... teda vlastně 8. Islanďané mají, tak jako jiné národy, své plusy a mínusy. Jsou velmi svérázní, což je do jisté míry dáno také polohou Islandu, který se vyvíjel jako „svět sám pro sebe". Najdeme však u nich řadu vlastností, které jsou podle mého názoru natolik zajímavé, že stojí za to se nad nimi zamyslet.
Státní znak Islandu
1. Islanďané se nebojí projevit svůj názor. S tím souvisí také aktivní zájem o politické dění. Ne, že by měli nějak zvlášť přehled, ale např. při výběru politických stran ve volbách se nebojí zkoušet nové (či znovu staré) subjekty. Líbí se mi hlavně ten zájem - prostě zkusíme a ono to nějak dopadne.
2. Islanďané se nebojí chybovat. Pokud je něco zaujme, jdou do toho. Že to třeba nevyjde? Nevadí, tak se příště zkusí něco jiného!
3. Islandské ženy (ani muži) nemají problém prozradit svůj věk. Ono se slovo prozradit vlastně ani nehodí, není to žádné tajemství. Tato otázka není nic neslušného. Spadá do stejné kategorie jako Odkud jsi?, Kde bydlíš? nebo Máš děti?
Docela mě vylekala nedávno zveřejněná studie na téma sdělování věku žen. Velká většina (nejen) českých žen s tím má problém. Ostatně, nepotřebuji ani tu studii, setkávám se s tím celý život. Nezvykle osvobozující pocit, moct se ptát na věk kohokoli mě napadne, stejně tak být tázána...
4. Islanďané jsou hrdí na svou zemi a národ. Jejich hrdost sice působí občas až komicky, zvláště vzhledem k počtu obyvatel, ale my Češi jsme přesně na opačné straně tohoto extrému. Taky nepatřím mezi hrdé Čechy, ale vždy se snažím po vzoru Islanďanů najít něco pozitivního a o tom cizincům vyprávět. Jak jsem již zmiňovala, každý národ má to svoje, nejsme horší než ostatní.
5. Islanďané všem tykají. Je to tak příjemné nemuset být pořád ve střehu, komu tykat a komu vykat. V českých podmínkách těžko proveditelné, ale inspirující. Člověk si totiž lépe uvědomí, že všichni lidé jsou si rovni. S tím souvisí i absence používání titulů u jména i v oslovení. Prostě: „Ahoj Magnúsi!" a hotovo.
6. Islanďané netrpí přehnaným bontonem. Když vás pozvou ke stolu, a poté se zeptají, jestli chcete přidat, řekněte pravdu. Chcete - nechcete - vaše věc, nikdo vás nebude přemlouvat ani nebude dotčený, když takzvaně ze slušnosti nášup odmítnete.
7. Islanďané milují hudbu. Kdysi se říkalo - co Čech, to muzikant. To by se dnes mělo říkat spíše o Islanďanech. Skoro každý někdy zpíval ve sboru, hrál v nějaké kapele nebo klidně obojí. Velké části z nich to vydrží po celý život.
A že ta hudba není ledajaká, o tom svědčí nejen světoznámá Björk (která mimochodem na Islandu až tak oblíbená není), či kapela Sigurrós. Za všechny zmíním dále třeba Hjaltalín, svého oblíbence jménem Ingó nebo Bubbiho Mortense. Ale je jich mnohem mnohem víc. Ne všichni samozřejmě dosahují stejných kvalit, na jejich hudbě je ale nejlepší právě ta bezprostřednost a radost ze života.
A ten poslední, co jsem přidala dodatečně... i když je vlastně asi nejdůležitější:
8. Islanďané se umí radovat ze života. Vždy a všude. Z maličkostí, za nepříznivých podmínek. Zbytečně se netrápí tím, co nemohou ovlivnit. Řeknu vám, to je vlastnost k nezaplacení!
Zajímají vás další důvody? Pokračujte na: http://lenkafoltynova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=427338&bk=31790
