Z jako začátečník

Jsem řidič – začátečník. Přiznávám to otevřeně a bez studu. Po stránce teoretické vím přesně, co a jak bych měla dělat, ale po stránce praktické je to už horší. Moje autíčko si občas dělá, co se mu zamane. Když chci, aby jelo padesátkou, ono občas jede i šedesát. Na křižovatce mi to občas chcípne a někdy jí zas přeletím jako formule se svištícíma gumama. Co na plat, člověk nemůže umět všechno dokonale. A o té mojí nedokonalosti všem říká nálepka na autě - začátečník.

Těch pár pravidel, jako zastavit na červenou, dát přednost autům na hlavní nebo pustit chodce na přechodu, číst značky a tak dále, to je jen minimální zlomek toho, co se řidič – začátečník musí naučit. Mnohem těžší pro něj je naučit se předvídat, rychle a správně reagovat a dopředu hodnotit situaci. V provozu je to už úplně jiné, jako když držíte v ruce obrázek křižovatky a máte posoudit, jestli jako první projede danou křižovatkou modré nebo červené auto. A taky nemusíte nahlas říkat, jaký význam má ta která značka. Musíte ji zakomponovat do vaší jízdy.

Milí řidiči, vy zkušení i ti, kteří si o sobě jen myslí, že jim to jde výborně, vězte, že začátečník se ve svém autě hodně snaží. Snaží se, aby jel ve svém jízdním pruhu, snaží se sledovat značky, dění kolem sebe, snaží se hezky řadit a zpočátku je toho na něj opravdu moc. Ale snaží se a jednou se všechny tyto drobnosti stanou samozřejmostí. Vy nám začátečníkům a snaživcům situaci vůbec, ale vůbec neulehčujete.

My začátečníci nemáme ještě dobrý odhad na vzdálenost a když nám takřka dýcháte na záda, neurychlí nás to. V ničem to nepomůže ani vám a ani nám. Nesnažte se nás rozhodit tím, že na nás blikáte a troubíte, když namísto padesátkou jedeme jen devětačtyřicítkou.  Stejně tak neumíme odhadnout, kdy ještě stihneme odbočit a kdy už ne a proto si necháváme větší rezervu a jedeme, až jsme si jisti. Když spěcháte, použijte raději teleport.

Nikdy nemůžete odhadnout, jak se ubohý začátečník zachová, jelikož to, chudák, neumí odhadnout ani on sám. Mě se v úplných začátcích stalo něco, na čem se teď už jen směju. Ale tehdy mi do smíchu vůbec nebylo. Byl víkend, provoz minimální. Na semaforu mi naskočila červená a já jsem hezky zastavila na hranici křižovatky, spokojená, že vše je tak, jak má být. A pak to přišlo. Za mnou zastavilo auto, které mi doslova dýchalo na záda. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a pak jsem ho uviděla. Černoch za volantem. Černý jako uhlík. Není na tom nic divného, ale mě prostě popadla panika. Jak jinak, naskočila zelená a mě to chcíplo. Ale chcíplo to tak, že už nešlo nastartovat. Černoch kroutil svou černou hlavou a rozhazoval rukama. Za volant usedl manžel, bez problémů nastartoval a mumlal něco o tom, jak se můžu leknout černocha. Mě po tváři tekly slzy jako hrachy a v hlavě jsem si formulovala inzerát, že daruji své auto do dobrých rukou. 

Tak vidíte, stát se může cokoliv. Občas se bojíme i toho, čeho se bát nemusíme. Teď mám po boku manžela, který se snaží ze mě udělat dobrou řidičku, ale jednou budu jezdit sama a byla bych moc ráda, kdybyste tu nálepku Z nebrali jako symbol pro auto, které musíte za každou cenu předbíhat, na které musíte blikat nebo ho vytrubovat. Moje nálepka vám jasně říká, že milej zlatej, já jsem ti to říkala, že to až tak neumím...