Poslanec

„Žiju,“ uvědomila si zarmouceně. „Žije,“ pulsovalo v hlavě úlevně primáři dětské JIPky. Nevěděla, kolik lidí na její návrat zpět čeká. Netušila, kolik lidí zná její jméno a příběh. Neměla ani ponětí, kolik z nich prahne po pomstě a nejvyšším trestu.

Nebylo jí ani osm let. A už byla hvězdou. Hvězdou televizních zpráv, seriózního i bulvárního tisku. Její křestní jméno skloňovala již několik dní celá země. Všichni znali její příběh. Smutný a děsivý příběh. A všichni svorně čekali na dobrý konec.

Celá země měla i novodobého hrdinu. Nenápadného muže, s nezajímavým obličejem i životem. Přesto díky jeho rychlému rozhodnutí a osobní statečnosti, se kterou zasáhnul, rozhodl o jejím dalším žití.

Muži, ženy, mladí i starci. Pro jednou se celý národ opět semknul. Ti všichni volali po spravedlnosti a sepisovali petice se žádostí o nejvyšší potrestání.

Ve chvílích, kdy jí znovu selhalo srdíčko a lékaři nevzdávali boj o její život, dali ruce pryč od pana Vlivného i ti největší z jeho přátel. Marně doufal v beztrestnost, marně se dovolával ochrany.

Ležela tam, na bílém lůžku, obklopená pípajícími přístroji a milosrdnými anděly a nevěděla, že se jí povedlo zlikvidovat nejen vliv pana Mocného, ale rozložit politickou situaci v zemi vůbec.

A přitom to začalo tak nenápadně. Jedním jediným pytlíkem broskví.

Byla vždy poslušná a hodná dívenka. Každého v domě zdravila, vždy se usmívala a připomínala malou panenku. S těmi světloučkými vlásky, barvy jakou má písek na pláži, spolu s plachýma oříškovýma očima byla nepřehlédnutelná. Toho pána, co bydlel o patro níž, také hlasitě zdravila. Maminka jí prozradila, že je to poslanec. Nevěděla, co to znamená, ale podle toho, jak se k němu ostatní lidé chovali, pochopila, že to bude někdo výjimečný.

Bývala po škole sama doma. Do družiny směla chodit jen v první třídě. Pro druháky už místo nebylo. Čekávala do půl páté, než se její maminka vrátí z práce. Nesměla sama ven, do školy i ze školy jezdila autobusem s kamarádkou ze čtvrtého patra a partou dětí z bloku. Doma se nudila a bývalo jí smutno. Toužila po pejskovi, ale maminka ho zatím nechtěla dovolit. Jediné povyražení ji čekalo ve středu. To chodila ze školy později, protože měli dramatický kroužek. Vedl jej otec jednoho z dětí, který sám rád ochotničil a těšilo jej předávat svou zálibu dál. Děti si jej oblíbily pro jeho smysl pro humor i spravedlnost.

Ten říjnový den, kdy vše začalo, byl zpočátku stejný, jako každý jiný. Vše změnilo zdánlivě obyčejné setkání na schodech. Holčička pana poslance zdvořile pozdravila, tak jak ji maminka naučila. Muž s ní započal přátelský rozhovor. Vyptával se na školu i na kamarády a byl tak milý a veselý. Ona byla slušně vychovaná a ani ji nenapadlo mu neodpovídat. Když ji pozval k sobě na návštěvu, zprvu se ostýchala. Přesto jeho pozvání odmítnout neuměla. Pamatovala si, že nesmí nikam chodit s cizími lidmi. Ale styděla se říct ne.

Pomohl jí sundat školní batoh, pověsil jí teplou bundu i čepici a pohladil ji po rozcuchaných dlouhých vlasech. Doprovodil ji do krásného pokoje a posadil do hlubokého a měkkého křesla. Z kuchyně jí přinesl ukázat papírový pytlík a v něm několik voňavých broskví. Zeptal se, zda nemá na jednu chuť, a když přikývla, odešel ji opláchnout a během mžiku ji vtiskl dívce do dlaní. Posadil se naproti ní a pozoroval, jak si na ovoci pochutnává a jak jí šťáva z broskve stéká po prstech i bradě.

Tehdy netušila, že už nikdy v životě žádnou další broskev jíst nebude. Protože se jí už navždy z té chuti i toho slova bude zvedat žaludek. On to slovo později použije. Bude na ní hezkými slovy loudit, aby se nestyděla. To už ji bude pevně svírat na svém klíně a její malou ruku si bude cpát do rozepnutého poklopce. Celou tu dobu bude na ni mluvit klidně, tiše a moc hezky. Aby se cítila vina, že ona jeho hezké hry odmítá a brání se jim. Všem se neubrání. Tiše a s vylekanýma očima bude snášet to, co prý holčičky rády dělají s tatínky. Ona to nezná. Tatínka nemá. Nechce se jí věřit, že by tatínci byli takoví.

