Tajnosti

„Chci vám něco říct,“ snažila se přehlušit rodinnou sešlost u nedělního oběda. Nikdo si jí nevšímal. Hlučně se bavili mezi sebou a čemusi se smáli. Zkusila to znovu, hlasitěji: „Chci Vám něco říct.“ Nic. „Ve středu jsem se vdala.“ Všichni náhle ztichli a jako jeden muž se po ní otočili.

„Cože?“ hlas její matky zněl překvapeně, jako by špatně porozuměla tomu, co její dcera právě vyslovila.

„Vdala jsem se,“ špitla s obavami. „Ve středu,“ dodala ještě tišeji a nervózně si točila zbrusu novým zářivým prstýnkem na levém prostředníčku.

Všichni na ni hleděli s nechápavým úžasem ve tváři, největší šok z jejího prohlášení od pohledu neměla matka, ale kupodivu přítelkyně jejího bratra.

„To je vtip?“ přeptala se pro jistotu matka.

Zavrtěla hlavou a toužila být neviditelná.

„Ty jsi ale koza,“ ulevila si její máma. „A koho sis proboha vzala?“

„Martina Já…“ zamumlala příjmení.

„Koho?“ zvedla hlas už vytočená matka.

„Pana Jánského,“ špitla nešťastně. Tušila, že teď přijde ten pravý výbuch.

Všichni nahlas vydechli. Pan Jánský byl matčin kolega z práce a kamarád jejího druhého manžela.

„Ty ses zbláznila?“ ohromeně na ni zírala bratrova přítelkyně. „A proč sis ho brala?“

„Proč asi,“ obrátila novomanželka oči v sloup.

„Hano, ty jsi těhotná,“ přimhouřila oči její máma a snažila se rozdýchat náhlou nevolnost.

„Ale nejsem mami,“ uklidnila ji mladá žena. „My se máme s Martinem rádi. Miluju ho. Neskutečně. A on mě,“ zaprosila očima o pochopení.

„Ale proč jste nic neřekli, že spolu...?“ zlomil se konečně její mámě hlas. „A proč jste se museli vzít zrovna takhle? “

„Mami,“ pohladila ji Hana po ruce. „Takhle to bylo lepší. Než abych řešila, jak Tebe a tátu na svatbě oddělit, abyste se nepozabíjeli a pak pořád hlídala, jestli se věnuju vám oběma stejnou mírou, anebo se nervovat, jestli jsem neurazila tetu Marii, protože teta Lada sedí blíž k nám. Mami, vždyť víš, jak to u nás chodí. Bylo by s tím strašně starostí, nakonec by se stejně všechno nepovedlo a stálo by to spoustu peněz. A já si to chtěla užít. Ten obřad, ten slib, tu intimitu. A ne se stresovat, jestli bude všem chutnat svíčková nebo jestli je výslužka dost bohatá. Máme fotky a video. Ostatní nás pomluví tak jako tak, takhle to alespoň přišlo výrazně levněji,“ usmála se.

„Ale já jsem tě chtěla vidět jako nevěstu,“ vyčetla matka dceři.

„Já vím, mami, jenže to by musel přijít i táta. Ty s Markem, táta s Alexandrou. Pak tady brácha s Markétou a ostatní,“ mávla bradou na dva vyženěné nevlastní sourozence. „Tak se nezlob, já to chtěla v poklidu.“

Matka si utírala slzy.

„A proč jsi mi neřekla, že jste si spolu začali?“ chtěla ještě vědět.

Jedinou odpověď, kterou dostala, bylo pokrčení ramen. Neuměla vysvětlit, proč svou lásku před ostatními chránila a tajila. Nechtěla se dělit. Nechtěla poslouchat přednášky, jak je ten vztah neperspektivní. Znala svou konzervativní matku i její názory. Chtěla si lásku hýčkat a vychutnat bez jakékoli trpké příchuti matčinych připomínek.

„A kdy jste spolu začali…,“ nedořekla větu a vysmrkala se.

„Po tom výletu do Vídně, co jste zorganizovali v práci“ s obavou vyslovila mladá žena.

„Ale to bylo někdy na podzim, ne?“ lovila v paměti budoucí švagrová. „To jste se jako vzali po půl roce známosti?“ vyjekla žárlivým poznáním.

