Nevěra

Odemkla a už na předsíni zaslechla povědomé zvuky linoucí se z ložnice. Jako ve snách došla ke dveřím a tiše je otevřela. Spatřila svého manžela spolu s jejich společnou kamarádkou. Nevěřícně zírala na svého nahého muže i jeho neoděnou společnici.

Byli příliš zaměstnaní sami sebou, jí si ani nevšimli. Dveře zavřela stejně potichu a opřela se o zeď. Lapala po dechu. Zvedl se jí žaludek. Nevěděla, co má dělat. Zvuky z ložnice nabývaly na intenzitě.

Pryč! Musí pryč! Popadla kabelku, opatrně za sebou zabouchla a utíkala k výtahu. Celá se klepala. Přivolávala výtah, dusila pláč, ruce se jí třásly. Výtah nejel. Rozběhla se dolů po schodech. Těch šest pater seběhla neuvěřitelně rychle. Pryč!

Na ulici jí vyhrkly slzy do očí, žaludek ji přemohl a ona potupně zvracela do křoví pod okny. Jak jí to mohl udělat? Vždyť mají po svatbě teprve tři roky! A jak ji mohl položit do jejich ložnice! Do její postele! Žaludek ji zradil podruhé. Ten hajzl! Hajzl hnusná, odporná! Brečela a dávila se v předklonu.

Když se za okamžik trochu zklidnila, snažila se přimět mozek k činnosti. Co teď? Kam mám jít? Kam mám ksakru teď jít? Náhle se rozhodla.

Za necelou hodinu už seděla ve vlaku. Jela domů. Čekala ji tříhodinová cesta. Věděla, že ji matka nevyhodí. Nenašla odvahu jí dopředu zavolat. V hlavě se jí neustále přehrával kraťoučký pornofilm, který před desítkami minut shlédla na živo, v bytě co necelých pět let považovala za svůj druhý domov. Cítila velkou bolest a obrovské ponížení. Připadala si pošpiněná a zrazená. A hned dvěma lidmi, které měla tak ráda. Nechápala to. Jak dlouho to trvá?

V hlavě jí hučelo, v místech, kde je prý duše, jí nesnesitelně bolelo.

Zazvonil jí mobil. Manžel! Nevzala to. Nechala jej vyzvánět. Byl neodbytný. Volal třikrát po sobě. Pak mobil vypnula. Zavřela oči. Ať už to přejde. Ať ten film někdo vypne. Ať ta bolest přestane!!!

„Ta naše holka se mi vůbec nelíbí,“ řekla tiše paní Valentová. Její kolegyně z práce, která se stavila pro vajíčka, jen chápavě přikyvovala.

„Co bude teď dělat?“ zeptala se.

„Prý si tady najde práci, chce tu zůstat natrvalo. Já jsem na jednu stranu ráda, místa je tu víc než dost. Ale představ si, nechala tam všechny svoje věci. V práci dala výpověď, po telefonu! Je bledá, nic nejí a i když tvrdí, že je v pohodě, tak má oči pořád zarudlé od pláče. Já bych toho parchanta nejraději… Jenže co si na něm vezmu,“ mávla rukou paní Valentová.

„Ale mě se nikdy nelíbil, floutek jeden. Hned se s každým bratříčkoval, byl strašně žoviální a neuvěřitelně všem lezl víš kam. Holce říkal Én, chápeš to? Bankovní manažér. Děvkař! A víš s kým se tahá? S tou holkou, co naší Aničce svědčila na svatbě! No věřila bys tomu, Božka?“

„Co bys taky čekala od Pražáka,“ pohrdavě pronesla Božka. „Ale o něčem bych pro vaši mladou věděla. Myslíš, že by ji bavilo, dělat s děckama? Ve škole potřebují někoho do družiny. Ale bylo by to až od září, Navrátilová chce jít po prázdninách do důchodu.“

„To by ji určitě bavilo, vždycky zbožňovala děti,“ nadchla se paní Valentová. „Věřila bys, že ten dacan nechtěl o dítěti ani slyšet? Prej ještě není připravenej. Holka se kvůli tomu nabrečela. Děcko chtěla hned po svatbě a on? Škoda mluvit. Něco ti povím, Božka, ona s ním šťastná nebyla. Do ničeho nemohla mluvit. Když vybírali nábytek, vybírali jen z toho, co se líbilo jemu. Její vkus nebral v potaz. Nebo dovolená. Holka toužila po moři, ale on ne, on hory. Ale mohla si vybrat, to zase jo, buď Rakousko, nebo Německo. A tak to bylo ze vším. Je jí osmadvacet a nesměla si bez jeho vědomí a souhlasu ani vybrat blbé povlečení, nebo ručníky.“

Paní Valentová se rozohnila, až se jí podařilo převrhnout šálek s kávou.

