Výlet

„Bééé,“ ozvalo se hlasitě ženě přímo za zády. Příšerně se lekla. Prudce se otočila, ale žádný beran, či ovce v dohledu nebyli. Pouze opodál studoval mapu u rozcestníku jakýsi muž se psem. Žena se znepokojeně odvrátila, aby si v průvodci dočetla, kudy dál.

   „Bééé,“ ozvalo se znovu. Opět se otočila. Muž v poklidu dál studoval mapu, jen pes si ji, jak se jí zdálo, pobaveně měřil krásnýma hnědýma očima. Přece nebečí ten pes? Co se to děje?

   Chvíli sledovala psa, pak zkoumala záda toho muže. Krom batohu na něm nic nebylo. Zaváhala, zda má muže oslovit, ale dostala strach, že ji bude mít za blázna.

   Trochu se tak i cítila. Tenhle výlet si naordinovala, aby zahnala nudu a čas, po který bude dcera u svého otce. A taky, aby se dala trochu dokupy po všem tom stresu a napětí. Nová životní etapa vyžadovala nový přísun sil.

   Pokusila se znovu začíst do průvodce, který sliboval hory doly, ale prozatím byl široko daleko jen ten rozcestník s mapou, muž s batohem a bečící pes.

   „Bééé,“ zvučně se rozeznělo do širokého okolí. Nadskočila a ohlédla se. Zdálo se jí to, nebo je autorem toho zvuku stojící muž?

   „Promiňte, jste v pořádku?“ zeptala se ho opatrně.

   Nevydržel a rozchechtal se na plné kolo. Dostala trochu strach. Blázen. Ale směje se hezky. Pes přátelsky zavrtěl ocasem a vrhnul se vpřed. Okamžitě přitiskl svou hlavu k její noze a jemné dloubnutí znamenalo jen jedno. Hlaď!

   Pohladila. Byla odjakživa psí. Jen co se jí podaří srovnat rozpočet, pořídí si s dcerkou taky jednoho. Byla to ta nefalšovaná náklonnost a psí důvěra, která prolomila ledy. Copak by mohl být pes tak přátelský, kdyby nebyl šťastný? Měla teorii, že psi jsou katalyzátory povah svých pánů. Tenhle poklidný, usměvavý a uvolněný psí kluk nemohl patřit k zlému člověku.

    Ukázalo se, že všichni tři mají stejný cíl. Křížovou cestu si vybrala symbolicky, aby se jí její vlastní kříž zdál lehčí. On si cestu vybral hlavně proto, že nebyla moc náročná a také mohl vzít svého nejlepšího přítele s sebou.

   Vykročili společně. Museli občas zastavit, muž se přiznal, že je po infarktu a teprve se dostává do kondice. Nevadilo jí to. I ten huňatý kamarád se netvářil, že by mu zastávky nějak překážely. Běhal sem tam, vždy se však vrátil ke svému pánovi, jako by chtěl říct: „Jsem tady, počkám na tebe, nevadí, že nemůžeš běhat jako já.“

   Pomalu kráčeli kolem kamenných výjevů, každý z nich si důkladně prohlédli a muž měl vždy po ruce nějakou zajímavou poznámku. Když se z dálky z pastvin ozvala hlasitě ovce, rozesmála se, ačkoli jí to před vyobrazením utrpení Ježíše přišlo velmi nepatřičné. Obzvlášť, když po pár krocích muž ovci odpověděl. Měl kamennou tvář, ale ty jiskřící modré oči ho prozradily. Jeho smysl pro humor ji začal bavit. Byl spontánní a to ona nikdy neuměla.

   Na konci křížové cesty se usadili do trávy. Odpočívali, povídali si, sledovali psa, který zaujatě opodál hrabal na pastvině s urputnou snahou ulovit myš. Čas jako by se zastavil. Bylo jen slunce, vůně trávy, pár obláčků na modrém nebi a nepopsatelná pohoda a klid.

   Později se přeci jen zvedli k odchodu. Muž vstával poněkud ztěžka. Když se narovnal, houkl na usmívající se ženu:

   „No! Tak to řekněte!“

   „Co?“ zatvářila se nechápavě.

