Na velikosti záleží?

„Znáš tu písničku od Zagorky Proč nejsi větší aspoň o pár cenťásků? Jak jsem Jindru uviděla nahého, okamžitě mi to naskočilo a nemohla jsem se přestat řehtat. Takového mrňouska jsi ještě neviděla, škoda, že mě nenapadlo ho vyfotit!“ smála se hlasitě Katka na celý autobus.

   Bylo mi trapně. Jindru jsem viděla jen jednou, ale byl to přesně ten prototyp muže, po kterém touží mnohá žena. Galantní, chytrý, sympatický, vtipný, pohledný. Jediné, co na něm bylo nápadné, byla jeho plachost a zdrženlivost vůči ženám. A také fakt, že je ve svém věku stále svobodný. Po Katčině výbuchu smíchu bylo jasné proč. Asi nebyla jediná, kdo si neodpustil jedovatost.

   Katka se pořád chechtala jak smyslů zbavená a když si všimla pobaveného publika sedící v autobuse v naší blízkosti, nezdráhala se přidat i pár dalších detailů. Udělalo se mi mdlo. Taková podpásovka. A jestli byť jen polovinu z toho, co teď líčila, vyblinkla v posteli i na Jindru… Katka a ta její samozvaná upřímnost. Netuší, že v jejím podání to bývá často obyčejná netaktnost a neotesanost. Totálně postrádala jakoukoli empatii. Uměla šermovat slovy jako ostrým kordem a bolestivé rány rozdávala jak na běžícím pásu. Přišlo mi Jindry hrozně líto a vjel do mě vztek. Copak tohle se dělá? To jí fakt nedochází, jak se chová? Byla jsem v šoku. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, rozsekl situaci muž stojící nad námi. Sjel Katku pohrdavým pohledem a zhnuseně utrousil:

   „A jemu nevadil ten tvůj bachor? Anebo se taky smál, že ti ji přes ten převis ani nevidí?“

   Nastalo trapné ticho. Mlčeli i ti, co se ještě před chvílí dobře bavili. Katka byla rudá v obličeji a vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Jen já jsem věděla, jak se Katka kvůli svému břichu stále trápila. Pořád držela nějaké diety, cvičila, běhala. Ale ať dělala, co dělala, s břichem nic nehnulo. Dokonce si šetřila na plastickou operaci, aby ji toho trápení zbavila. Muž ťal do živého.

   Když jsme vystoupili, obořila se rozhořčená Katka na mě, že jsem se jí nezastala. Pokrčila jsem rameny a poznamenala, že nevidím rozdíl mezi tím, co řekla ona Jindrovi a poznámkou toho chlápka. Urazila se. Naše kamarádství skončilo. Autobusem jsme spolu jely naposledy.

   Být to celé v mé režii, skončí celý příběh happy endem. Třeba, že jsem to byla já, kdo po pár dnech zklamaného Jindru potkal a dnes se u rodinného krbu všemu shovívavě usmíváme. Katka pochopila, jak moc svými slovy ublížila a už zase spolu jezdíme autobusem. Při troše dobré vůle by mi mohla jít na svatbě za svědka…

   Ale taky by příběh mohl dostat dramatický nádech sdělením, že jsem Jindru už nikdy nepotkala. Vlastně ani nemohla. Po tom trapném extempore s Katkou se ještě ten večer opil. Na přechodu ho srazilo auto a Jindra po několika dnech komatu v nemocnici zemřel…

   Jenže realita je v tomto příběhu mnohem prozaičtější a nudnější. Katka mě vyškrtla ze svého života, reálného i virtuálního. Jindru jsem už skutečně nikdy nepotkala. Ale ne proto, že by zemřel. Pouze jeho život běží v jiných kruzích než ten můj. Možná se skutečně opil. Možná vůči ženám zcela zahořkl. Snad jednou pozná ženu, která bude mít životní hodnoty postaveny jinak, než na velikosti pánského přirození.

   Ale zcela jistě si po setkání s Katkou líže novou ránu na svém sebevědomí a sebeúctě. Kdoví, kolik jich už na svém kontě má. A upřímně, kdo z nás podobnou jizvu na duši nemá? Katka nedobrovolně ochutnala stejné medicíny, kterou ona Jindrovi sama naordinovala. Jenže kdoví, zda jí vůbec někdy dojde, jak velkou sílu mají námi vyřčená slova.