Vrah

Zahlédl malou naříkající postavičku, jak táhne po zemi rozbité dětské kolo. Odřená zakrvácená kolena, špinavý obličejíček a hlasitý pláč. Holčička pod tíhou kola několikrát ztratila rovnováhu a kecla na bobek. Pláč zesiloval. Muži se rozbušilo srdce.

Rozběhl se k ní. Vůbec si ho nevšimla. Stále zápasila s malý žlutým kolem, které mělo úplně ohnutá řidítka a spadlý řetěz. Na modrých tepláčcích měla obrovské díry a z odřených kolen jí tekla krev. Malý obličej měla celý ušmudlaný a mokrý, pod nosem nudli a vlásky barvy zlátnoucího obilí byly úplně rozcuchané. Slzy a prach poctivě rozmazávala drobnými špinavými odřenými dlaněmi.

Sklonil se k ní a oslovil ji. Strašně se ho lekla a začala plakat ještě víc. Vytáhl z kapsy velký modrý látkový kapesník. Mluvil na ni tiše a klidně, zlehka jí utíral tváře a nechal ji vysmrkat. Dívenka se pomalu uklidňovala. Svěřila se mu, že upadla na kole a moc ji to bolí, navíc rozbila kolo a maminka se na ni bude za to zlobit. Nabídl jí, že bydlí kousek odtud a tak jí může ošetřit bolavá kolena a pokusí se opravit její krásné žluté kolo. Uplakaná holčička s důvěrou nabídku přijala.

Od místa jejich setkání  k němu do jeho malého domku to skutečně nebylo daleko. Odemkl branku, kolo opřel o zeď a pozval holčičku dál. Trochu se styděla a trochu se i bála. Vyzul jí malé zaprášené tenisky a dovedl do koupelny. Opláchnul jí obličej, pak jí pomohl vydrhnout ruce mýdlem. Trochu plakala, protože ji odřeniny pálily. Pak jí opatrně sundal tepláčky a pustil se do čištění kolen. Rány byly docela hluboké a jejich ošetření děvčátko hodně bolelo. Naříkala a volala maminku. Když jí konečně kolínka zalepil pořádným kusem náplasti, holčička se celá chvěla, jakoby měla zimnici.

Natáhla před sebe ruce a plačtivě zaprosila: „Strejdo, pochovat.“

A jemu se znovu rozbušilo srdce, když vzal to malé hubené tělíčko do náruče a opatrně ji přitiskl k sobě. Pofňukávala mu na rameni a on přemáhal sám sebe. Odnesl ji do kuchyně a posadil na židli. Zeptal se jí, jestli nedostala náhodou hlad a žízeň.

Holčička se zamyslela: „Myslím, že trochu žízeň na šťávu mám.“

Usmál se a připravil jí sklenici s jahodovou šťávou. Holčička hltavě pila, sklenici vyprázdnila během mžiku. Seděl naproti ní u stolu a usmíval se: „A co hlad, nemáš na něco chuť?“

Malá se stydlivě usmála: „ Na salám.“

„A k němu třeba chleba?“ nabídl jí muž.

„No,“ zapřemýšlelo děvčátko. „To by šlo. Malej chleba a velkej salám.“

Muž se hlasitě rozesmál a pohladil ji po vlasech. Byl rád, že už nepláče.

Když jí nachystal na talíř pořádný kus šunky a malý krajíček chleba, s potěšením se díval, jak se holčička celá rozzářila a s chutí se do pohoštění pustila. Během jídla se i trochu rozpovídala.

Dozvěděl se, že chodí školky, do největšího oddělení, protože už jí je pět roků. A taky, že mají ve školce volno, protože jim prasklo potrubí. Maminka musela do práce a ji měl hlídat její dvanáctiletý bratranec, ale ten se jí s klukama někam schoval a ona je všude hledala a spadla z toho kola.

Rozhlížela se zvědavě po kuchyni. Zařízení bylo velmi skromné, ale všude bylo uklizeno a čisto. Zeptala se ho, s kým v tak krásném domečku bydlí. S úsměvem odvětil, že úplně sám.

Podívala se na něj a v očích měla zvláštní smutek. Jakoby jej těma očima chtěla pohladit. Tiše se zeptala: „Strejdo a není ti smutno?“

Pokrčil rameny: „Někdy.“

„Tak já za tebou zase někdy přijdu a budeme si hrát, chceš?“ rozzářila se.

Dalo mu hrozně moc práce jí úsměv oplatit: „Přijď, uděláš mi radost. A víš co, než dojíš svačinu, podívám se zatím na to tvoje kolo.“

Musel utéct ven. Nechtěl, aby viděla, jak se mu lesknou oči.

