Opička

Ležela sotva metr od zdi Svatého Víta. Nebýt silného mrazu a pozdně odpolední hodiny, mohla se ve stínu schovávat před sluníčkem. Světlé vlasy jí zvolna splývaly do sněhu. Mohla být třeba jen krutě opilá..

Prohnal se Hradním nádvořím jako hurikán a přitom si něco hlasitě mumlal a rozhazoval rukama. Vypadalo to, jako když odhání démony. Lidé na něj nechápavě zírali, zastavovali se, někdo ho chtěl zadržet. Malá holčička se ho zeptala: „Pane, co je vám?“ a dívala se přitom na tatínka. Prodíral se mezi lidmi a nikoho si nevšímal. Nepoznali, že se prostě jenom bojí.

Pohádali se. Vlastně to bylo spíš nedorozumění. "Půjdem s mamkou na muzikál, chce se ti? Zavrtěl neurčitě hlavou. „Bezva, už se těším.“ Nesměle zaprotestoval. „Myslela jsem, že..“

"Nezlob se, ale ne,“ řekl rozhodně a dodal: "Nehodíse to."

Překvapeně se na něj podívala.

„No jak chceš, když ne, tak ne!“

Nikdy by ho nenapadlo, že taková prkotina mezi nimi vyhloubí propast. Znali se pár týdnů. Všechno bylo fajn. Dokonce až moc. Najednou měl pocit, že mu chce organizovat život. Nenápadně, ale úplně vážně, jak to jen holky, co nehledí na nějaký to peklo, dovedou.

To pitomý odmítnutí se jí nějak dotklo. Snažil se ji pochopit, ale taky chtěl, aby ona chápala jeho. Byl v tom až po uši. Chtěl s ní trávit co nejvíc času, i když je od sebe dělila téměř stovka kilometrů. Ale taky chtěl aby věděla, že když odmítne její návrh, neznamená to, že ji nemá rád. Naštvaně odešla z bytu, kde se krátce předtím poprvé milovali. Když za ní vybíhal do mrazu, cítil ještě její vůni.

Nesnažil se zkrátit náskok, který měla. Nechtěl, aby si myslela, že se omlouvá. Nebylo za co. Jen ho zaskočila – protože on zaskočil ji? Pak se mu ztratila v davu. Věděl, kam půjde. Pamatoval si jak mu vyprávěla o katedrále a oči jí přitom svítily. Prý tam dvakrát zpívali se sborem. Slíbil, že na příští koncert určitě přijde. Usmála se a vlepila mu pusu na zarostlou tvář. „Měl by ses oholit, opičáku! Jsem od tebe celá poškrábaná,“ usmála se, a dlaní mu setřela otisk rtěnky.

Byl rozhodnutý se jí omluvit. Za cokoli na světě. Hrozně se o ni bál. Kolem se začali shlukovat turisté. „Nevíte, kde se tady vzala? Neměl by někdo zavolat sanitku? Spíš záchytku,“ poznamenal někdo další.

Hrubě odstrčil zvědavce a vrhl se k ní. Z úst se jí vinul nepatrný pramínek, který po kapičkách obarvoval sníh. V ruce svírala malou opičku, kterou jí dal, když se poprvé potkali. Měla čumáček umazaný od rtěnky..

Autor: Stanislav Lelek | pátek 22.1.2016 23:32 | karma článku: 13,45 | přečteno: 503x
  • Další články autora

Stanislav Lelek

Jak přežít tenhle svět

26.8.2021 v 11:15 | Karma: 20,17

Stanislav Lelek

Je demokracie pouhým odpadem?

19.8.2021 v 8:46 | Karma: 14,12

Stanislav Lelek

Kdo zachrání člověka?

15.8.2021 v 10:48 | Karma: 14,33

Stanislav Lelek

Damoklův meč nad Škodovkou

14.8.2021 v 9:21 | Karma: 41,99