Osobní démoni

Kdo mění Tebe, ten se bojí změnit sebe. Kdo mění sebe, ten mění svět i Tebe.

Vše, co se nám děje, je dobré. Vše, co prožíváme, slouží k poznání Božského Já. Učíme se nejvíce z vlastních chyb a každý sám za sebe procházíme tím, co potřebujeme zakusit a pochopit. Ale všichni jsme dle svého vývoje právě tam, kde máme být a odžíváme si právě to, co si máme odžít, neboli to, v čem ještě spočívá naše sebeláska.
Probouzíme se, pokud introspekcí prosvětlujeme vlastní stín. A v tom je vhodné vytrvat, ačkoliv tato práce není pro ego vůbec příjemná. Jestliže je doprovázena vnitřními konflikty a pocity uraženosti, je dostatečně hluboká. Vyvíjíme se, pokud umíme vědomě pracovat se silou, kterou v sobě poutají naše skryté negativní emoce. Jsme vědomí, když přijímáme zrcadlení vnitřních dějů ve vnějších a nepopíráme bolestné pravdy, které vytáhneme na světlo z nevědomých hlubin, kde vězí naše neduhy a démoni.

Stejně jako každá duše má svého strážného anděla (ochránce, průvodce, strážce), tak má i každé ego svého osobního démona (pokušitele, stín, zvíře síly). Pokud pouze upřednostňujeme andělskou část sebe sama, pak na nevědomé úrovní roste i vliv osobního démona, který nás pudí a ovlivňuje podle pokřivení charakteru. Pakliže poznáváme i vlastní temnotu, zapalujeme v sobě jasné světlo moudrosti, které nás uschopňuje k vnímání jednoty v dualitě.

Skutečné osvícení nastává až v okamžiku, kdy poznáme, zapřáhneme, zvládneme a vyrovnáme Osobního démona. Teprve integrací stínu sjednocujeme mužskou, pozitivní, extrovertní - tedy vědomou složkou osobnosti a vědomý impulz, odpovídající Strážnému andělu, s ženskou, negativní, introvertní - tedy s nevědomou složkou osobnosti a impulzem, který nemá svůj základ ve vědomí, ale naopak, vchází do něho jakoby zvenku a odpovídá Osobnímu démonovi. Souvislost Démona s nevědomou vůlí, která se nejprve projevuje automatismy a odporem kladeným vědomé snaze, je pro integraci klíčová. Démon je stínem - což je jiný výraz pro osobní nevědomí nebo nevědomé já. Stínem se nazývá proto, že přináleží obrazu vrhanému na životní plátno, když božské světlo ozáří já. Pokud světlo vstoupí do vědomí, automaticky se objevuje stínové já, které je třeba přijmout, integrovat a nakonec překročit, aby v duši nastala rovnováha. Obzvlášť důležité je přijmout a zjemňovat i všechny sexuální popudy. Strážný anděl tedy má podobu Osobního démona až do okamžiku, kdy dojde ke sloučení obou principů. Tehdy se tvář Anděla změní z odpůrce (tj. Satana) na Svatého anděla strážce. Tuto přeměnu ďábla v Anděla silou lásky a integrace zachycuje pohádka "Kráska a zvíře". To je ona mystická svatba, kdy se Slunce (vědomí) pojí s Lunou (nevědomím) a vzniká přímé spojení se Svatým andělem strážcem.

Absolutní harmonie je úplná nehybnost ducha, konečné přijetí v tichu a smíru duše nebo závěrečná integrace stínu a transformace bytosti. Osobní démon však nemůže být plně integrován a transformován, neboť představuje nejdůležitější motivační sílu našeho nitra. Proto není cílem konečná proměna a vyrovnání démona a jeho následná negace, ale nekončící proces transformace a integrace jeho neustále se měnících forem.
Když Anděl říká: vše je v pohybu, vše se mění, smyslem bytí je život, tak Démon tvrdí: pohyb je smrt bojem, vše umírá, smyslem života je smrt. Pokud Anděl prohlašuje: život je láska, vše žije z lásky a pro lásku, pak Démon oponuje: láska je zápas bez východiska, nerodí pro život, nýbrž pro smrt. Jedině smrt trůní neporušená nad mrchovištěm věků. Jakmile Anděl říká: duch vládne hmotě, ideál ducha je věčným světlem pravdy, potom Démon protiřečí: hmota je věčným Fénixem, jenž se rodí ze svého popela. Duch není prvotní příčinou.
Přijetí, vyrovnání a spojení těchto a dalších protichůdných zákonitostí uvnitř naší duše přináší skutečnou celistvost a harmonii, která však není absolutní (tedy statická a neměnná), ale proměnlivá a otevřená všem projevům nekonečna.