Brunova kletba

„Tohle léto se mi vážně zamlouvá,“ zamumlal muž v pauze, během které přesouval svá ústa z dívčiných rtů níž a níž. Zároveň se pokoušel nenápadně jednou rukou rozvázat šňůrku horního dílu plavek. Plácla ho přes nenechavou ruku: „Nezlob!“

Naklonil svůj obličej nad její a prohlížel si její usměvavý obličej. Připadala mu neobyčejně půvabná. Dlouhé řasy lemovaly nádherně tvarované velké hnědé oči. Rád se do nich díval. V tu chvíli zapomínal na čas i prostor. Jako teď. Neuvědomoval si, že leží na pohodlném lehátku na hotelovém balkonu. Zapomněl i to, že na doslech šumí moře.Vnímal jen ji.

„To bude klepů, až to praskne,“ prorokovala s úsměvem mladá žena. Nevypadalo to, že by se prozrazení zase až tak obávala. Byli tisíce kilometrů od domova.

„Bude,“ přitakal muž a políbil ji na špičku nosu.

Prohrábla mu vlasy a těšila se z jeho blízkosti.

Když ho uviděla při odjezdu u autobusu, byla trochu znechucená. Popravdě řečeno, víc než trochu. Tohle byla její úplně první dovolená v životě, tedy pokud nepočítala dávné dovolené s rodiči. Vyvzdorovala si ji navzdory matčiným velkým obavám. Rozuměla jejímu strachu, sama se také trochu bála. Ale musela to udělat. Po tom všem, co se stalo. Bylo to zatím její nejodvážnější rozhodnutí v životě. Vsadila vše na jednu kartu. Pojede na dovolenou sama, na celých čtrnáct dní a ještě k tomu k moři. Byla odhodlaná pokořit noční můru a postavit se strachu, že už nikdy nebude žít jako ostatní. Dva dny před odjezdem se překonala a koupila si nové dvoudílné plavky. Vezla s sebou i ty babičkovské, jednodílné a také velký šátek, do kterého by se na pláži mohla halit. Nevěřila sama sobě, že na ty bikiny dojde.

U autobusu se málem rozplakala. V tu chvíli jej nenáviděla. Pokynula mu zdvořile na pozdrav, ale byla odhodlaná s ním během dovolené neprohodit ani slovo a vyhýbat se jeho společnosti na sto honů.

A teď? Leží v jeho náruči a dokonce v obávaných bikinách, které se už zase pokouší nenápadně sundat. Má u toho neskutečně uličnický výraz.

Po příjezdu se ubytovala v malém hotelovém pokoji. Stačilo jedinkrát vstoupit na balkon a okamžitě zjistila,  kdo je její nový soused. Tehdy to oplakala. Do jídelny na oběd dorazila s malým zpožděním, poslední volné místo bylo u stolu, kde seděl i on.

Počáteční pokus o konverzaci byl velmi trapný. Oboustranně. Měla dojem, že ani on ji nevidí rád. Po obědě se vrátila na pokoj a nevěděla, co bude dělat. Zatoužila zůstat celý pobyt zavřená v té malé místnosti, odvaha se kterou přijela, byla náhle pryč.

Nakonec se odhodlala využít lehátko umístěné na zastíněném balkonku. Za okamžik se ukázalo, že stejný nápad měl i její soused. Nešlo se dál ignorovat. Tentokrát se rozhovor rozběhl plynuleji a o něco později vyšli z hotelu na svou první procházku po letovisku. Došli spolu k moři. Byla unešená, ten nádherný zvuk, který umí vydávat jenom moře. A vůně! Milovala vodu. Skoro se jí zatočila hlava. Její průvodce si povšimnul změny výrazu v její tváři a proto jí ochotně nabídl, že se mohou vrátit pro plavky a jít se ještě před ve večeří okoupat. Neušlo mu, jak ztuhla a napětí se nedokázala zbavit ani při zpáteční cestě.

Přemýšlel, co stojí za změnou v jejím chování. Když minuli malý kamenný obchůdek, v náhlém popudu koupil láhev bílého vína.

Po večeři se posadili na balkoně patřící k jejímu pokoji. Stal se jejich nepsaným útočištěm. Otevřeli láhev vína. Ještě před půlnocí pochopil, proč ji poznámka o koupání tolik znervózněla.

Tu noc nespal dobře. Dlouho nemohl usnout, neustále se převracel. A když už se mu podařilo vyčerpáním na chvíli zabrat, během okamžiku byl zase vzhůru. Střídavě v něm narůstal vztek a nenávist. Chvíli chodil po pokoji a toužil po cigaretě. Tento zlozvyk překonal už před dlouhými deseti lety, ale ve chvílích jako byla tato, jeho tělo volalo po zklidnění pomocí tabákového šidítka.

Byl odhodlaný té mladé ženě pomoct. Netušil, že událost, o které se u něj v lékárně tolik napovídalo, byla až tak zlá. Detaily, které se dnes v noci dozvěděl, jej vykolejily. Obdivoval tu krásnou dívku, dokázala se vrátit zpět do života. Ale byl si vědom toho, že ty hluboké jizvy zanechané na její duši, asi nikdy zahojit úplně nepůjdou a ona zůstane navždy poznamenaná.

