Kapitola VII. - Černá Maska (4. část)

V závěrečné části prvního dílu se Merlin se svými sekundanty ocitá tváří v tvář třem Pánům Chaosu. Na vrcholu hory se schyluje k souboji na život a na smrt. Povede se Merlinovi zvítězit nad Fenrim z rodu Vlka? Jaká tajemství střeží Pevnost Pěti světů? Čí tvář se skrývá pod Černou Maskou? A co se stalo s milovanou Nimue? Kruh Orobodu se uzavírá...

Hluboký nádech, výdech a následuji je s čistou a soustředěnou myslí.

Slunce visí přímo nad námi a ozařuje vysoko položené jeviště.

Bel-Sogot se pousměje, mírně se ukloní, odkašle si a pronáší dračím jazykem:

„Dovolte mi pánové, abych vám představil vyzyvatele, ctěného Fenriho z rodu Vlka a jeho druhého sekundanta pana Belfegora.“

Obrátí se k Fenrimu, který mne propaluje rudýma očima a pokračuje: „Bratře, představuji ti vyzvaného Merlina, který přijal čestný boj na život a na smrt a žádá o Boží soud – jeho sekundanty jsou Lancelot z Calen´Dor a generál Atanathor.“ Odmlčí se a udělá krok dopředu. Pohlédne nejdříve na mne a pak na svého bratra a vybízí nás:

„Slibujete, že se podle prastarého práva budete bít pouze na meče bez použití jakékoliv magie a kouzel, dokud na vrcholu této hory jeden z vás nakonec nezvítězí?“

Fenri měří víc než dva metry; vypadá jako polonahý snědý divoch a má dokonce i dvě řady prsou. Stojí pevně na silných mírně rozkročených nohou; drží svalstvo napjaté a připravené. Ze zkřivených úst vyjde zamručení; můj sok směle prohlašuje: „Ano, slibuji na svou čest.“

Bílé vlčí tesáky se zablesknou v černi jeho vousů spletených do copů. Pozornost přítomných se obrací ke mně.

„Slibuji a přísahám při Duchu Jediného,“ slyším se říkat.

Bel-Sogot se nám ukloní.

„Boží soud může začít,“ pronáší obřadně.

Postupujeme o tři kroky kupředu. Fenri se dotýká spodními pažemi dvou černých mečů u pasu; horní končetiny překříží na prsou, nad každým ramenem mu ční šavle.

„Nebude to rychlé,“ zavrčí. „Nejdřív si s tebou pěkně pohraju a způsobím ti bolest, aby ses přiblížil mé vlastní bolesti.“

„Nechtěl jsem ti způsobit bolest, ale Renri si nedal svůj útok na mne rozmluvit. Bránil jsem se mu, ale on sám skočil na můj meč. Byl příliš zbrklý a z nějakého důvodu si myslel, že musí získat mou krev.“

„Jsi lhář!“ vykřikne a tasí spodní meče. „Kde je tělo mého syna?“

„Zanechal jsem ho svému osudu ve Slunečním hvozdu, na místě, kde mne napadl.“

„Další lež! Tam nebyl!“ řve na mne. „Raději bojuj! Tvá slova nic neznamenají! Zato činy za tebe hovoří jasně!“

„Mluvím pravdu,“ opáčil jsem klidně. „Ale smrt pána chaosu mohla k té mýtině přilákat kohokoliv. Nenašli jste tam nějaké stopy?“

„Myslíš ty obří šlápoty, kolem místa, kde leželo tělo? Chceš říct, že ti někdo pomáhal s uklizením těla? Například někdo jako druid Alaron?“

Nemohu říct pravdu a zatížit domnělou spoluvinou někoho z bratrů. Ptám se: „Mne jste našli tak snadno a rychle a přitom nemůžete najít tělo tvého syna?“

„Vysmíváš se mi?!“ vzkypí opět. „To tě přijde draho.“

„Omlouvám se ti a prosím za odpuštění tebe i tvého syna. Kdybych tušil, že je Renri tvůj syn, dal bych si větší pozor, ale nyní už to nemohu vzít zpátky. Tvé jednání však rozněcuje plamen sváru mezi našimi rody. Copak nechápeš, že jsme všichni jedna rozvětvená rodina a tento souboj vede jen k další krvi a utrpení? Nebylo toho už dost?“

„Mlč ty výhonku zbabělce a zrádce! Takhle přede mnou mluvit nebudeš! Nejsi z mého rodu. Tvůj otec je sprostý zloděj a byl proklet a odvržen z Citadely na věky. Stydím se, že jsi býval můj příbuzný.“

„Ten rodinný spor vznikl přece kvůli Prvnímu drakovi.“

„Ne,“ popírá. „Ten spor vznikl, když tvůj otec ukradl jedno z dračích očí a uprchl s ním z Citadely. Tehdy byl proklet a zavržen. Kdyby neučinil takovou troufalost, mohly naše rody vedle sebe dál růst v tom, čemu ty říkáš rodina.“

„A tobě vražda Prvního draka tedy přijde jako spravedlivá věc?“

Zavrčí, mávne zkusmo dvojicí zahnutých čepelí a vybídne mne: „Náš rozhovor je u konce. Je čas aby konečně promluvily zbraně. Jedině tak můžeme dojít k spravedlivému božímu soudu.“

„Nedáš-li si to vymluvit, nechť je tedy po tvém,“ říkám a obnažím před ním skvělost Excaliburu.

Stojíme od sebe na dva kroky. Fenri protáhne svalstvo, posune se doprava a přibližuje se. Ustupuji stejným směrem, chvíli kroužíme a hledáme skulinku v obranném postoji toho druhého; hledíme si při tom upřeně do očí. Napětí mezi námi se dá krájet, jakou má hustotu.

Fenriho oči se zablesknou – útočí kvartou. Vykrývám a odskakuji stranou, před jeho druhým mečem; míjí mé hrdlo jen o několik centimetrů. Je rychlý a silný jako tygr, ale využívá zatím jen poloviny svých rukou.

Udržuji dvoumetrovou vzdálenost a opět spolu chodíme v kruzích. Následuje výpad na hlavu a druhý meč vyletí ze sixty přímo na mou hruď. Reaguji o setinu vteřiny později; na prsou mi ztmavne krvavý šrám.

