Jako kotě si příst

„Předeš jako kotě,“ usmíval se a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě. „Nemůžu si pomoct, ale asi jsem se do tebe za těch pár dní šíleně zamilovala a teď se mi nechce vracet domů,“ spokojeně vrněla. „Tak už tady zůstaň. Na pořád,“ řekl prostě.

Neobratně se v jeho náručí otáčela obličejem k němu. Když se jí to podařilo, zkoumavě si jej prohlížela.

„Ale já jsem to myslela úplně vážně,“ pronesla zdánlivě poklidně, ale sama cítila, jak se jí obavou z odpovědi prudce rozbušilo srdce.

„Však já to myslím vážně taky,“ usmíval se na ni a pak se krátce zlehounka, jako když motýl dosedá na květinu, dotkl svými rty jejích.

„Děsí mě, že bych se měl ráno probudit a neměl tě vedle sebe. Už si život bez tebe neumím představit,“ dodal s bezelstným chlapeckým úsměvem.

„Ty se k němu fakt stěhuješ?“ divila Jitka.

Pokrčila rameny a skoro bezradně se usmála.

„Počkej a to chceš říct, že jste spolu ještě nespali?“ pokračovala ve výslechu kamarádka.

„Jestli se ptáš, jestli jsme jako tó, tak to fakt ještě ne,“ culila se.

„To je vtip, ne?“ nechápala Jitka počínání své kamarádky. „To jako, že to berete z opačného konce, napřed se k sobě sestěhujete, pak se spolu vyspíte a pak možná, když to bude klapat, půjdete na rande?“

„Když ty musíš mít vždycky všechno podle tabulek a šablon,“ mávla rukou.

„Petro, ale vždyť ho skoro neznáš!“ nevydržela to už Jitka. Počínání její kamarádky ji strašně vytáčelo. Sama chodila s Radimem už přes rok a pořád se jen scházeli jednou u něj, podruhé u ní doma. Pokaždé když naťukla společné bydlení, Radim to odpinkl do autu. A teď přijde na návštěvu k Petře a zjistí, že se balí, protože se stěhuje k tomu zedníkovi, nebo co je to vlastně zač. A to se blíž znají sotva čtrnáct dní.

„Jituš, neblbni,“ v klidu odpověděla kamarádka. „Za těch pár dní jsme se poznali víc, než kdybychom spolu půl roku normálně chodili jako třeba ty s Radimem,“ nevědomky ťala do živého.

Jitka stiskla rty. Uraženě odsekla: „Je starej.“

„Ale houby. Patnáct let není tak moc.“

Nevěřila svým očím. Petra byla vždycky taková zodpovědná a ve všem se držela spíš v pozadí. Když se před pěti lety její rodiče rozvedli, zůstala Petra ze dne na den v původním bytě jen sama s bratrem. Bylo jí devatenáct a její o tři roky starší bratr zrovna praštil se studiem na právech a vrátil se z kolejí domů. Na podzim začal studovat ekonomii na universitě ve vedlejším městě. Bylo na Petře, aby se postarala o nájemné a všechny důležité platby. Brzy se naučila hospodařit tak, aby bylo vše včas uhrazeno a aby bylo vždy, co jíst. Bratr si našel brigádu a z těch peněz si platil studia, ošacení i zábavu. Všechny vrstevnice Petře samostatné bydlení neskutečně záviděly, nejvíc tu svobodu, kdy si může dělat, co se jí zamane. A Petra zase záviděla kamarádkám tu jejich svobodu, že nemusí vařit, starat se o domácnost, mohou si bezstarostně pořizovat nové hadříky, na které Petře prostě peníze nevycházely. Když si v zimě lepila krokodýla na starých kozačkách, plakala. Chtěla a potřebovala nové. Ale neměla na ně. Holky si platily stavební spoření a ona neměla ani korunu.

