Puberťačka

V zoufalství strčil hlavu pod proud studené vody. „Tohle mi Eva nikdy neodpustí. Tohle je konec, absolutní konec,“ věděl s jistotou.  Zachvátila ho panika. Z dívčího pokoje se ozýval hlasitý a zoufalý pláč. „Kéž bych tak mohl vrátit čas,“ zatoužil.

Zastavil vodu, a zadíval se na tu věc ležící na zemi. Nevěděl co s tím. Z kuchyně přinesl igelitový pytlík a opatrně tu věc do něj nabral a šel hodit do koše. Z úplně mokrých vlasů mu stékaly ledové pramínky za košili, ale on si toho nevšímal. Chodil po kuchyni jako tygr v kleci a hledal způsob, jak z toho ven.

Pláč v pokoji neutichal. Chudák holka, pomyslel si. Jak jí asi musí být hrozně.

Musíš se jí omluvit, blbče, nařídil si. Sebral zbytky odvahy a vydal se za hysterickým pláčem. Zaťukal na zamčené dveře: „Miško, prosím tě…“ nestačil doříct.

„Jděte pryč! Běžte pryč!“ zaječela na něj a pokračovala v nářku.

Sesunul se na podlahu, opřel hlavu o zeď a snažil se, aby jej pláč nepřemohl taky. Jsi vůl, nadával si. Musel jsi to udělat? Bylo to nutné?

Eva přijde za necelé dvě hodiny domů. Vzala si půl dne volno, naplánovali tajný výlet do Brna. Chtěli mladou překvapit. Měla si v Ikee vybrat nábytek do svého pokoje. Ještě si kvůli tomu včera od souseda půjčil vozík za auto.

Místo toho Eva přijde domů, od Mišky se dozví, co jí provedl a zase se kvůli ní strašně pohádají. A protože už Eva naznačila, že jí začíná pohár trpělivosti přetékat, dost možná se dnes taky rozejdou.

„Miško, prosím tě otevři,“ žadonil marně za dveřmi.

Znovu ho zachvátila panika. Seděl na zemi a poslouchal dívčí vzlykot. Ještě chvíli a rozbrečí se taky, napadlo ho.

Do Evy se zamiloval na první pohled. Potkal ji v bance, kam si šel zřídit účet. Když ji zval na rande, byl nervózní jako šestnáctiletý studentík. Tak moc se mu líbila. Chodili spolu půl roku, když jí poprvé navrhl, jestli by se nechtěla i s čtrnáctiletou dcerou přestěhovat k němu.

Váhala. Skoro dva měsíce. S dcerou žila už pět let sama, byla vdova. Společného soužití se bála. Nevěděla, jak bude její Miška na muže reagovat.

Jejich první setkání bylo poněkud rozpačité. Pozval je k sobě na oběd. Dívka celou dobu nemluvila. Ani se na něj nepodívala. Když jí oznámili, že uvažují o svatbě a společném bydlení, poprvé zareagovala. Ne však tak, jak by si přál. Přesto nakonec k velkému stěhování došlo.

Bydleli spolu už čtvrtý měsíc. S Miškou třískal ten její nevyzpytatelný věk. Měnila nálady jako dubnové počasí. Chvíli se smála, aby v momentě přešla do lítostivé nálady. Výjimkou nebyly ani jedovaté poznámky, odsekávání a bouchání dveřmi. V koupelně trávila neskutečné množství času. Dělala před zrcadlem na sebe obličeje, zkoušela nepřeberné množství účesů a typů líčení. Šminky se povalovaly všude. Nerad si to přiznával, ale lezla mu občas pořádně na nervy.

Stávalo se, že se sem tam chytli. Oba byli lehce startovací, jak mu jednou Eva vytkla. A taky dodala, že on už má věk na to, aby se dokázal ovládnout. Čtrnáctiletá holka se to zatím učí.

Hrozně žárlí, když Evu obejme, nebo políbí. To se zatváří, jako by měla začít každou chvíli zvracet. A vykřikuje, jak jsou trapní.

