Bigamista

„Přijedu ve středu večer,“ loučil se Sašou její manžel. Na jeho pravidelné služební cesty si už za dvacet let společného života navykla. „Máš všechno?“ ujišťovala se. „Neboj, tak pa,“ políbil ji letmo na tvář. Nasedl do auta, naposledy všem zamával a odjel.

„Mami, podepíšeš mi to?“ zeptala se, hned jak otcovo auto zmizelo za zatáčkou, se zřetelnými obavami jejich čtrnáctiletá dcera.

„Co to zase máš?“ obořila se na ni matka. „Proč s tím pořád chodíš za mnou? Že se taky někdy nepochlubíš tatínkovi,“ naštvaně přebírala žákovskou.

„Vždyť ho znáš, zase by zuřil,“ zněla odpověď.

„A měl by proč! Lindo, já se z tebe zblázním, si normální? Kouřit na záchodě? Proboha, proč mi to děláš,“ bylo jí do pláče. „Tohle tatínkovi řekneš pěkně sama, já už se s tebou rozčilovat nebudu. Můžeš mi říct, co na tom kouření máš?“

„To víš, já ti to povím a začneš kouřit taky,“ neodpustila si Linda.

Plesk, žákovská knížka o její hlavu jen lupla.

„Tak aby bylo jasno, kamarádko, žádná televize, žádný počítač a až se tatínek vrátí, počítej s tím, že si to od něj vypiješ. A zítra nikam ven, čeká tě generální úklid v pokojíčku. A pomůžeš mi se žehlením!“

Dívka uraženě zvedla žákovskou a odcházela do svého pokoje. Z koupelny konečně vylezl vymydlený a navoněný mladík: „Ségra, ty jsi ale blbá jak tágo. Hulit a ještě ke všemu ve škole. Budeš smrdět a žádnej kluk tě nebude chtít, nikoho nebaví olizovat popelník,“ vysmíval se jí. Bouchla dveřmi.

„Mami, tak já jdu, do půlnoci budu doma. Ahoj,“ rozloučil se a během chvilky už za sebou zamykal branku.

Žena osaměla. V patře trucovala její pubertální dcera a ona zase cítila starou známou prázdnotu. Manžel odjel za pracovními povinnostmi a teď už z domu pravidelně odchází i syn. Šla alespoň opláchnout těch pár hrnků od kávy.

Kdysi na manželovy cesty žárlila, bývaly doby, kdy byl pryč týden, doma se jen otočil a znovu zmizel na dalších deset dní. Před šesti lety měli těžkou krizi. Tehdy se jim podařilo sehnat tento postarší dům. Dlouhá rekonstrukce a zařizování je zase smířily. Saša měla svou milovanou zahradu, naučila se svůj volný čas trávit tam. Někdy si připadala hrozně stará. Bylo jí dvaačtyřicet a občas měla pocit, že už ji nic nového nečeká a život pro ni skončil.

Žila úplně jinak, než si před dvaceti lety vysnila. Když si brala Tomáše, byl už malý Tom na cestě. Slibovali si, že spolu zůstanou navždy. Milovala ho víc než svůj život. Snažila se být dokonalou manželkou, úžasnou matkou i nedostižnou milenkou. Nedařilo se jí to. Vztah zevšedněl, zamilovanost a lehkost vyprchala a každodenní starosti dodávaly vztahu punc stereotypu. Občas se pohádali a ani to usmiřování už dávno nebylo tak romantické a sladké, jako v počátku manželství.

Po dlouhých šesti letech marného snažení se konečně narodila Linda. Po jejím narození se jí nejvíc nevedlo v posledním bodě dávného předsevzetí. Linda byla uplakané dítě, vyčerpávala ji víc, než kdysi Tom. Po porodu ji pronásledovaly jisté potíže, takže sex byl na čas odsunut na vedlejší kolej. O to víc se snažila být skvělá matka a dobrá manželka.