Fenri se chechtá mému zakolísání; zasypává mne další sérií výpadů a seků na hlavu. Excalibur zvoní a jeho zpěv sílí; odletují modré jiskry ze stříbrné čepele. Daří se mi vyprostit se z deště Fenriho zuřivosti a vyhnout se všem jeho ranám. Nedává mi prostor k oddechu a už je zase u mě a útočí. Přecházím do otočky, kryji s přehledem nový příval jeho zlosti, a útočím Atanathorovým výpadem ze sixty.

Jaké překvapení se zračí ve Fenriho očích, když mu Excalibur prosekne bok a odhalí žebrovou kost; ozve se hluboké vyheknutí. Ustupuji dva kroky zpět a čekám ve střehu za jeho zády. Fenri se ke mně pomalu otočí, než mu první kapka krve skápne k nohám a potřísní udusaný sníh. Shlédne na své čerstvé zranění a zkřiví tvář k nepoznání – šílenství zatemní jeho rozum: oči planou jako škvíry do rozpálené výhně.

Tasí zbylou dvojici šavlí se zubatými čepelemi a křísne jimi o sebe.

„Dost her, holobrádku,“ vrčí. „Dám ti lekci, na kterou do své smrti nezapomeneš. Poznáš, co je to moc a síla.“

Rozběhne se, útočí prudce a s neuvěřitelnou silou. Odrážím ztěžka jeho údery a poslední zubaté ostří mi vytrhuje meč z rukou. Excalibur vzlétne a zabodne se za mnou do sněhu. Padám po zádech do kotoulu před další kvartou, v pohybu uchopím pevně svůj meč a stavím se do obranného postoje. Je hned u mne a nedává mi ani vteřinu navíc. Zuřivost s jakou se do boje pouští mne sráží k zemi. Skutálím se stranou a válím sudy z dosahu jeho bodajících mečů. Kopnutím mu podtrhuji nohy. Fenri na okamžik ztrácí rovnováhu. Zdvihnu se rychle do střehu a opět se mu bráním, seč mi síly stačí. Nezbývá mi žádný čas, ba ani pomyšlení na útok. Má skvělou techniku a jeden útok odvádí pozornost od druhého. Stále ustupuji a snažím se vymanit z blízkosti jeho šavlí, ale marně. Tyčí se nade mnou, směje se mi do očí a snaží se mne unavit. A musím říct, že se mu to daří.

Mé pohyby se zpomalují, jak mi ubývají síly. Je pro mne stále těžší odrážet jeho výpady a vzdorovat jeho zkušeným finesám. Padnu na jedno koleno a podaří se mi ho v obraně škrábnout na stehně. V dalším sledu mi však uštědřuje políček do čela jílcem vracejícího se meče a horní zubatá šavle mi sjede v sixtě po rameni. Kotoulem unikám jeho dalším ranám.

Fenri zastaví své běsnění a zvolá:

„Moc a síla! Bojuj synu zrádce! Nebo je to všechno, co umíš?“

„Doraz ho!“ křičí Belfegor. „Je tvůj!“

„Boží soud je téměř u konce, ale on musí nejdříve trpět. Ponížím ho zde přede všemi a budu si s ním pohrávat, dokud mne sám nepoprosí o smrt,“ potěší se Fenri pohledem na má zranění a obrátí zrak k Atanathorovi: „Tvá škola nikdy za moc nestála. Tohle je tvůj nejlepší žák?“

Atanathor neodpovídá – mlčí.

„Ještě jsem neskončil.“

Zdvihám se. Temná kola se míhají kolem Fenriho postavy. Nohy se mi třesou; studený pot a teplá krev se mísí na mém těle a stéká v tenkých pramíncích. Upínám svou mysl k Excaliburu – dej mi sílu – žádám ho.

Na poustevníkově hrobu se třpytí na slunci dva černé kameny. Jeden září neobvykle a jas jeho odlesků mne bije do očí. Ale bohudík z něj necítím žádnou magii chaosu – snad si toho nikdo nevšiml.

Fenri se ke mně vrací; pletence jeho svalů se na slunci lesknou potem. Šklebí se mi: „Tohle bylo teprve zahřívací kolo.“

Zaujme jiný postoj než dosud a v očích mu zaplane zvláštní světlo. Nato prudce zaútočí zprava dvojitou kvartou a já vím, co bude následovat: jsem konečně o krok napřed. Trojkombinace mne zastihne připraveného a vykrývám naučenou obranou kvarty a sixty z obou stran; vychyluji jeho postoj z rovnováhy a jediným švihem Excaliburu mu odsekávám pravou horní ruku; dopadne vedle překvapeného Fenriho do sněhu. Přejdu do plynulé otočky v sixtě, vkládaje do druhého úderu sílu celého těla – ozve se třesknutí, černá ocel praskne a zubatá šavle se zlomí v polovině. Malý střep z vlastní zbraně se Fenrimu zabodne do pravého oka. Excalibur sjede dál po jeho hrudi a zanechá za sebou hlubokou ránu; přetne i překřížené kožené opasky, které mu padnou k nohám.

Nastane hluboké ticho.

Ustoupím o krok, zhluboka vydechuji a pozdvihnu meč.

Fenri zavyje, vyškrábne si střep z důlku i s okem a vytrhne z odťaté sevřené pěsti zubatou šavli. Krev obarví sníh rudými skvrnami. Stojíme proti sobě a síly jsou o něco vyrovnanější; zpomalují se Fenriho pohyby, tvář mu bledne námahou – potácí se.

Avšak nenávist, zlost a odhodlání zvítězit ho stále drží na nohou. Pohlédne k černému kameni, cosi zadrmolí pod vousy a kráčí opět ke mně.

„Podcenil jsem tě,“ řekne. „Ale teď už ti nedám žádnou šanci.“

Zaútočí jinou finesou na můj meč, odrazí ho stranou a připraví si cestu k nechráněnému trupu. V poslední vteřině se vyhýbám strašlivé ráně, vedené velikým obloukem; uskakuji stranou z dosahu černých zbraní a poloviční sixtou přetínám šlachy pod lokty na obou jeho levých rukou.