Ve dvaceti potkala Marka. Chodili spolu skoro tři roky. Brala to vážně, jako ostatně vždy. On už méně. Každý chtěl něco jiného a jí zůstaly oči pro pláč. Nemohla za to, že ji situace v rodině proti její vůli donutila dozrát o něco dříve, než její vrstevníci. Občas si mezi nimi připadala stará. Měla jiné starosti než oni a svět už viděla z jiného úhlu pohledu. Markovi to začalo vadit. A ji vytáčela jeho lehkomyslnost a nezodpovědnost. Když začal podnikat, vyžadoval její pomoc. Trpělivě a ochotně mu pomáhala, ale nemohla si dovolit zanedbávat povinnosti v domácnosti. Po jedné ošklivé hádce, když jí Marek vytýkal její nepřítomnost v obchodě jen proto, že si musela vyprat a vyžehlit, se rozešli.

Plakala. Hodně až do vysílení. Zklamáním, zoufalstvím i bolestí. V hlavě jí pořád zněla Markova urážka: „Jsi jako zapšklá slepice, jako stará bába, jen aby bylo uvařeno, napečeno, naklizeno. Ale já nechci matku, ta jedna doma mi stačí. Já chci sexy kočku, kterou mi budou kluci závidět. A ne že se mi budou posmívat, protože spěcháš z diskotéky brzo domů, aby si ráno stihla nakoupit na víkend.“

Styděla se za to, co na něj ječela: „Jenže já když si nenakoupím, tak nebudu mít co žrát! To ti ale, ty pitomče, nikdy nedojde, protože tobě maminka strká jídlo až pod nos a do koupelny ti nosí čisté slipy, protože ani netušíš, ve které skříni je máš hledat! Já jsem sice možná podle tebe stará bába, ale ty jsi zase malej parchant, kterej nesmí u holky zůstat přes noc, protože by se maminka na něj zlobila a udělala by na Marečka ty ty ty.“

Ani se moc nediví, že tehdy dostala facku. Nevěřila sama sobě, že takhle mluví. Nepoznávala se. Ale ani v jedné věci nelhala. Nerozuměla, proč nechápal tu prostou logiku. Ona musela chodit do práce, starat se o domácnost a ještě pomáhat v jeho obchodě. On měl na starosti jen ten obchod. Nic víc.

Když býval u ní a bylo to denně, nikdy jí s ničím nepomohl. Ani s nákupy, i když mu vařila, na co měl chuť, ani s nádobím, nebo úklidem. Ležel, díval se na televizi, nebo spal. On byl přece unavený podnikatel. A přesto na ni dokázal být častokrát zlý a vyčítal jí, že se stará málo. Když kdysi chytla jakousi střevní chřipku, celý týden se neukázal, prý aby to nedostal taky. Ani se nezeptal, jestli něco nepotřebuje, nezajímalo ho, jak jí je.

Ta facka byla poslední kapka. Rozchod byl definitivní.

Chvíli jí trvalo, než se z něj vzpamatovala. Najednou měla spoustu času a nevěděla, co s ním. Rozhodla se začít věnovat sama sobě. Začala chodit s Jitkou na aerobic, znovu se vrátila k milovaným knihám, které Markovi lezly na nervy, v knihovně byla zase jako doma. Vytáhla starý šicí stroj a naučila se s ním trochu dělat. Ušila si nové závěsy, ubrusy i potahy na polštářky. Donutila bratra, aby jí pomohl vytapetovat kuchyni. Mezitím se k nim přistěhovala bratrova přítelkyně, tak už se necítila tak osaměle.

A tehdy se poprvé setkala s Jirkou. V koupelně se jim ulomila stařičká baterie. Bratr vůbec netušil, co s tím. Od sousedky dostala tip na pana Moravce. Do té doby ho znala jen od vidění. Jiří Moravec přišel ještě ten večer, dokonce přinesl i novou baterii. Nabídla mu večeři a potěšilo ji, že doslova vylízal talíř.  Nechal si zaplatit jen tu baterii, odůvodnil to tím, že se tak dobře už hodně dlouho nenajedl. Podruhé se viděli o několik dní později. Svěřila se mu, že si neví rady s kapajícím radiátorem. Vyměnil těsnění a za odměnu si odnesl krabici buchet.