Po pár letech přišel šok. Saša znovu otěhotněla. Zase ten kouzelný šestiletý cyklus. Bylo to však v době, kdy jejich manželství procházelo krizí. Vedli dlouhé hovory. Saša dítě chtěla, Tomáš ne. Argumentoval tím, že se teď vydají kvůli domu ze všech úspor. Třetí dítě si dovolit nemohou. Taky na ni vytáhl její vleklé poporodní problémy a snažil se ji přesvědčit, že by i ze zdravotních důvodů měla těhotenství ukončit.

Tohle období bylo snad nejtěžší v jejím životě. Byla na vše sama. Už byla rozhodnutá si dítě nechat. Ale příroda nakonec moudře rozhodla za ně. Snad za to mohl ten dlouhodobý stres, snad s jejím tělem opravdu nebylo vše v pořádku. Saša o miminko na konci třetího měsíce přišla.

Po několika týdnech, kdy se pokoušela z té rány vzpamatovat, začala svou pozornost věnovat novému domu. Svou bolest se snažila přehlušit budováním nového domova.

Po dvou letech už bydleli, ale dodnes ji sem tam zabolelo u srdce, když si představila, jak by se na zahradě vyjímal kočárek, nebo jak by bylo krásné slyšet zase dětský smích. Měla pocit, že jí to třetí dítě ukradli.

Domyla nádobí a šla za dcerou, aby si s ní trochu promluvila. Snad se zase nepohádají, zadoufala.

Další den, zrovna když všichni tři večeřeli, zazvonil zvonek. Matka vyhlédla z okna a podlomily se jí nohy. U jejich domu stál policejní vůz a před brankou nervózně přešlapovali dva policisté.

Šla jim otevřít. Dcera a syn si ničeho nevšimli a dál se u stolu přetahovali, kdo sní poslední kousek kuřete.

Po chvíli vešla úplně bílá matka, která se posadila zpět na své místo a nevěřícně oběma oznámila, že jejich otec měl smrtelnou nehodu.

„Majko, já se z toho zblázním,“ tiskla si spánky žena v černém. „Ještě před několika týdny byl život tak normální.“

„A už ses nějak rozhodla?“ opatrně se zeptala kamarádka. Seděly u Saši v obýváku. Před sebou černou kávu, kterou vdova v poslední dny pila po konvicích.

„Blázníš? V hlavě mám jako v úlu. Jak mi to mohl udělat?“ rozplakala se znovu. „Majko, vždyť já ho vůbec neznala. Byli jsme spolu dvacet let, chápeš? A já jsem si nevšimla, že žiju s cizincem.“

Utřela si oči a pořádně se vysmrkala. Usrkla horkou kávu a zadívala se z okna.

„Víš, jaký jsem prodělala šok, když mi to policajti řekli? Málem jsem tam zkolabovala. Myslela jsem, že mi chtějí říct něco k té nehodě kvůli pojišťovně a ono tohle.“

„A co na to děcka?“ zajímalo Marii. Měla pocit, že se ocitla uprostřed nějakého šíleného filmu.

„Ještě jsem jim nic neřekla. Nedokázala jsem to,“ povzdechla si žena.

„To ti, Sašo, nezávidím,“ upřímně ji politovala kamarádka. „Ale říct jim to budeš muset, jednou se to dozví a mohlo by se to otočit proti tobě.“

„Já vím,“ znovu si stiskla spánky. Krev jí bolestivě pulzovala hlavou a ona se snažila ji alespoň tím tlakem trochu zmírnit.

„Linda je úplně vyřízená. Na Tomášovi visela a on na ní. Já si tenkrát myslela, že nechce to další dítě hlavně kvůli Lindě, aby ji nešidil. Co já se naplakala, když ji před Tomem upřednostňoval. A ono to bylo všechno úplně jinak. Ježíši, to je šílené,“ vzlykala.

