Ta druhá

Dívala se na usměvavého muže a bylo jí smutno. Stála vedle své nádherné kamarádky a zase, jako vždy, si připadala na vedlejší koleji. Teď ji to mrzelo o to víc, protože ten muž ji zaujal hned na první pohled. Ale neměla šanci.

V porovnání s Viktorií byla vždy ta druhá. Viktorie byla nesmírně půvabná. Měla absolutně dokonalý obličej. Drobný pikantní nos, souměrná ústa a kočičí oči. Dlouhé zvlněné vlasy ji spadaly volně na ramena a nenápadně upozorňovaly plný dekolt. Jedinou drobnou vadu na kráse byly její nohy. Nebyly nekonečně dlouhé a ani nijak zvlášť pěkně tvarované. Ale u Viky si nikdo tohoto nedostatku nepovšimnul, neměl čas, protože každý musel obdivovat ostatní dokonalý vzhled. A také i proto, že ona si svého nedostatku byla dobře vědoma a uměla jej zakrýt vhodným střihem oblečení.

Alice, kterou přátelé přezdívali Alík, si při rozhovoru s oním mužem zřetelně uvědomovala, jak ji Viky zastiňuje. Nenáviděla tyto chvíle. Stávala se pro ostatní muže neviditelnou, trpěnou ošklivější společnicí půvabné královny. V její společnosti vždy paběrkovala. Kdykoli se s někým seznámily, kluci, později muži, se nejprve utkali o Viktorii a teprve ten co zbyl, se ucházel o Alici. Na už tak pochroumaném sebevědomí to dívce rozhodně nepřidávalo.

Přesto jejich přátelství trvalo už hromadu let, byly si blízké už na základní škole. A nerozdělilo je  studium na odlišných středních školách ani jejich rozdílná povolání. Alice na Viky v pubertě žárlila, později si na tyto situace zvykla a přišlo jí to už samozřejmé. To co její kamarádka získávala půvabem, ona musela dohnat smyslem pro humor, nadhledem, uměním konverzace a sympatickým vystupováním. Někdy v legraci tvrdila, že je na tom lépe než Viky. Protože když už si ji někdo vybere, tak proto jaká doopravdy je. Sama ale občas toužila po tom být ta krásnější. A dnes obzvlášť.

Alice moc dobře věděla, že muž není v žádném případě Viktoriin typ. Viky preferovala muže, které soukromě řadila do kategorie šampon. Muž šampon musí za všech okolností vonět kolínskou a parfémem, dbá na krátký udržovaný účes, má perfektní manikůru i pedikůru a hlavně holí si nadbytečné ochlupení na hrudi, v podpaží i na intimních místech. Většinou chodí v obleku, případně v nejnovějším módním oblečení. Nikdy nenosí džíny a sandály s ponožkami.

Muž, se kterým právě hovořily, měl džíny, upracované mozolnaté dlaně, u nedopnuté košile nešlo přehlédnout, že jeho hrudník je slušně zarostlý a účes nepatřil k těm nejmódnějším a nenesl ani jednu známku gelu. Dokonce bylo znát, že se holil maximálně včera, a rozhodně se kolem něj nevznášel obláček pánského parfému.

Zato byl příjemně hlučný, měl zvučnou barvu hlasu, jakou mají někteří terapeuté a herci a také měl chvílemi výraz nezbedného kluka.

Před dvěma dny s mužem mluvila po telefonu. S Viktorií bláznivě rády zpívaly. Nejprve v dětském sboru, později už jen tak sobě pro radost. Alice narazila na plakátovací ploše na výzvu, že jisté místní pěvecké sdružení rádo mezi sebe přivítá nové kolegy a kolegyně. Plus telefon. Hned to letěla říct Viktorii a ta ji donutila okamžitě zavolat.

Vždycky to tak bylo. Viktorie nikdy nic nevyřizovala. Vše bylo, od mala, na Alici. Jí to nevadilo, neměla problém kohokoli oslovit, nebo někam zavolat.

A tak vytočila číslo a na druhém konci se ozval příjemný mužský hlas. Během chvilky se na všem domluvili a když zavěsila, Viktorie jen nevěřícně kroutila hlavou:

„Ty jsi s ním flirtovala!“

„To není pravda,“ bránila se se smíchem Alice.

„Nekecej, mám uši. Stejně tě obdivuju. To já nikdy neuměla někam jen tak zavolat a bavit se s někým cizím,“ řekla s trochou závistí Viktorie a pokračovala: „Vždycky jsi se uměla s každým dát hned do řeči. Už tenkrát, když jsme jako holky jezdily na plavání, pamatuješ?“

Jo pamatuju, pomyslela si s úsměvem Alice. Všichni kluci byli z Viky paf. A Alice byla ta, která udržovala konverzaci a kdo domlouval za Viky její první rande.