„Jano, dávej si na tu vaši holku pozor,“ varovala ještě týž večer svou mladou kolegyni korpulentní čtyřicátnice. „Sousedka mi před chvílí říkala, že ji dnes před polednem viděla na ulici s tím novým, co se sem před měsícem nastěhoval.“

Mladá žena se zatvářila nechápavě.

„Ty to nevíš? Loni ho pustili z basy! Zabil nějakou holku!“

„Cože?!“

„Musel se přestěhovat, protože tam u nich ho všichni nenáviděli. Myslel si, že se to tady nikdo nedoví. Já ti říkám, dej si na tu vaši holku pozor. Proč se proboha ten úchyl musel nastěhovat zrovna sem!“ rozohnila se žena. „Jak k tomu, my slušní lidi, přijdeme? Teď abysme se báli o naše haranty.“

„A co jí udělal?“ vyděšeně se zeptala mladá žena.

Kolegyně se k ní naklonila: „To se pořádně neví, zaslechla jsem, že ji uškrtil nebo ubodal. Byla úplně malá. Ještě nechodila do školy.“

Mladé ženě se strachy podlomila kolena! Ani se se svou kolegyní nerozloučila a vběhla do domku.

„Eliško, pojď sem ke mně!“ zavolala na svou dceru. Vykoukla na ni z malého pokojíčku, převlečená do pyžama.

„Eliško, kde jsi dnes byla? S kým jsi to dnes mluvila?“

Blonďatá holčička vykulila hnědé oči. Jak to ta maminka může vědět, že má nového kamaráda?

„Eliško, kolikrát jsem ti říkala, že se nesmíš bavit s cizími lidmi! Jak to, že jsi nebyla s Romanem?“

Holčička uraženě mlčela. Chtěla mamince říct, že se jí Roman schoval a ona ho nemohla najít. A taky, jak se potloukla na kole. Ale ona by jí určitě nevěřila, Roman by tvrdil, že to není pravda. Znala svého bratrance jako své boty. Byl to uličník a všechno sváděl na Elišku. Taky chtěla mamince říct o strejdovi, jak ji zachránil, opravil kolo a dal ten dobrý salám. Jenže maminka by se zlobila ještě víc a nedovolila by jí zítra za strejdou jít. Doma vybrala kasičku a tajně koupila strejdovi lízátko a zítra mu ho dá. Když to mamince neřekne, nemůže jí to zakázat.

A tak poslouchala maminčino kázání a v duchu si představovala, jestli bude mít strejda z lízátka radost.

„Eliško, tak posloucháš mě vůbec? A co to máš na dlaních? Kde si se zase odřela? Panebože, nemůžeš dávat alespoň někdy na sebe pozor? Vem si příklad z Romana!“

„Strejdo, máš radost?“ dychtivě si prohlížela mužovu tvář, aby zjistila, co říká na její nečekaný dárek.

„Teda Eliško, ty jsi tak moc hodná. To je ten nejkrásnější dárek, který jsem v poslední době dostal. Děkuju ti,“ pohladil ji po vlasech.

„To lízátko si tady hezky vystavím do vitrínky a budu se z něj těšit pokaždé, když se na něj podívám.“

Holčička se tvářila potěšeně.

„Eliško, ale já pro tebe taky něco mám,“ zatvářil se tajemně muž. „Zavři oči!“

Holčička okamžitě zavřela oči a nedočkavě poposedávala na židli. Slyšela vrznout dveře, pak nějaké šustění, pak zase dveře a kroky.

„Už?“

„Už!“

Otevřela oči a před sebou měla krásnou hadrovou panenku. Popadla ji a přitiskla k sobě.

„Strejdo! Ta je tak je krásná! Můžu si ji nechat?“

„Je tvoje, Eliško. Jako odškodnění za včerejší bolístku. A co kolínka, bolí ještě?“

„Skoro ne-e. Strejdo ty si tak hodnej!“ přitiskla se k němu i s panenkou. „A budeš si se mnou hrát?“

„To víš, že jo.“

„Na školu,“ vykřikla nedočkavě holčička.

„Kde jsi byla?“

Eliška jenom nadskočila. Takhle nazlobenou maminku snad ještě neviděla. Ještěže si nechala novou panenku u strejdy, maminka by ji určitě vyhodila.

„Ptám se tě, kde jsi byla!“ výhružně zesilovala hlas maminka.

„Měla jsi být s Romanem! Jak to, že jsi mu utekla? A kde jsi sakra byla celý den?“

Eliška se dala do pláče.

