Tajemná milenka

Diváci ohromeně sledovali známou herečku, kterak uprostřed velkého gesta zničehonic ztuhla a s vytřeštěnýma očima zírala do hlediště, jakoby spatřila přízrak. „Panebože, Janova Víla,“ zašeptala a zcela vypadla z role.

Díky kolegyni na jevišti a pohotové nápovědě se vzpamatovala a svůj výstup jakžtakž dohrála. V zákulisí však znovu pobledla a oslovila nevěřícně svého kolegu, starého hereckého barda: „Víla. Janova Víla. Je tam. V hledišti.“

Mladé herečce, která zdvořile stála opodál, vyjelo překvapením obočí nahoru. Snad se ta stará rašple nakonec nezbláznila, pomyslela si škodolibě. Neměla stárnoucí dámu ráda. Příliš často od ní slýchávala, jak je ve svém mládí ještě nezkušená a neschopná.

„Jarmilo, uklidni se,“ s úsměvem ji vzal za loket její kolega. „Kde by se tady vzala? A vůbec, i kdyby, vždyť by to už byla dáma v letech, jak bys ji asi tak poznala.“

„Ba ne, Mirku, je to ona. A je stále stejná jako tehdy před těmi čtyřiceti lety. Nezměnila se ani trochu,“ šeptala celá bílá.

„Jarmilko, to je přece nesmysl,“ oponoval jí s úsměvem šedivý muž.

„Tak se přesvědč sám. Druhá řada vprostřed,“ odvětila pohasle a odebrala se do své šatny. Další výstup měla až po přestávce, doufala, že se do té doby uklidní a vzpamatuje.

„Jarmilo, to není možné. Vypadá úplně stejně jako Víla. Přesně, jako na tom obraze,“ s těmito slovy vešel do dámské šatny Mirek Loukota. Posadil se na volnou židli a tupě zíral na před sebe. Mladá kolegyně měla pocit, že se svět zbláznil. Co to ti dva pořád opakují?

„Jaký obraz?“ dodala si odvahu k otázce. Čekala, že ji paní Jarmila zase okřikne, nebo ji bude vůbec ignorovat, tak jak to uměla. K velkému překvapení se však na ni slavná herečka otočila.

„Všimla jste si někdy, Dášo, toho velkého obrazu v kanceláři ředitele?“

„Jistě,“ přitakala.

„Víte, komu obraz původně patřil?“ zeptala se paní Jarmila.

„Myslím, že …“ vyslovila jméno známé herecké ikony. Známý umělec v tomto divadle působil nejen jako všemi zbožňovaný herec, ale svého času také jako ředitel scény.

„Správně. Je na něm Víla. Janova Víla. Požádal tehdy svého přítele, malíře, aby mu ji namaloval. Chtěl ji mít stále u sebe. Po její smrti mu po ní zbyl jen ten zvláštní obraz.“

„Ona zemřela? Ale vždyť jste říkali, že je tady v divadle?“ nerozuměla mladá herečka.

„No právě. Víte, Dášo, ona byla jiná. Obestíralo ji zvláštní tajemství. Víla sice oficiálně zemřela, ale Jan nám po letech prozradil, že její tělo nebylo nikdy nalezeno. Pořád doufal, že je na živu. My jej přesvědčovali, že je na vině ten hrozný požár, tehdy nebyly vědecké metody jako dnes a identifikace byla při takové hrůze téměř nereálná. Jan do konce života doufal,“ osvětloval Mirek, dlouholetý blízký Janův přítel.

„To byla tedy jeho milenka?“ zvědavě se zeptala Dáša. Vzápětí své otázky zalitovala. Očekávala jedovatou poznámku. Kupodivu se jí nedočkala.

„Dášenko, vy jste ještě mladá. Jednou možná pochopíte, jak je život krátký a někdy nesnesitelně těžký,“ pohlédla na hodinky paní Jarmila.

„Ještě máme čas, já vám ten příběh povím. Ale vy mi slíbíte, že s tím nepoběžíte do prvních novin. Jinak jste v branži skončila, je vám to jasné?“ přísně ji varovala stará dáma.

„Jistě,“ přikývla vážně Dáša. Znala zákulisí divadla, věděla, že některé věci se prostě ven dostat nesmí. Nepsané pravidlo.

„Zhmotnila se z mlhy a ranního oparu. Vystoupila přímo z Debussyho Měsíčního svitu,“ s úsměvem popisoval první setkání s tou zvláštní bytostí téměř čtyřiapadesátiletý národní umělec.

 „Je krásná, tajuplná, nepozemská. Mluví očima. Nemá minulost ani vzpomínky,“ odpovídal nejbližším přátelům na otázku, jaká je.

