„Ty neznáš Tondu? Tak toho volej vždycky, když se ti něco pokazí na počítači. Sice má na starosti faktury, ale počítačům rozumí taky. Je hodnej. Až moc,“ vyprskla smíchy Zuzana. Marta se zatvářila nechápavě. „Je to takovej bačkora, slušnej a ochotnej,“ dostalo se jí vysvětlení.
Zuzana se porozhlédla, jestli ji nikdo další neposlouchá a ochotně zasvěcovala novou kolegyni do detailů:
„Nevěřila bys, co je to za exota. Nikdy ho neuslyšíš říct jediné sprosté slovo. Nikdy! Cokoli po něm chceš, vždycky ti s tím pomůže. Je fajn počíhat si, až půjde do kuchyňky. Nemusíš se vůbec starat o kafe. Uvaří ti ho a dokonce ti ho donese až pod nos,“ ušklíbala se.
„Na tom přece nic není špatného,“ nerozuměla výsměchu ta nová.
Zuzana jen máchla rukou. Věděla svoje. Však až ho Marta víc pozná, pochopí. Ten chlap jakoby vylezl z filmu pro pamětníky.
„Ale víš, koho mi trošku připomíná? Zahálku z Četnických humoresek, ale v trochu mladším provedení“ napadlo mezitím Martu, když si spojila jméno s podobou nového ochotného kolegy.
„Bingo! Na to jsi kápla,“ zvolala Zuzana. „A je stejně taky tak přiblblej! Loni chodil s jednou kočkou. Občas se tady za ním stavila, když potřebovala prachy. Koupil jí na Vánoce skvělou vuittonku. Jenže to mu už nějakou dobu zahýbala s jedním týpkem z fitka.“
„To je strašný,“ povzdechla si nová kolegyně.
„Proč? Neměl bejt tak hodnej a blbej. Představ si, on dokonce doma vařil! A když přišel na to, že mu zahýbá, ani jí nenafackoval. Ještě jí, když se od něj stěhovala, dal všechno, co chtěla. Pak tady smutně chodil a vypadal jako zvadlá kytka,“ nechápala Zuzana. Zvedla sluchátko, vytočila pár čísel a zašveholila:
„Toníčku, prosím tě, mohl bys na chvilku? Mám tady tu novou na zacvičení a nějak nám nejde dostat se do systému. Jsi pusnika, díky,“mlaskla do telefonu a zavěsila.
„Za chvilku je tady. Buď na něj milá. Bez něj bysme byly v prdeli. Než by se uráčil někdo od techniků, šly bysme domů až v noci.“
„Máte krásný hrníček,“ usmál se na novou kolegyni Tonda, když čekal, až se načtou potřebná data.
Lehce znachověla: „To je můj oblíbený. Kdysi jsem ho dostala od babičky. Putuje se mnou už několik let. Já vím, ti broučci jsou trochu infantilní,“ pousmála se Marta omluvně.
„Ale jděte, mě se taky moc líbí. Tak, všechno máte nastaveno. Kdybyste ještě něco potřebovala, klidně se na mě obraťte. Rád vám pomůžu,“ otočil se spokojeně na židli.
„Děkuji, jste moc hodný,“ nesměle poděkovala.
Když odešel, postřehla, že si ji Zuzana potměšile měří.
„Nemusíš to tak přehánět. Je to jen Tonda,“ ušklíbla se.
„Pěkně to voní, co to je?“ byla zvědavá Marta. Byla si uvařit kávu a potkala se s Tondou, který si zrovna ohříval oběd.
„Jen taková masová směs s těstovinami, něco jako boloňská omáčka,“ odpověděl věčně usměvavý muž.
„Ale ty těstoviny jsou nějaké jiné,“ podivila se nad velikostí a tvarem vrtulek.
„Jsou bezlepkové,“ vysvětlil Tonda.
„Vy máte bezlepkovou dietu?“ překvapilo Martu. „Já zase bezlaktózovou. Laktózu můžete?“ zajímalo ji.
Muž se široce usmál. Byl zvyklý na zcela jiné reakce. Tahle jej potěšila.
„Laktózu už můžu. Půl roku jsem se jí po zavedení bezlepky vyhýbal, ale už ji zase snáším dobře,“ ochotně vysvětloval.
„To máte dobré. A jste celiak nebo alergik?“ přeptala se Marta a skoro si zapomněla zalít vodou hrnek s kávou.
