Impotent

„Kolik vám, proboha, bylo, když se narodila?“ položila řečnickou otázku kulatá zdravotní sestra a dál vyplňovala papíry. „Čtrnáct,“ odpověděla klidně mladá žena a bez jediné emoce čelila šokovanému pohledu sestry, která se rychle zvedla a zmizela na chodbu. 

Muž, opřený zády plechovou skříňku, se naklonil k mladé ženě a pronesl: „Baví tě provokovat?“

Žena odsekla: „Nemá se tak blbě ptát.“

„Nebuď naštvaná, Eli bude v pořádku,“ pronesl smířlivě muž.

Podívala se na něj a v očích měla strach a úzkost. Naklonil se k ní: „Neboj se, bude v pořádku. Uvidíš.“

Jeho klidný sametový hlas jí tišil strachy rozbouřený žaludek. Dívala se mu do očí a toužila se mu sesypat do náruče. Místo toho raději sklopila oči a snažila se zhluboka dýchat. Hlavně ať je Eli zdravá! Ať to není nic vážného! Ještěže tu nemusí být sama. Když jí zavolal ze školy, že se Elinka potloukla při pádu ze schodů, byla vděčná, že jí nabídl odvoz do nemocnice a doprovod. Cítila se s ním o hodně klidnější, stejně jako ten první den, kdy se ve škole potkali.

„Dobrý den, prosím Vás, kde bychom našli paní ředitelku?“ nesměle zaznělo směrem k postarší ženě. Ta si změřila příchozí dvojici zkoumavým pohledem. Velmi mladá žena v krátké bílé sukni pevně svírala ruku malé holčičky s červenými brýlemi.

„To jsem já,“ mile se usmála oslovená žena a přátelsky podala ruku na pozdrav. „Vy musíte být paní Dvořáková. Pojďte, posadíme se ke mně. Tak co, Elinko, těšíš se do školy?“

Holčička nenašla odvahu se na paní ředitelku podívat a tak jen němě přikývla. Následovaly ženu dlouhou školní chodbou, na zdech visela spousta dětských obrázků i výtvorů a Elinka si samou zvědavostí mohla ukroutit krk, jak se kolem sebe rozhlížela.

Paní ředitelka nahlédla do nevelké místnosti. U počítače, zády ke dveřím, seděl nějaký muž.

„Petře, prosím Tě, přišla paní Dvořáková, můžeš se nám na chvíli věnovat?“

„Samozřejmě,“ otočil se muž a obočí mu překvapením vyjelo nahoru.

„No to mě podrž,“ rozesmál se.

„Petře? Co tady děláš?“ nevěřícně hleděla na muže před sebou mladá žena.

„Já tady učím, paní Dvořáková,“ dál se usmíval a už podával ženě ruku.

„Ahoj princezno,“ sklonil se k holčičce. „Páni, ty máš ale krásné brýle a jak ti sluší!“

Holčička nevěděla kam s očima.

„Tak pojďme do ředitelny,“ pobídla je vesele paní ředitelka. „Domluvíme detaily.“

„Když mi ředitelka řekla, že k nám dodatečně nastoupí ještě jedna prvňačka, vůbec mě nenapadlo, že ta zmiňovaná paní Dvořáková můžeš být ty,“ řekl o několik hodin později muž a usrkl horký čaj.

Pokrčila rameny. Přes kouřící šálek pozorovala svého dávného známého. Naposledy ho viděla kdy? To už je hodně dlouho, bylo jí tehdy snad patnáct? Znali se od nepaměti, byl o nějakých deset let starší. Hrával fotbal a ona s kamarádkami chodila na hřiště napřed na pískoviště, později s panenkami na lavičky a ještě později se jen tak chechtat a mávat řasami na všechny ty čutálisty, jak jim tehdy říkaly.

Když se Petr tehdy oženil, mohlo jí puknout srdce žalem. Moc se jí líbil, ve třinácti mu napsala milostný dopis. Pak se před ním za to styděla. Dělal, jakoby se nic nestalo, a pak zjistila, že chodí s nějakou holkou z vedlejšího města. Co se kvůli němu nabrečela. Po svatbě se odstěhoval a ona ho už nikdy nepotkala.

Vypadal pořád stejně, jen mu přibyly nějaké vrásky a dokonce si všimla lehce prošedivělých spánků.