Neví si s ní rady. Neví, o čem s ní mluvit. A hlavně jak. Cokoli udělá, je špatně. Ta holka mu prostě nedala šanci. A Eva to moc dobře ví. Už začíná věty typu: „Holka je v tom nejcitlivějším věku,“ nebo „Možná jsme to neměli tak uspěchat.“

Má strach, že o Evu přijde. Padesátka se blíží, už je na dohled. Nechce zůstat sám. Je to velký zázrak, smět se ještě jednou v životě doopravdy zamilovat. Nechtěl tu možná poslední šanci promarnit. Eva byla ta nejlepší ženská, jakou si mohl přát mít po svém boku. Ale po dnešku…

Jeden bouřlivý rozchod už má za sebou. Před pár lety se s ním rozvedla první žena. Oba kluci odešli s ní. Dnes už jsou dospělí a díky bohu jej často navštěvují. Mají u něj stále svůj pokoj, kde mohou kdykoli přespat. Evu si hned oblíbili a kupodivu našli společnou řeč i s Miškou.

Zpozorněl. Pláč pomalinku slábl. Musí být vyčerpaná, uvědomil si.

„Miško, moc tě prosím, otevři. Chci se ti za všechno omluvit.“

Nic.

Tohle mu neodpustí. Jen chtěl, aby došla nakoupit. Pořád měla dost času a najednou už bylo plno hodin. O prázdninách měli přes poledne v obchodě zavřeno. Popohnal ji a ona zvolna nafučeně odkráčela do koupelny, kde se zase zavřela. Už toho měl plné zuby.

„Nejdeš na módní přehlídku, jenom pro máslo a rohlíky,“ řval na ni. „Okamžitě vylez, nebo ty dveře vyrazím.“

Vztek z celého dnešního dopoledne, kdy ho totálně ignorovala a na cokoli, co jí řekl, reagovala jen jednou jedinou větou: „No jó furt,“ v něm explodoval a on do těch dveří opravdu vrazil.

Ten obrázek z hlavy hned tak nevymaže. Díval se na vyděšenou dívku, která tam stála jen v triku a kalhotkách.

Přestal se ovládat: „Proč se zase převlékáš? To ti ty džíny nestačí? Co to máš za zády?“ zpozorněl. Byl přesvědčený, že tam skrývá zase nějaké matladlo na obličej.

„Okamžitě to zahoď a vypadni do toho obchodu, než zavřou! Slyšíš mě? Zahoď to a vypadni,“ řval.

Byla celá rudá a jen tiše zaprosila: „Jděte pryč, prosím vás, jděte pryč.“

Byl jak rozjetý buldozer. Nebyl vycvičený na jemné dívčí frekvence. Nepochopil.

„Něco jsem řekl. Dej to sem!“ a pokusil se jí chytit za ruku, aby jí předmět vzal.

A pak už to bylo jak ve zpomaleném filmu. Něco padalo na zem a jí se její rudý obličej zkřivil ponížením. Nevydržela to, silou ho odstrčila a utíkala do svého pokoje, kde se okamžitě zamkla. Udělalo se mu špatně. To něco byla použitá dámská hygienická potřeba.

„Miško, mě to hrozně mrzí. Jsem starej pitomec. Prosím tě promiň,“ znovu promluvil.

„Mně vůbec nenapadlo, o co jde. Je mi ze sebe zle. Tohle jsem fakt nechtěl. Já holkám prostě nerozumím. Myslel jsem, že se jdeš zase malovat a schválně to prodlužuješ. Ani ve snu mě nenapadlo, co dospělé ženské v koupelně ještě mohou potřebovat.“

Na chvíli se odmlčel. Žádná reakce. Znovu zavřel oči. A najednou se rozpovídal. Říkal vše, co ho poslední čtyři měsíce žralo, tak jak mu to padlo na jazyk. Bez ladu a skladu.