„No tady to vidíš, já bych toho spratka roztrhla. Ale je dobře, že holka od něj odešla. Přeci jen má nějakou hrdost. To nebyl chlap pro ni. S tou prací bude ráda, řeknu jí ať si zítra zavolá do školy. Zatím si může najít třeba brigádu, stejně bude mít za pár týdnů soud, přes prázdniny si dá do pořádku všechny papíry a může začít úplně od začátku.“

„Milé kolegyně a kolegové, vítám vás po prázdninách na naší první poradě. Dovolte, abych vám nejprve představila naše dvě nové posily. Paní Anna Valentová povede od prvního družinu a vezme si na starost prvňáčky. A také vítám v našem pedagogickém sboru téměř vyhynulý druh – muže pedagoga. Pan Václav Dlouhý má ideální kombinaci matematika plus fyzika a také jej čeká třídnictví v osiřelé sedmičce,“ přivítala jeden z posledních srpnových dnů pedagogický sbor paní ředitelka.

Opálená mladá žena s plachým úsměvem podávala ruku svým novým kolegyním i kolegům, některé z nich pamatovala ještě z vlastní docházky. Ve sborovně panovala dobrá nálada, všichni byli odpočatí a připraveni na další náročný rok. Ruku jí podal i druhý nováček v pedagogickém sboru. Nebyl o tolik starší než ona, maximálně o nějakých osm, deset let. Měl veselé oči a někoho jí neskutečně připomínal, ale nemohla si vybavit koho.

Konečně si  v průběhu porady vzpomněla, připomíná jí herce Postráneckého za mlada. Taky Václav, pousmála se. Rozhlédla se po místnosti.

Pořád tomu nemohla uvěřit. Splnil se jí dávný sen. Vždycky si přála pracovat s dětmi. Její život nabral správný směr. Byla šťastná. Před půlrokem by tomu sama nevěřila, pomyslela si spokojeně.

V květnu se rozvedla. Nečekala, že se exmanžel zachová tak velkoryse. Asi ho tlačilo svědomí. Nebo spíš spěchal na rozvod a bál se, aby jej neprodlužovala. Nejenže jí vrátil všechny osobní věci, ale vyplatil jí i přesnou polovinu hodnoty jejich společných věcí, od nábytku přes elektroniku a dokonce i polovinu úspor. Ona po něm nic nechtěla, i když věděla, že má na to právo. On vše zařídil, přidal i něco navíc, prý cosi jako amortizaci… A pak ji pokorně prosil, zda by se vzdala odvolání. A dokonce se jí omluvil za to, co se stalo. Jeho jednání nechápala do té doby, než jeho a ji uviděla před budovou soudu. Čekali spolu dítě…

Víc ublížit jí nemohl. Proto tolik spěchu. Proto tolik velkorysosti.

Vrátila se domů a plakala v kuse dva dny. Třetí den se probudila a z toho nejhoršího byla venku. V červnu si oběhla cestovky a za dva dny už byla v Řecku. Rozmazlovala se tam čtrnáct dní a domů se vrátila jako nový člověk.  Prázdniny si užila podle svého, našla ztracené kamarádky, začala se věnovat koníčkům, které během manželství zanedbávala, až se jich vzdala kvůli exmanželovi úplně. Těšila se do nové práce. Cítila obrovskou úlevu, jako by z ní spadl obrovský balvan. Dokonce jí přešly záchvaty kašle, kterými v Praze trpěla. Prý alergie. Podle teorie její matky to byla alergie na exmanžela.

Konečně měla pocit jistoty, že je vše v pořádku.

„Tak co, paní kolegyně, nezlobí vás ti mrňousové moc?“ zeptal se vesele úplně promočený matematikář a fyzikář v jedné osobě. Anna vyprskla smíchy: „Kde jste nechal deštník, pane kolego?“

„V autobuse, ale nechte si to pro sebe. Nemusí si všichni o mně myslet, že jsem roztržitý pošuk,“ zasmál se muž a podal si z věšáčku malý ručník a snažil se vysušit si zcela mokré vlasy.

„Ti holomci si na mě zase smlsnou. Cítím v kostech, že mě místo Dlouhý začnou titulovat Mokrý. Ale já jim zatnu tipec, dám jím krásnou desetiminutovku a budou mít po srandě,“ plánoval si zlomyslně.

„Tedy pane kolego, vy jste ale zákeřný,“ stále se ještě smála Anna. „Nechcete raději horký čaj?“

„Kafe, Aničko, kdybyste byla tak moc hodná,“ poprosil muž a dál se snažil alespoň trochu utřít.

„Vašku, chtěla jsem se vás už včera zeptat, co děláte v sobotu dopoledne?“ zajímala se žena a plnila šálek voňavou kávou.

