Tajný ctitel

„Přišel ti další dopis,“ nadšeně vítala ve dveřích mladou ženu její švagrová. „Strašně mě zajímá, kdo ti ty dopisy píše.“ „Tebe?“ ušklíbla se žena a vzala do náruče maličkého synovce. „To víš, že jo! To už je minimálně čtvrtý dopis.“ „Pátý,“ zazněla lakonická odpověď.

„Pomněno, ty vypadáš, jakoby to s tebou ani nehnulo! Co já bych za to dala, kdyby mi chodily zamilované dopisy. O tom si už můžu nechat leda tak zdát.“

„Tomášku, ta tvoje máma je ale zvědavá, aby nebyla moc brzo stará. A neříkej mi Pomněno! Viď Tomíku,“ mazlila se s miminkem mladá žena.

„Tak už to otevři, Pomněnko, prosím,“ zaznělo nedočkavě.

Nechtěla. Trochu se styděla. Vrátila miminko zpět jeho mamince, vzala si dopis a vklouzla do svého pokoje. Když dostala první dopis, myslela si napřed, že si z ní někdo dělá legraci. Pak přišel další. A poté další. Ty dopisy byly nádherné. Dlouhé. Plné krásných slov, ve kterých se jí pisatel vyznával z citu a náklonnosti k ní. Trvalo to už skoro dva měsíce a do teď nepřišla na to, kdo by jí je mohl psát. Podezírala už kde koho.

V dopisech jí psal, že si je vědom její nedostupnosti a rozdílnosti světů ve kterých žijí. Nebudeš má, není možná... Tohle jí napsal v předchozím dopise. Byla to její nejoblíbenější písnička, kterou jako holka zpívávala ve sboru.

Opatrně otevřela dopis.

„…závidím slunci, že Tě smí svými paprsky hladit po tváři, závidím dešti, že se smí svými kapkami dotýkat Tvých rtů, závidím větru, který si smí pohrávat s Tvými vlasy. Nenávidím měsíc, který Tě smí hlídat, když spíš...

Nevědomky dopis pohladila. Když jej dočetla, zkoumala dlouze písmo. Snažila se, snad už po tisící,  vyčíst z něj něco o pisateli. Písmo bylo vypsané, úhledné, ale žádné kudrlinky nebo ozdůbky, tahy byly spíše razantní a sebevědomé. Což bylo v plném kontrastu s obsahem psaní.

Přemýšlela, proč chce zůstat pisatel v anonymitě. Proč stále zdůrazňuje, že je pro něj absolutně nedostupná?

„Pomněno?“ ozval se v hale mužský hlas. Bratr.  

„Už jdu.“

Nesnášela, když jí říkali Poměno. A vůbec, to její podivné jméno Pomněnka. Dodnes nechápe, jak jí to mohli rodiče udělat, dát jí takové jméno. Brácha jí jinak než Pomněno neřekl. Když před osmi lety rodiče zemřeli, bylo jí zrovna čerstvých patnáct.  Její o deset let starší bratr se měl zrovna ženit. Ze svatby pochopitelně sešlo, a nakonec mu po čase utekla i nevěsta. Nějak jí bylo proti srsti, že se Jirka musel náhle starat o mladší sestru a vlastně i o celý dům a zahradu. Během pár týdnů zestárl o několik let, z rozevlátého bohéma byl najednou starostlivý a zodpovědný muž. Se sestrou si byli najednou o dost bližší než kdykoli před tím. Pak potkal Markétu. Velmi brzy si ji nastěhoval do poloprázdného domu a k jeho velké úlevě se s jeho sestrou okamžitě spřátelily. Dnes je z něj pyšný otec a dobrý manžel.

„Pomněno, pojď si  taky vzít!“ zahalekal znovu mladý muž.

„Co slavíme?“ zeptala se překvapeně, když uviděla na stole hromádku zákusků.

„Co asi. Pomněno, ty sklerotiku. Máme přece s Markét výročí svatby!“

Vytřeštila na ně oči: „Já na to zapomněla! Ale zítra je sobota, tak udělám svíčkovou a polívku s nočkama, jak ji dělala mamka a upeču svatební vdolečky. Dáme si do nosu!“

„Škoda, že nevíš, kdo je ten tvůj ctitel. Mohli jsme ho pozvat taky,“ zasnila se oslavenkyně a uhnula před letící utěrkou.