Fenri nechápavě pozoruje své ochablé končetiny, které v sobě ještě před chvílí měly tolik sil. Obrátí se ke mně, pak ke kameni a ve tváři se mu na vteřinu mihne vyděšený výraz. Potom napřáhne poslední zdravou ruku.

„Můj rod tě bude pronásledovat až do konce,“ vyhrožuje a plive krev. „Neustanou, dokud tě nedostihnou a nezabijí dle mé poslední vůle.“

„Ještě si můžeš ušetřit tuhle hysterickou sebeoběť. Můžeš dál žít a neudělat stejnou chybu, jako tvůj syn.“

„Raději zemřu, než žít beze cti,“ prohlásí hrdě.

„Nemohu ti vzít čest, pokud se jí sám nezřekneš svými skutky.“

„Ale musíš mi vzít život, pokud sám nechceš zemřít.“

Má najednou více zbraní, než může upotřebit. Mrští po mně jeden z mečů jako vrhací nůž, který mne mine a zazvoní o poustevníkův hrob. Pak vrhne i druhou šavli. Uhýbám úkrokem doleva. Šavle prolétne kolem mé hlavy; padá dolů a mizí za okrajem vrcholu hory.

Fenri zařve jako tur a rozběhne se.

Zaútočí kvartou shora na mé rameno. Naše meče se do sebe zaklesnou a překříží.

„Není jiná možnost,“ chrchlá mi do tváře. „Jeden z nás musí zemřít, aby druhý zvítězil.“

„Pak jsi nepoučitelný jako Renri a je mi tě líto.“

Odskočím od něj. Fenri opět přechází do útoku. Skloním se právě včas a jeho paže mi prolétne nad hlavou. Proskočím po zádech mezi jeho nohama a přeseknu mu šlachy nad patami. Zavrávorá, došlápne a padne na bok do krvavých koláčů ve sněhu.

„Teprve teď je Boží soud u konce,“ pronesu, zdvihnu se na nohy a přistoupím k němu. Srazím stranou jeho pozdvižený meč a přišlápnu ho těsně nad jílcem k zemi. Na hrdlo mu přitisknu ostří Excalibru a hledím do jeho levého oka.

„Zabij mne,“ zašeptá. „Vyhrál jsi, tak to ukonči.“

Zavrtím hlavou. „Nechci tě připravit o život. Už jsem zvítězil, nemusím tě přece –“

V tom rychle uchopí Excalibur za ostří, nadzdvihne se a pokusí si zarazit čepel do krku. V posledním okamžiku mu meč vytrhuji.

„Zbabělče!“ vyprskne. „Dokud mne nezabiješ, nezvítězils.“

„Už jsem zvítězil. Daruji ti život, abys odtud mohl odejít se ctí a v míru.“

Belfegor vře jako rozbouřené moře. Šlachovité tělo drží dosud na uzdě snad jen díky velkému sebezapření. Na jeho hmyzí tvář je přitom strašné pohledět. Bel-Sogot však vedle něho stojí nepohnutě a bedlivě mne pozoruje čárkami očí. Jeho tvář zůstává klidná jako stojatá voda; neprozrazuje žádnou emoci.

„Fenri tu přede mnou leží zmrzačen a jinak než kouzly už se mnou nemůže bojovat. Spravedlivému soudu bylo učiněno za dost a vůle Boží nás rozsoudila. Kdo je vítěz?“ ptám se nejstaršího z pánů chaosu.

Mírně se uklonil, přikývl a nespustil ze mne své propalující oči.

„Ano, zvítězil jsi v souboji, ale Fenri se s tebou opět utká.“

„Podváděl jsi!“ zvolá Belfegor. „Ten meč je kouzelný. Znám ho. Vyzývám tě na souboj!“

Udělá tři kroky vpřed. V dlouhých rukou s nazelenalými chlupy se mu objeví černá rukavice.

„Vyzývám tě na Boží soud!“

Nevšímám si hozené rukavice.

„Splníš dané slovo?“ zeptám se Bel-Sogota.

„Dodržím,“ přitaká a luskne prsty. „Doslova, a přesto trochu jinak než bys chtěl.“ Pousměje se jako sám ďábel a vypaří se v rudočerných chomáčích mlhy.

Po mém boku se v té chvíli objeví stříbrný rotující kruh.

„Větrolame,“ zašeptám.

„Zvol si zbraň!“ zahřmí Belfegor.

„Ještě jsem nepřijal tvou výzvu,“ opáčím.

„Pokud ji nepřijmeš, zabiju tě na místě, kde právě stojíš.“

Fenri se zasměje a z úst mu vyteče tenký pramínek krve.

„Moc a síla. Pomsti mne, synovče,“ zabublá. „Zabij ho pro mou potěchu.“

Dosedá na mne únava. Zranění způsobená Fenriho černou ocelí mne pálí jako tisíc čertů. Cítím v sobě jed, který už koluje v mých žilách.

„Nechci s vámi bojovat. Odejděte v míru. Pokoj vám.“

Obracím se k nim zády a odcházím ke svým druhům.

Čas se zpomaluje.

Přestávám cítit konečky svých prstů; vím, že je se mnou zle.

„Pozor! Merline!“ zaduní Lancelot a rozběhne se dopředu.

V ten okamžik Atanathor náhle tasí meč a vrhne ho prudce za mne. Stříbrná dračí zbraň mi zahvízdá kolem uší; zablýskne se ve vzduchu; probodne Fenriho hruď a přišpendlí ho do sněhu. V posledním okamžiku zahlédnu letět černý Fenriho meč a srazím stranou dřív, než mi probodne srdce.

„Pomstím tě, Fenri!“ křičí Belfegor a mění se v něco strašlivého – co připomíná hmyz jen vzdáleně. Obludné tvary ještě pořád rostou a kypí před očima.

Lancelot tasí meč a skočí té bestii na rameno. V té chvíli se najednou rozsvítí jasné bílé světlo a pohltí je; rozplynou se, jako když praskne mýdlová bublina a zmizí.

Déle se neudržím na nohou; svaly mi vypoví poslušnost; hroutím se zpomaleně do studeného sněhu.

Okamžitě mne zachvátí temné a hluboké bezvědomí.