Usmíval se na ni: „Pověz mi něco o sobě. Vždycky jsi byla tak upovídaná. Jak si se vlastně dostala k Elince?“

Chvíli neodpovídala, přemýšlela: “Jakou chceš verzi? Dojímavou, věcnou, srdceryvnou nebo tu pro úřady?“

„Tu, která se ti bude vyprávět nejjednodušeji, Blaničko,“ zvážněl muž.

Vděčně se usmála a upila čaje.

„Tenkrát, jak umřela máma, tak jakoby skončil ten krásný bezstarostný svět a začalo peklo. Táta začal pít, napřed nenápadně, pak víc a víc. Já měla rok do maturity a už jsem měla na krku celou domácnost, nedokázala jsem pořádně hospodařit s penězi. Táta velkou část peněz propil. Vždycky se mi pak omlouval a sliboval, že s tím přestane. Stávalo se, že jsem těsně před výplatou neměla za co koupit ani chleba. Vařila jsem si vodu s kořením, jako polévku a listovala kuchařkami, abych se zasytila alespoň očima. Strašně jsem se styděla to někomu říct. Docela se divím, že jsem vůbec dokázala dokončit školu.“

Napila se čaje, aby získala čas k nalezení klidného hlasu. Pokračovala:

„Táta pil víc a víc a jednou ho opilého srazilo auto. Tehdy mu v nemocnici jeden psycholog nabídl léčebnu a táta kupodivu na to kývnul. Pobyl si tam půl roku. Seznámil se přes inzerát s nějakou paní z Chrudimi, hned po skončení léčby se sbalil a odjel za ní. Vzali se. Skoro se nevídáme. Já zůstala úplně sama. No a tehdy jsem v nemocničním parku, kudy jsem chodila za tátou na návštěvy, poprvé potkala Eli.  Byla tam tak opuštěná a zoufalá, strašně koktala, nemohla se vůbec vyjádřit. Začala jsem dvakrát týdně za ní chodit, pak častěji a častěji. Později mě její psycholožka pozvala na sezení. Víš, Elinka měla jen maminku. Ta zemřela, když byly Elince 3 roky. Vzala si ji k sobě babička. No a zbytek znáš.“

Znovu se napila a už se i trochu usmívala.

„A to napadlo tebe, že si ji vezmeš do pěstounské péče?“ zeptal se Petr.

„A víš, že vlastně ano? Po rozhovoru s tou psycholožkou jsem o tom začala vážně uvažovat. A ona mě v tom podporovala a pomohla mi. Mezi námi, copak ty bys dovolil, aby takový cvrček skončil v dětském domově? A když Eli chtěla ke mně taky, tak jsem neváhala ani vteřinu.“

„Co ti na to řekl táta?“ zajímalo Petra.

„Že jsem blbá, kazím si prý život a kdoví, co z Eli po letech vyroste,“ pokrčila žena rameny.

„Jsi skvělá ženská, Blanko. A neboj, o malou se ve škole postarám, nedovolím, aby se jí nějaký uličník posmíval, nebo jí ublížil.“

„Díky, Petře. Víš, jak se mi ulevilo, když jsem tě tam uviděla? To si neumíš představit. A můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak se z tebe stal učitel?“ byla zvědavá.

Uhnul očima: „Jakou verzi, Blaničko?“

„Tu samou, jako byla moje,“ zašeptala zaskočeně.

„Jak bych ti to… prostě po nějakém čase po svatbě jsem měl nehodu. Blbou. No a pak se ukázalo, že už jaksi nebudu mít děti. Tak se to celé zamotalo, nakonec to dopadlo tak, že jsem se rozvedl a protože děti by mi chyběly, začal jsem učit. Udělal jsem si dokonce dálkově peďák pro první stupeň. Dvě mouchy jednou ranou,“ smutně se pousmál.

Nevěděla, co na to říct. V tu samou chvíli zavrzaly dveře a v nich stála rozespalá rozcuchaná holčička.

„Copak, Eli, proč nespíš?“

„Mmmmám žžžžízeň,“ tichounce pípla.

Blanka se hned zvedla, napustila do sklenice vodu a podala dívce. Ta ji ihned vyprázdnila a celou dobu pokukovala po návštěvě. Pak popřála dobrou noc a odběhla zpět do svého pokojíčku.