„Ségra, nebude moc vadit, že jsem na dnešní oběd pozval Milana Kalinu?“

Dívka zrovna v míse míchala těsto na knedlíky a tvářila se nepřítomně.

„Mně je to fuk, jídla bude dost. A proč ho zveš na oslavu výročí, proboha?“

„Ale, říkal jsem mu o té garáži a dílně a slíbil mi, že mi to pomůže nakreslit a spočítat materiál. Já ho nemít. A půjčí mi tu příklepovku, ať můžu konečně zavěsit ten houpací vak. Konečně bude od Markéty pokoj,“ ušklíbl se.

„V kolik dorazí?“

„Na dvanáctou. Fakt ti to neva?“

„Ale ne,“ odvětila mladá žena a dál hnětla těsto.

Návštěva jí skutečně nevadila. Pan Kalina byl bratrův dobrý známý, vlastně ho znali tam u nich skoro všichni. Byl to velmi příjemný a zábavný muž, měl neskutečně šikovné ruce, věděl si rady se dřevem i cihlami, uměl položit tašky na střechu i bezkonkurenčně vykachličkovat koupelnu. Když jim umřeli rodiče, bratr si chodil ke Kalinům pro radu i pro pomoc a vždy se mu obojího dostalo. Před pár lety se Kalinovi rozvedli, ale přátelství obou mužů pokračovalo dál, i když je dělil téměř patnáctiletý rozdíl.

Doufám, že se mi ta svíčková povede, pomyslela si trochu ztrémovaně Pomněnka. Vařila moc ráda a doufala, že snad i dobře, ale když měla hostit někoho dalšího, podceňovala se. Se sebevědomím měla vůbec potíže.

Možná proto jí ty dopisy tak učarovaly. Bylo pro ni naprosto neuvěřitelné, že si ji někdo zamiloval a že na ní vidí tolik hezkého. Nikdy by to nikomu nepřiznala, ale ona si ty dopisy pořád pročítá, už je umí téměř zpaměti. Dnes v noci měla krásný sen, zdálo se jí, že za ní přišel. Neviděla mu do obličeje, ale když ji pohladil po tváři, cítila, jak je jeho ruka krásně hřejivá. Říkal jí to, co bylo v dopisech. A ona říkala jemu, ať jí poví kdo je. Chce ho poznat, chce ho vyslyšet!

Sen náhle skončil a ona se probudila s mokrými tvářemi. Bylo jí z toho snu hrozně smutno. Tak zoufale chtěla poznat toho, kdo ji má rád.

Tvarovala knedlíky a myšlenkami si zpátky přivolávala ten sen. Ten jeden jediný dotyk. Tak intenzivní, tak vemlouvavý.

Odbilo poledne, stůl byl slavnostně prostřený. Cinknul zvonek. A za okamžik do kuchyně vcházel usměvavý tmavovlasý muž. V ruce měl dvě kytice, jednu předal s blahopřáním mladé paní a druhou vtiskl do ruky slečně Pomněnce spolu s poděkováním za pozvání.

Byla z těch růží na rozpacích, zrůžověla do stejné barvy jakou měla poupata. Pan Kalina byl veselý člověk, za chvíli ho bylo všude plno a společnost se dobře bavila. Malý Tomášek dostal lahvičku s mlékem a po chvilce se odebral do říše snů a tak mohla Pomněnka nosit na stůl.

Všichni jí oběd pochválili, nejvíc jí ale potěšilo, když si  oba muži bezostyšně naložili nášup.

Po obědě se servírovala káva a malé koláčky a ač oba muži svorně tvrdili, že jsou úplně plní a nic se do nich nevejde, koláčky v nich nenápadně mizely.

Řešila se přestavba garáže a dílny, kreslilo se, dohadovalo, počítalo. A pak se to stalo.

Pomněnka si k sobě přitáhla popsaný papír, prohlížela návrh i rozpis materiálu a náhle nápadně zbledla. Hleděla na ten papír a snad i přestala dýchat. Z obličeje jí zmizela veškerá barva.