Od té doby se na ulici zdravili, občas spolu prohodili pár slov.

K velkému třesku došlo před čtrnácti dny.

V pondělí se potkali v čekárně u doktora. Oba měli shodně červené nosy a lesklé oči. Ona byla navíc smrtelně bledá a vypadala, že každou chvíli zkolabuje. Od soboty bojovala s vysokou horečkou, včera v noci si naměřila skoro jedenačtyřicet. Byla úplně sama doma, bratr s přítelkyní odjeli na zkouškové období k jejím rodičům na druhý konec republiky. Neměla doma žádný prášek. Neměla sílu vstát a zazvonit na sousedku. Na záchod lezla po čtyřech.  Byla vyčerpaná a vyděšená. Strašně se bála. Doktora měla naštěstí blizoučko, ale i tak jí to stálo spoustu síly i času se tam dobelhat.

Tohle všechno z ní muž během čekání doslova vypáčil a hodně ho to znepokojilo. Když přišla na řadu, požádal sestru, ať jí do neschopenky napíše jeho adresu. Petra se nezmohla ani na slovíčko odporu.

Po odchodu z ordinace ji Jiří posadil do čekárny a požádal postarší paní, aby na ni dala pozor a zamířil do lékárny. Pak vyzvedl Petru a doprovodil ji pomaličku domů. Pomohl jí sbalit pár věcí, na stole nechal pro jistotu lístek s adresou, kdyby se třeba bratr vrátil nečekaně dřív domů. Během balení si musela na chvilku lehnout, aby si odpočinula. On mezitím opláchl tu trošku nádobí, co měla v dřezu a odešel pro auto, aby jej zaparkoval rovnou před vchodem.

Za chvíli už byla u něj doma. Než se převlékla do pyžama, uvařil konvici čaje, nachystal léky a taky malou svačinu. Po dlouhém váhání nakonec rozestlal u sebe v ložnici. Taky mu nebylo nejlíp, i když neměl tak vysokou horečku. Věděl, že ona bude potřebovat pomoct a jemu se nechtělo běhat z místnosti do místnosti.

Ani jí to nepřišlo divné, když uviděla manželskou postel. Bylo jí tak zle, že bez jediné výčitky, či nějakého zdvořilého ohrazení se, vlezla pod peřinu. Zapila léky, které jí podal.

Když si lehl vedle ní, otočila se na něj. Z pod peřiny jí vykukovaly jen zakalené oči. Vypadala stále vyčerpaně, ale nebyla už vyděšená. Za to byl rád. Tiše ji přemlouval, ať se trošku nají. Odmítala. Pouze popíjela čaj. Upadla do přerývaného spánku. Citron v čaji a léky jí pomohly se pořádně vypotit, za necelou hodinu měla pyžamo úplně mokré. Pomohl jí vstát z postele. Motala se jí hrozně hlava. Doprovodil ji do koupelny, aby se mohla trochu opláchnout a převléct do čistého. Potom rychle vyměnil povlečení, dívku zase uložil a pořádně vyvětral. Teplota jí klesla a dokonce dostala chuť k jídlu.

Když v  polospánku zatoužila po kuřeti, se samozřejmostí zalovil v mrazáku a odpoledne si už na něm vděčně pochutnávala.

Večer se jí horečka zase vrátila a on jí trpělivě dával obklady na čelo, vyměňoval další várku povlečení a dokonce jí musel půjčit své tričko, protože už měla všechny věci na spaní  úplně propocené. Když se třásla zimnicí, přitiskl se k ní a zahříval ji svým tělem. Hladil ji po rozpálené tváři, podával léky i pití.

