Trpíme-li strachem, zraňují nás vlastní myšlenky. Trpíme-li nenávistí, zraňují nás vlastní emoce. Trpíme-li bolestí, zraňují nás vlastní činy. Trpíme-li závislostí, utíkáme sami od sebe. Zažíváme-li odvahu, léčí nás vlastní myšlenky. Zažíváme-li lásku, léčí nás vlastní emoce. Zažíváme-li radost, léčí nás vlastní konání. Zažíváme-li svobodu, nacházíme sami sebe.
Utrpení může způsobit strach. Bojíme se toho, co neznáme a nechápeme, ať už se jedná o člověka nebo situaci. Strach je tedy spojen s potřebou vše kontrolovat a ovládat. Proto se odvažme čelit vlastním stínům plným strachu a bezmoci. Odpusťme si, že máme strach a najdeme odvahu prožívat přítomnost bez obav z budoucnosti, která třeba nikdy nenastane, a minulosti, která už není. Čelme přítomnosti bez snahy vše ovládat a manipulovat. Skloňme se v pokoře před laskavou moudrostí Prozřetelnosti.
Mnoho strastí způsobuje i očekávání. Slibujeme si, že se někdo nějak zachová nebo se situace nějak vyvine, a když není očekávání naplněno, prožíváme zradu a zklamání. Očekávání je tedy spojeno s úspěchem a nadějí dobrých konců. Ale takové konce v životě neexistují, neboť život končí pouze smrtí a proto je smrt jediný konec, který můžeme očekávat. Odpusťme si, že očekáváme úspěch a neočekávejme nic, protože prázdnota je naší skutečnou totožností. Rostliny i zvířata neočekávají budoucnost, ale přijímají bezvýhradně celou přítomnost.
Zdrojem útrap je také souzení. Soudíme sebe i druhé na základě potřeby vše ohodnotit, dobré odměnit a zlé potrestat. Toužíme po spravedlivé odplatě nebo odměně, ale nemáme úplné informace, tudíž nemáme ani právo kohokoliv vinit nebo vyzdvihovat. Odpusťme si sklon škatulkovat život do těsných forem mysli a přidělovat komukoliv nějaké nálepky, značky nebo cejchy na základě minulosti. Takové počínání nám jen brání intuicí srdce vnímat přehlížené a zdánlivě nedůležité maličkosti, z kterých můžeme citlivým rozumem vyvodit pravdivou skutečnost, a tu lze sdělit s láskou, aniž bychom museli soudit a odsuzovat.
