...s poctivostí prý nejdál dojdeš... Tak jim to, prosím (všem těm zlatokopům podél silnic), někdo vzkažte.
...dostala jsem na něj hroznou chuť. Celou cestu domů jsem se viděla, jak přivoním, poválím na jazyku a s osvobozující lehkostí polknu ten sladký voňavý ryze holčičí mok. Mňam. Cestu k domovu jsem si zkrátila 5 kilometrovou objížďkou, abych to vzala průjezdovým bodem zvaným VINOTÉKA. Je to naše oblíbená vinotéka. Nabízí obrovský sortimentu bílých, růžových a červených vín, ale i sektů a různých vinařských hračiček. Několikrát mi sice manžel tvrdil, že to ochutnávané víno rozhodně není tím deklarovaným (nechtějte po mně rozbor kořenitosti a ovocných či květinových chutí, tříslovinek kyselinek, já na tu chemii nikdy moc nebyla). Ale nepřikládala jsem jeho pochybnostem valný význam, protože chlapi, když si v nějaké disciplíně příliš fandí, rádi pak machrují.
Inu zastavila jsem před oním útulným příbytkem a jako rozradostněné děcko vběhla do krámu, s úsměvem poprosila o bílý burčák (že červený si nechám na zítra) a vesele vyrazila domů.
Doma mě překvapila hned úvodní kapitola ochutnávky a to skutečnost, že jsem PETku po koupi zcela uzavřela a na přepravu ji vůbec nepovolila a ono... ono se vůbec nic neděje. Žádná reakce v moku neprobíhá. Otevřu tedy nevzhlednou plastovou flašku a přivoním. Zrovna včera jsem dětem dávala jablečnou šťávu (vitamín C je vitamín C) a vonělo to úplně úplně stejně.
Kupodivu to i chutnalo úplně stejně.
Manžel se nedíval s despektem, on se xichtil, ironicky a opovržlivě. Ochutnal a s překonáním nepřekonatelného odporu polknul. Pak si šel vařit kávu. Prý s poctivostí nejdál dojdeš.
Já to nechtěla vzdát. Nalila jsem plnou sklenku a zasedla k večerním zprávám (ke zvednutí tlaku by mi stačilo pouhé jejich shlédnutí, nicméně zvedat tlak lze i jinými prostředky) a tak jsem upíjela. A upíjela. A upíjela. A ač mi stačí obvykle velmi málo a vzestup alkoholu v krvi cítím velice rychle, necítila jsem nic. Jen ta jabka. Vitamín C je vitamín C.
A s poctivostí nejdál dojdeš.