„Celiak,“ rád odpověděl. „Evidentně se v tom orientujete.“
„Trochu jsem se o to zajímala, doktoři měli u mě také podezření na celiakii. Byla jsem na testech, kvůli problémům s břichem. Ale nakonec se ukázalo, že mám jen intoleranci laktózy. Hodně lidí ji taky zaměňuje s alergií. Už to ani nevysvětluji,“ reagovala sdílně.
„Nechcete ochutnat?“ nabídl jí ochotně. „Sýr si tam nasypu až později. Není tam ani stopa laktózy.“
„Ráda,“ poděkovala. „Ale abych vám to nesnědla. Voní to báječně.“
Za necelou hodinu jí zablikala pošta. Otevřela zprávu a vyskočil na ni obrázek broučků a když na něj klikla, ozvala se tichá melodie: „Na políčku v jetelíčku, tam kde potok pramení…“
Kanceláře už byly téměř prázdné, v páteční pozdní odpoledne se ani nic jiného nedalo čekat. Jen u jednoho počítače zápasila ta nová s firemním programem. Už začínala panikařit, protože se jí stále nedařilo dokončit operaci, když v tom náhle zhasla obrazovka a počítač se úplně restartoval.
Rozplakala se. Panikou, bezmocí i vzteky. Váhavě vytočila číslo. K její úlevě telefon někdo obratem zvedl:
„Dobrý večer, tady Marta. Nezlobte se, že vás otravuju, ale něco se mi stalo s počítačem a já nevím, co mám dělat.“
Uklidnil ji ještě po telefonu a za chvilku byl už u ní. Počítač rozchodil a ještě jí trpělivě vysvětlil, kde před tím chybovala.
„A už toho pro dnešek nechte. V pondělí je taky den,“ vybídl ji. V tu chvíli mu zakručelo v břiše. Vyprskla smíchy a rychle zalovila v šuplíku. Podávala mu žlutý balíček plný kulatých sušenek.
„Nabídněte si. Jsou moc dobré. Znáte je?“
„Moje oblíbené,“ podivil se. „Marti, vy mě nepřestáváte udivovat. Většina lidí by se bezlepkových sušenek ani nedotkla.“
„Já vím. Upřímně, mě by taky dřív nenapadlo si je koupit. Je to strašně drahé. Ale tahle značka dělá hodně věcí bez laktózy. Kupuju si od nich i mufínky. Jsou vynikající. Mně ta trochu jiná chuť nevadí. Naopak,“ ráda vysvětlovala. Byla to úleva mluvit s někým, kdo tyhle komplikace chápe a neshazuje.
„Ani netušíte, Marti, jaký je to skvělý pocit najít spojence, který tu dietu bere tak samozřejmě a chápe to,“ spokojeně pronesl muž.
„To jo. Je to až únavné pořád dokola vysvětlovat, proč to a to nesmím. A úplně nejvíc jsem alergická na ty řeči typu – to ti neublíží, ale prosím tě, taková trocha, ty naděláš a proč bys jako nemohla.“
„Chápu,“ skoro jí skočil do řeči. „Strašně složitě se mi druhým vysvětluje, proč nerad chodím do restaurace. Tam vám sice slíbí, že vám upraví jídlo, aby bylo bezlepkové. Jenže do kuchyně nevidíte. Už jsem se setkal s tím, že kuchař vzal nudlovou polévku, přecedil ji přes cedník a vydával za bezlepkovou. Už jsem byl označený i za paranoika. Jenže to budu já, komu se rozhodí metabolismus na dalších několik měsíců,“ mávnul znechuceně rukou.
„Tak teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Mně už do restaurace taky nikdo nedostane. Je to skoro rok, co jsem byla naposledy. Objednala jsem si obyčejný biftek. A speciálně jsem je prosila, ať ho udělají jen na oleji. V žádném případě nepřidávat máslo. Ani žádnou omáčku. A řekla jsem taky proč. Všechno mi odkývali. Maso bylo výborné. Ale těch několik následujících dnů už tak skvělých nebylo. Můj tehdejší přítel ze mě udělal hysterku, prý jsem si to vsugerovala. Nakonec se se mnou kvůli tomu rozešel, protože jsem podle něj simulant,“ rozesmutnila se při vzpomínce.
„Buďte ráda, že to tak dopadlo. S takovým sobcem byste neměla hezký život,“ pohladil ji po ruce.
„Moje bývalá přítelkyně měla k té mé dietě taky hodně velkorysý vztah,“ prozradil Tonda na oplátku. „Nikdy by nevzala do pusy ani kousek bezlepkových těstovin, nebo chleba. Tyhle sušenky by vám hodila na hlavu. Musel jsem vařit podvojně, pro ni z lepkových surovin.“
„To by mě asi nebavilo, vařit nadvakrát,“ přiznala se.
