Jak jsem byla politicky pronásledovaná
Chodila jsem do čtvrté třídy. Byl konec zimy roku 1985. Pilně jsme nacvičovali spartakiádu a těšili se z toho, že se nám holkám už tanečky se stuhou tolik daří a že se klukům již podařilo zvládnout tenisovou raketu (až na Martina S. , který si s ní vyrazil přední zub).
Druhým rokem jsem dojížděla do vedlejší vesnice, do dvojtřídky. Byli tam pouze dva učitelé, dvě třídy a paní uklízečka převlečená za kuchařku – něco jako pan Lipský ve filmu Šest medvědů s Cibulkou. Podotýkám, že paní Janečková byla o něco hezčí, ale zase neměla opici. Tu nahrazovala moje velmi oblíbená třídní učitelka. Nevím jestli uměla taky tak dobře dělat knedlíky, ale za vlasy tahala bezkonkurenčně a uměla jezdit na kole. Co se s ní tehdy stalo, si už přesně nepamatuji, tipovala bych to na náhlé delší onemocnění, či možná jí to na tom kole zas tak nešlo, zkrátka naše třída konec zimy trávila v hlavní škole naší rodné obce. Nejprve jsme byli po skupinkách rozděleni po různých třídách, po čase jsme se nakonec všichni shledali, ale učil nás neustále někdo jiný.
V kontextu nadcházející události děkuji Bohu, že nás ten den, 10. března, učila mladá sympatická učitelka se smyslem pro humor. Představa, jak by se událost vyvíjela, kdyby moje oblíbená třídní učitelka byla přítomná, mě upřímně děsí. Nevím, jestli bych dnes ještě měla vlasy.
Ten den byla středa. Fajn den, jelikož byla výtvarná výchova a nácvik na spartakiádu, tudíž se mi díky kolektivní povinnosti podařilo vyhnout se z velké části hudební nauky v lidušce.
Ten památný den si na nás mladá sympatická učitelka se smyslem pro humor připravila rafinované zadání. Nejprve jsme srazily dvě a dvě lavice dohromady. Poté jsme si sedli vždy dvě dvojice proti sobě. Úkolem bylo namalovat dotyčného sedícího proti nám a pokud možno vystihnout jeho podobu. Tehdy jsem seděla naproti Aleně W. Nikdy jsem neuměla malovat, neumím dodnes. Brzy jsem měla zjistit, že Alena v portrétování také díru do světa neudělá.
Tedy seděli jsme, švitořili, blbě se hihňali a pilně portrétovali. Z bojovného nasazení nás vyrušilo hlášení školního rozhlasu. Tragickým hlasem jsme byli paní ředitelkou nejprve seznámeni s bolestivou zprávou, že zemřel generální tajemník a předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Konstantin Ustinovič Černěnko a poté jsme byli vyzváni, abychom povstali a památku tohoto významného sovětského člověka uctili minutou ticha.
Stalo se, třída, jako jeden člověk povstala. A pak… Pak mé oči, plné bolesti a zděšení nad náhlým odchodem soudruha Černěnka (kecám, bylo mi to tehdy úplně jedno) padly na kresbu, kterou vytvořila spolužačka Alena W. Měla jsem to být prý já. No nevím, vypadalo to spíš jako něco od Picassa, takže jsem propadla naprosto nekontrolovatelnému záchvatu smíchu, napřed jsem se hihňala potichu, pak jsem se celá roztřásla a poté se už řehnila na celé kolo. Rozesmála jsem celý stoleček, posléze polovinu třídy a nakonec i mladou sympatickou učitelku se smyslem pro humor, která se v pudu sebezáchovy rychle otočila ke třídě zády, aby nebylo vidět, jak se směje také.
Minuta ticha uběhla, my jsme v dobré náladě zasedli do lavic a dokončili svá díla. Na obědě jsme ještě laškovali, jak blbě jsme si ty ksichty zmalovali, a já spolu s několika dalšími hudebně nadanými spolužačkami jsme odešly na nauku.
Po nauce jsme dorazily k Sokolovně, kde měl probíhat nácvik na spartakiádu. To už se k nám přidaly i kolegyně ze 4. A, 3.A a 3. B. Během okamžiku jsem si uvědomila, že se něco stalo. Hrobové ticho a nenávistné pohledy spolucvičících se nedaly přehlédnout.