Byli na ni zvědaví. Konečně ji přivedl mezi ně. Na první pohled byli zklamaní, ale byl to jen prchavý mžik. Začali svého výjimečného kolegu chápat.

Jaká byla? Byla drobná, útlá, křehká. Měla bledou jemnou pleť. A vlasy neurčité barvy. Nebyly ani hnědé, ale ani plavé. Ještě větší záhadou byly její oči. Měly nahnědlý odstín. Ale velmi nestálý. Od oříškového tónu až po barvu tmavé čokolády. Ten nejteplejší a nejtmavší odstín měla jen pro jednoho jediného. Pro Jana. Ostatní obdarovávala neskutečnými variacemi hnědé barvy.

Mluvila velmi málo. Plaše se usmívala, ale ten úsměv byl čistý a bezelstný. Odzbrojující a něžně nevinný.

Účes měla na tehdejší dobu velmi atypický. Tenkrát bylo módní mít natupírovaný vysoký účes. Ona své dlouhé lehounce zvlněné vlasy nechala volně splývat na ramena. Celá působila jak z jiného světa a všichni okamžitě pochopili, proč ji Jan oslovuje Vílo.

Všechny zaskočilo, že mu stále vyká. Dívá se oddaně a vyká. Byla v tom jakási láskyplná úcta. Později se ho na to ptali.

„Vyká mi a co? Je to její volba. Ale přesto existuje chvíle, kdy od tohoto zvyku upustí. Jsou to pro mě ty nejkrásnější společné okamžiky a důvěru, kterou ke mně má, umocní právě tykáním.“

Na výtky, že je pro něj příliš mladá a vztah nemá budoucnost, odpovídal vždy stejně:

„Uvědomuji si, jak moc prchavé ty společné momenty jsou. Vím, že to není napořád. Přesto se jí nemohu nabažit. Je zvláštní. Je krásné s ní mluvit, je nádherné s ní mlčet. Je trpělivá a pozorná posluchačka. Ale také, ačkoli to její vzhled logicky popírá, má v sobě spoustu životní moudrosti. Její slova umí hojit rány na duši i na egu. Zoufale ji potřebuji. Nejen fyzicky.“

Paní Jarmila se na moment odmlčela. Vzpomínání na výborného přítele a hereckého partnera ji vyčerpávalo. Nevěděla, zda se jí podaří mladé kolegyni vysvětlit, jak moc byla Víla pro Jana důležitá. Nebyla si jistá, zda takové mládě pochopí některá životní úskalí a složitosti.

Jak vysvětlit Janovu komplikovanou pozici? Měl těžkosti v práci, nebyl režimu pohodlný a dost často zakopával o klacky hozené pod nohy. V osobním životě prožíval snad ještě těžší chvíle. U jeho ženy propukla záhadná nemoc, pro kterou musela být dokonce umístěna v sanatoriu. Jen nejbližší znali diagnózu. Paranoia, schizofrenie, deprese. Když se pokusila Jana při jednom záchvatu zabít, neexistovalo jiné řešení. Ocitla se ve svém světě, ze kterého se už neuměla vrátit. Jan navenek působil klidně a vyrovnaně, ale uvnitř trpěl. Jejich jediné, už dospělé dítě, se ocitlo v začarovaném kruhu nepovedeného manželství a náklonnosti ke sklence něčeho na povzbuzení. Janovy zoufalé pokusy o pomoc byly tvrdošíjně odmítány a on se ocitl na okraji duševní propasti. Bojoval sám se sebou skoro rok a cítil, jak mu docházejí síly.

Ono léto odjel na svou milovanou chalupu na Šumavě. A tam tehdy potkal svou vílu.

Celá romance trvala necelý rok. Za tu dobu Jan omládl, zesílil a dokázal být svým blízkým lepší oporou, než kdykoli dříve. Miloval Vílu celou duší a zcela jí propadl.

Jarmila si připomenula zážitek, který nešlo zapomenout ani po letech. Tehdy byli s přáteli u kohosi na chalupě. Spalo se v jedné místnosti. Víla a Jan dostali přidělenou starou dřevěnou postel. Jan se tehdy smál, že se do ní oba nemohou vlézt, jak je malá.

V noci Jarmilu probudila žízeň. Všichni už spali, ale z rohu místnosti k ní doléhal tichý hovor. Netroufla si je vyrušit.

„Vílo moje maličká, kde ses tohle naučila?“ šeptal muž dívce a hladil ji po vlasech.

„Nastudovala jsem si to v jedné nemravné knížce,“ tiše se smála.

„A kdopak o takových věcech, proboha, píše?“ pobaveně se ptal a stále jí vískal vlasy.