„Mě vaření těší,“ pokrčil rameny. „Ale někdy už mi to taky lezlo na nervy, to je fakt.“
„Páni, já mám z toho povídání o jídle nějaký hlad,“ chytila se za žaludek Marta.
„Pojďte dál, Martičko,“ vybídl ji muž.
Ocitla se v nečekaně prostorné a světlé předsíni. Muž jí galantně pomohl z kabátu. Rychle vyklouzla z nízkých kozaček. Muž chvíli váhal a pak ji požádal o strpení a za malý moment vyšel z jednoho z pokojů a podával jí huňaté bačkory ve tvaru psa. Rozesmála se.
„Nesmějte se, dostal jsem je k narozeninám od neteře,“ vysvětloval vesele. „Ještě jsem nenašel odvahu si je vzít. Zkuste si je, ať máte nohy v teple.“
Smála se ještě v kuchyni.
„Tak se do toho pustíme,“ vyhrnul si Tonda rukávy. „Pomůžete mi?“
„Moc ráda,“ odpověděla uvolněně.
Za necelou hodinu seděli u stolu.
„Teda to je dobrota,“ pochvalovala si. „Nikdy jsem thajskou polévku nejedla, ale je to něco naprosto fantastického.“
„Já ji mám taky rád,“ odpovídal s plnou pusou Tonda. „A počkejte, až vám někdy uvařím karí.“
„To taky neznám,“ přiznala se beze studu. „Já umím vařit spíš takovou tu klasiku. Od sekané po svíčkovou. Ale svíčková v mém podání asi pro labužníka nebude, když ji dělám ze sojového mléka.“
„A proč? Alespoň není tak těžká. Mně třeba nevadí méně hutná omáčka, důležitější je pro mě spíš to, jak je okořeněná,“ odmítl její poznámku.
„Tak já vás na ni někdy pozvu, pane kolego. Dáte mi typ, jakou mouku mám na případné dohuštění koupit. No jo, ale co s knedlíkem? S tím mi budete muset pomoct,“ znejistěla.
Opatrně se rozhlédl a trochu se k ní spiklenecky naklonil. Jako by chtěl sdělit něco hrozně důležitého. Zvážněla a také se k němu blíže přitáhla.
„Martičko, řeknu vám tajemství. Mně se ještě nikdy pořádný bezlepkový knedlík nevyvedl. Já si ho prostě kupuju u nás ve zdravé výživě už hotový.“
Zase ji rozesmál. Bylo jí s ním tak dobře.
„Tonda má prej ženskou,“ potěšeně předávala čerstvý drb Zuzana své kolegyni Martě.
„Potkala je spolu ta jeho bývalka, víš, jak jsem ti říkala. Byla nasraná, že si jí ani nevšiml. Vrkal s tou svou u regálu se zdravou výživou. Asi bude taky pěkně cáklá. Prej je to taková tuctová nezajímavá holka,“ libovala si v novince.
„A jak to víš?“ vyvalila na ni Marta oči. Seděly spolu v kanceláři už čtvrtý měsíc. Na Zuzaninu zálibu v drbech a pomluvách si už začala zvykat, ale stále ji nepřestávala fascinovat Zuzanina schopnost se k informacím dostat.
„No od Kamily z personálního. Ona se s tou Tondovou bejvalkou kamarádí. Kamila říkala, že se s ním zas chtěla dát dohromady, s tím frajerem z fitka jí to nějak neklaplo. Má smůlu. A já si říkala, že nám Toníček nějak rozkvetl. Všimla sis?“ zkušeně pokývala hlavou Zuzana.
Marta jen s úsměvem pokrčila rameny.
„Ty Zuzi, já jdu dnes dřív a pak mám zítra a v pátek to volno. Prosím tě, mohla bys mi pohlídat jednu reklamaci? Kdyby náhodou přišlo vyjádření,“ poprosila ji.
„Jasně. Hele a co se děje? Někam jedeš?“ nedala Zuzaně zvědavost.
„Nejedu. Stěhuju se,“ přiznala Marta.
„Kam?“ vyvalila Zuzana oči.
„S mým přítelem do nového bytu,“ vysvětlila Marta a trošku se začervenala.
„Ty někoho máš? To jsi vůbec neříkala! A jakej je?“ sondovala netrpělivě Zuzana.
Marta se jen pousmála:
„Je hodnej, Zuzko. Moc hodnej. Však Tondu znáš.“