„Chodí už Linda do školy?“

„Už týden. Ale jako by tam vůbec nebyla. Majko, ona byla vždycky upovídaná a teď v tomhle blbém věku to s ní občas bylo k nevydržení, jak byla hubatá a odsekávala. Pořád nosila poznámky za vyrušování. A teď? Ještě nepromluvila ani slovo. Jenom se dívá. Ale kdybys viděla jak. Co bych za to dala, kdyby se zase rozpovídala. Včera za mnou byla její třídní, všichni jsou z ní úplně paf. Je jako loutka. Teď leží nahoře, ani tu muziku si už nepouští. Leží a hledí do stropu. Umíš si představit, co se stane, až jí povím o jejím otci pravdu?“

Žena se tichounce vyčerpaně rozplakala. Její přítelkyně ji mlčky objala. Věděla, že neexistují žádná slova, jimiž by Saše mohla pomoci.

„A Tomáš,“ po chvíli pokračovala smutná žena. „Ten se změnil taky. Z bohéma je najednou strašně vážný muž. Hrozně mi pomáhá. I Lindě. Najednou tak rychle dospěl. Řekl mi, že se bojí o Lindu, všiml si, že skoro nejí. Oba jsou najednou tak jiní.“

„Sašenko a nechceš zajít k nějaké psycholožce, aby ti poradila, jak jim to máš říct?“ navrhla Majka.

Saša zavrtěla hlavou: „Vždyť já ani nevím, co jim mám říct. Nemůžu o tom rozhodnout sama. Majko, já zešílím. Proč mi to ten Tomáš udělal? Proč se nerozvedl? To jsem mu nestačila? Já tomu nerozumím. Proč mi sakra nic neřekl, nebo alespoň nenaznačil! Vždyť já o něm vlastně nic nevím. Žila jsem dvacet let s mužem, který mi dvacet let každý den lhal! A víš co je na tom k nesnesení? Já už se nikdy pravdu nedozvím. On už mi na ty moje otázky nikdy neodpoví. Nevím, jestli mu to dokážu někdy odpustit. Ne, to co udělal. Ale to, že mi tak strašně lhal! “

„Tak mě, děcka, poslouchejte,“ zahájila Saša nejtěžší rozhovor svého života. Obě její děti seděly naproti ní u jídelního stolu. Pohublá bledá dívka snad ani nesledovala, o čem se mluví. Mladík naopak pozorně sledoval každé matčino slovo.

„Před několika dny jsem se dozvěděla neuvěřitelnou zprávu. Nebudu vám lhát, povím vám to, jak to je. Váš tatínek,“ zadrhl se jí hlas. Musela si odkašlat. Jde to hůře, než čekala. Učila se zpaměti, co jim poví a teď se jí nedaří ta slova najít.

„Váš tatínek,“ zopakovala a snažila se působit klidně. „Prostě… někdy se to v životě stává. Kdysi potkal jednu ženu a začal ji mít rád.“

Zaregistrovala rozšířené oči své dcery. Tak přeci poslouchala. Zrychlila svůj monolog, aby to už měla za sebou.

„Podle toho, co mi policajti řekli, byl s ní hodně dlouho.“

„Proto ty služební cesty,“ došlo Tomášovi a stiskl rty.

Matka jen přikývla.

„Jenže to není vše. Oni spolu měli dítě.“

Obě její děti na ni hleděly v němém úžasu.

„Té holčičce bylo na jaře šest let,“ dodala tiše.

„No ty vole,“ ujelo synovi.

„Tome,“ zaprosila.

„Promiň, mami. No to čumím,“ vydechl. Linda neřekla nic. Jen lehce pootevřela údivem ústa.

„Průšvih je, děti, v tom, že její matka jela s tátou v tom autě a zemřela taky.“

„A ta holčička? Stalo se jí něco?“ zapípala Linda. Promluvila úplně poprvé od chvíle, kdy se dověděla, že je její otec mrtvý.

„Ne, byla ve školce, když se to stalo. Ale je v nemocnici, dostala šok,“ vysvětlila trochu neochotně matka a pokračovala: „Policie zjistila, že ta žena neměla žádné příbuzné a tak jediní příbuzní té holčičky jste vlastně vy dva.“

Místností se rozhostilo absolutní ticho.