   „Že bych měl zhubnout.“

   Její obličej doznal proměny. Nyní se tvářila udiveně. Proč by to měla říkat? Sama podobné chytré rádoby rady nesnášela. Znala je z té opačné strany.

   „Až mi poradíte, že bych se měla pořádně najíst,“ ušklíbla se. Potěšila ho, bylo to na něm poznat. Hned se uvolnil, nejen v obličeji.

   „Vezmeme to zkratkou?“ navrhl. „Sejdeme tady po pastvinách, třeba najdete jahody. Možná i houby.“ Ta představa ji nadchla. Skoro stejně intenzivně jako psa, který okamžitě vycítil pánův úmysl a vystřelil správných směrem, jako by mu za patami hořelo.

   „Myslíte, že je tam proud?“ zkoumala s nedůvěrou ohradník.

   „Zkuste to,“ vybídl ji poťouchle.

   „Zkuste si to sám,“ odmítla nápad.

   „Jsem vážně nemocný člověk. Po infarktu. Kopne mě to a bude po mě,“ vymlouval se muž.

   „Ale jděte, neporazí to krávu, tak proč by to mělo porazit…,“ nestačila doříct.

   „Vola jste měla na mysli, co?“ zahulákal, ale pusa mu cukala ostošest.

   „Tak velkého chlapa, jako vy, to jsem chtěla říct,“ smála se.

   „Ach bože, s váma, taky,“ brblal si pod nos, sundal batoh a sehnul se na všechny čtyři. Pokusil se ohradník podlézt. První ránu dostal do zadku. Druhou do zad, jak se leknutím narovnal.

   Smála se tak, jak už strašně dlouho ne. Byla šťastná, že jí nenadává a nevykřikuje jeden vulgarismus za druhým. Jen se svalil do trávy na záda a chechtal se taky. Znovu si uvědomila, jak příjemný smích to je.

   „Kam pojedeme příští víkend?“ zeptal se ji, když ji navečer vysazoval před domem. Nabídl jí odvoz, aby se nemusela trmácet autobusem. A to přesto, že domů to měl pak ještě minimálně půlhodiny jízdy.

   Otázka ji zaskočila.

   „No, ale to bude dcera doma,“ odpověděla zmateně.

   „Proč? To tak zlobila, že ji chcete za trest nechat doma?“ řekl s kamennou tváří.

   „Ale, ne, já to myslela tak, že tento víkend je u svého táty a…“ nedopověděla.

   „Já vím, to už jste mi říkala. A ona nemá výlety ráda?“ nedal se odbýt.

   „Má, ale…“ zas ji to nenechal doříct.

   „No tak vidíte. A vy byste ji nechala doma samotnou,“ řekl vesele. Nedokázala mu odporovat. Zase se musela smát.

   „Tak zkuste vymyslet, co by se vám líbilo. Nejlépe něco, kde nebude vést cesta do moc příkrého kopce, ani dlouhé schody, prostě místo kam budeme smět všichni čtyři. Zavolám,“ mrkl jedním okem.

  „Nechcete to vybrat vy?“ namítla nesměle.

  „Ne,“ odvětil mile. „Vy vymýšlíte, já řídím. A moc neodmlouvejte. Máte u mě ještě ten ohradník.“

  „Já? Copak můžu za to, že jste se nechal kopnout do zadku?“

  „Samozřejmě, že za to můžete vy! Kdo jiný?“ nadzvedl levé obočí a zatvářil se hrozivě. Zase se zasmála. Zatoužila jej spontánně políbit na tvář, ale příliš se styděla.

   „Tak jsme domluveni. Zavolám. Můžu?“ zeptal se měkce a usmál se na ni. Přikývla.

  Když za sebou zavírala dveře, na poslední chvíli se zarazila a z chodníku nakoukla do auta. Zeptala se na to, co jí celou dobu vrtalo hlavou:

   „Prosím vás, proč jste u toho rozcestníku vlastně zabečel?“

   Hlasitě se zasmál.

   „Jen tak. Mám smysl pro nesmysl. Baví mě nečekané situace a ještě víc reakce lidí na ně. Kdybyste se viděla. Vypadala jste tak kouzelně, když jste si nevěřícně prohlížela Alberta, jestli to opravdu byl on.“

                                                                                          Autor fotografie: Michal Štosel