O dvě hodiny později odcházela domů. Pomohl ji obléknout bundu, i nasadit školní batoh. Stále na ni mluvil tak pěkně. Prý to byla jeho nejmilejší návštěva v životě, a taky jak se těší, až přijde příště. Ale nesmí nikomu nic povědět. Protože není její tatínek, mohli by jí za to, že si hrála s jiným kašpárkem, než tatínkovým, zavřít do polepšovny. A protože je pan poslanec, mohl by zařídit, že by maminku vyhodili z práce a už by žádnou novou nikdy nenašla.

Pořád se hezky usmíval a na památku jí věnoval zbytek broskví.

Ten večer jí nebylo dobře. Nemohla spát. Pořád měla pocit, že na ni někdo sahá. Budila se a křičela ze spaní. Nad ránem se dokonce počurala. Bála se mamince říct pravdu. Nechtěla do polepšovny. Nevěděla, co má dělat. Ale jedním si byla jistá. K panu poslanci už nikdy jít nechce.

Jenže, co když jej zase potká a pozve ji dál? Nebude jej smět odmítnout. Vždyť je to poslanec. A mohl by zařídit, aby ji zavřeli do polepšovny a ona už nikdy neviděla maminku.

Trápila se několik dní. Ve škole nedávala pozor. Byla roztěkaná. Bála se každého prudšího pohybu. Bála se učitele tělocviku. Ve školní jídelně jí vypadl tác s jídlem, které ostatně už nejedla. Začala se ztrácet před očima.

Ve středu ráno se stalo to, čeho se tak strašně bála. Čekal na ni na schodišti. V obleku, perfektně vyleštěné boty, tenkou aktovku v ruce. Vyděšeně jej pozdravila. Byli úplně sami. On se k ní suverénně naklonil a pošeptal, že se na ni neskutečně těší a že na zítra koupí další broskve, když jí tolik chutnaly. Ještěže nesnídala, jinak by mu v tu chvíli ty jeho dokonale vyleštěné boty pozvracela.

Doprovodil ji k venkovním dveřím, pohladil po hlavičce a s širokým úsměvem nasedl do černého auta s tmavými skly, které již na něj před domem čekalo. Věděla, že zítra k němu nepřijde. Už nikdy nepřijde.

Byla jako v horečce. Náhle se rozhodla. O velké přestávce se zavřela na holčičím záchodě, vytáhla z batohu blok a začala psát. Omlouvala se svému učiteli v dramatickém kroužku, že nepřijde. Protože nepřijde už nikdy. Psala, jak jej jí to moc líto,určitě jej zklamala. Chtěla tu princeznu hrát, už umí celý text a moc se těšila, ale není jiné řešení. Najednou cítila touhu se ze všeho vypsat. Stránku v bloku plnila dětským neumělým písmem se spoustou hrubek. Děsivé psaní tak dostávalo hrozivou atmosféru. Později jej noviny otisknou a lidem se bude nad jeho obsahem zvedat žaludek.

Popsala všechny detaily i toho, kdo si s ní na „tatínka“ hrál.

Strach z polepšovny a z toho, že by musela ty strašné věci prožívat znovu, jí vnukly jedno jediné řešení. Chtěla ochránit sebe i maminku a proto udělá to, co viděla v jednom filmu.

Podepsala se, z dalšího listu papíru vyrobila šišatou obálku a zalepila lepidlem.

Na konci vyučování poprosila spolužačku, ať dá dopis na dramaťáku panu učiteli. Je to omluvenka, proč nepřijde.

Nešla ani do jídelny. Dnes jí čekal jiný oběd. Doma si uklidila věci, aby se maminka nezlobila. Na lístek napsala: „Moje milá maminko. Mám tě moc ráda. Nezlob se, že jsem umřela. S láskou tvoje Hanička“

Potom si podala židli a sundala z vysoké police krabici s léky. Věděla, kterou krabičku si maminka vybírá, když si bere tabletku na spaní. Těch si vzala nejvíc. Pak si vyloupla několik dalších léků a všechny postupně zapila. Namíchala si nevědomky vražedný koktejl, který jí mohl být skutečně osudným. Kdyby lékaři zasáhli o pět minut později, zpět mezi živé by ji už nevrátili.

Nestalo se tak jen díky zodpovědné spolužačce, která bezelstně předala dopis hned na začátku dramatickému kroužku. A štěstí stálo při dívence i nadále, jako by ji s pocitem viny odškodňovalo za to, že při ní nebylo v ten osudný den.

Muž dopis hned otevřel. Jeho obsah jej šokoval natolik, že nebyl schopen prvních několik vteřin vůbec zareagovat. A pak už to šlo jak na drátkách. Ve sborovně našel volnou učitelku, kterou požádal o hlídání svěřenců. Než stačila cokoli říct, už vytáčel 158 a posílal dívce pomoc. Stručně ale výstižně vysvětlil i důvod dívčina rozhodnutí, včetně označeného pachatele. Vulgární zaklení ve sluchátku mu dalo tušit, že policisté budou v tomto případě rychlí a důslední.