Matka se nadechla k poslední části obtížného vyprávění:

„Až ji z nemocnice propustí, bude muset do dětského domova. Je tu jen jedna jediná možnost, jak tomu zabránit. Musela bych požádat o svěření do pěstounské péče. S ohledem na závažnost situace by s vysokou pravděpodobností vydal soud předběžné opatření, aby se umístění do dětského domova s okamžitou platností předešlo. Časem by byla možná i adopce.“

Zhluboka si vydechla. Měla to za sebou. Teď už je to na nich. Vstřebat, že jejich otec žil dvojí život a pořídil jim nevlastního sourozence, kterého jim hodlal do konce života tajit.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se s nepřítomným pohledem dívka.

„Lucka,“ znala na otázku žena odpověď.

„Viděla jsi ji?“ dál se vyptávala.

„Ne,“ suše odvětila.

„Dám jí Vendulku,“ prohlásila nečekaně. Byla to její milovaná panenka miminko, kterou dostala ve dvou letech a dodnes ji měla schovanou.

Tomáš nechápal: „A proč?“

„Je teď úplně sama na světě. Nám umřel táta, ale jí i maminka. To musí být, mami, strašné. Já bych nechtěla, abys mi někdy umřela, maminečko moje. To bych asi umřela s tebou,“ začala slzet. „A ona je malinká a nikoho nemá. Bude mít alespoň Vendulku, aby se v noci sama nebála. Maminko, smím?“ zaprosila.

Saša polykala slzy, Linda ji rozbrečela. Přikývla.

Linda ji chytila za ruku: „Maminko, pamatuješ, jak jsi mi loni říkala, že jsi přišla o miminko? Já si to pamatuju, jak tě vezli do nemocnice. A ty jsi pak strašně brečela a byla kvůli tomu nemocná. Maminko, ona musí být hrozně nešťastná, možná tak, jako ty tenkrát. Ale tys měla aspoň mě a Toma. A ona nemá vůbec nikoho. Já jsem vždycky strašně moc chtěla mít mladší ségru. Vždyť to přece víš. A ty bys ji mohla mít místo toho miminka. Tome,“ zaprosila bratra, ať taky něco řekne.

Mlčel. Saša plakala. Linda se dívala tak nějak jinak, dospěle. Měla ve všem pravdu. Ale to pořád nezmenšuje bolest z Tomášovy zrady. Je to jeho tajné dítě. Cítí k němu zášť a odpor.

„Lindo, tobě nedochází, co fotr udělal?“ promluvil cize Tom. Otcův dvojí život ho šokoval, i když už nějakou dobu tušil, že má milenku. Ale nevěděl nic jistě a doufal, že se mýlí.

„Tome,“ řekla Linda trpělivě. „Ta holčička přece nemůže za to, že byl náš otec takovej čurák.“

„Lindo,“ slabě ji okřikla matka. „nemluv tak, prosím tě.“

„Promiň mami,“ smířlivě se omluvila.

„Ségra a kde by ta holka třeba jako spala?“ zeptal se stále naštvaný Tom.

„Může být přece u mě v pokojíčku. Dám jí svoje hračky, přehážu si věci ve skříni, aby si měla kam dát oblečení. Postel nějakou měla, ne? Tak si ji vezme s sebou,“ argumentovala přesvědčivě.

„Lindo,“ pohladila ji máma. „Já bych ji ale asi neměla ráda, pochop to.“

„Maminko, ty jsi ta nejlepší maminka na světě. Jsi tak moc hodná a laskavá. Ty bys přece neuměla nenávidět malou holčičku,“ manipulovala Linda zdatně  matčinými city.

„No, do nemocnice bysme asi měli. Přeci jenom ségry člověk nedostává každý den,“ projevil Tom poprvé zvědavost na nevlastního sourozence.

„Neblázněte,“ okřikla je překvapená Saša. Takový vývoj situace nepředpokládala.