A dnes? Dnes stojí na chodbě jedné hudební školy a muž, se kterým údajně po telefonu flirtovala, má oči jen pro Viky. Pravda mluví jen na Alici, Viky opět mlčí. Stojí, mlčí a sluší jí to. Snad si alespoň to rande domluví sami, pomyslela si roztrpčeně Alice a bylo jí do pláče.

„Ahoj Alíku,“ zahalasilo v telefonním sluchátku. „Tady je Pepa, ze sboru. Prosím tě, mám pro tebe a Viktorii nakopírované všechny ty starší noty a písničky. Máš dnes čas?“

Překvapená Alice radostně přitakala: „Jé ahoj, jasně, čas mám, ale končím až v šest.“

„To nevadí, počkám na tebe. Nechceš pak hodit domů, ať se nemusíš honit na vlak?“ zeptal se.

„To by bylo fajn, ale nechci tě otravovat.“

„Ale jaképak otravování. Takže v šest. Měj se Alíku.“

Zavěsil.

Její radost z nečekaného telefonátu a nabídky náhle vyprchala. Proč volal jí? Mohl přece zavolat rovnou Viktorii. Už je to tu zase. Zase jeden, který jde na Viky přes její nejlepší kamarádku. V duchu jí naskakoval známý scénář. Nejprve bude okouzlující a milý, potom se začne nenápadně vyptávat, jestli Viky někoho má a až zjistí, že ne, tak otevřeně požádá o pomoc, jak ji sbalit. Ty jsi taková senzační holka, Alíku. Jistě, jsem senzační holka. Ta hodná, ochotná, milá, ale nehezká.

Samotnou jí překvapilo, jak moc ji píchlo u srdce. Pepa se jí hodně líbil. Až moc.

Taky se může stát, že ho Viky odmítne a on pak přijde za ní. Za náhradnicí. Aby zůstal své bohyni nablízku. To už taky zná. Dobrá nálada z Alice vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku. Jindy by hodiny prosila, ať tikají rychleji. Dnes odpoledne by je nejraději zastavila. Aby nemusela nikdy domů.

Čas se uprosit nedal a tak v šest Alice vypnula počítač, zamkla šuplík s osobními věcmi a s očividnou nechutí odcházela dlouhou tmavou chodbou.  Prošla vrátnicí a přes skleněné dveře postřehla, že pěkně prší. Pepu nikde neviděla.

Vylezla ven, roztáhla deštník a strašně se lekla, protože za sloupkem dveří stál úplně promočený muž.

„Proboha, proč jsi nešel dovnitř? Vždyť to odstonáš,“ vyhrkla.

Trochu drkotal zuby, ale přesto se smál: „Nechtěl jsem tě kompromitovat. Ta dáma u přepážky vypadala nebezpečně. Nebude ti vadit, když se napřed stavíme u mě? Musím se převléct.“

„Samozřejmě. A nemám raději jet vlakem? Dej mi ty noty a jeď domů. Z toho kouká pěkné nastuzení,“ řekla rozhodně Alice.

Zatvářil se zklamaně: „Jak chceš, Alíku. Ale myslel jsem, že…“ nedořekl větu.

Že si popovídáme o Viky, dopověděla za něj v duchu Alice a nahlas řekla: „Že co?“ a usmála se. Nechtěla mu to zjednodušovat, ale zároveň nerada kohokoli přiváděla do rozpaků.

„No, že bysme si dali třeba kafe a trochu si popovídali,“ lezlo z něj jak malého kluka přistiženého na  hruškách.

Pokrčila rameny: „Tak jestli vážně chceš,“ pousmála se a v duchu dodala, stejně se tomu rozhovoru nevyhnu.

Rozzářil se jako sluníčko a hned ji vedl k autu. Řídil v tom nečase soustředěně. Alice si kradmo prohlížela jeho profil. On se na ni občas otočil a usmál se. Povídali si o sboru, o zpívání a blížícím se vystoupení. Budou na něm s Viktorií zpívat taky. I když byly na zkoušce zatím jen pětkrát. Ale obě do seskupení zapadly a velmi rychle zvládly všechny hudební party.

Mezitím dojeli ke starému činžovnímu domu. Pepův byt Alici okouzlil. Připomněl jí dětství, v podobném bytě žila i její babička. Také v jeho bytě byly vysoké stropy, malá lodžie a v obývacím pokoji dokonce arkýř. Nemohla se nabažit pohledu na parkety a když se Pepa nedíval, pokusila se na nich, jako za starých časů, sklouznout. Pochopitelně si toho všiml a dal se do hlasitého smíchu.

„Miluju parkety,“ pokrčila omluvně rameny jako malá holka. „A víš, co by se mi taky líbilo, takové ty posuvné dveře, jak bývají ve filmech pro pamětníky.“

„Myslíš tyhle?“ popadl dívku za ruku a vedl do vedlejšího pokoje, do malé pracovny.

