Jak jsem byla politicky pronásledovaná

Když někdy zaslechnu vyprávění lidí, jak bojovali proti minulému režimu, či jak byli politicky pronásledovaní, musím si vzpomenout na těžké příkoří, které jsem na vlastní kůži zažila. Sama vím, jaké to bylo, zprotivit se většině a jak je těžké stát proti rozlícenému kolektivu, který vás, jako politicky nekorektní, odmítá vpustit do svých řad. Bylo mi tehdy devět let. 

Chodila jsem do čtvrté třídy. Byl konec zimy roku 1985. Pilně jsme nacvičovali spartakiádu a těšili se z toho, že se nám holkám už tanečky se stuhou tolik daří a že se klukům již podařilo zvládnout tenisovou raketu (až na Martina S. , který si s ní vyrazil přední zub).

Druhým rokem jsem dojížděla do vedlejší vesnice, do dvojtřídky. Byli tam pouze dva učitelé, dvě třídy a paní uklízečka převlečená za kuchařku – něco jako pan Lipský ve filmu Šest medvědů s Cibulkou. Podotýkám, že paní Janečková byla o něco hezčí, ale zase neměla opici. Tu nahrazovala moje velmi oblíbená třídní učitelka. Nevím jestli uměla taky tak dobře dělat knedlíky, ale za vlasy tahala bezkonkurenčně a uměla jezdit na kole. Co se s ní tehdy stalo, si už přesně nepamatuji, tipovala bych to na náhlé delší onemocnění, či možná jí to na tom kole zas tak nešlo, zkrátka naše třída konec zimy trávila v hlavní škole naší rodné obce. Nejprve jsme byli po skupinkách rozděleni po různých třídách, po čase jsme se nakonec všichni shledali, ale učil nás neustále někdo jiný.

V kontextu nadcházející události děkuji Bohu, že nás ten den, 10. března, učila mladá sympatická učitelka se smyslem pro humor. Představa, jak by se událost vyvíjela, kdyby moje oblíbená třídní učitelka byla přítomná, mě upřímně děsí. Nevím, jestli bych dnes ještě měla vlasy.

Ten den byla středa. Fajn den, jelikož byla výtvarná výchova a nácvik na spartakiádu, tudíž se mi díky kolektivní povinnosti podařilo vyhnout se z velké části  hudební nauky v lidušce.

Ten památný den si na nás mladá sympatická učitelka se smyslem pro humor připravila rafinované zadání. Nejprve jsme srazily dvě a dvě lavice dohromady. Poté jsme si sedli vždy dvě dvojice proti sobě. Úkolem bylo namalovat dotyčného sedícího proti nám a pokud možno vystihnout jeho podobu. Tehdy jsem seděla naproti Aleně W. Nikdy jsem neuměla malovat, neumím dodnes. Brzy jsem měla zjistit, že Alena v portrétování také díru do světa neudělá.

Tedy seděli jsme, švitořili, blbě se hihňali a pilně portrétovali. Z bojovného nasazení nás vyrušilo hlášení školního rozhlasu. Tragickým hlasem jsme byli paní ředitelkou nejprve seznámeni   s bolestivou zprávou, že zemřel generální tajemník a předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Konstantin Ustinovič Černěnko a poté jsme byli vyzváni, abychom povstali a památku tohoto významného sovětského člověka uctili minutou ticha.

Stalo se, třída, jako jeden člověk povstala. A pak… Pak mé oči, plné bolesti a zděšení nad náhlým odchodem soudruha Černěnka (kecám, bylo mi to tehdy úplně jedno) padly na kresbu, kterou vytvořila spolužačka Alena W. Měla jsem to být prý já. No nevím, vypadalo to spíš jako něco od Picassa, takže jsem propadla naprosto nekontrolovatelnému záchvatu smíchu, napřed jsem se hihňala potichu, pak jsem se celá roztřásla a poté se už řehnila na celé kolo. Rozesmála jsem celý stoleček, posléze polovinu třídy a nakonec i mladou sympatickou učitelku se smyslem pro humor, která se v pudu sebezáchovy rychle otočila ke třídě zády, aby nebylo vidět, jak se směje také.

Minuta ticha uběhla, my jsme v dobré náladě zasedli do lavic a dokončili svá díla. Na obědě jsme ještě laškovali, jak blbě jsme si ty ksichty zmalovali, a já spolu s několika dalšími hudebně nadanými spolužačkami jsme odešly na nauku.

Po nauce jsme dorazily k Sokolovně, kde měl probíhat nácvik na spartakiádu. To už se k nám přidaly i kolegyně ze 4. A, 3.A a 3. B.  Během okamžiku jsem si uvědomila, že se něco stalo. Hrobové ticho a nenávistné pohledy spolucvičících se nedaly přehlédnout.

Nikdo mi neodpověděl na pozdrav, všichni se ke mně otáčeli zády, úplně jsem čekala, kdo si odplivne. Dobrá nálada mě už dávno přešla, bylo mi do pláče. Nebyla jsem si vědoma, že bych něco udělala. Spolužačky se ode mě štítivě odtahovaly, nikdo mi nechtěl nic vysvětlit. Asi po deseti minutách mé ignorace se nakonec odvážila žákyně nižšího ročníku Renata V.  Prý, že jsme přece jenom sousedky, takže mi to tedy vysvětlí. Ale jen proto, že jsme sousedky! A řekla:“ Nikdo s tebou nemluví a všichni jsou na tebe naštvaní, protože si se smála, že soudruh Černěnko umřel! To si fakt přehnala, to se nedělá.“

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem vysvětlila, že jsem se nesmála soudruhovi Černěnkovi, ale Aleně Picasso a moje sousedka Renata a posléze i druhá sousedka Šárka mi velkoryse odpustily a díky jejich gestu mi postupně odpustily velezradu i ostatní. Jen některé žákyně třetích tříd se na mě dívaly s opovržením, jak je možné, že jsem se dokázala v tak tragický moment vůbec smát a kdoví jestli nejsem pouze rafinovaný třídní nepřítel.

Když jsme o dva měsíce později svorně v průvodu provolávaly:“ Ať žije mír! Ať žije spartakiáda!“, myslím, že těch několik nedůvěřivých mi mé upřímné zvolání stejně stále nevěřilo a mělo se přede mnou nadále na pozoru.

Asi dělaly dobře, protože když jsme pak stály na shromaždišti ve Šternberku, tak jsem se, za bedlivého dozoru již zdravé oblíbené třídní učitelky během asi hodinové plamenné recitace  básně Zpívám zpěv míru, nechala jistým dorostencem šimrat pod zelenou sukýnkou zezadu na nohách.