„Tak paní Dvořáková, vaše dcera je v naprostém pořádku, zůstane ji na památku akorát tahle velká boule. Kdyby se vám v noci něco nezdálo, přijeďte, ale nepovažuji to za reálné,“ řekla rázně černovlasá lékařka. Podala ženě papíry s tím, že je má odevzdat pediatrovi a s rychlým rozloučením odešla.

„Bbbblani,  kkkdyž mě se na těch schodech rrrrozbily bbbrýle,“ pronesla celá zoufalá holčička. Muž ji vzal do náruče: „Tak to je parádní důvod tě raději nenechat jít samotnou, odnesu tě do auta. A nové brýle koupíme hned zítra.“

„Jjještěže jste tttakový sssilák,“ pochvalovala si spokojeně potlučená dívka.

Muž se ohlédl na mladou ženu, která se ani nesnažila skrýt pousmání.

„Vidíš, paní Dvořáková, jsem silák.“

„Vidím, hlavně s ní prosím tě nikde nezakopni,“ postrčila jej směrem ke dveřím. Na chodbě zahlédli kulatou zdravotní sestru, která je upřeně sledovala. Ledově odpověděla na jejich pozdrav a myslela si své.

„Ne počkej, prosím tě, Petře,“ uhýbala před jeho rty. Třela svou tvář o jeho a vnímala jedinečnou vůni, kombinace jeho kolínské smíchaná s jeho osobní vůní se jí navždy zapisovala do paměti.

S převahou znovu zaútočil na její rty, chvilku se jim poddávala a pak zvítězila v boji sama se sebou a znovu se jeho laskání vyhnula: „Petře, prosím, měj rozum.“

Hladil ji po vlasech, po tváři, líbal ji na rtech, očích i tvářích a ona mu podléhala více a více…

Ozvala se rána, trhla s sebou a prudce se posadila. Nechápavě se rozhlédla kolem. Ach bože, to byl jen sen! Zabořila hlavu zpět do polštáře a tiše se rozplakala. Byla zamilovaná. Jako kdysi. Tehdy on měl někoho jiného. Dnes má ona dítě. Nemůže si dovolit lehkomyslné zamilování a randění. Nesmí Elince narušovat zázemí a klidnou jistotu. Eli je na prvním místě. A vždy bude. Kdoví, jestli by Petr o ni vůbec stál. Jsou v každodenním kontaktu již několik měsíců a ještě nikdy z jeho strany k žádnému pokusu o sblížení nedošlo. Jsou přátelé, dokonce hodně dobří. Ale stále jen přátelé. Je mi jednadvacet, uvědomila si a žiju jako mnich. Nepotřebuju fyzickou lásku, mně chybí láska jako taková, došlo jí náhle. Rozplakala se ještě víc. Kdyby mě tak někdo chtěl milovat, znělo jí v hlavě. Kdyby mě tak chtěl milovat Petr.

„Leje čím dál víc,“ nevěřícně pohlédla z okna žena. Velké kapky bušily na okenní parapet. Začal se zvedat vítr.

„Neměl bys jezdit, zůstaň přes noc tady. Ustelu ti v ložnici, vyspím se na gauči,“ pronesla rozhodně a při těch slovech pocítila lehké zašimrání v podbřišku.

„Blaničko, raději pojedu, neboj, pojedu pomalu a opatrně,“ couvl muž.

Snažila se na sobě nedat zklamání znát.

„Petře, neblázni, podívej na tu hrůzu. Neusnula bych strachy. Kartáček na zuby ti půjčím, měli v akci 3+1, mám zásoby,“ snažila se situaci trošku odlehčit.

Sledovala muže, jehož vážný snad až vylekaný výraz neznala. Něco řekla špatně.

„Blaničko, to vážně není nejlepší nápad,“ couval dál.

Nechápala jej. Vítr se opřel do oken a kapky zesílily.

„Neblbni a přespi tady. Půjdu ti převléct povlečení a donesu ti ručník.“

Muž zůstal sedět s hlavou zabořenou do dlaní.

„Vážně chceš spát tady na gauči?“ ještě jednou se přeptala hostitelka. „Byla bych raději… jsi host, je mi hloupé tě nechat spát tady, když bys měl v ložnici víc pohodlí.“

Usmál se na ni: „Přestaň si dělat výčitky. Budu mít pohodlí víc, než si umíš představit.“ A snad se mi podaří to nezkazit, dodal v duchu.

„Tak dobrou noc,“ popřála mu.