Sám se obratem rozjel na adresu, kterou získal od dívčiny spolužačky. Do domu vběhl ve chvíli, kdy nehybnou dívku, napojenu na dýchací přístroj, snášeli do sanitky. Měl štěstí. Neskutečné. V momentě, kdy sanita s ječící sirénou odjela, u domu tiše zabrzdilo auto. Pan poslanec.

Muži zákona, scházející ze schodů, na sebe krátce pohlédli. Oba měli v očích chladnou nenávist. Než stačili zdolat poslední schod, muž vykročil směrem k panu poslanci. Jako ve zpomaleném filmu zvedl pravačku, sevřel ji v pěst a celou svou nenávist a zuřivost vložil do rozmachu a tvrdě uhodil zaťatou pěstí šokovaného poslance do tváře. Zákonodárce upadl na zem a z nosu a roztrženého rtu se mu spustila krev. Mezitím k němu zvolna došli policisté. Dožadoval se jejich svědectví a zákroku, načež mu oba policisté suše sdělili, že se zrovna nedívali, takže vůbec netuší, o co a jak pan poslanec zakopl a zranil se.

Zuřící poslanec byl vyzván, aby s nimi odjel k výslechu a kolečko vyšetřování se naplno rozjelo. Před domem na trávníku zůstalo jen několik rozházených broskví. Vysypaly se z papírového sáčku, který pan Nedotknutelný původně nesl v ruce a při útoku jej upustil na zem.

Zatímco lékaři bojovali o skomírající život, panu poslanci osud nastavil svou odvrácenou tvář. Boží mlýny jej dostihly již na tomto světě. S každým dnem se objevovalo nové a nové svědectví, které usvědčovalo bránícího se zákonodárce z činu. Svých pár minut slávy prožila například jistá prostitutka, kterou si pan poslanec pravidelně najímal. Do bulvárního deníku Bouře poskytla detailní rozhovor, ve kterém popisovala poslancovy sexuální praktiky. Vždy se musela stylizovat do malé holčičky. Musela být po pečlivé epilaci každého koutku svého těla. Vlasy odbarvené do pískové blond si musela zaplétat do culíčků a oblékat si krátké sukně s dětskými motivy. Deník zveřejnil i kopie velmi pikantních fotografií, které si pan poslanec rád během hrátek zhotovoval. Na titulní straně se tak objevila fotografie drobné, ne příliš obdařené nahé ženy, umně stylizované do dívky, která pojídá šťavnatou broskev.

Během policejního vyšetřování byly nalezeny i originály a fotografie spadající do dětské pornografie.

Pan poslanec, ten žoviální narcis milující média, který si na své image zakládal stejně přísně jako na svých politických a obchodních kontaktech, byl najednou sám. Nejen ve vazební věznici na cele - nikdo neriskoval, že by se soudního procesu nedožil.

Ruce co nejdál od něj dali také jeho političtí a straničtí přátelé. Nenávist nad tak odporným činem přesáhla všechny hranice a jeho kolegové znovu otevřeli debatu o zpřísnění trestů.

A zatímco v této otázce byli všichni jednotní, ve sněmovně se přiostřil boj o moc. Případ jim skvostně nahrál na smeč jejich politické hry, během které se snažili jeden druhého systematicky připravit o vybudovanou pozici. Srdceryvné projevy a populistické fráze pronášené na kamery či do mikrofonů jim měly přihrávat cenné body.

Média mezitím oslavovala muže, který svým jednáním zachránil dívce život. Stal se národním hrdinou, který udělal to, co chtěli v této zemi udělat všichni. Na ulici jej zastavovali neznámí lidé a chválili jej za ránu pěstí.

Bulvár se na tragédii mohutně přiživoval a ničil tak soustavně život těm, kteří si jejich pokryteckou pozornost nezasloužili. Národ si tak poplakal nad rozostřenou fotkou zoufalé zhroucené matky, kterou při životě lékaři udržovali pomocí silných dávek antidepresiv. Vypátrali dokonce dívčina otce, ze kterého téměř sedřeli kůži za živa, jako by to byl on, kdo způsobil ten hnusný čin. Muž skončil v péči psychiatrů také.

Na pranýři se dokonce ocitla ředitelka školy, kterou bulvární hyeny vinily též, jelikož nedokázala zajistit dostatečný počet míst pro děti v družině. Marně vysvětlovala, že díky velkému počtu dětí není prostor ani finance a bez pomoci státu je v bezvýchodné situaci.

A zatímco média, politici, policisté i státní zastupitelství měli plné ruce špinavé práce, lékaři ve dne v noci nutili dívku začít chtít žít.

Povedlo se jim to po několika dnech.

Když se druhý den tato zpráva roznesla po celé zemi, lidé si oddechli. Dobře to dopadlo. Viník s vysokou pravděpodobností odejde s nejvyšším možným trestem a ve věznici se o něj už postarají, šeptali si všichni mezi sebou.

Následujícího dne deník Bouře přišel s novým šokujícím odhalením. Známý zpěvák, zapřisáhlý starý mládenec, se nečekaně oženil!

Kauza „Poslanec“ byla prozatím zapomenuta...