemy potlačujeme, pozitiva si užíváme. Odpovědnost chápeme, leč žíly nám netrhá. A všechno to, co je fajn, co máme rádi, co nás baví a co náš život obohacuje a citově posiluje, vnímáme jako samozřejmost. Prostě to tady vždycky bylo, je a bude. Láska. Něha. Trpělivost. Pochopení. Naši blízcí. Jejich láska, něha, trpělivost a pochopení.
A najednou stojíte před tou červenou lampičkou, která vám hlásí „STÁT“ a tak stojíte a zatímco vy čekáte na svou zelenou (která zaručeně přijde), někdo, koho milujete už další zelenou nedostane. Zůstává stát před červeným světýlkem a ví, že konec se neodvratitelně přiblížil. Že „definitivní pryč“ stojí za dveřmi a už si zouvá boty.
Koukáte na tu svou zelenou, ústa plná slaných slz a vůbec nechápete, že se to opravdu děje, že už je to tady a že svému blízkému už k dalším vánocům nepopřejete. Ba s hrůzou pochopíte, že ta pusa, kterou jste mu před hodinou dali, byla možná poslední. Že až zítra zase přijdete pro pohlazení (pohladit) a pro políbení (políbit), nebude se kým dát pohladit a políbit a nebude koho pohladit a políbit.
Nechápete, jak ten člověk může s takovou pokorou a klidem stát před tím svým zamrzlým semaforem a nechápete, jak vám to on, kterého jste tak milovali a který tady celá ta desetiletí byl, jak vám to může udělat, že vás už víckrát nepohladí.