Nikdo mi neodpověděl na pozdrav, všichni se ke mně otáčeli zády, úplně jsem čekala, kdo si odplivne. Dobrá nálada mě už dávno přešla, bylo mi do pláče. Nebyla jsem si vědoma, že bych něco udělala. Spolužačky se ode mě štítivě odtahovaly, nikdo mi nechtěl nic vysvětlit. Asi po deseti minutách mé ignorace se nakonec odvážila žákyně nižšího ročníku Renata V. Prý, že jsme přece jenom sousedky, takže mi to tedy vysvětlí. Ale jen proto, že jsme sousedky! A řekla:“ Nikdo s tebou nemluví a všichni jsou na tebe naštvaní, protože si se smála, že soudruh Černěnko umřel! To si fakt přehnala, to se nedělá.“
Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem vysvětlila, že jsem se nesmála soudruhovi Černěnkovi, ale Aleně Picasso a moje sousedka Renata a posléze i druhá sousedka Šárka mi velkoryse odpustily a díky jejich gestu mi postupně odpustily velezradu i ostatní. Jen některé žákyně třetích tříd se na mě dívaly s opovržením, jak je možné, že jsem se dokázala v tak tragický moment vůbec smát a kdoví jestli nejsem pouze rafinovaný třídní nepřítel.
Když jsme o dva měsíce později svorně v průvodu provolávaly:“ Ať žije mír! Ať žije spartakiáda!“, myslím, že těch několik nedůvěřivých mi mé upřímné zvolání stejně stále nevěřilo a mělo se přede mnou nadále na pozoru.
Asi dělaly dobře, protože když jsme pak stály na shromaždišti ve Šternberku, tak jsem se, za bedlivého dozoru již zdravé oblíbené třídní učitelky během asi hodinové plamenné recitace básně Zpívám zpěv míru, nechala jistým dorostencem šimrat pod zelenou sukýnkou zezadu na nohách.
Lenka Chromá
Když vám umře psí kamarád
zhasne vám slunce v duši, zastaví se čas a pohltí vás nekonečná bolest. Hlavou vám proběhne celý váš společný život a znovu prožíváte nejkrásnější momenty vašeho přátelství. Jenže mě během jediného měsíce odešli oba psí přátelé.
Lenka Chromá
Nekuřte?!
Můj tatínek před pár měsíci zemřel na rakovinu plic a to i přesto, že již několik let nekouřil. Koho zažalovat za jeho zbytečnou smrt? Výrobce cigaret? Protože v minulosti kouřil? Nebo autory z mého pohledu lživé kampaně, kteří se
Lenka Chromá
My, oh Máj! (fotomatiné)
My, oh Máj! Jarní píseň bez zpěvů a tanců, aneb můj první nesmělý pokus o fotopíseň a dlouhý perex...
Lenka Chromá
Aféra s pokličkou
„To maso nemůžu dusit, protože nemám k pánvi pokličku,“ vysvětloval mi jak malé holce. „Ale můžeš,“ oponovala jsem automaticky. „Bez pokličky nic dusit nemůžeš. Víš, co je to dušení?“ odpověděl s pocitem, že mě má na lopatkách. Neměl.
Další články autora |
Brutální útok nožem v Mannheimu, policista po něm bojuje o život
Šest lidí v pátek utrpělo zranění při útoku nožem na náměstí v centru německého Mannheimu, uvedla...
Ženě se do ruky zakousl pes. Muž, který jí přispěchal na pomoc, zvíře zabil
Ženu v Žihli na Plzeňsku vážně pokousal volně pobíhající pes. Na pomoc jí přiběhl příbuzný, který...
Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla
Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...
Velký podfuk s výsluhou, nemocenská i v civilu. Policisté obírají stát o miliony
Premium Státu rapidně rostou výplaty výsluh pro policisty, hasiče, celníky či dozorce. Loni Česká republika...
Povodně zpustošily západní Čechy. Zasahovaly vrtulníky, sesuv zastavil trať
Části Česka o víkendu zasáhly bouřky provázené místy silným deštěm. Zejména na jihozápadě Čech...
Odpouštím mu! Fico poprvé od atentátu promluvil, k útočníkovi necítí nenávist
Slovenský premiér Robert Fico poprvé od květnového atentátu veřejně promluvil. Uvedl, že vůči...
Europoslanci mohou být často ve střetu zájmů. Obcházejí pravidla, míní analytici
Bruselská kancelář Transparency International EU (TI EU) po pěti letech zveřejnila novou analýzu...
Bystroňova role v kauze Voice of Europe je možná větší, než se zdá
Německý poslanec za Alternativu pro Německo (AfD) Petr Bystroň je více zapleten v kauze proruského...
Žalobkyně navrhla za vraždu a uvaření těla vysoké tresty. Neúcta k životu, řekla
Závěrečnými řečmi dnes pokračovalo hlavní líčení v kauze mladíka z Břeclavska, jehož podle obžaloby...
Jak hodnotíme obilné kaše GERBER Grain&Grow?
Výživné kaše GERBER Grain&Grow přináší to nejlepší ze světa obilovin. Potěší všechna malá bříška a především uspokojí potřeby děťátka v klíčovém...
- Počet článků 100
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3026x