Moc a síla.

Zastíněná rudá světla osvětlují zakouřený a poloprázdný lokál. Sedím vedle plavovlasého muže na barové židli. Obrátí se ke mně a já v něm poznávám svého přítele ze studií na vysoké škole technické ve Washingtonu. Nacházíme se v našem oblíbeném baru „Rudý Ďábel“ a každý před sebou máme sklenku whisky. Alkohol nám zvolna stoupá do hlav a pak se mne Leon zeptá:

„Merle, co myslíš, jaký je rozdíl mezi mocí a silou?“

Pokrčím rameny. „Je v tom veliký rozdíl, proč se ptáš?“

„Chápu to správně, že síla je aktivním hybatelem věcí, ale moc je spíše pasivní potenciál té síly?“

Uvažuji nad jeho slovy. „Jsi blízko, ale moc a síla nejsou totéž. Někdy je totiž moc stejně aktivní a rozhýbává síly a síla může být naopak pasivní a neprojevená.“

Pokrčí čelo. „To nechápu.“

„Moc vychází ze znalosti věcí a nemusí se projevovat silou. Zato síla vždy překonává a láme slabší jedince – pokaždé násilím.“

Jeho výraz pořád nenasvědčuje, že to chápe. Pokračuji:

„Představ si, že máš psa, kterého potřebuješ ochočit, aby ti byl věrný a poslouchal tě na slovo. Jak to uděláš?“

„Silou,“ opáčí. „Ukážu mu, že jsem silnější a zkrotím ho. Psi respektují jen silného vůdce.“

„Mocí,“ opravuji ho. „Porozuměj psům a jejich způsobům a pochopíš, že vůdce smečky používá osobní moc a ne sílu. Teprve až tu moc ztratí, pokusí se ho někdo sesadit. Do té doby ho však nikdo silou nepřemůže, protože proti skutečné moci není žádné síly.“

Přemýšlí a pak pomalu přikývne. „Už to chápu.“

„Na zdraví,“ pozdvihnu sklenku a obrátím ji do sebe.

„Na moc a sílu!“ zvolá Leon a přepadne z židle na zem.

„Na bezmoc a slabost!“ přikyvuji a oba propukáme v bujarý smích.

„Merline,“ ozval se z dálky známý a hrubý hlas.

Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou Atanathora. Tak to nebyl sen, pomyslím si, opravdu jsem bojoval s pánem chaosu na vrcholu hory. Naráz mne z toho rozbolela všechna ošetřená a ovázaná zranění.

Šedé mraky nás obklopovaly jako temná záclona. Přikrytý kožešinami jsem tu musel ležet mnoho hodin. V šeru jsem nedaleko uviděl zborcený stín obrovského vlka, v jehož prsou dosud vězel Atanathorův meč.

„A Lancelot?“ optal jsem se.

Atanathor zavrtěl hlavou a sklopil oči.

„Kolik zbývá času do soumraku?“

„Za hodinu zapadne slunce,“ řekl mi.

„Větrolame!“ přivolal jsem vzdušného elementála.

Kruh zářící bílým svitem se objevil na metr ode mne.

„Víš, co se stalo s Lancelotem?“

„Zmizel nějakým mocným kouzlem a přemístil se do jiného světa. Nezanechal zde žádnou stopu, kterou bych mohl sledovat, ale pokusím se ho najít, bude-li to v mých silách,“ odvětil.

„Doufal jsem, že v tom jeho zmizení máš prsty,“ řekl jsem nahlas své myšlenky. „Není čas. Teď tě budu potřebovat tady.“

Vstal jsem na nohy s Atanathorovou pomocí.

„Ten jed byl silný a měl jsi na mále. Je zázrak, že jsi to přežil. Opravdu chceš jít v tomhle stavu do Pevnosti?“ zeptal se mne.

„Dej mi půl hodiny a já se z toho dostanu,“ odvětil jsem a začal nejdříve rozdýchávat a pak prozařovat celé tělo jasným bílým světlem. Když jsem trochu zesílil, zacvičil jsem si jednoduchou rozcvičku a přešel nejdříve k černému kameni, strčil si ho do kapsy a pak jsem přistoupil k Fenriho mrtvole. Po smrti se změnil v černého vlka, většího než kůň. Vytáhl jsem z jeho útrob stříbrný meč a vrátil se s ním k Atanathorovi.

„Děkuji, že jsi nezavolal mé bratry,“ řekl jsem a podal mu jeho dračí zbraň. „Jsi připraven?“

Atanathor přikývl a postavil se mi po bok.

„Větrolame,“ oslovil jsem stříbrný kruh a v myšlenkách jsem mu poslal představu chodby a třinácté komnaty pod vnitřním chrámem, kterou hlídal démon z nicoty. „Přenes nás tam.“

Stříbrný kruh se roztáhl a obkroužil nás. V té chvíli se mlžná scenerie s dalekými červánky rozestřela a místo chladného řídkého vzduchu nás obklopil zatuchlý puch temné hrobky; ocitli jsme se v podzemí.

Atanathor rozžal lucerničku a osvítil zřícené trosky prastarého chrámu. Stáli jsme na místě, kde jsem nakreslil ochranný kruh a spoutal démona z hlubin nicoty. Větrolam se zmenšil do své původní velikosti a rotoval po mém boku.

„Yog-Kultchlu!“ zvolal jsem. „Volám tě!“ Ozvěna mého volání zazněla pod klenbou a rozlehla se chodbou za námi.

Vtom se nám chrám znovu proměnil před očima a kolem zablikala světla svícnů. Dvoukřídlé okno se doširoka otevřelo a z jasného světla vyskočil bílý křepelák. Pobíhal kolem nás, vrtěl ohonem a dýchal s vyplazeným jazykem.

