„Počítejte s tím, že vás v deset hodin někdo přepadne. Přímo uprostřed toho lesíka, tak se na to připravte,“ řekl pan učitel a ukázal na lesík za svými zády.
Stáli jsme za humny, na sobě teplákové soupravy, přes rameno chlebník se svačinou a IPCHO . Právě jsme vyrazili na pochoďák v rámci branného cvičení a pan učitel vypadal velmi vážně. Vzhledem k tomu, že se v blízkosti nacházel Vojenský útvar, ve kterém bylo plno záklaďáků, udělalo se několika slabším povahám lehce nevolno. Smích nás přešel ale jen na chvíli, protože při pochodu podél močůvky byl nečekaně vyhlášen letecký poplach a my jsme dle naučeného měli zalehnout do vhodné pozice a spolužák Pavel svůj záchranný skok provedl tak důkladně, že se z části nechtěně ukryl přímo v nevonném kanále. Nesmála jsem se pouze já, protože jsme s ním byla celý dne ve dvojici. Pokračovali jsme v pochodu, trénovali obraty a skoky před nepřátelskými letouny a sem tam nám naši pohodu kalil pan učitel s pravidelným hlášením času a opakovaným upozorňováním na avizované přepadení.
Těsně před lesíčkem byl vyhlášen chemický poplach a nastal čas na rychlé převlečení do IPCHO. Plynové masky jsme s sebou k naší lítosti neměli, prý bychom je během pochoďáku mohli znehodnotit, nebo spíše někde ztratit, tudíž jsme pouze nasadili igelitové pytlíky na nohy a ruce, přes pusu uvázali šátky a nasadili pláštěnky. Byla to psina, protože jsme museli dál pochodovat takto vystrojení a občas se chovali nevychovaně, protože učitelé netušili díky maskování, kdo je kdo, a my jsme spoléhali na anonymní beztrestnost, takže jsme nakonec dostali trest v podobě přepisu kompletní násobilky v rámci kolektivní viny všichni.
Po nějaké chvíli jsme dorazili do lesíka. Směli jsme si sundat IPCHO, pochopitelně po větru a během uklízení igelitové výbavy jsme si od pana učitele vyslechli, že za deset minut se to stane a že se máme mít na pozoru. Všichni se začali bavit šeptem a do jednoho se vystrašeně rozhlíželi kolem. Největší fáma se rozhořela kvůli zmíněnému útvaru, drtivá většina byla přesvědčena, že ve větvích stromů na nás čekají útočníci. Ale na mě si nepřišli. Pan učitel byl známý vtipálek, takže mi bylo jasné, že teorie vojenského přepadení je příliš jednoduchá konspirace a že spoléhá na to, že se budeme všichni této myšlenky držet. Ale na mě si nepřišel, mě bylo od počátku jasné, že úkolem tohoto cvičení bylo přežít v jakékoli situaci. A pak mě to trklo. Divoké prase!
V deset hodin na nás bude vypuštěn divočák! V tu chvíli jsem začala postupovat kupředu velmi obezřetně. Obhlížela jsem stromy, ne proto, abych odhalila případného průzkumníka, ale bych si našla strom, na který dokážu vyšplhat. V této náladě, povzbuzováni pravidelným hlášením typu:“ Tak už za pět minut!“ „ Už za minutu!“ jsme dorazili do středu lesíka na malou paseku. Do oka mi hned padla sympatická bříza, která slibovala pohodlný šplh, chytla jsem se jí, aby mi ji nikdo, až to prase přiběhne, nemohl vyfouknout před nosem. A čekala jsem. Pan učitel odpočítával: „…pět, čtyři, tři, dva, jedna, TEĎ!“. Naskočila jsem na břízu, zatímco jiní spolužáci zalehli k zemi a zbytek v davové hysterii se řevem nekoordinovaně pobíhal po pasece, za což jsem se na ně velmi zlobila, protože jsem v tom kraválu neslyšela funění prasete.
Po malé chvíli jsem si uvědomila, že se náš milý pan učitel velmi dobře baví. Po chvilce silně zahvízdal, čímž málem hysterickému davu způsobil leknutí, ke kterému se občas přidávají jisté vyměšovací komplikace. Všichni ztichli a hleděli na pana učitele. Ten se smíchem řekl: „ Je deset hodin, neříkejte mi, že vás nepřepadl hlad. Je čas na svačinu.“ Hysterický dav spolu s ležícími kamarády, kteří se vyhrabávali z úkrytů vyrobených z větviček a listí, si se smíchem vytahovali svačiny, já jsem se obezřetně spustila z břízy a vytáhla chleba taky. Ale stačil jediný pohled na pana učitele a bylo mi jasné, že ještě není všemu konec. Pochopila jsem, že divočák má zpoždění, takže jsem jednou rukou držela chleba s máslem a sýrem a druhou se pevně držela své břízky a byla připravená maminčinu svačinu okamžitě odhodit a naskočit na strom podruhé.
Když jsme z lesíka odcházeli zpět ke škole, odnášeli jsme si všichni mnoho zážitků i pocitů. Nejintenzivněji byla svými prožitky cítit dvojice tvořená mnou a Pavlem, všichni si od nás, díky novému Pavlovu aroma, udržovali odstup. Vůně močůvky mi tak dodnes dokáže přivolat zpátky pocit panického strachu, že se každou chvíli za námi ozve dusot a funění divokého prasete.