Tiskla se k němu a těšila se z jeho něžností: „Říká vám něco jméno Oskar Wilde?“

„Netvrď mi maličká, že se v nějaké jeho hře píše o umění milovat,“ nechtěl věřit muž.

„Jmenuje se to…“ zbytek věty mu pošeptala.

Vybouchl smíchy: „To je vtip?“

„Ne, chcete to půjčit?“ usmívala se.

Pohladil ji, až zavrněla: „Myslíš, že to potřebuju?“

 Pak bylo chvíli ticho a poté ozval tichý zadýchaný hlas: „Jane, miláčku, prosím. Tady přece nemůžeme…“

Nenechal ji domluvit a ústa jí zalepil polibkem. Následující chvíle si Jarmila snažila zacpávat uši. Ačkoli se milenci snažili být co nejtišší, i tak k ní zvuky milostného opojení doléhaly. Milostné vyznání, kdy spolu posléze unaveni usínali v objetí, naslouchající ženu skoro rozplakalo.

O mnoho let později, když už byla Víla dávno po smrti, se Janovi s tímto zážitkem svěřila. Rozesmála ho.

Pak se zamyslel a začal vyprávět: „Když jsem ji poprvé spatřil, tak jak ji pánbůh stvořil, zůstal jsem jak omráčený. Vypadala jako malé děvčátko. Holátko. Brzy jsem pochopil, že je to její přání. Nikoli přání přírody. Stejně tak mě zaskočila svou vášní a smyslností. Protože jsem byl její první muž. Jarmilo, ona mě dokázala neustále mást. Chvílemi vypadala jako malé děvčátko, ale za moment se proměnila ve zralou ženu. Její dívčí vzhled nekorespondoval s tím, jaká byla uvnitř. Byla záhadná.“

Tenkrát musel během vyprávění zapít hrstku léků. Byl po vážné nemoci. Poté pokračoval:

„Někdy mám dojem, že věděla víc, než měla. Znala budoucnost. Už tenkrát mi mnohokrát zdůrazňovala, abych se nikdy nevzdal, i když bude situace vážná. Nesmím, prý, zapomenout, jak je smích a humor léčivý. A když mi bude nejhůř, mám hledat něco, čemu bych se od srdce smál. Vzpomněl jsem si na ni, když mi doktor s údivem oznamoval, jak se nálezy spolupacientů nečekaně zlepšily od té doby, co jsme si v nemocnici začali promítat grotesky. Ona, Jarmilo, věděla, že onemocním. Ona věděla a připravovala mě na to. Abych to nevzdal a bojoval. V klidu a s důvěrou. Stejně tak věděla, co se stane v divadle. Taky mě před tím varovala. Ne nijak konkrétně, obecně, ale důrazně.“

Dnes už věděla, o čem mluvil. Bylo jí k smíchu, když jí Víla líčila, jak si určitě jednou pro své mistrovské herectví pojede do zahraničí pro prestižní cenu. Před pěti lety v Itálii plakala, když přebírala zvláštní cenu poroty za nejlepší herecký výkon celého festivalového klání.

„Jan ji miloval. Tehdy požádal svého přítele, malíře Jiřího...“ přidal se ke vzpomínání Mirek Loukota.

„Prý jen on jediný dokáže zachytit její oči. Jiří byl mistr, bez debat. Ale tehdy byl z toho přání nešťastný. Víla byla u něj v ateliéru už několikrát a on stále nedokázal dostat do jejího výrazu to, co si představoval. Až jednou za nimi do ateliéru přišel nečekaně Jan. V tu chvíli se Víla celá proměnila. Jiří říkal, že Jana tím svým pohledem doslova pomilovala. Byl její proměnou ohromen. Požádal Jana, aby zůstal.  A tenkrát se mu konečně podařilo to, co před tím nedokázal. Říkal, že pochopil, proč to nešlo. Ona tam tu lásku a bezbřehou oddanost měla jen v Janově přítomnosti.“

„Ten obraz je moc krásný,“ povzdechla si Dáša. „Je takový zasněný, má zvláštní atmosféru.“

„Jan ten obraz miloval. Když Víla najednou nebyla, dokázal před ním sedět celé hodiny. Snad si s ní v duchu povídal,“ smutně dodala paní Jarmila.

„Dášo, Jan nebyl žádný anděl. Měl soustu chyb a udělal i pár bot a někomu mohl přijít i nespravedlivý. On si toho byl vědom. Ale ta malá Víla ho milovala se vším všudy. Za nic ho nesoudila, brala ho se vším, co k němu patřilo.“

Jarmile se ve vzpomínkách vybavila chvíle, kdy u hořícího krbu naslouchala rozhovoru té nesourodé dvojice.

