Co popíráš, to Tě přemáhá. Co přijímáš, to přemáháš. Co potlačuješ, to Tě ovládá. Co poznáváš, to ovládáš. Pozoruj rozpor srdce a rozumu v sobě. Vyrovnej podle Pravdy jejich vidění. Vyvaž Láskou jejich cítění, abys je mohl sloučit v Jednotě a rozhodnout se správně.
"Už rok se učím jak harmonizovat. Kdy konečně postoupím dál? Kdy mne začneš zasvěcovat do moci, kterou vládneš?" táže se netrpělivý žák Mistra.
"Tvá duše nezná harmonii a už chceš jít dál? Ještě nemáš pevné základy a už bys chtěl stavět střechu?"
"A co mne naučíš, až to dokončím?" zajímá žáka.
"Čeká Tě ještě spoustu práce. Tvá vůle, cit, rozum a vědomí není v rovnováze. Až dosáhneš harmonie protikladů i v duchu, potom přestaneš toužit po moci, slávě nebo majetku. Pamatuj, že bez harmonie bys uvízl v této trojité pasti jako mnoho talentovanějších před tebou, kteří odmítli zabývat se rovnováhou ducha a duše, protože se domnívali, že je to ztráta času. Usiluj o harmonii a všechno ostatní Ti bude přidáno v pravý čas z Vůle Ducha. Ale měj se na pozoru, neb až se tak stane, bude to největší zkouška Tvého života. Zkouška, kterou úspěšně projdou jen Ti, kteří poctivě vystavěli pevné základy. Ostatním se tato zkouška stane pastí a ošizené základy jim budou hřbitovem."
"Existuje něco těžšího, než přestat toužit po něčem, co chci?" ptá se žák Mistra.
"Ano," odpovídá Mistr s úsměvem, "netoužit po tom, co potřebuješ."
"Ale jak poznám, že něco skutečně potřebuji?"
"Až se Tvá touha nasytí a zažiješ nenaplněnost a nespokojenost, jež přináší chtění, pak přestaneš toužit po zbytečnostech, které nyní chceš. Potom poznáš, že to málo, co ve skutečnosti potřebuješ, k Tobě přichází úplně samo, a přitom to nejdůležitější si už teď nosíš v srdci."
"Jak cítit rozumem?" zeptá se žák Mistra.
"Pozoruj to, co říkáš, děláš a cítíš, ale neodsuzuj, jen vnímej, co se děje v tobě a co kolem tebe. A ptej se sám sebe: jsem na správné cestě? Tak poznáš pravdu."
Žák se zamyslí, ale stále nechápe.
"Jaká je správná cesta? Jak to poznám?"
"Cesta, která vede k poznání smyslu tvého života. Poznáš ji tak, že začneš myslet srdcem."
"Myslet srdcem?"
Mistr se tajemně pousměje. "Začneš se ptát, zda tvé myšlenky tvoří slova a činy ze strachu a nenávisti nebo z odvahy a lásky."
Myslet srdcem a cítit rozumem je cesta harmonie. Cítit pouze intuicí srdce popírá mysl a rozum - což vede k nevyrovnanosti. Naopak myslet pouze rozumem popírá intuici srdce a opět vede k nevyrovnanosti. Z těchto důvodů je velmi důležité sjednotit v sobě hlas rozumu a srdce. Právě proto, že tyto hlasy jsou v rozporu, je potřeba analyzovat oba protichůdné vhledy a provést syntézu, která nám poprvé poskytne úplný pohled na věc - tedy spatříme problém konečně z obou stran zároveň, a můžeme se v pravdě rozhodnout bez vnitřního rozporu. Tomu však samozřejmě předchází těžká práce s vlastní osobností, kterou je třeba nejprve vyrovnat, abychom splnili hlavní podmínku, a mohli přistoupit ke sjednocování srdce a rozumu.
Velikou odvahou je dojít až do temné hlubiny duše a poznat sám sebe.
Větší odvahou je vyrovnat stíny ega Láskou a čelit sám strachům.
Největší odvahou je vydat se toku přítomnosti a následovat hlas Srdce.
Strašný sobec je ten,
kdo je rozumný, ale bez srdce.
Naivní blázen je ten,
kdo je srdečný, ale bez rozumu.
Vyrovnaný mudrc je ten,
kdo cítí rozumem a rozumí Srdcem.
Kdo cítí rozumem, ten vnímá.
Kdo myslí srdcem, ten rozumí.
Kdo se dívá srdcem, ten vidí.
Kdo je v tichu srdce, ten slyší.
Kdo má plné srdce citu,
nechť zaplní i mysl moudrostí.
Kdo má plnou hlavu rozumu,
nechť zaplní i srdce Láskou.
To je harmonie laskavé moudrosti.
Tam, kde šťastné je srdce.
Je moudrost v přijímání Teď.
Tehdy, když moudrý je rozum.
Je štěstí v tiché pokoře Tady.
Bojuje, kdo nechce se smířit.
Smutní, kdo neučí se radovat.
Soudí, kdo neví jak si odpustit.
Nenávidí, kdo neumí se milovat.
Vyrovnáváním protikladů postavíš chrám ve své duši.
Trpělivou prací na sobě učiníš oltář ve svém srdci.
Plný džbán už nenaplníš.
A z prázdného nevyleješ.
Skrz plnou mysl neuvidíš.
A prázdným srdcem nemiluješ.
Myslím srdcem a srdce otevírám.
Mluvím a rozum v srdci vyvažuji.
Cítím rozumem a rozum přijímám.
Konám a srdce v rozumu smiřuji.
Nehledám jiné a zdánlivě nové nebo lepší cesty, ale nacházím hluboko v sobě svou cestu. Kráčím po ní pozorně a jsem připraven směřovat ke svému středu, kde cítím rozumem. Kráčím po ní tiše a jsem tichý v srdci každé bytosti, kde myslím srdcem. To je celé mé tajemství.
