Včera jsem provedla něco hrozného. Utekla jsem ze školy. Teda úplně neutekla, ale tak trochu vlastně úplně jo. Když pak soudruh zvonil u našich dveří, málem jsem se strachy to ... umřela.
Byli jsme totiž na exkurzi v UP závodech. Bylo to hrozně nudné, jediné co mě trochu zaujalo, bylo, jak balí krabice, protože jsem si taky jednu mohla zabalit, půjčili mi takovou obrovskou izolepu a směla jsem to s ní zalepit. Jinak to byla strašná otrava, vlastně si moc nepamatuju, o čem tam mluvili, což bude zase průšvih, protože souška pak venku říkala, že budeme ve škole o exkurzi psát sloh. Já si akorát pamatuju, jak měl jeden pán na skřínce vylepenou hanbatou paní, která si zapomněla zapnout košili a trčely jí z ní nahatý prsa. Jenže, to asi do slohu napsat nesmím, nebo mě souška nechá po škole a dá mi důtku.
Po exkurzi jsme se šli zadem humnama podívat po okolí kvůli přírodovědě. Jenže, když jsme se měli vracet, tak jsem dostala ukrutné čurání. Snažila jsem se to zadržet, ale nešlo to. Tak jsem šla za souškou a řekla jí to. Ona mi vynadala, že ostatní to dokážou vydržet, jenom já mám furt něco extra, ale potom mi přece jenom dovolila si odskočit, ale že mám prý pohnout. Jenže kam jsem si měla odskočit? Na pole? Byli tam i áčáci a přece nebudu čurat před úplně všema klukama a soudruhem učitelem. Tak jsem si hledala nějaké křoví a kvůli tomu jsem musela jít až kousek dozadu. Bohužel jsem čurala asi moc dlouho, takže když jsem se potom konečně vrátila na polní cestičku, nikdo už tam nebyl.
Nikdo na mě nepočkal. Utíkala jsem dopředu, ale ani za zatáčkou jsem nikoho neviděla. Vedla tam odbočka k hlavní silnici, tak jsem rychle utíkala i tam, jestli třeba nešli normálně po chodníku, ale ani tam nikdo nebyl. Byla jsem hrozně polekaná. Nevěděla jsem co mám dělat, pobíhala jsem sem tam a brečela. Nepotkala jsem vůbec nikoho, nikomu jsem nechyběla. A protože jsem bohužel zase nedávala pozor, když souška se soudruhem říkali, co budeme dělat po exkurzi, tak jsem ani nevěděla, jestli se šlo už na oběd, nebo ještě někam jinam.
Trochu jsem se taky urazila, že na mě nikdo nepočkal a tak jsem se teda rozhodla, že půjdu domů, měla jsem to kousínek. A tak jsem je už nehledala a utíkala domů. Říkala jsem si, že si stejně nikdo nevšimne, že tam nejsem.
Doma jsem se převlékla, dojedla zbytek svačiny a šla si číst. Asi za půl hodiny zazvonil zvonek. Strašně jsem se polekala. Šla jsem se potichoučku podívat kukátkem, kdo je za dveřmi. Zvonil furt skoro bez přestávky. Strašně jsem se bála, že je to vrah! Jenomže to bohužel vrah nebyl. Byl to soudruh učitel! Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslela, že mi vyskočí z krku ven. Bylo mi hrozně špatně. Bála jsem se otevřít, soudruh učitel vypadal tak rozčíleně! Byla jsem si jistá, že mě přehne přes koleno a nařeže mi. A tak jsem dělala, že tam nejsem.
On po chvíli odešel. A já dostala strach, že se vrátí, až bude maminka doma a všechno jí požaluje.
Nikdo mi neuvěří, že jsem se ztratila, protože mě tam zapomněli. A byla jsem si jistá, že souška bude tvrdit, že jsem jí o tom čurání nic neříkala. Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem se schovala do skříně.
Maminka měla přijít až za dlouho, tak snad něco do té doby vymyslím. Seděla jsem tam asi půl hodiny, jenže už tam byl tak vydýchaný vzduch, že jsem musela ven.
A jakmile jsem vylezla, zarachotily klíče v zámku! Zkameněla jsem. Stála jsem ve dveřích pokojíčku a nemohla se hrůzou ani pohnout. Do předsíně vpadla moje maminka. Byla hrozně vylekaná a uplakaná. Když mě uviděla, zůstala taky stát. Chtěla jsem jít za ní a obejmout jí a všechno říct, jenže se za ní vynořil soudruh učitel.
Nekřičel. Ani mi nenafackoval. Jen na mě koukal a nic neříkal. Pro jistotu jsem začala mohutně plakat. Musela jsem jim vysvětlit, co se stalo. Hubovala mi jen maminka. Soudruh učitel neřekl ani popel. Jen mi podal svůj obrovskej bílej kapesník, aby mi neteklo z nosu. Když jsem říkala o tom čurání, vyjelo mu obočí nahoru a chvíli takhle na mě koukal a pak jen zavrtěl hlavou a zavřel na chvilinku oči.
Maminka mi vynadala, poděkovala soudruhovi učitelovi a dala mi pohlavek. Soudruh taky natáhl ruku a pohladil mě po vlasech a řekl mi, že se nemám bát jít zítra do školy, že všechno zařídí a bude všechno tak, jako by se nic nestalo. A odešel.
Nevím, co soušce všechno řekl, ale když jsem přišla dnes do školy, souška si mě skoro ani nevšimla, vůbec o tom nemluvila, dělala, jakoby se nechumelilo. To bylo prima. Pančitelovi jsem vrátila už čistej kapesník a poděkovala a on na mě mrkl a souška dělala, jakože si ničeho nevšimla. Ale stejně mě nemá ráda, protože schválně v češtině zadala úkol, abysme napsali sloh s názvem Co mě nejvíc zaujalo na exkurzi. Psala jsem raději té o krabici a ne o prsaté paní. Teď mě ale trochu hryže svědomí, že jsem ve slohovce lhala…
