„Prosím, už mě nebijte, to bolííí!!!“ křičela jsem jak na lesy a pokoušela se uchránit před silnými ranami, které mi štědře nakládal soudruh učitel.
„Káčo blbá, chceš, aby tě srazil vlak?“ řval na mě. Bušil do mě jako hluchej do vrat a to jen proto, že jsem byla trhat kašičku u železniční trati. Náhodou jel kolem na kole a uviděl mě a než jsem stačila cokoli říct, strhl mě z náspu a už mě řezal. Kolem nás proletěl rychlík. Stál proti mně, rudej v obličeji a funěl jako rozzuřenej býk. Já jsem brečela na celé kolo, navíc se mi roztrhal papírový pytlík s kašičkou. Sedla jsem si na bobek a rozbulila jsem se ještě víc.
„Když soudružka říkala, že když nedonesu sběr, tak dostanu důtku a že ji nezajímá, že u paneláku nic neroste.“
„Ty kozo pitomá a tos musela na tu kašičku jít zrovna na trať?“ pořád ještě zuřil soudruh učitel, ale už se trochu zklidňoval.
„Když mě maminka nechce pustit za humna kvůli tomu divnému pánovi a nikde jinde jsem kašičku neviděla,“ bulila jsem dál.
Stál, ruce měl v bok, ještě pořád zadýchaně oddechoval a díval se směrem k Moravě. Pak se na mě otočil: „Neřvi a vysmrkej se.“
Vydolovala jsem z tepláků kapesníček a zatroubila jsem. Kolem projel další rychlík, tentokrát na opačnou stranu. Soudruh zavrtěl nade mnou hlavou.
„Kdy máš být doma?“ zeptal se.
„V pět,“ odpověděla jsem vystrašeně, protože jsem se ještě pořád soudruha bála. Teda takhle rozzuřeného jsem ho ještě nikdy neviděla. Podíval se na hodinky.
„Tak pojď. Podej si kolo. Máš ještě něco jiného, kromě toho pytlíku?“ zeptal se a vypadal už docela v pohodě. Jen jsem ukázala na řidítka, kde jsem měla namotanou melounovku. To byla srandovní taška. Vypadala, že je upletená z tenounkých nití a že je malinká a přitom do ní normálně vlezl veliký meloun, nebo celej nákup.
Nasedli jsme na kola a soudruh učitel vyrazil jako první. Vyjeli jsme na silnici a po malém kousku jsme odbočili k takové jakoby aleji z topolů. Za ní jsme přejeli státní silnici a vydali se k řece.
Po cestě mi říkal, že když byl malej jako já, tak chodil s klukama k trati na špendlíky. A taky prý dostal výprask, od pochůzkáře, který kontroloval trať. Myslím, že soudruh byl trochu uličník. On byl totiž jenom mlsat, kdežto já jsem byla plnit socialistický závazek. Ale nahlas jsem to raději neřekla. Byla jsem ráda, že už nezuří.
Jeli jsme pak kousek kolem řeky a pak jsme si opřeli kola o strom, vzali melounovku a dál pokračovali pěšky. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, had! Plazil se přímo po pěšince naproti nám. Strašně jsem se lekla, ale soudruh mě přidržel, abych nezdrhla a řekl mi, že je to krásná užovka a že si mám dobře prohlédnout ty půlměsíčky u hlavičky. Nikdy jsem neviděla hada tak zblízka. Pak před námi utekla do trávy. Byla to velká vzácnost, vidět užovku.
A za malou chvilku se před námi objevila zatáčka řeky, páni tam ale bylo vody! A jak rychle tekla! Trochu jsem se bála. No a v té zatáčce bylo plno keřů s kašičkou!
Soudruh učitel mi pomáhal trhat a u toho jsme si povídali. Dělal si ze mě furt srandu a já jsem se musela pořád smát. Natrhali jsme strašně moc květů. Nikdy jsem tolik kašičky neviděla.
Pak jsem jeli na kolech zase domů. Před tím mi ještě několikrát opakoval, že k trati nemám chodit, že je to moc nebezpečné a že ten nářez co jsem od něj dostala je v porovnání s tím, co by se mi mohlo stát, úplné prd. Taky mi poradil, jak kašičku usušit, aby mi zase nesplesnivěla.
A pak mi řekl ještě něco. Že mi prý poví jedno veliké tajemství, které nikomu nesmím prozradit. A řekl mi něco, z čeho jsem byla úplně paf a jenom jsem na něj hleděla a nechtěla jsem tomu vůbec věřit. A teď nevím, jestli to smím napsat. Slib je slib. Máme teď se soudruhem učitelem velikánské tajemství, které se nesmí nikdo dozvědět. Ale já nevím jestli to vydržím alespoň nenapsat. No, možná někdy příště něco malého... To bych snad mohla.
Pak mě doprovodil ke křižovatce a domů jsem dorazila ještě před pátou.
Když jsem za pár dní přinesla sběr, soudružka se jenom kysele usmívala, protože jsem měla nejvíc ze všech, dokonce víc než Lucina, souščin mazánek a to už je teda co říct! Důtku jsem nedostala, ale bohužel ani pochvalu za sběr léčivých rostlin, prý jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale to nevadí. Já mám teď veliké tajemství se soudruhem učitelem a kdyby souška jenom tušila o co jde, tak pukne vzteky.