Maminka s ní zatřepala: „Elino, nezlob mě! Víš, jak se o tebe bojím? Mohlo se ti něco stát. Potulují se tu teď všelijací lidi. To mi už nikdy nedělej! Prosím tě o to. Já si nemůžu vzít v práci volno, nemůžu být s tebou doma. Drž se Romana. Eliško, já už mám jenom tebe, prosím tě, buď na sebe opatrná.“

„Jano!“

Ohlédla se. Viděla rozrušenou kolegyni, jak k ní běží. Srdce jí sevřela předtucha.

„Teď mi volala sousedka! Viděla Elišku, jak jde do baráku toho úchyláka! Musíš něco udělat!

Mladé ženě se podlomila kolena. Celý týden, co byla školka zavřená, byla Eliška jak vyměněná. Poznala na ní, že jí něco tají. Pořád se ztrácela Romanovi. Všimla si, že má úplně odřená kolena. Dnes měla dokonce zákaz jít ven.

„Musím za ní, omluv mě v kanceláři, prosím tě,“ rozběhla se.

„A nemám zavolat policajty?“ volala za ní udýchaná kolegyně. Odpovědí jí bylo jen rozhodné zavrtění hlavou.

„Strejdo! Ty seš ale! To nemůžeš takhle zlobit, to bych ti musela dát zase pětku,“ povzdechla si holčička a pohladila svého rozesmátého žáka.

„Promiňte, paní učitelko, já už budu hodný.“

„A budeš mě lechtat na zádech?“ zaškemrala paní učitelka.

„Po svačině.“

„Co máme?“ hnala se do kuchyně Eliška.

„Chléb s máslem, salámkem pro Elišku, sýrem pro mě, okurku a rajčátko a já kafe a Eliška co bude chtít."

Radostně zatleskala. V tom se ozvalo zazvonění. Dlouhé a neodbytné. A znovu a znovu.

Zatím co si Eliška strčila do pusy první kolečko okurky, muž otevřel dveře. Dovnitř vpadla rozzuřená mladá žena. Eliška ztuhla a pokusila se schovat pod stůl. Žena ji odtud silou vytáhla a začala ji bít.

Pak se rozzuřeně otočila na muže a začala na něj křičet, ať její dceru nechá na pokoji, nebo že ho okamžitě nahlásí na policii. Mezitím mezi ně vklouzla ubrečená Eliška a snažila se svým malým tělíčkem muže před rozzuřenou matkou bránit. Dostala znovu na zadek a příkaz, ať okamžitě padá domů, nebo se ještě večer stěhuje do polepšovny.

Odtáhla plačící dítě za ruku z domu a nechala za sebou zděšeného muže, který se po jejich odchodu sesypal k zemi  a rozplakal se.

Po několika dnech od incidentu u mužových dveří znovu zazvonil zvonek. Stála tam matka Elišky. Tvářila se velmi odměřeně, ale vypadala nesmírně vyčerpaná a zničená.

S obavami ji pozval dál. Nabízenou kávu odmítla. Eliška se rozhodla nebýt. Prý se promění na mlhu. Protože nemůže být se strejdou. Přestala úplně jíst. A teď už i mluvit. Jen občas šeptá, že už se rozpouští do mlhy. Jen leží. A nemohou ji už třetí den donutit cokoli sníst.

„Proč jste se nám pletl do života! Nestačí, že jste ho zničil jiným? Proč jste se sem stěhoval?“ vybouchla nečekaně. Podle mužova výrazu tváře pochopila, že jej zasáhla na nejcitlivějším místě.

Nelitovala ho. Nenáviděla ho.

„Proč jste si vybral mou holčičku?!“ vystartovala po něm jako zuřící kočka. Zaskočilo ji, že se vůbec nebránil.

„Nemyslete si, že nevím, proč jste seděl. Vědí to tady všichni. Jak to, že nejste na léčení a normálně běháte mezi lidmi? Měli vás pověsit, zrůdo! Uškrtit malé dítě!“

Vztek jí zatemňoval rozum, nebála se ho, mateřský pud jí dodával obrovskou sílu a odvahu. Byla jako rozzuřená lvice odhodlaná bránit svoje mládě.

Přes to všechno se však zarazila. Instinkt jí napověděl, že to jak se teď muž tváří, není přetvářka. Jeho výraz byl zaskočený a odmítavý. Vypadal vyděšeně a nechápavě.

„Proč jste seděl?“ odhodlala se k přímé otázce.

Muž zabořil hlavu do dlaní a rozvzlykal se. Chvíli mu trvalo, než dokázal ovládnout hlas.

