Jsem věrným posluchačem svého hudebního žánru, respektive mnohaletým posluchačem jeho stěžejních žijících interpretů (ti nežijící mají obrovskou výhodu, že jsou prostě skvělí a geniální a už si to rozhodně nemohou pokazit).
Na svých vyvolených obdivuji jejich famózní talent ve skládání hudby i textů. Na co v dávné minulosti sáhli, to se jim podařilo. Cokoliv vyprodukovali, davy padali (bez ohledu na pohlaví) na zadek, lístky na koncerty byly zoufale brzy vyprodané, CD se prodávala sama (zbytečnost reklamy dávala marketingovému světu řádně na prdel). Prostě člověk si říkal – takový talent se rodí jednou za tisíc let. Já sama přemýšlela, kde se v člověku bere schopnost skládat tak neuvěřitelné chytlavé osobní a empatické texty. Písně byly plné skutečného života, byly plné všeho, co každý z vás neskonale dobře zná a měli-li jste mezi žebry zabodnutou dýku, text vybrané písně vám tou dýkou krásně otáčel v ráně a vy jste silně a rádi trpěli. Co píseň to výpověď o základních a prostých věcech, které nás denně obklopují – nezničitelné přátelství, všeobjímající láska, krutá a nelítostná zrada, ubohá nevěra, neutichající krása žen, vášeň, smrtonosná žárlivost. Ale taky svoboda, plná chuť života, obdiv k přírodě a úcta k věcem, na něž jsme příliš krátcí a vždycky krátcí budeme. To všechno tam bylo. Bylo to napsáno se zarážející lehkostí. Autorům to padalo z rukávu samo, mozek chrlil silné myšlenky, k nim přimíchával koktejl uhrančivých melodií, píseň měla takt, rým, čistotu, překvapivé exploze emocí a husí kůže ne a ne splasknout, chlupy stály jak hřebíky, mráz mi běhal po zádech a já si říkala: „Ty vole, to není možný, jak to ten člověk dělá....“
A pak přišla očekávaná vlna úspěchu, obrovské popularity, pravděpodobně nemalé zisky a z obyčejného nadaného člověka se stala hvězda. Výrobní linka na úspěch, zlaté prasátko, oslíčku otřes se a představuji si (čistě můj subjektivní pocit), že se z týpka, který čas od času sedl s tužkou a papírem ke stolu a prostě to tam nasypal, stala oběť producentů, kteří jasně nalinkovali – tolik a tolik vydaných CD za určitou dobu, tolik napsaných písní v takovém termínu, tolik poskytnutých rozhovorů, koncertů, zapneme tlačítko „ON“ a mozek na povel chrlí. Ale je to jako s dobrým chlebem – jděte do pekárny, kde od brzkého rána kmitají pekaři v bílých pláštích, mazlí se s moukou a kváskem, na vše mají čas, vše má svůj řád a klid a kolem osmé hodiny se z pekárny line úžasná vůně čerstvého chleba, koupíte pecen a je vroucí, křuplavý opravdový a jíst jej můžete dlouho, na jazyku vám nezhořkne.
A pak si kupte domácí pekárnu, nasypte do ní polotovarovou směs, zapněte „ON“ a za krátkou chvíli – dobrou chuť.
A teď promiňte, musím se psem a vezmu to kolem pekárny.