„Můj pane,“ pronesl. „Splnil jsem tvé podmínky a přicházím pokorně jako věrný sluha.“

„Dobrá,“ přitakám. „A Maska zde byla?“

Pokýval hlavou. „Je to sotva pět hodin, co odešla. Neřekl jsem jí o vás vůbec nic, ale ona už něco tuší. Varovala mne před dvěma muži, kteří sem přijdou a přikázala, abych jí okamžitě hlásil, až sem dorazíte.“

„A poslechl jsi svou paní?“

„Nikoliv,“ odpověděl mi. „Byl jsem věren tobě, Pane. Není tak moudrá a mocná jako ty a nepoznala by na mně ani stín lži. Upokojil jsem ji svou oddaností – načež mne přivázala ještě těsněji k této místnosti a spoutala pěti živly, kterými vládne.“

„Takže neměla ani stín pochybnosti?“

„Ani co by se za nehet vešlo, můj pane. Uchlácholil jsem ji jako tisíce jiných čarodějnic před ní a seznal, že se nad ní sklání temný stín a tím je cejch smrti – její moc se odpařuje a vysychá jako vody na poušti. Znám to velmi důvěrně, je to ten zvláštní okamžik, když něco obrací se v nic.“

„Co všechno ti o nás pověděla?“

„S otrokem jako já o ničem nerozprávěla, ale vím jistě, že z vás měla hrozný strach, můj pane.“

„Víš, co dělá Maska zrovna v této chvíli?“

„Jako každý slunce západ prochází Kruhem ve středu Pevnosti a posiluje tak svou moc.“

„Zatím jsem spokojen, démone,“ potěšil jsem se. „A nyní nás vpusť do Vnitřního Chrámu a přenes nás do jeho nejzazšího a nejtemnějšího kouta – co nejdále od Kruhu vprostřed. Udělej to potichu a bez světelných úkazů, aby Maska nezjistila, že jsme vešli do Chrámu a pokud mi vyhovíš, propustím tě ze svých služeb jednou provždy a budeš se v tom okamžení moci vrátit do své hlubiny v nicotě, protože přicházím, abych sejmul Masku té čarodějnice a odhalil její pravou tvář.“

„Skvělé, můj pane. To je pro mne pouhá maličkost. Ale že jsem ještě stále tvůj pokorný a věrný služebník, musím tě varovat, že Masku hlídá jistý temný čaroděj. Dej si na něho pozor!“

A v té chvíli světlo naráz zhaslo. Honosný podzemní chrám se proměnil do ještě majestátnějších tvarů a natáhl se do obrovitých rozměrů vnitřní kopule Chrámu. Klenbovitý stříbrný strop uprostřed podepíralo pět obrovitých sloupů, koupajících se ve světle rudého pentagramu. Modrý Kruh, který byl tak podobný tomu na Noiremeru – skoro jako by nebyl žádnou kopií, ale originálem; ozařoval mramorovou podlahu s šachovnicovým vzorem. Světlo se vprostřed Chrámu míchalo do fialového víru zvláštní mlhoviny; světélkovalo jako podivuhodné safírové hvězdy na rubínovém nebi. Stáli jsme vedle obrovských, umě vyřezaných truhlic a já si vzpomněl na Parsifa a jeho příběh. Schovali jsme se s Atanathorem dozadu za truhlice, abychom mohli pozorovat to náramně osvětlené jeviště. Jeho herci k nám naštěstí stáli zády na vzdálenost asi padesáti metrů.

Černá Maska užuž vstupovala do jiskřícího Kruhu, když se náhle zastavila a přistoupila k oválnému zrcadlu. Její čaroděj v dlouhém černém hábitu, dosud se opírající o nejbližší mohutný sloup, přešel k ní. Maska tleskla a stříbrná plocha zrcadla jí ukázala soumračnou pláň před Pevností, osvětlenou hadem mnoha stovek pochodní na hranici lesa.

„Nemá proti nám šanci,“ řekla a v té chvíli mi její hlas připomněl cosi důvěrně známého. „Dopustil ses osudové chyby, princi Liame.“ Pak nad zrcadlem mávla jako by odháněla dotěrný hmyz a objevil se jiný obraz, na kterém se v pološeru vyjímal hadí válečník Ss´aa. „Pošlete všechny legie, ať se o ně postarají,“ rozkázala mu. Bojovník přikývl a Maska stejným gestem ukončila spojení.

Čaroděj zavrtěl hlavou. „To se mi nelíbí,“ řekl. „Liam přece není žádný blázen.“

„Obléhá nás dost dlouho, aby z toho zešílel,“ odvětila.

„Co když je to past?“ nadhodil čaroděj. „Ten Liam nám zatím dokázal, že ví moc dobře, co dělá a proč. Nepodceňuj ho tolik. Opravdu tam chceš poslat všech deset tisíc válečníků? Měla bys být opatrnější, má paní.“

„Už mám dost tvých rad! Pořád mne ještě nedovedly k tomu, co opravdu chci.“

„Paní, sloužím ti věrně už dva roky a radím ti nejlépe, jak jen mohu, ale ty mne neposloucháš. Kdybys prince neproklela, možná by se nikdy nevrátil, aby kletbu zlomil. A kdybys neunesla milenku toho čaroděje, nemusela ses před ním nyní třást strachy.“

„Mlč! Nenechám si od tebe poroučet! Nezapomínej, kde je tvé místo. To já jsem tě přivedla ze světa Země a dala ti moc nad Kruhem. Už jsem se rozhodla. Liam musí být neprodleně zničen. Už ho déle nesnesu. Stále narušuje mé plány a odvrací mne od mého úsilí. Mám šanci ho nyní rozdrtit jednou pro vždy a nechci tu příležitost promarnit.“

„Ach, má paní,“ povzdychl si čaroděj. „Ta tvá pýcha nás jednou zničí.“

„Tak mne dobře hlídej, ať se tak nestane,“ odsekla a vyrazila opět na začátek modrého Kruhu.

Čaroděj se k nám obrátil a v té chvíli ve mně hrklo. Uvědomil jsem si, že se dívám do povědomé tváře, a vyděsil jsem se; vypadal totiž úplně jako já! Měl jen černější vlasy a mladistvější vzhled.