„Dobrou Blani a děkuji. Jsi ta nejlepší ženská, co jsem poznal,“ uklouzlo mu mimoděk.

Těch několik slov jí dodalo odvahy. Přisedla k němu a své rty přitiskla na jeho. Polibek jí nejprve opětoval, ale pak prudce ucukl.

„Blanko, neděj to. Prosím tě, nedělej to. Jestli chceš, abychom zůstali přáteli, už to nikdy nedělej.“

Podíval se na ni tak cize, až ji píchlo u srdce. Zrudla studem a se slzami na krajíčku se rychle zvedla a utekla do ložnice. Tam ji přemohl pláč. Rozvzlykala se do polštáře bolestí, studem, ponížením a smutkem.

Po chvíli zaslechla tiché vrznutí dveří od obývacího pokoje. Petr. Přece jen pojede v tom marastu domů. Nechce tady raději ani zůstat. Co jsem to provedla, pomyslela si zničeně. Ozvalo se tiché zaklepání: „Můžu?“

Ani se nenamáhala zakrýt pláč v hlase, bylo jí jasné, že se jde rozloučit: „Jistě.“

Petr vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Překvapilo ji, že nebyl oblečený k odchodu.

Posadil se k ní na postel.

„Blaničko, musím ti něco říct. Vím, že to co se ti chystám říct, všechno mezi námi zničí. Ale já ti to musím říct. Jsi první, komu to povím. Blaničko, já tě mám strašně rád. Tebe i Elinku. Já bez tebe nemůžu být. Ale vím, že od zítřka se mi budeš vyhýbat. Blaničko.“

Nechápavě na něj hleděla.

Chtěla něco říct, ale zarazil ji: „Nepřerušuj mě, prosím tě.“

Už neplakala. Začala se bát. Že by ta jeho náklonnost k dětem nebyla způsobená tím, že je sám nemůže mít? Proto se s ním žena rozvedla? Je snad pedofil??? Dívala se na něj bez hlesu a děsila každého slova, které se chystal vyslovit.

Promnul si obličej rukama. Nedokázal se jí podívat do očí.

„Blaničko, mám tě hrozně rád. Víc než rád. Neuvěřitelně moc. Jsi krásná, milá, neskutečná, dokonalá. Ale já tě nedokážu mít rád, tak jak si zasloužíš a jak by jsi chtěla.“

Cítila strašné zklamání. Pokračoval ve zpovědi. S každý slovem nepatrně zrychloval, jako by to už chtěl mít za sebou.

„Blani, žena se se mnou nerozvedla jen proto, že nemůžu mít děti. Rozvedla se se mnou, protože jsem s ní nespal. Nemohl jsem s ní spát. Nemůžu spát s žádnou ženou. Prostě nemůžu.“

Nechápala, bylo to na ní vidět.

„Blaničko, prostě to nejde.“

„Já tomu nerozumím, proč to nejde?“ tápala žena. Přála si, aby ta noc skončila, aby se probudila a zjistila, že se jí to jen zdálo.

„Nejde to. Copak to nechápeš?“ vyjel na ni.

Zavrtěla hlavou a bylo jí znovu do pláče. Bála se, co teď uslyší.

„Jsem vykastrovanej impotent! Rozumíš? Impotent! Už se mi nikdy nepostaví! Nemá totiž co!“ skoro křičel.

„Neřvi,“ napomenula ho klidným hlasem. Sama sebe tím zaskočila, jeho ještě víc.

„A víš to jistě, že je to napořád? Dnes dokážou doktoři zázraky,“ pokračovala klidně.

Překvapený její reakcí už normálně odpověděl: „Vím. Tenkrát po té nehodě mi ho v podstatě amputovali. Mám tam něco jako protézu, takový implantát. Ale nefunkční. A chybí mi toho víc. Do konce života musím brát léky“

„A čůrat můžeš?“ zaujalo ji.

„Jo, to jo. Akorát se nějak zkrátila močová trubice, ale potíže v tomhle ohledu nemám,“ odvětil zaskočen vývojem situace.

„Tak to je fajn, kdyby si se musel pořád cévkovat, bylo by to nepohodlné,“ odpověděla radostně a pokračovala: „Víš jak se mi ulevilo? Taková blbost. Já se vyděsila, že z tebe vyleze, že jsi pedofil. To jsem ale pitomá, viď?“ rozesmála se už naplno.