„Pomněno, co je ti?!“ zareagoval první bratr. Zhluboka se nadechla. Zmohla se jen na zavrtění hlavou.

„Pomněnko, no tak, co je s vámi? Pojďte, pomůžu vám,“ zvedl se znepokojený pan Kalina a už bledou ženu opatrně vedl ke gauči.

„Lehněte si. Musíte si dát nohy nahoru, opřete se klidně o mně. Dnes je hodně nízký tlak. Markéto, trochu vody, prosím vás.“

Mladé ženě se pomaličku vracela barva do obličeje. Mezitím se k ní naklonila švagrová se sklenicí vody a rázně se zeptala:

„Pomněno, nejsi náhodou v tom?“

Dívka obrátila oči v sloup: „Jedno neposkvrněné početí už v historii bylo. Kde bych k tomu asi tak přišla, ty chytrá?“

Hřejivá ruka jí pohladila tvář.

„Měla byste se napít,“ ustaraně pronesl muž.

Pomalu se posadila a vypila naráz půl sklenice vody.

„Už je to dobré,“ špitla a znovu se položila. „Trochu se mi zatočila hlava, málo jsem pila. To nic není.“

„Ségra, ale jestli ti není dobře, tak my do toho divadla nepůjdeme.“

„Vážně mi už nic není. Mám hlídat Tomáška, oslavenci si nadělili k výročí divadlo a noční život ve víru velkoměsta,“ dodala s úsměvem na vysvětlenou.

Muž si ji zamyšleně prohlížel: „Opravdu se na to cítíte?“

Zhluboka se nadechla a s hranou lehkostí se muže zeptala: „Že byste mi přišel pomoct?“

Muž se široce usmál: „Proč ne?“

Konverzace se zase rozjela naplno, dívce již bylo viditelně dobře a když se po hodině muž zvedl k odchodu, doprovodila ho k vratům.

Potutelně se zeptal, v kolik má přijít a ona mu bez mrknutí oka odpověděla, že ho bude čekat v šest.

V šest hodin se ozval zvonek. Hodila mu z okna klíče s poznámkou, ať za sebou zamkne vrata. Přivítala ho ve dveřích s rozesmátým miminkem v náručí. Oznámila muži, že budou koupat. Zatvářil se nejprve vyděšeně, ale pak už se nabídl, že připraví koupel.

Malý Tomášek vodu miloval a byl celý nedočkavý. Muž se ztěžka rozvzpomínal, jaké to bylo, když byl jeho dnes už dospělý syn mrňousek, ale něco si přeci jen vybavil.

Tomášek řádil ve vaničce jak divý. Kopal nožičkama tak divoce, až byli dívka i muž mokří. Chechtal se a výskal a oba dospělí se bavili s ním. Dobrá nálada všem vydržela i při oblékání miminka. Poté Pomněnka vrazila Tomáška muži do rukou a odběhla připravit malému mléko na noc.

Až do kuchyně bylo slyšet Tomáškovo výskání, když na ně vyhlédla s lahvičkou v ruce, viděla, jak si hrají před velikým zrcadlem. Musela se hrozně smát. Tomík nebyl k uklidnění a dožadoval se dalších her. Až když zpozoroval lahvičku s mlékem, zvážněl a zatvářil se nesmírně soustředěně. Za chvíli už bylo slyšet spokojené pomlaskávání.

Byl čas miminko uložit, ale tomu se do spaní pramálo chtělo. Plakal, odmítal se nechat položit do postýlky, Pomněnka začala být trochu bezradná. Nedařilo se jí malého utišit. Tak se do toho vložil pan Kalina. Se slovy:  „Tak co zbojníku, dneska se spát nebude, nebo co?“ vzal malého do náruče, chvilinku mu něco šeptal a miminko začalo zavírat oči. Položil jej do postýlky. Maličký spal jako dudek.

Pomněnka nevěřícně kroutila hlavou: „Teda pane Kalino, klobouk dolů. Z vás by byla chůva jedna radost. Co jste mu to nasliboval, že hned zmlkl?“

„Tajemství, holčičko. To je jen mezi námi chlapy,“ uculoval se muž.

Chvilku si ho pobaveně měřila a pak se zeptala, jestli nemá hlad, má tam ještě polévku od oběda. Pan Kalina nadšeně přikývl. Společně se najedli. Několikrát se u jídla zakuckala, pořád ji něčím rozesmával.