 „Já vím, že mě máš plné zuby a lezu ti na nervy. Já se fakt snažím, ale asi blbě a marně. Dělám to všechno špatně. Kdybys byla malá holčička, bylo by to lehčí. Koupil bych ti panenku, četl bych ti pohádky před spaním a ještě bys na dobrou noc dostala pusu. Ale copak můžu tak velkou holku třeba obejmout, když je jí smutno? Mohla by sis to vysvětlovat všelijak. Já nevím, jak ti mám dát najevo, že tě mám rád. Nechci ti dělat náhradního tatínka, ani nechci, abys ze mě měla strach. Tak strašně se bojím, abych něco neudělal špatně, až dělám jednu botu za druhou. Já jsem si strašně moc přál, abychom byli kamarádi. Ale jdu na to úplně blbě. Tvou maminku mám moc rád. Přál jsem si zase mít rodinu. Nedošlo mi, jak je to těžké. Mám pocit, že všechno kazím. Ty tady nejsi šťastná, tvoje maminka přestává být taky, protože ji mrzí, jak spolu bojujeme. A já tady sedím na zemi a mám pocit, že je všechno totálně v prdeli.“

Cvakl zámek. Otevřel oči a uviděl ubrečenou holku, jak si k němu sedá na zem.

„Vy mě máte fakt rád? I když jsem občas tak nesnesitelná?“ zeptala se nesměle.

„Mám,“ odpověděl opatrně. Cítil, že se pohybuje na tenkém ledě a nechtěl to znovu zbabrat.

„Já se strašně stydím,“ rozfňukala se znovu.

„Já taky,“ přiznal se.

„Měla bych to jít uklidit,“ posmrkovala.

„Nemusíš, už jsem to udělal. Horší trest jsem dostat nemohl. Ale nebudeme už o tom, prosím tě, nikdy mluvit,“ požádal v hrozných rozpacích.

Vděčně přikývla a trošku se pousmála.

Pak zvedla oči: „Já jsem vás tak nenáviděla.“

„Já vím,“ lehounce jí úsměv oplatil.

„Myslela jsem, že mě nemáte rád. Bála jsem se, že vám zavazím,“ udělala doznání.

Pokýval hlavou: „Vidíš, jak jsem pitomý? Tohle mě třeba vůbec nenapadlo. Ale mě na tobě, Miško, fakt záleží. Pamatuješ, jak sis rozbila hlavu a byli jsme na pohotovosti? Tehdy jsem se o tebe hrozně bál. A tenkrát mi  poprvé došlo, jak tě mám rád.“

„Já vás mám vlastně taky docela ráda,“ pípla nesměle.

Ulevilo se mu.

„Slyšelas tu ránu? To mi právě spadl obrovský kámen ze srdce. Počítám, že v Japonsku z toho bude další zemětřesení.“

Uchichtla se.

„Miško, všechno dobrý?“ podal jí ruku na usmířenou.

„Všechno dobrý,“ odhodlaně ji přijala.

„Ale něco bych po tobě chtěl Miško,“ zvážněl.

„Já vím, nakoupit,“ provinile sklopila oči.

„Ale houby s octem,“ zasmál se. „Chci, abys mi tykala. A říkej mi Oldo. Pro dospělou ženskou se nehodí, aby mi říkala strejdo,“ řekl už vážně.

Trošku zčervenala a přikývla.

Eva se vrátila z práce. Měla trochu obavy, s čím ji ti dva zase přivítají. Bála se o Mišku, nevěděla si už s jejím chováním rady. Oldu milovala, ale to neustálé napětí bylo nesnesitelné. Nerada si to přiznávala, ale už ji napadlo raději vztah ukončit.

Když vešla do domu, byla zaskočená změnou atmosféry. Ti dva se spolu bavili, až téměř nepostřehli, že už je doma. Tohle za ty čtyři měsíce ještě nezažila.

„Co se tady děje?“ přeptala se opatrně.

„Nic,“ odpověděla Miška a ani nehnula brvou.

„Nic,“ pokrčil rameny muž.

Evin nechápavý a rozpačitý výraz oba rozesmál.

„Vám je do smíchu, ale jestlipak jste si pustili zprávy? V Japonsku bylo zase zemětřesní. Mají vyhlášený poplach kvůli tsunami. To je hrůza, co se tam zase děje.“

S úžasem pozorovala dvojitý hlasitý výbuch smíchu a na moment ji napadlo, jestli ta puberta není náhodou nakažlivá.