Nechápavě na ni hleděl: „Blbost? Blani, tobě to nevadí?“

Teď se na něj pro změnu nechápavě podívala ona: „ A mělo by?“

Zamyšleně ji pozoroval. Hraje to na něj, aby se necítil hrozně?

"Ty by jsi dokázala mít trvalý vztah s někým, jako jsem já?" musel se zeptat.

„A proč ne, proboha? Vždyť tě mám ráda. Podívej Petře, má to pro mě přece spoustu výhod. Například mi nikdy nezahneš. To zaprvé. No a za druhé, když mermomocí budu potřebovat nějaké sexuální vybití, máš ještě pořád ruce, ne? A taky existují různé pomůcky, kdyby bylo fakt, ale jako fakt nejhůř.“

„Blaničko a co když budeš chtít mít děti?“ zeptal se tiše.

Zvážněla: „Nebudu. Petře, to nemůžu Elince udělat. Nikdo mi nezaručí, že by jí příchod dalšího dítěte neranil. Ona má křehkou dušičku a potřebuje lásku. Musí dohnat těch šest let, kdy jí měla málo. A dítě nemůžeš vrátit. Nechci mít další dítě.“

„Bude ti chybět sex,“ konstatoval suše.

Tentokrát se odmlčela ona.

„Dobře, asi jsem na řadě já. Neřekla jsem ti všechno. Víš, proč se můj otec šel léčit?  To auto ho nepřejelo jen tak. On pod něj skočil.“

Našla sílu se mu podívat do očí.

„Sám si mi řekl, že jsem hodně podobná mámě. Otec si to myslel taky. Tu noc, před tou nehodou, se hrozně opil. Vlezl mi do pokoje. Oslovoval mě Majko, jako kdysi maminku. Petře, on se mě pokusil znásilnit. Prosím tě, nikdy se mě neptej na detaily. Prosím. Zachránilo mě, že byl fakt hodně opilý.“

Nezvládla to a rozplakala se. Objal ji. Cítil vztek. Strašný šílený vztek.

„Chodila jsem na terapii, ale sex mi nic neříká. Otci jsem to po čase dokázala odpustit. Nevěděl, co dělá, když mu ráno došlo, co udělal, pokusil se zabít. Sex mít můžu, to jo, ale nic z toho nemám. Nevzrušuje mě to, je to jen směšný a poměrně nepříjemný mechanický pohyb. Mám ráda mazlení, to mi stačí. Hlazení, něžné nenásilné doteky, na těch správných místech.  A to ty můžeš, viď?“

Přikývl. A políbil do vlasů.

„Jsem jako Eli, nejvíc potřebuju lásku. Spoustu lásky,“ zašeptala.

„Mám jí pro vás obě tolik, kolik budete chtít,“ tiše odpověděl. „Blaničko, já tomu pořád nemůžu věřit. Já jsem se tak bál, že o tebe přijdu. Byl jsem si tím jistý. Strašně mě mrzí, čím jsi prošla. Ale od teď už na nic nebudeš sama. Jak se to říká? V dobrém i ve zlém...“

Stále ji objímal a něžně ji hladil po vlasech. Vyprostila se z jeho náruče a zadívala se mu zpříma do očí.

„Zůstaneš dnes v noci se mnou?“ zaprosila.

Ze spánku ji probudilo tichounké chichotání. Vedle postele stála Elinka a bosou nohu si třela o druhou, jak ji záblo.

„Kde máš bačkůrky?“ potichu se ji zeptala.

„Ppppan učitel ssspí sss  otevřenou pppusou,“ hihňala se malá holčička místo odpovědi. „Mmmůžu si vvvlézt k tttobě do pppostele?“

Žena se posadila. Než stačila zareagovat, posadil se vedle ní i muž a zahlaholil: „ Kdo se to tady posmívá svému třídnímu učiteli?“

Elinka se rozhihňala ještě víc a dodala: „A mmmá na hhhlavě chchchchocholku.“

 „Já ti dám chocholku, darebo,“ zahrozil muž. „Ať už jsi tady v posteli a přikrytá až po krk.“

Ochotně rozkazu vyhověla. Vklouzla mezi ně, přitulila se k muži a přitáhla ženinu paži přes své tělíčko a spokojeně zavrněla: „Ttto je tttak ppprima mít kkkkkonečně mmmámu a tttátu.“