Zajásala: „Ano! Můžu se podívat?“ Nečekala na odpověď a otevřela posuvné dveře. Ke svému úleku se ocitla v ložnici.

„Promiň,“ zrudla.

„Nevadí,“ usmíval se spokojeně. „Líbí?“

„Moc,“ povzdychla si. „V podobném bytě bydlela moje babička. Tedy až na ty dveře. Jezdila jsem k ní každý rok na prázdniny. A jako úplně malinká jsem u ní bydlela, než naši dostali byt,“ smutně se zasnila.

„Mám ten byt rád a moc mě těší, že se ti tu taky líbí,“ řekl prostě.

„Ale už pojď, postavím na kafe, zaliješ ho prosím tě? Já bych si dal zatím rychlou sprchu a převlékl se, docela to studí.“

Za chvíli už seděli v obývacím pokoji a popíjeli kávu. Když jí ukázal sbírku starých desek, byla v sedmém nebi. Byla to početná sbírka písniček ze třicátých let, našla tam i spoustu známých melodií z filmů. Uprosila ho a tak se přesunuli ke gramofonu a pouštěli si ty staré šlágry.

Hovor plynul, jakoby se znali odjakživa. Měli hodně společného, podivovali se nad tím, co všechno je spojuje. Čas se stal jejich nepřítelem a trestuhodně zrychloval.

Alice už zapomněla, čeho se dnes tak bála, bylo jí s Pepou až příliš dobře. A tak ji náhlá změna tématu bolestivě zaskočila.

„Alíku, chci se tě na něco zeptat,“ zvážněl Pepa.

Ztuhla. Jak mohla zapomenout. Nepřišla přeci proto, aby poslouchala staré šlágry a smála se Pepovým historkám.

„Myslíš, že Viktorii to zpívání baví?“

Vyvalila oči: „Jasně, ona zpívá moc ráda.“

„Není to na ní poznat,“ zamyšleně pronesl muž. „Je hrozně křečovitá a afektovaná a přijde mi, že se neumí uvolnit ani při tom zpěvu. Když pozoruju tebe, tak ty to prožíváš, je na tobě vidět každá emoce a hlavně u toho záříš. Ale Viktorie vedle tebe vypadá jako sfinga. Krásná, ale kamenná. Nejen ve výrazu, ale hlavně na duši.“

Takové hodnocení Alice nečekala. Mlčela.

Chvíli si ji prohlížel. Nevěděla, kam s očima. Pak se to rozhodla svému hostiteli ulehčit: „Copak tobě se Viky nelíbí?“

Pobaveně odpověděl: „To víš, že ano. Je moc krásná. Ale já nemám rád afekt, Alíku. Nevyhovuje mi ani v umění, ani v životě. Já mám rád bezprostřednost. A taky mě oslovuje bezelstnost a cudnost. A to Viktorie není ani jedno z toho. Ty jsi jiná. Jsi okouzlující. Máš šarm a jiskru. Jsi taktní, milá, s tebou se každý musí cítit dobře. Když si stoupnete s Viktorií vedle sebe, každého to musí uhodit do očí.“

„To máš pravdu, to uhodí,“ odmítla se smíchem poklonu. „Vedle Viky každá ženská vypadá jako kousek obyčejného sklíčka vedle vybroušeného diamantu.“

„Přesně, to jsi vystihla,“ uznale pokýval hlavou muž. „Viktorie se jen třpytí a dokáže poplést hlavu strakám oslněným kouskem střípku skla. Naštěstí si tak nepovšimnou diamantu, který mají na dosah. A to jen pro to třpytivé oslnění.“

„Já jsem to ale myslela naopak,“ snažila se jej Alice opravit.

„Já vím,“ pousmál se na ni. „Jenže já nejsem straka, Alíku.“

Hrozně zčervenala. Pořád čekala, kdy se ukáže, jak je to doopravdy. Rozhodla se pro upřímnost:

„Myslela jsem, že se mnou chceš mluvit, aby ses dozvěděl něco o Vice. A abych ti ji pomohla získat. Nebyl bys zdaleka první,“ řekla tiše a oči měla sklopené.

Naklonil se k ní, opřel si předloktí o svá kolena a upřeně se na ni zadíval. Styděla se. Cítila, jak zase rudne. Ale říct to musela. Věděla, že už je do svého společníka zamilovaná. A nechtěla tu agónii naděje dál prodlužovat. Čím dřív to zazní nahlas, tím dříve snad pomine bolest ze zklamaní.