Hana se omluvně podívala na svého bratra. Tohle jí neodpustí. Věděla, že Markéta po šesti letech chození by o svatbu stála taky, stále o tom mluvila, ale Zdeněk se k ničemu nemá. Dnes večer asi bude mít doma peklo.

Bydleli v tom malém bytě, co jim přenechal po rozvodu otec. Napřed jen oni dva, sourozenci. Každý měli svůj pokoj. Po čase se k nim přistěhovala i Markéta. Kuchyni spolu s jídelním koutem obývali sice společně, ale neformálně tam vládla Hana. I když byla ve čtyřiadvaceti nejmladší. Jako jediná totiž uměla vařit.

Vlastně stěny toho malého bytu byly prvním neživým svědkem počátku nečekaného vztahu.

„Pojďte, tady nemůžete ležet,“ snažila se zvednout silně opilého muže z trávníku. Zadíval se na ni nepřítomnýma očima: „Ty nejsi moje žena, moje žena je mrtvá. Nech mě.“

 „Já vím, pane Jánský, pojďte, ať se nenastydnete.“ Mávnul rukou, přesto ji poslechl.

„Tady nebydlím,“ divil se v předsíni panelákového bytu. „Ty mně chceš svést, koťátko?“ naklonil se s opileckým úsměvem k drobné mladé ženě a málem upadl.

„Nebojte, pane Jánský, nechci. Jen si trochu odpočinete, abyste trefil domů,“ odpovídala mu jako malému dítěti. Sundala mu bundu, potom jej posadil na botník a rychle vyzula.

„Pojďte, pane Jánský, odpočinete si,“ podpírala jej a vedla do svého pokoje. Muže opřela o zeď a rychle rozložila skládací gauč. Ani se nenamáhala mu povléct čisté povlečení.

„Nezlob, kočičko,“ napomínal ji s téměř nesrozumitelnou artikulací muž, když mu svlékala svetr i košili.

„Ty, ty, ty,“ huboval jí, když mu pracně sundávala džíny.

„Pojďte, půjdete se ještě vyčurat,“ nutila ho vrátit se zpět na chodbičku. Vrávoral a padal. Musela zvednout prkýnko na záchodě a doufala, že se jinak obslouží sám. Čekala na něj na chodbě, poslouchala jak dlouze a hlučně močí. Snad to tam moc nezasvinil, zadoufala. Ani nespláchl. S vítězoslavným úsměvem vypadl z malé místnosti zpět na chodbu. Uf, aspoň, že si oblékl ty slipy.

Spláchla po něm a potěšeně zjistila, že vytírat nemusí. Dovedla ho do pokoje, upadl na rozestlanou postel a ona rychle doběhla pro oranžový lavor.

„Kdyby Vám bylo špatně, pane Jánský, blinkejte do lavorku, ano? Musíte se trefit, ano?“ mluvila na něj zase jako na malého kluka.

Šibalsky se pousmál: „To víš, že se, koťátko, trefím. Vyšukám tě tak, jak jsi to ještě nikdy nezažila.“

„Dobře,“ oplatila mu úsměv, „Ale teď si na chvilku odpočinete a zdřímnete, ano?“ pokusila se ho přikrýt.

Neodpověděl, okamžitě s hlasitým chrápáním usnul.

Seděla u kuchyňského stolu a četla si. Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře a vešel rozpačitý, již oblečený, bledý muž s kalnýma očima.

„Dobrý den,“ pozdravila ho zvesela.

„Dobrý den,“ uhýbal studem pohledem.

„Toaleta je na chodbě, koupelna těmito dveřmi. Máte tam nachystaný ručník, kdybyste si chtěl dát sprchu. Dáte si kávu, nebo raději trochu vývaru? Polévka je už hotová, bude za chvilku poledne,“ stále se usmívala.

Opřel se o zeď a zavřel oči: „Já se tak strašně stydím. Nezlobte se na mě. Skoro nic si nepamatuju.“

„Ale pane Jánský, vždyť se nic nestalo. A nebojte, všechno proběhlo dobře. Já jsem bohužel neměla sílu vás odvést domů, upadl jste před naším domem. Tohle bylo nejjednodušší,“ pořád se mile usmívala, jako by šlo o běžnou společenskou událost.