„Ale uvědomte si, že nežijeme v dokonalém světě. V nedokonalém světě nemůže být nikdo dokonalý. Chybovat je lidské a obohacující. Moudrý člověk zahodí pocit viny a přijme zodpovědnost za své skutky tím, že se z chyb poučí a nebude je již opakovat. Ale napřed si musíte odpustit. Není totiž přísnějšího soudce, než jste vy sám sobě,“ s něžným úsměvem oponovala rozohněnému Janovi Víla.

„Maličká, nezlob mě! Máš se správně hněvat, jakého pacholka musíš trpět,“ pokoušel se o vtip muž, kterým však příliš lomcovala zlost nad vlastním selhání.

„Nezformuloval jste to správně. Ne trpět, ale milovat. A nikoli pacholka, ale zářivou dokonalou bytost. Je to tak prosté Vás milovat. Protože jste takový, jaký jste,“ vzala mu vítr z plachet.

Stačil jediný pohled do čokoládově sametových očí a bylo jasné, že každé své slovo myslí vážně. Ona ho tak totiž opravdu viděla a vnímala.

Společnost se na chvíli odmlčela. Oba postarší herečtí kolegové na moment uvízli ve vzpomínkách a mladá herečka zase vstřebávala mistrovo tajemství. Nikdy ji nenapadlo, že by ten vážený a všemi ctěný herec, považován mnohými za morální autoritu, měl takovou lechtivou minulost. Něco jí na příběhu nesedělo.

„A nemůže být ta dívka v hledišti třeba její dcera? A zároveň Janovo dítě?“ nadchla se vlastní dedukcí.

„Ale Dášo, vždyť jsme Vám řekli, že je Víla po smrti,“ napomenula ji Jarmila.

„Ale pan Mireček říkal, že…“ snažila se obhájit mystickou domněnku.

„Dášo, má to jeden háček,“ vstoupil do hovoru muž. „Jan doprovázel Vílu k autobusu, ještě jí prý mával. O pár minut později došlo k tomu neštěstí. Uhořelo tehdy mnoho cestujících, zemřeli téměř všichni. Autobus nedojel ani k první zastávce. Neměla kdy vystoupit.“

„Ale vy jste říkal, že Jan celou dobu doufal,“ snažila se Dáša.

„Ano, doufal. Vy nevíte, že naděje umírá poslední? Kdyby si připustil její smrt, možná by se z toho zbláznil. Tak moc ji miloval,“ unaveně pronesl starý herec a poprvé vypadal na svých pětasedmdesát let.

„Musíme přece zjistit, kdo je ta dívka v hledišti,“ nechala se příběhem pohltit mladá herečka.

Oba starší kolegové se na sebe usmáli. Řekla nahlas to, co si oba přáli.

Po skončení představení se Jarmila nenamáhala s odličováním ani převlékáním. Spěchala do foyer ve snaze zahlédnout tu záhadnou dívku. Dáša pochopila a rychle ji následovala. Pomohla ženě do schodů a poprvé pocítila ke své herecké kolegyni náklonnost. Odměnou za pomoc jí byl vděčný úsměv, snad první krok k novému přátelství.

Očima bloudily davem lidí a hledaly tu jednu jedinou tvář.

„Tam je,“ vydechla nervózně Dáša a ukázala do davu. Jarmila zaváhala. Odchází. Už ji nedostihne. Rozhodla se. Nadechla se a svým cvičeným zvučným hlasem zaplnila celý přeplněný společenský sál:

„Vílo!“

Sál ztichl a všichni se jako jeden muž otočili směrem k herečce. Z jejich tváří byl znát zmatek. Jen ta jedna jediná postava na moment zaváhala. Otočila se velmi pozvolna. Její rty se zavlnily do odzbrojujícího úsměvu a ve chvíli, kdy se její oči setkaly se zrakem staré dámy, dostaly čokoládově hnědý teplý odstín.

„Vílo,“ znovu, ale o poznání tišeji, opakovala žena. Po tvářích se jí kutálely slzy.

Dívka ji pohledem pohladila a jedním tolik známým gestem si odhodila své krásné vlasy na záda. Na hrudi se jí zablýskl atypický medailon ve tvaru květu růže. Takový medailon pro Vílu nechal Jan vyhotovit u stařičkého mistra zlatníka k Vánocům.

Paní Jarmile se podlomily nohy, Dáša ji rychle zachytila. Dívka se na Jarmilu naposledy usmála a bezhlesně pohnula rty. Stará dáma ze rtů odečítala: „A pozdravujte Jana.“

Než stačila jakkoli zareagovat, tajemná dívka se ztratila někde v davu.

Druhý den všechna média zaplavila zpráva:

„Dnes v ranních hodinách nečekaně zemřela herečka Jarmila Adamská, bylo jí 76 let...“