Druhý den ty největší horečky naštěstí ustoupily a oni trávili celý den tím, že si v posteli dlouze povídali. Byl první, komu se dokázala vypovídat z toho, jak jí rozvod rodičů zasáhl a jak bylo pro ni těžké se naučit o všechno postarat. Pověděla mu taky o tom nehezkém rozchodu. Muž Marka znal. Občas u něj nakupoval materiál. Potěšilo ji, když během vyprávění o facce, stiskl nazlobeně rty.

Na oplátku jí povídal o svém nepovedeném manželství. Překvapilo ji, s jakou lehkostí líčil nevěru své ženy i to, jak si ničeho nevšiml téměř celý rok.

Vyprávěli si příhody z dětství a smáli se jeden druhému, když líčili ty nejtrapnější a nejbláznivější situace.

Byla překvapená, jak lehce se s ním mluví. A ještě víc ji překvapovalo, že jí naslouchá. Obdivovala jeho smysl pro praktičnost, něco co sama postrádala. Věděl si rady v každé situaci a dokazoval jí to každý den.

Měli k sobě blízko. Doplňovali se jako puzzle. Zvykli si na sebe i na tělesný kontakt. Bez ostychu se dokázali pohladit, ona se k němu bez zábran přitulila. Usínali si v náručí, jako když měla tu zimnici. Cítila se s ním bezpečně. Ani ji nenapadlo, že by mohl její důvěry zneužít. A jeho nenapadlo, že by to měl udělat.

Zůstala u něj dvanáct dní. Doktor ji nechtěl pustit hned do práce, musela nabrat sílu, i když už chřipka pominula. Jirka pracoval a ona zatím čekala u něj doma. Každý den ho vítala s úsměvem a navařeným jídlem. Hýčkala ho jeho oblíbenými jídly i chtivou pozorností, se kterou poslouchala jeho vyprávění, co se mu v práci přihodilo. Byl za každou drobnost vděčný. Když mu udělala jeho zamilované španělské ptáčky, neváhal po večeři nasednout do auta a přivést jí obrovskou čokoládu jako poděkování.

Občas jí hlavou blesklo, že už se blíží návrat domů. Nechtělo se jí. Nikdy by nahlas nepřiznala, že se u Jirky cítí víc doma, než v bytě po rodičích. Tím jak o ni pečoval, když jí nebylo dobře a jak ji v tom nenechal samotnou, bylo pro její osamělou dušičku něco jako hojivý balzám. Každé poděkování za jídlo, či uvařenou kávu, v ní vzbuzovalo touhu pro něj ještě něco udělat.

 On se těšíval domů jako nikdy před tím. Navykl si na její smích a laskavost. Nedovedl se nabažit pocitu, že jí stojí za to, aby se o něj starala. Udivoval jej, a taky trochu lichotil, její nehraný obdiv k jeho zručnosti. To, co jemu přišlo samozřejmé, protože se tím koneckonců živil, ona okouzleně obdivovala a oceňovala. Jeho bývalá žena se za jeho špinavé povolání styděla. Neměl oblek, ale montérky. Pracoval s maltou, cihlami, obklady, dlažbou i trubkami. Měl hrubé ruce a místo diplomatického kufříku nosil tašku s nářadím. Představovala jej jako podnikatele ve stavebnictví. Přitom byl jen obyčejný živnostník s pidi firmičkou na všechno. Petra byla v tomhle úplně jiná. Když jí prozradil, co všechno v domě udělal sám za úpravy, připadal si jako olympijský vítěz, tak silně mu dala svou reakcí pocítit obdiv a úctu.

Ten poslední společný večer si šli lehnout velmi brzy. A tak jako každý předchozí večer ji i dnes zezadu objal a ona se zachumlala v jeho náručí. Cítila se tak šťastná. On si spokojeně užíval její blízkost a uvolněnost, až nakonec pobaveně pronesl: „Předeš jako kotě.“