Konečně se na ni podíval: „Jestli dovolíte, odskočím si a pak bych se upravil.“

„Jistě a dáte si raději tu kávu anebo vývar?“ chtěla vědět.

„Asi ten vývar. Vy jste anděl,“ povzdechl si.

O něco později již seděl u stolu a opatrně nabíral kouřící polévku.

„Víte, byl jsem včera na hřbitově, žena měla výročí úmrtí. Třetí,“ usrkl opatrně. „Nějak jsem to nezvládl. Neměl jsem do té hospody chodit.“

Seděla naproti němu s podepřenou bradou a upřeně jej sledovala. Věděla od matky o smutném konci bezdětného manželství. Tak dlouho se paní Jánská marně pokoušela otěhotnět, až se nakonec uvolila k náročné hormonální léčbě před umělým oplodněním. Prý k těmto komplikacím dochází velmi výjimečně, tak to alespoň vysvětlovala panu Jánskému lékařka v nemocnici, kam ženu po kolapsu odvezla záchranka. Už se nikdy neprobrala. Zemřela ještě týž večer. Bylo jí dvaatřicet let.

Její o šest let starší muž se dlouho z té nečekané rány nemohl vzpamatovat. Zhruba po roce prodal jejich původní byt a přestěhoval se do tiché ulice kousek od nízkého paneláku, kde Hana bydlela.

„To už to jsou tři roky?“ řeka, aby alespoň něco řekla. Nevěděla, jak má reagovat.

Pokýval hlavou. Chvíli mlčeli.

„Nebudete mít kvůli mně nějaké potíže?“ zeptal se s obavami.

„Kdepak, nebojte,“ uklidnila jej.

„Myslel jsem, že máte před svatbou,“ zamyslel se.

„Už nemám,“ smutně se zasmála.

„Promiňte, to jsem nevěděl,“ byl na rozpacích zase on.

„To nic.“

Zase chvíli mlčeli. První promluvil on:

„Můžu se Vám za Vaši pomoc nějak revanšovat?“

Zamyslela se.

„A víte, že ano? Já bych totiž strašně ráda někdy vyrazila na operu, ale nikdo se mnou nechce jít. A já se sama večer bojím. Nechtěl byste mě někdy doprovodit? Nebo mi alespoň přijít naproti?“

Přišel hned druhý den. S kytkou a divadelním programem. Na operu ji doprovodil, před představením ji pozval na večeři. O pár dní později se jí zeptal, zda nemá chuť navštívit Vídeň. Spolu s kolegy se domluvili na malém autobusovém výletu do Vídně v rámci Dnů kulturního dědictví. Věděla o tom zájezdu od matky, která nakonec sama jet nemohla a potěšilo ji, že její místo obsadí Hana. Netušila však, proč  její dcera, která cestu doposud nekopromisně odmítala, rozhodnutí změnila. Byl to nádherný den. Měli štěstí na jeden z posledních záchvěvů babího léta. První polibek od něj dostala před dómem svatého Štěpána. K autobusu se vraceli už jako pár. Následující měsíce se jim jejich vztah dařilo utajit. Když její bratr s přítelkyní trávili čas u jejich rodičů na Šumavě, bydlela celou dobu u Martina. Po jejich návratu se jí dařilo své pozdní příchody schovávat za nejrůznější výmluvy, bratrův bohatý společenský život jí vše ulehčoval.

O Vánocích ji Martin požádal o ruku. Znal její složitou rodinnou situaci a její nápad s tajnou svatbou jej nadchnul. A tuto únorovou středu si řekli ano. 

„Tak to zapijeme, ne?“ navrhl zkusmo otčím a když se nesetkal s odporem, začal všem rozlévat slivovici.

„A zavolej Martinovi, ať okamžitě dorazí“ pobídl Hanu, když jí podával plnou skleničku.

„A zeptej se ho, jestli už jedl,“ dodala starostlivě matka. „Já nevím, že jste nepřišli spolu. A ať vezme rovnou ty fotky. Chci vědět, jak ti to slušelo, moje malá velká holčičko,“ pohladila ji dojatě.