„Má paní!“ zvolal můj dvojník. „Jsou tady! Ti muži z mého snu jsou tady!“

Maska se otočila směrem, kterým ukazoval, a vykřikla:

„Zabij je!“ přikazovala. „Zabij je pro mne, Merle!“

„Postarám se o toho čaroděje a ty si vezmi na starost Masku,“ řekl mi Atanathor a vyběhl s taseným mečem proti mému dvojníku. Čaroděj-dvojník se napřímil a začal zaklínat. Nad hlavou se mu při tom formovala mrazivá koule. Vyslal jí proti Atanathorovi, ale ten to očekával, uskočil v poslední chvíli stranou a sklouzl se po mramorové podlaze chrámu, až to zaskřípělo. Modravý výbuch za ním zmrzl v kouli krápníkovitého ledu a zapraskal. Atanathor se zdvihl a rozběhl se ještě rychleji. Následovaly další dvě exploze mrazivého kouzla, ale generál se pokaždé obratně vyhnul jisté smrti.

Maska zdvihla ruce a vyslala proti nám dvě tornáda. Vypadali jako služebníci, které jsme viděli před Pevností.

„Větrolame,“ řekl jsem. „Postarej se o ně.“

Stříbrný kruh se objevil vedle jednoho z nich a pustil se s ním do křížku. Pod mohutným stropem nyní bojovaly dvě bouře. Jedna temná a druhá světlá. Druhý služebník v podobě tornáda se brzy nechal zlákat tím soubojem a připojil se ke svému pobratimu, aby Větrolama porazili společnými silami.

Vyběhl jsem ze stínů, tak aby mne Maska musela zahlédnout.

„Merline!“ vykřikla, když mne spatřila. „Neměl jsi sem chodit!“ V další vteřině na mne vyslala černočerný paprsek síly. Skryl jsem se štítem z jasného světla a vykouzlil na oplátku Dračí dech. Maska vzlétla do vzduchu a vyhnula se tak ohnivému oblaku. Soustředil jsem se na další připravené kouzlo, kterým byla Třpytivá střela.

Vzduch zaburácel hřmotem výbuchu, ale Maska se rozplynula nedaleko centra exploze a zmizela mi z očí. V záblesku třpytivého světla jsem v sále zahlédl pouze bratra a Čaroděje-dvojníka ve vzájemném souboji. Od čarodějova ohnivého meče odletovaly jiskry, ale můj bratr si zatím vedl dobře. Dračí meč ho tajuplnou mocí chránil před spalujícími kouzly a dodával jeho jediné ruce nadlidskou sílu. Čaroděj-dvojník pojednou zavrávoral pod jeho úderem, uklouzl, ale hned se zase zdvihl a ustupoval před ním k safírovým liniím Kruhu…

Podlaha pode mnou se najednou proměnila v ohnivou lávu a donutila mne kouzlem rychle vzlétnout. V tom jsem koutkem oka spatřil Masku, kterak se ke mně blíží ze shora. Sevřela ruce v pěsti a švihla jimi před sebe. Vlna temného kouzla mne odmrštila až na ostrou hranu vzletné klenby. Celým tělem mi projela bodavá bolest, vystřelující ze zad. Docházely mi síly nejen fyzické, ale i připravená rychlá kouzla. Naštěstí se Masce nepodařilo svrhnout mne do rozpálené výhně na podlaze. Maska se škodolibě zasmála, ale neustala ve svém temném čarování; vykouzlila trojici dalších tornád, které zahučely mým směrem.

Temná bouře za Maskou, v níž měřili své síly duchové větru, smrštila se náhle a zmizela ve stříbrném kruhu. Větrolam zdolal dvojici svých soků a přilétl jako na zavolanou. Připoutal na sebe pozornost tří nových démonů; projel jimi jako silný vichr a stáhl je k sobě stříbrnou náručí velkého rotujícího kruhu.

„Dnes naplníš svůj osud, Merline,“ zavřeštěla a z očí jí vylétly temně kropenaté purpurové záblesky. Rychlostí blesku pronikly mým Světelným štítem; projela mnou vlna temného kouzla. Bolest mi zamlžila smysly jako černý mrak, který mi vyrostl před očima. Maska zajásala a jala se stejným způsobem pokračovat. Na poslední chvíli jsem zdvihl Excalibur ke své obraně, když do něj s hřměním udeřilo několik temnorudých blesků. Meč zasvítil jako slunce.

Maska vykřikla v rozčilení a s šíleným křikem se začala měnit v cosi temného, obludně velikého a hrozivého. Z temných mátoh, kterými se obestřela, vynořilo se pět nestvůrných hlav s hadími jazyky. Každou z těch hlav rozlišovala pouze barva těch hlubokých a hadích očí. Desatero dračích zřítelnic na mne upřelo strašlivý svůj zrak; stydla mi z toho krev v žilách.

Kouzlo té zrůdné saně však nezlomilo moji vůli; opanoval jsem hrůzu, která mne chtěla jednou pro vždy uchvátit. Záchvěv jasné mysli dodal mi odvahy a síly k vzdoru. Odrazil jsem se od stěny a v letu se rychle měnil ve zlatého draka. V další vteřině jsem roztáhl blanitá křídla a rozvířil jimi magií nabitý vzduch pod klenbou Chrámu. Pětihlavá saň na mne okamžitě vychrlila žhavou lávu a oblaky dusivé páry. Nabral jsem výšku a vyhnul se lávě, nikoliv však jedovatému oblaku jako z jícnu sopky. Černý oblak mi zasyčel na zlatých šupinách, ale víc než lehkou otravu mi nepřivodil. Oblétl jsem tu hrozivou saň v kruhu a střemhlav se na ni vrhl, jako dravec když loví svou kořist. Strhl jsem jí drápy a zahryzl se do prostředního krku.

A tehdy rozpoutal se mezi námi nelítostný boj.

Útoky ostatních hlav na mne pršely jako déšť. Bestie se mi vytrhla a skoro se jí podařilo rozpárat mne svými hrozivými tesáky, kdybych včas neustoupil a ladným výkrutem se nedostal z dosahu těch smrdutých hlav a drápů. Saň se na mne snesla, ale v posledním okamžiku jsem se vyhnul jejímu drtivému útoku a mocným mávnutím svých křídel udržel bezpečnou vzdálenost. Chvíli jsme kolem sebe kroužili, čekajíc na osudnou chybu toho druhého. Mezitím saň stihla ještě znovu vychrlit černý oblak i žhavou lávu, ale podruhé se jí už nepodařilo zastihnout mne nepřipraveného; využil jsem všechnu obratnost svého dračího těla a prováděl otočky a výkruty, nad kterými by snad i Arlafal sám uznale žasl.