Druhý den, hned po snídani, donutil mladou ženu zabalit si věci na pláž a společně našli odlehlé místo, kde v žádném případě nemohli narazit na nikoho z jejich zájezdu. Když se poprvé svlékala do plavek, bušilo mu srdce. Strachem, že dívka pozná, jak moc ho její vzhled vyleká. Svlékala se pomalu. Když si měla přetáhnout tričko přes hlavu, vyhrkly jí slzy do očí. Chtěl plakat s ní. Tlak mu nebezpečně stoupal, vztek jím začal znovu lomcovat. Ten parchant! Trvalo jí to dlouho. Nespěchal na ni. Věděl, že potřebuje čas a odvahu. Nakonec se odhodlala a triko ze sebe prudce strhla.

Podíval se na ni. Měla moc krásnou postavu. Souměrnou, štíhlou, nevěděl, zda má dřív obdivovat krásné nohy, nebo nádhernou křivku boků. Styděl se sám před sebou, že se nechal okouzlit jejím půvabným dekoltem, věděl, že se do těchto míst zahleděl déle, než slušnost dovoluje. Líbila se mu. Teprve na druhý pohled si uvědomil, že je nádherné ženské tělo znetvořeno jizvami. Některé byly drobnější, jiné už od prvního pohledu hluboké.

„Jsi krásná,“ vyklouzlo mu.

Nevěřila mu. To poznal hned z jejího trpkého pohledu. Zadíval se dlouze na tu nejošklivější a nejhorší jizvu. Začínala pod levým prsem a končila až u pupku. Byla klikatá jako růžový had a byla hodně široká.. Děsila jej její sestra, která ostře směřovala od pupku dolů a ztrácela se ve spodním dílu plavek.

Menší jizvy zdobily ten půvabně tvarovaný dekolt a dalo se odhadnout, že horní díl plavek ukrývá další z nich. Dívka si jeho pohledu byla vědoma a pomalu se mu natáčela. Další děsivá várka znetvoření na něj čekala na zádech. Čáry a čárky zdobily záda i stehna. Na levé paži našel dalšího růžového hada.

Pomalu se k němu otočila obličejem a dívala se mu o očí a snažila se přečíst, co si myslí.

Usmál se: „Je mi to líto, ale nemůžu si pomoct. Jsi pořád krásná.“

Rozplakala se. Vzal ji do náruče a konejšil ji. Brzy se uklidnila. Cítila se svobodná. Nevěřila sama sobě, že své přísně střežené tajemství odhalila právě jemu. Měla dojem, že z ní spadl obrovský balvan, cítila se tak lehká a bezstarostná. 

Když se poprvé namočila v moři, měla dojem že prožívá jakousi očistnou koupel, se kterou se odplavují všechny zlé vzpomínky a zážitky. Zamyká za sebou minulost, která už nad ní nebude mít moc. Zlomila zlou kletbu.

Byla ráda, že dokázala poprvé otevřeně  promluvit o tom, co ji potkalo. Bylo to tak snadné. Možná i proto, že ji znal a Bruna vlastně taky. Překvapilo ji, s jakou lehkostí popisovala Brunovu poměnu. Jak se z milého a všemi oblíbeného kluka stával žárlivý agresor. Beze studu líčila svůj strach se někomu svěřit i sebeobviňování, že si za agresivní útoky může svým nevhodným chováním sama. Jeho poslední útok málem nepřežila. Tehdy v sobě našla odvahu mu oznámit, že se s ním rozchází. Zbil ji. Hrozně ji zbil. A pak vzal střep z roztřískaného zrcadla a začal řezat. Mluvil o znetvoření, aby ji už nikdy nikdo nechtěl a aby litovala svého rozhodnutí Bruna opustit. Obličej už měla celý dobitý, plný krve, tam ji neřezal. Chtěl jí znetvořit celé tělo, ale díky bolesti i ztrátě krve upadla do bezvědomí a on se vyděsil, že ji zabil. Původní záměr nedokončil. Utekl z bytu, nasedl do auta a ujel. Když si pro něj přišli od  policie, našli ho oběšeného. A vedle něj dopis. Nechtěl ji zabít, on ji přece miloval. Jen ji chtěl trochu postrašit.

V nemocnici si pobyla hodně dlouho. Na plastické chirurgii i na psychiatrii. Bojovala jako lev, odmítla se vzdát. Při návratu domů kupodivu ustála hrubý slovní útok Brunovy matky, která ji obvinila ze synovi smrti.

Teď po více než roce byla již z toho nejhoršího venku. Jediné, co ji brzdilo, byl její strach z mužů. Schovávala se za ty jizvy, namlouvala si, že ji žádný muž kvůli nim nebude chtít.  A pokud náhodou narazí na někoho spolehlivého a hodného, bude jejím vzhledem zhnusen. Žádný muž nebude schopen se s ní milovat, bude všechny odpuzovat. Brunova kletba fungovala.

Muži se konečně podařilo vysvobodit ňadra z plavkového zajetí. Byl spokojen. Musela se smát. Byla šťastná. Včera se jí po prvním milování vyznal z toho, co k ní cítí. Ani jednou nezaznělo slovo lítost, nebo soucit. Naopak mluvil o obdivu k ní, o její kráse i úsměvu. Slyšela od něj ta nádherná slova - miluji tě. A od té chvíle je už mnohokrát zopakoval. Tak ráda mu ta slova oplácela.

„Tohle léto se mi taky zamlouvá,“  pousmála se a oddala se jeho rtům.