Muž se zamyslel: „Řekl bych, že nic extra. Máte snad nějaký zajímavý návrh?“

„Mám,“ potutelně se usmívala žena. „Myslím, že jste ještě tak zajímavou sobotu neměl.“

Voda mezitím dovařila. Anna zalila kávu a nesla hrníček muži. Posadila se na židli vedle něj.

„Víte, slíbila jsem těm mým špuntům, že je vezmu do muzea. Je tam výstava o Egyptě, hodně jsme si o tom povídali a oni by to chtěli vidět. A pak jsem myslela, že bychom si prohlédli stálou expozici s vycpanými zvířaty, ta je vděčná pro všechny generace.“

Muž se zamyslel: „Myslíte, že tam mají pořád toho jelena? Byl to můj nejmilejší exponát,“ pronesl zasněně. Anna se rozesmála: „Na toho jelena spoléhám, musí tam být.“

„Kolik vás bude, Aničko?“ zajímalo muže.

„No právě,“ povzdechla si. „Chtějí jet skoro všichni. Pojedeme vlakem a pak tramvají. A přiznám se, že má strach, takhle s nimi cestovat sama.“

Muž si usrkl kávy a řekl: „Nebojte se, nenechám vás v tom. Co bych pro toho  jelena neudělal.“

Vyprávěl o Egyptě tak poutavě, že se i ostatní návštěvníci drželi početné skupiny tvořené dětmi a dvěma dospělými. Děti svého průvodce doslova hltaly pohledem, chvilkami vybuchovaly v záchvatech smíchu, jindy s vykulenýma očkama poslouchaly napínavý příběh. Občas jeho vyprávění přerušil výkřik: „A pane učiteli, co je toto?“ A pan učitel trpělivě a velmi srozumitelně vysvětloval.

Zahrnován otázkami byl i v expozici zvířat a děti se vděčně řehtali jeho náklonnosti k jelenovi. Anně tekly slzy z očí a nemohla popadnout dech.  Pan učitel Dlouhý exceloval a když se vraceli vlakem domů, děti prosily, aby s nimi zase někdy na nějaký ten výlet vyrazil. Nešlo jim to neslíbit a svým slibem potěšil nejen ty nejmenší, ale i paní družinářku.

„Mami, co bys řekla tomu, kdybychom se s Vaškem vzali?“ zeptala s lehkými obavami v hlase Anna.

Matka dál v klidu luštila křížovku a jen tak mimochodem pronesla: „A kdy? Na jaře?“

„Mysleli jsme, že bychom se vzali hned po vysvědčení, jak budou pololetní prázdniny,“ odpověděla klidnou matčinou reakcí zaskočená Anna.

„Kantoři! Jakou odpověď jsem taky mohla čekat?“ zasmála se maminka a konečně zvedla oči od luštění.

Anna se stále tvářila překvapeně.

„Podívej, proti Vašíkovi nic nemám, je to hodnej a spolehlivej chlap a tebe jsem nikdy v životě neviděla zamilovanější a spokojenější než teď. On už tady v podstatě stejně bydlí, takže se nic pro nás nezmění.“

„Bál se tě požádat o mou ruku. Když je taky rozvedenej a navíc kantor,“ s úlevou se usmála Anna.

Matka ji objala. Byla šťastná. Věděla, že je život její dcery konečně takový, jaký má být.

Otevřela si vchodové dveře a unaveně se posadila, aby si sundala lodičky a sako. Náhle zpozorněla. Zaslechla nějaké zvuky z pokoje, kde měli s Vaškem ložnici. Ztuhla hrůzou. Ne, to ne, proboha. Jak se blížila ke dveřím pokoje, slyšela s každým krokem hlasitější a hlasitější vzdechy. Do toho rytmické tlumené údery, jak čelo postele naráželo do zdi.  Slzy jí vyhrkly do očí: „Vašíku, Vašíčku, proč? Jak si mi to mohl…?“

Opírala se hlavou o zeď, veliké slzy jí tekly až do výstřihu. Levou rukou si zakrývala ústa, aby bolestí nevykřikla. Sbírala odvahu, zda otevřít dveře, či ne. Nechtěla to znovu vidět. Ale chtěla vědět, s kým! Prudce trhla dveřmi a otevřela je dokořán.

„Vašku?!“

„Aničko!“ otočil se na ni s úlekem zpocený muž. Ležel na zádech a zprudka oddechoval. Nohy měl zapřené o postel.

„Fuj, to jsem se lekl. To koukáš, že tvůj muž cvičí, co? Dnes jsem totiž zjistil, že mám novou přezdívku. Široký.“ začal se muž smát sám sobě. „Na tohle mají fištrónu dost, darebáci. Ale stejně za to můžeš ty, že jsem se tak spravil, ty moje zlatá Ančičko. Musíš taky občas vařit blafy,“ dál vesele lamentoval.

Sesunula se pomalu k zemi a propukla v hlasitý smích, který se mísil s úlevným pláčem.