Nestvůra zavyla jako tisíc litých vlků a její tělo se proměnilo v ohnivou bouři, zuřící ohnivé peklo, které se pohnulo mým směrem. Ohlušující hřmot a praskání blesků šlo s ním. Nezbývalo mi mnoho času. Soustředil jsem svou sílu a změnil dračí tělo v elektřinou pulzující bouřný mrak nacucaný vodou jako obří houba. Chvála bohu, stihl jsem to.

Ohnivý hřmot pekel se ostře střetl s chladivou silou letní bouře a chvíli se zdálo, že nikdo nezvítězí a my se za hrozného sykotu a dunění rozpustíme na páru a dým. Ale když se snový obraz zamlženého Chrámu rozplynul a oblaka dýmu se rozestoupila, spatřil jsem před sebou temný větrný vír, tornádo zakalené zlobou a nenávistí, které se chystalo roztrhat můj zbyvší bílý obláček do všech stran. Ustoupil jsem a spěšně se měnil ve skálu, avšak tentokrát jsem to nestihl, jak bych si přál. Ten uragán mne málem rozcupoval na kousíčky a rozházel do všech stran jako hrad z písku. Užuž jsem cítil, jak mi život prokluzuje mezi prsty, vědom si toho, že v přesýpacích hodinách mého žití nezbývalo víc než několik posledních zrníček písku, když tu najednou vzedmula se ve mně nová síla, mohutná a pevná jako samotné základy hor. Tornádo temnot se rozpadlo na ostrých hranách skály z nejtvrdší žuly a ozval se děsný výkřik, který se mi zaryl do mozku jako střepina. Masku nebylo nikde vidět, ale věděl jsem, že je stále při životě. Hledal jsem ji a měnil se pomalu zpět v člověka, když tu zazněl její smích. Levitovala pod zářnou linií pentagramu. Cáry černých šatů se barvily krví, ale z průzorů černé masky dštily blesky očí nesmiřitelným ohněm. V rukou třímala žezlo s temně rudou září.

„Nikdy nezvítězíš!“ vykřikla jako smyslů zbavená a vrhla po mně pár ohnivých kouzel. To už jsem byl zase člověkem a vyhnul se tomu útoku pouhým pádem na roztavenou a dosud horkou podlahu. Odrazil jsem se od země a vzlétl silou vzduchu opět pod klenbu. Další salva ohnivých koulí mne minula o pouhý vlas; ožehla mi vous i tvář a v gejzíru ohnivého vodopádu se roztříštila o stěny Chrámu.

„Zde je má moc neporazitelnou! Můžeš přede mnou utíkat, ale neschováš se! Na rozdíl ode mě ti jednou musejí dojít síly.“

Měla pravdu. Síly mne opravdu opouštěly. Nezbývalo mi jich mnoho, stín vyčerpání na mne zvolna dosedal, a pak už budu bezbranný, vydán na pospas její zlovůli. Chmurné myšlenky mi však nepomohou, naopak mne výrazně oslabí. Zanechal jsem těch zádumčivých úvah a soustředil svou pozornost na poslední kouzlo. Zabrzdil jsem svůj přímočarý vzestup; pronesl klíčové slovo a učinil potřebné gesto. Z mých napřažených rukou vylétla síť ze stříbrně zářivých vláken a rychlostí střemhlavého pádu sokola zasáhla Masku; obalila ji a uvěznila do magické cely. Téměř jsem uvěřil, že mám vyhráno, ale nebylo mi souzeno tak snadno zvítězit. Škvírami stříbrného vězení bobtnala temnota; rozpínala svá chapadla a sápala se ven. Vlákna mého kouzla popraskala, přetrhla se a zmizela. Temnota uvnitř vybuchla jako jícen sopky a rozlila se jako temné jezero. Následně se opět smrštila a za nelidského smíchu utvořila obrys ženské postavy. Uvědomil jsem si příliš pozdě, že nad ní žádnou magií nezvítězím.

„Nyní zemřeš!“ oznámila mi s úšklebkem na rtech. „A bude to má ruka, která tě o život připraví.“ Vztáhla ke mně onu ruku a v dlani jako by jí zahořel temně zelený oheň. „Zemři!“

Ucítil jsem bolest, která přemáhala mou vůli. Nevím, zda to byla síla chaosu, co proti mně vyslala, ale celé mé tělo se ocitlo jako v jednom ohni. V uších mi zlověstně hučelo a za hradbou čela dusila se má mysl – cosi svíralo mne pevně v dlani jako titěrný hmyz a chystalo se mne nemilosrdně rozdrtit. Nebyl jsem schopen žádné myšlenky, kromě jediné dávné vzpomínky na mou krásnou Nimue, jak jsem ji poprvé spatřil cválat na hřebci. Ta vzpomínka mi připomněla posvátný okamžik plný nevýslovné blaženosti, která se vtiskla do mé duše a ani čas neměl moc ji vybělit. Láska mi vlila novou krev do žil; obnažená hlubina mého nitra se zdvihla z chladných stínů. Mlžné mrákoty, jež mne svíraly stiskem samotné smrti, nemohly uhasit ten žhnoucí plamínek lásky, který zazářil v mém srdci. S touto nadlidskou silou jsem zpřetrhal její kouzlo a osvobodil úplně své znavené tělo od mučivé bolesti a temného vlivu. Bohudík mé kouzlo levitace stále působilo, ale nevydrží už moc dlouho…

V té chvíli pod námi zazněl vítězoslavný výkřik.

Černá Maska se ohlédla tím směrem, a spatřila, jak Čaroděj-dvojník podlehl šermířskému umění nejstaršího z mých bratrů. Bezhlavé tělo temného čaroděje pomalu kleslo na mramorovou podlahu. Krví zbrocený Atanathor k nám vzhlédl; mračil se.