„Neboj se, nějak to uděláme,“ pohladila smutnou tvářičku. „Líbí se ti ta panenka? Byla moje nejmilejší. Říkala jsem jí Vendulka. Musíš se o ni starat. Aby neplakala a nebyla jí zima. Budeš?“

Holčička vážně přikývla a honem schovala panenku k sobě pod nemocniční deku, aby jí nebyla náhodou zima. Stydlivě se usmívala, ale v očích měla oddaný a vděčný výraz.

„A přijdeš zase za mnou?“ zeptala se opatrně.

„Přijdu, slibuju. A přinesu ti něco na mlsání. Máš raději bonbony, nebo čokoládu?“ zeptala se Linda.

„Asi bonbony, ne čokoládu,“ rozhodovala se malá bílá holčička nejistě.

„Tak já ti donesu oboje, jo?“ mrkla na ni.

Nemohla tomu uvěřit. „Vypadá úplně stejně jako já na té fotce z první třídy,“ pomyslela si.

„Tak já už musím na vlak, Lucinko,“ loučila se s holčičkou. Ta začala krabatit obličej: „A přijdeš zase?“

„To víš, že přijdu a přivezu ti to mlsání, domluveno?“ usmála se na ni.

„Tak jo,“ posmutněle souhlasila holčička.

„A hezky se starej o Vendulku,“ připomněla jí ve dveřích.

Holčička se rozzářila a panenku miminko k sobě přitiskla ještě těsněji.

„Lindo! Já mám aktovku s mrakama,“ vychrlila hned ve dveřích copatá holčička. Její velký bratr jí kvůli těm ocáskům přezdíval copaté torpédo.

„Jé, ta je krásná! A hele, co mám já, sekanou! Dělala jsem ji úplně sama,“ chlubila se i Linda.

„Teda Lindo,“ podivila se dojatě maminka. „Ty jsi šikulka, ta voní!“

„Mňááám,“ zavolala holčička.

„Tak umýt ruce a ke stolu,“ vynořil se nečekaně v kuchyni Tomáš.

„Jůva, ty máš špinavé ruce,“ podivila se Lucka.

„A jestlipak víš proč? Byl tady Milan a donesl ti kolo po své ségře, tak jsem ho trochu seřizoval,“ nestačil pořádně doříct a jásající copaté torpédo mu přistálo v náručí.

„Já se z vás zblázním,“ usmívala se spokojeně Saša.

Lucinka byla součástí jejich rodiny už od konce května. Za tři týdny půjde do poprvé do školy. Tomáš si kvůli tomu bere dokonce v práci dovolenou. Doprovodí ji všichni tři, celá rodina.

Když Lucinku uviděla v nemocnici poprvé, zastavilo se jí leknutím srdce. Najednou nedokázala pocítit tu zášť a nenávist, kterou pro jméno Lucie chovala v srdci. Ta neuvěřitelná podoba s Lindou rozhodla za ni.

Napřed se na Lindu za její aktivitu strašně zlobila. Když zjistila, že za Luckou chodí tajně do nemocnice, málem ji přerazila. Pak zjistila, že tam byl i Tom. Po večerech do ní hučeli a přemlouvali ji, ať jde s nimi. Po několika probrečených nocích kapitulovala. A pak stačila ta jediná návštěva a své rozhodnutí úplně otočila.

Soud jim Lucinku přiřkl a oba její sourozenci se snažili tak, jak by ani ve snu nedokázala odhadnout. Z hádavé a urážlivé Lindy se stala zodpovědná a starostlivá dívka, Tomáš už dávno převzal funkci hlavy rodiny a Lucince velmi zdatně nahrazoval tatínka.

A Saša? Měla pocit, že omládla. Ta zvědavá a upovídaná opička ji dokázala zaměstnat tím nejhezčím způsobem a dokonce si připustila, že by se někdy v budoucnu nebránila navázání nového vztahu. Cítila, že dostala šanci znovu začít žít. A hodlala tu šanci využít naplno.