Potom se uvelebili v obýváku, uvařili si konvici voňavého čaje a povídali si. Neustále si ji dobíral, nemohla se ani napít, jak se jeho vtípkům smála. Nakonec z ní bezprostředně vypadlo:

„Že tě pusa nebolí.“ Ztuhla. „Chtěla jsem říct, že vás pusa nebolí. Promiňte.“

Jen se usmíval, naklonil hlavu na stranu a s přivřenýma očima si ji pobaveně prohlížel. A pak navrhl:

„Nepotykáme si?“

Rozpačitě se pousmála a pokrčila rameny: „To bychom mohli.“

Ťukli si čajem, zlehka ji políbil na rty. Malinko zčervenala a rychle se napila z malého hrníčku.

Pořád se na ni usmíval. Jednu ruku si položil na opěradlo gauče.

„Už jsem se tě chtěl dávno zeptat. Jak jsi, prosím tě, přišla k tak neobvyklému jménu?“

Pokrčila rameny: „Maminka mi to kdysi vyprávěla. Jak mě tehdy čekala a byla si jistá, že bude mít holčičku. A tak vybírala jen holčičí jména. Jenže taťka byl za mlada pěknej proutník a mamince záleželo na tom, aby se její dcera nejmenovala jako některá z jeho bývalých lásek. No a tak navrhovala tátovi běžná jména a on se studem zamítal jedno za druhým. Maminka se  naštvala a v zoufalství vybrala Pomněnku. Někde to jméno zahlédla v časopise. Zaběhla na matriku, tam jí potvrdili, že jméno je na seznamu a bylo vymalováno. Tatínek si celou dobu myslel, že je to recese, ale ukázalo se, že to moje maminka myslela vážně.“

Muž se zasmál, ale pak zvážněl: „Máš krásné jméno. Moc ti sluší.“

„Kdybych alespoň měla pomněnkové oči, ale koukni na mě. To ty by ses měl správně jmenovat Pomněn,“ ušklíbla se uličnicky.

„A vidíš, já jsem měl vždy slabost pro hnědé oči. Jak to zpíval ten Oldřich Nový… ty oči tmavohnědé, nikdo z vás nedovede… Určitě by ses mu líbila,“ dobíral si ji.

Z povídání je vyrušil dětský pláč.. Pomněnka se už zvedala, ale Milan ji zadržel: „Skočím tam.“

Nemohla se vynadívat. Jak vytáhl plačící miminko z postýlky, choval jej a něco mu potichu šeptal. Dítě se rychle začalo utišovat, až přestalo plakat úplně. Chvilinku broukalo a za moment už spalo. Pozorovala toho velkého muže, jak něžně a opatrně pohupuje malým chlapečkem a něco se v ní sevřelo.

Když se po chvíli vedle ní opět posadil, vypadala ještě pořád rozněžněle. Nevydržel to a zlehka jí přejel prsty po tváři. Neucukla. Poté jí upravil pramen neposlušných vlasů a znovu tak využil příležitosti ji pohladit. Sebrala veškerou odvahu, nadechla se a zašeptala:

„Máš krásné písmo.“

Muž ztuhl leknutím. Zavřel oči a rukou si přejel po obličeji.

Dívka jej mlčky pozorovala a pak si přisedla o kousek blíž. Otočil se na ni a se zřetelnou úzkostí se jí díval do očí.  Došlo mu to.  Poznala, že to byl on, kdo jí ty dopisy psal. Podle toho papíru, kam odpoledne zapisoval poznámky týkající se plánované přestavby. Je konec, rezonovalo mu hlavou. Nebudeš má, není možná...

Přisedla ještě blíž k němu, vzala jeho obličej do dlaní a tiše pronesla: „Prosím. Buď můj déšť, slunce i vítr. Buď můj měsíc.“

„Pomněnko moje,“ zašeptal nevěřícně muž.

„Napíšeš mi ještě? Viď, že s tím nepřestaneš,“ tiše zaprosila dívka. Přikývl. Slíbil by jí všechno na světě.

Stiskl ji v náručí a zvolna přibližoval své rty k jejím…