Přísahala jsem si, že o Davidu Rathovi nenapíšu ani čárku. Jenže pak mě rozesmála představa tisíců fosforeskujících hlav a bylo rozhodnuto.
Podplácení (případně přijímání úplatku) a sjednávání výhod při zadávání veřejné zakázky. Moc tomu nerozumím. V případě Davida Ratha to na mě působí dojmem, že jsme svědky opravdu precizní práce vyšetřovatelů, státního zastupitelství a policie. Perfektní připravenost celé práce, zatčení obviněného a okamžité zajišťování důkazů (domov, kancelář apod.) je u nás v případě politiků podezřelých z trestného činu něčím absolutně nevídaným. Celá kauza je jak z velice dobré detektivky, jež se odehrává v ideálním světě neotřesitelného práva a spravedlnosti.
Přitom si však myslím, že kdybych mohla mávnout kouzelným proutkem a od toho okamžiku by se každému veřejnému činiteli, který za posledních deset let přijal či dal úplatek (řekněme cca 3 miliony korun a vyšší) nebo který za posledních deset let „sjednal výhodu při zadávání veřejné zakázky“, kdyby se všem těmto osobám měla rozsvítit hlava a brčálově zeleně fosforeskovat na vzdálenosti 500 m, tak by to v téhle zemi vypadalo jak v Rákosníčkově spižírně.
Jasně, vedu jen hospodské blbé tlachy, ale jsem přesvědčena, že kdyby ve všech podezřeních za oněch posledních deset let probíhalo vyšetřování, dopadení a prokazování trestných činů potenciálních zlodějíčků stejným způsobem jako v případě Davida Ratha, měl by dnes pan Kalousek podstatně méně práce se snižováním deficitu státního rozpočtu. A jak to tak píši, okamžitě mě napadá, že nelze tak úplně vyvrátit, že by se mu státní rozpočet sestavoval (i přes výrazně nižší deficit) dosti špatně, protože s fosforeskující lebkou se asi docela blbě počítá.
Já v kauze Davida Ratha nevím, zda se mám radovat a věřit v lepší zítřky (pokud jde o boží mlýny) či zda mám vzlykat s povzdechem: „A nemohlo by to takhle fungovat vždycky?!“
