Kdybych to na vlastní kůži nezažila, nevěřila bych tomu. Za zády vypravěče bych si ťukala na čelo a říkala si: "Kdo ví, jak to bylo...."
Poklidně si jedu (co by řidič) druhým největším městem ČR, nikam nespěchám, na zadních sedadlech mimino a malé dítě. Pohoda vánek. Uprostřed města křižovatka. Přijíždím k semaforu a jsem první v řadě. Svítí červená. Zastavím a čekám. Chystám se odbočit doleva. Už předem se rozhlížím, kdo má kde přednost, po bliknutí zelené najíždím blíž do křižovatky, pouštím předně zmíněné a v samém závěru pouštím chodce na levé straně křižovatky, kam se chystám odbočit. Chodci jdou svižně, všechno pěkně odsýpá a ani já nechci zdržovat, aby křižovatkou stihla projet i nějaká auta za mnou a nemusela čekat na další interval. Chodci minou můj jízdní pruh, zařadím za jedna a pomalu se rozjíždím. Jak už to tak u odbočování doleva bývá, vyjíždím hned poté, jakmile poslední chodec mine můj jízdní pruh, nikterak ho však neohrožuji ani neomezuji. Prostě vše v zájmu bohulibé plynulosti provozu.
V tom se však stane něco absolutně nečekaného. Poslední chodec se prudce otočí a skočí (ano, opravdu skočí, není to v duchu „sedmkrát mi naběhl na nůž“, chodec prostě skutečně iniciativně za vynaložení značného úsilí skočí) přímo před mé auto. Nebojím se říct, že se v podstatě snažil padnout na kapotu auta. Strhla jsem volant doprava a dupla na brzdu, ve výsledku se chodec mého auta nedotknul ani chlupem.
Co však bylo ještě nečekanější, ona postava, v tu chvíli jsem již viděla, že se jedná o muže romské národnosti ve věku zhruba pětačtyřiceti let, se hrnula k mým dveřím a v rukou držela šutr (jsem naštvaná, takže nebudu psát kámen – byl to gryml, normální šutrák). Hlavou mi bliklo, že vzadu sedí dvě bezbranné děti, zařadila jsem za jedna, dupla na plyn a prudce jsem vyrazila vpřed. Během manévru jsem mrkla do zrcátka. Chlápek se rozběhl za mnou a po autu gryml mrštil. Minul. Nebýt toho, že on byl chlap a já ženská, nebýt toho, že on byl snědý a já bledá a nebýt toho, že jsem tam měla 2 děti, měla bych neskutečnou chuť, zacouvat a zpřelámat mu tím jeho šutrákem prsty.
Já nejsem žádný pirát silnic a on neměl jediný důvod takto jednat a skákat mi pod auto. Jediné co mě napadlo (a napadlo to nezávisle na mně každého, komu jsem to vyprávěla) bylo, že při jeho větší šikovnosti a mé menší obezřetnosti by mi na tu kapotu auta lehnout mohl, lehce by si odřel předloktí (kdyby se hodně snažil) a příštích 78 let by mohl běhat po všech čertech, jak ho bolí to a ono a jak nemůže pracovat a bolestné a ušlý zisk a psychické trauma a...
No zkrátka a dobře ať si o tom udělá obrázek každý sám.
PS: Nosíte běžně v rukou kameny?