Konečně promluvil: „ Tohle není můj styl Alíku. Já jednám narovinu. Já jsem o Viktorii nikdy zájem neměl. Nepopírám, je vážně moc hezká. Ale stejně tak se mi líbí starožitná skříň, nebo obraz od Slavíčka. A přesto ani jedno z toho nepotřebuju a ani nechci mít doma. Rozumíš Alíku? Když jsem si kupoval byt, měl jsem na výběr novostavbu a tento. V novostavbě bylo vše dokonalé, perfektní, nové, krásné. Tenhle byt je už starý a má svá specifika. Ale má atmosféru a něco navíc, co v novostavbě nikdy nenajdeš. Už mi rozumíš?“

Nereagovala. Nebyla zvyklá, aby se rozhovor vedl tímto směrem. Netušila při své výřečnosti, co říct.

„Pamatuješ, co jsem ti tenkrát řekl do telefonu?“ pokračoval s úsměvem. „Jestli umíš zpívat alespoň z poloviny tak hezky, jako máš krásný hlas v telefonu, tak tě ve sboru musím mít.“

Přikývla a konečně se na něj dokázala podívat a trochu pousmát.

„Já už byl tehdy na tebe hrozně zvědavý. Vůbec se mi nechtělo zavěšovat. A když jsem tě poprvé uviděl, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Jenže ty jsi se pořád schovávala za Viktorii. Nemohl jsme s tebou vůbec mluvit o samotě. Víš, co mi dalo práce na tebe zjistit telefon?“

Stále nic neříkala. Muž se tedy zvedl a šel si sednou k ní na gauč. Natočil si její obličej k sobě. Podržel jej ve dlaních a ona rozpaky klopila oči. Bušilo jí srdce, ztrácela nad sebou kontrolu.

„Alíčku, podívej se na mě,“ něžně ji vybídl muž. Vyhověla mu. Utápěla se v jeho modrých očích a přála si, aby tato chvíle nikdy neskončila.

„Alíčku, od první chvíle jsi mi zamotala hlavu. Mám dojem, že jsem tě hledal celý život a konečně našel. Pořád na tebe musím myslet. Mám tě moc rád,“ řekl tiše a nepřestával se na ni upřeně dívat.

Když se k ní pomalu naklonil a přitiskl jemně své rty na její, ztratila pojem o čase a místě. Oddávala se jeho polibku a s láskou mu něhu vracela.

Když se Alice o pár měsíců později vdávala, nikdo z přátel ani nepostřehl, že na svatbě chybí její bývalá nejlepší kamarádka. Nikdo nepátral, proč se Viktorie vytratila z jejího života.

Když zamilovaní novomanželé odcházeli z radnice a v podloubí jim zpívali jejich kolegové ze sboru All you need is love, nikdo nepostřehl, že na druhé straně náměstí stojí krásná žena v černém. Poté se průvod svatebčanů odebral ke koloně aut a odjel pryč. Plačící žena zůstala nepovšimnuta.

Málokdo se zajímal o to, proč Viktorie náhle přestala chodit do sboru a jak to, že chyběla na oslavách Aliciných narozenin, na kterých ji Pepa přede všemi požádal o ruku.

Jen oni tři znali důvod. Ten důvod byl ukryt v jednom zimním podvečeru, kdy Viktorie navštívila Pepu u něj doma v době, ve které byla Alice ještě v práci. Pokusila se Pepu svést. Během nehezké hádky, kdy ji Pepa nejen odmítl, ale i urazil, se Alice nečekaně vrátila domů. Viktorie se snažila Pepu očernit, že to byl on, kdo ji sváděl. Netušila, že Alice vše slyšela.

Viktorie přišla o kamarádku. Navždy. Alice už ji nikdy nechtěla vidět. Věděla, že jí ublížila. Strašně se za to styděla. I za tu příšernou závist a žárlivost.

 Byla do Pepy tajně zamilovaná. Nedokázala pochopit, jak to, že zůstal imunní k jejím půvabům a vybral si tu šedivou myš Alici. Mohla mít muže, kteréhokoli si zamanula. Jen toho jediného ne. Nerozuměla tomu. Neustále se pokoušela Pepu zaujmout, ale marně. Po čase zjistila, že chodí s Alicí. Málem se zhroutila. Když se k němu Alice přestěhovala, byl to pro ni šok. Doufala, že jim to nevyjde.

Proto vymyslela plán, jak rozchod urychlit a Pepu získat pro sebe. Hnala ji palčivá zášť a žárlivost, kterou byla po těch několika týdnech už zahlcena. Použila všechny své půvaby a zkušenosti. A přesto jí odolal a ještě jí řekl něco, co bylo horší než facka. Proto se rozhodla, když Alice přišla, tomu muži krutě pomstít. Když už ho nemůže mít ona, nebude ho mít ani Alice. Nepovedlo se.

Zničila vše. Důvěru i přátelství. Jen jejich vztah ne.

Jejich svatební den byl pro ni smuteční. Definitivně pohřbila i tu nejmizivější naději na Pepovu lásku. Byla ta druhá.