„Boural jsem. Vylétl jsem na zamrzlé kaluži ze zatáčky. Nebyl jsem v autě sám. Zabil jsem…“hlas mu selhal. „Zabil jsem svou maličkou dceru.“

Žena nevěřícně zírala na vzlykajícího muže. Takovou odpověď nečekala. Držela si ruku před ústy a oči se jí pomalu zaplavovaly slzami. Věřila mu.

Nevěděla, co má dělat. Seděla a po tváři jí stékaly slzy. Muž se pak zvedl, odešel do vedlejší místnosti a za moment ženě podával nějaký papír. Rozsudek od soudu, kde bylo popsáno, za co byl odsouzen. Odmítla to celé číst. A pak jí ukázal fotografii. Hezounké, asi čtyřleté holčičky. Byla podobná muži.

„Nedá se s tím žít. Jeden jediný moment. A všechno je najednou jinak. Ještě deset vteřin před tou nehodou byl svět tak krásný. Tak obyčejný a normální. A pak najednou strašlivá noční můra. Když jsme vylétli ze silnice, jako by se zastavil čas. Trvalo to nekonečně dlouho. Měl jsem o Lucinku neskutečný strach a nemohl jsem dělat vůbec nic. V autě bylo úplné ticho. A pak to strašně bouchlo. A zase ticho, strašlivé hrozivé ticho. Lucinka…moje Lucinka…“ muž se znovu rozvzlykal. Žena vstala a opatrně ho zezadu objala. Vděčně se k ní přitiskl.

Chvíli trvalo, než dokázal znovu promluvit.

„Pak už to šlo rychle. Žena se se mnou okamžitě rozvedla, nenávidí mě. A já každé ráno vstávám s myšlenkami na Lucinku a usínám při vzpomínání na ni. A v noci se mi ještě pořád ta nehoda vrací. S tímhle se prostě žít nedá. Nedá se to vrátit zpátky. Je to už napořád. Už je to víc než pět let, ale bolest se nijak nezmenšuje. Vždyť já těch pět let vlastně nežiju. Každý den se ptám boha, proč si raději nevzal mě.“

Mlčeli. Jen hodiny na zdi pravidelně tikaly, jakoby se snažily svým zvukem přehlušit ta bolestivá slova.

Muž znovu promluvil:

„Pak jsem uviděl na ulici Elišku. Byla celá potlučená, jak spadla z kola. Nemohl jsem ji tam tak nechat. Je moc milá a tak bezprostřední. Nikdy bych jí neublížil. Když se směje, jako by mi tu moji bolavou duši kropila živou vodou. Říkala mi, jak jí chybí tatínek, možná proto sem tak ráda chodila. Nevěděl jsem, že vám ta uličnice o tom neřekla. Mně tvrdila, že o tom víte a nevadí vám to.“

„Musíte jít se mnou. Musíte jít za Eliškou. Prosím Vás,“ upřela své hnědé oči mladá žena na zoufalého muže.

„Eliško! Okamžitě přestaň přecpávat psa tím cukrovím, bude mu špatně! Dojez ten párek, a nepobryndej si ty šatičky. A dělej, ještě tě musí teta učesat. Za chvíli musíme odjíždět, ať jsme na radnici včas.“

„Jéé, maminko, ty jsi tak krásná. Jako princezna,“ vydechla úžasem holčička. Maminka jí vtiskla polibek do vlasů a zmizela ve vedlejším pokoji, aby si nechala dodělat slavnostní účes.

Holčička si vzala do jedné ruky párek a tichounce vyklouzla ze dveří. Na dvoře se srazila s mužem ve tmavém obleku.

„Strejdo,“ smála se na něj. „Já mám párek, chceš?“

Muž se sklonil a ukousnul si kousek uzeniny.

„Dobrota viď?“ zkušeně posoudila holčička a strčila si do pusy zbytek. Hledala, kam by si utřela mastnou tlapku a usoudila, že to bude nejlepší do nadýchané sukničky. Muž ji na poslední chvíli zarazil a utřel jí ruku velkým modrým kapesníkem.

Děvčátko si ho za ruku stáhlo k sobě. Podřepl si k ní, ona ho vzala kolem krku a pošeptala mu:

„Strejdo, mně se dnes zdál sen o krásném andělíčkovi. Měl zlatá křídla a vypadal jako ta malá holčička, co ji máš doma na obrázku. A ten andělíček mi řekl, že jsi od teď můj tatínek. Protože to zařídil on, abych tenkrát spadla z kola a tys mě zachránil. Abychom mohli být spolu. Chtěl bys být už napořád můj tatínek?“

Muž se ani nepokusil utajit před ní oči zalité slzami. Nemohl dojetím ani promluvit a tak jen bezmocně přikývl.