„Za to zemřeš!“ zakřičela Maska a letěla k němu. „To se nemělo stát! Merle!“

Učinila složité gesto. Pojednou se rudě zablesklo a v tom temném světle zjevilo se pět postav v černých maskách k nerozeznání podobných. Všechny naráz vrhly po Atanathorovi dlouhé nože, které se znenadání objevily v jejich rukou, ale noiremerský generál se většině vyhnul skokem za sloup chrámu. Ještě než mi zmizel z výhledu, stačil jsem si všimnout, že pár těch vrhacích čepelí ho zasáhlo. Ale tím mi dal Atanathor dostatek drahocenného času, abych použil jasnovidnost a rozhodl, která z postav je pravou Maskou. Nepozorován jsem se dostal za záda jedné z nich a pozdvihl Excalibur. Maska na mne v posledním okamžiku obrátila hrůzyplné oči, vykřikla slova síly a mávla prudkým gestem rukou, aby mne zastavila další magií, ale na rychlost Excalibru její moc zdaleka nestačila. Stříbrná čepel se zanořila hluboko, až Maska zavřeštěla a strnula. Její magičtí dvojníci splaskli a zmizeli jako mýdlové bubliny. Stejně tak její poslední a nejsilnější větrný démon, s kterým Větrolam doposud zápasil, rozplynul se v nic. Vytáhl jsem meč z útrob vnadné hrudi a její tělo pomalu ochablo.

Uchopil jsem ji za ramena a ladně s ní klesal dolů; dosedli jsme na zem. Udělala pár kroků ode mne. Měla oči jen pro svého nebohého čaroděje; sklonila se k jeho tělu.

„Miláčku, co ti to udělali?“ zavzlykala, zhroutila se k němu a hladila ho po nehybné ruce. Jejich krev se pomalu mísila. Na šachovnicové podlaze připomínala spojený téměř souměrný rudý kruh.

„Kde je Nimue?“ ptal jsem se nesmlouvavě.

„Jdeš pozdě,“ odvětila a šíleně se zasmála. „Obětovala jsem ji.“

Vlna emocí se vzedmula v hlubinách mé bytosti. Krev mi vřela v žilách a v uších mi zvonilo. Zabolelo mne z jejích jedovatých slov u srdce. V té chvíli jako by jedna část mé duše nadobro zemřela. Pokud mi říká pravdu, pak jsem ztratil svou Nimue i podruhé. Chtělo se mi křičet a projevit náhlý nával zlosti, ale ovládl jsem se. V těch několika vteřinách potemněl pro mne celý svět a proměnil se v neúrodnou poušť.

Vytřeštil jsem oči. „Proč?!“

„Protože ona si nezasloužila tvou lásku,“ opáčila.

Přistoupil jsem k ní a sejmul tu smutnou černou masku. Ke svému překvapení jsem pod ní spatřil známou tvář šamanky z Tichomoří a vše se mi naráz spojilo v kruh, kterým jsem dosud bloudil. Uvědomil jsem si nejen její motivy, ale i způsoby jakými mne celou dobu sledovala. Jak mi nejdříve dala mušli a potom tam na Avalonu nechala modrý kamínek.

„Proboha – Sáro?“ uslyšel jsem vlastní ochraptělý hlas.

Po tvářích jí stékaly slzy a hlas se jí chvěl, když řekla:

„To já, Merle. Jen já tě opravdu miluji.“

Potom jí padla brada. Její tělo se zhroutilo na mrtvého milence a oči zesklovatěly.

Nepohnutě jsem na ni hleděl, dokud mne z toho stavu nevytrhl Atanathor, když mi položil ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal.

„A ty?“ vrátil jsem mu jeho otázku zpět.

„Boj s tvým stínem mne bude ještě dlouho strašit v nočních můrách, ale ano, myslím, že jsem v pořádku.“

I Větrolam se objevil po mém boku.

„Hadí válečníci zahnali prince Liama do lesů a vracejí se,“ hlásil mi Větrolam v myšlenkách.

„Atanathore,“ řekl jsem. „Děkuji ti za tvou pomoc – bez tebe bych to nedokázal. Ale slib mi, že pomůžeš princi Liamovi. Postarej se, aby tato Pevnost připadla do jeho rukou a vyřiď mu ode mne pozdravení. Musí ji bránit před všemi cizími nájezdníky. Z nějakého důvodu se na tomhle místě objevil stejný Kruh jako na Noiremeru, a proto je tato Pevnost důležitá. Klidně zavolej bratrům a řekni jim vše, co uznáš za vhodné. Třeba je přesvědčíš, aby ti s tím vším pomohli.“

„Dobře, slibuji ti to, Merline,“ přitakal. „Ale kam jdeš ty?“

„Na Zemi,“ odvětil jsem. „Musím zjistit, co přesně se tam chystá. Bojím se, že to souvisí se synem Jediného, který tam má být ukřižován, a domnívám se, že za tím vším stojí Galbir.“

„A chceš tam jít sám?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývl jsem.

Prohlédl si mne škvírami víček a pak pokrčil rameny.

„Dobře,“ souhlasil. „Zřejmě nemá cenu ti to vymlouvat. Ale dávej na sebe pozor.“

V myšlenkách jsem Větrolamovi přikázal: „Zatím tu zůstaneš, dokud to tu nepřevezme Atanathor s mými bratry. Potom mne vyhledáš ve světě Země.“

„To bude hračka,“ odpověděl mi Větrolam. „Hadí válečníci jsou mimo Pevnost a teď už se nemohou vrátit dovnitř. Horko těžko se dostanou i ke svým lodím do přístavu. Neboj se, Merline – postarám se o to.“

Naposledy jsem se obrátil k Černé Masce alias Sáře a mému dvojníku, čaroději ze světa Země. Proč musela tak tragicky skončit jejich láska? A jak je možné, že jsem ji nepoznal dříve?

Světlo v Chrámu pohaslo. Rudý pentagram potemněl a Kruh vprostřed také pozbyl světelnosti. Moc Černé Masky byla ta tam. Na azurových liniích Kruhu jsem si všiml temného přerušení hned v první zatáčce. Bůhví, jaké obřady zde Maska prováděla a co vše Kruhu obětovala, v domnění, že to posílí její moc.

Vytáhl jsem balíček karet s místy a nalistoval obrázek pyramid v poušti.

„Kdyby se tu stalo něco důležitého, dejte mi vědět. A nedovolte nikomu vstupovat do Kruhu, než se vrátím,“ řekl jsem a prošel kartou do poledního žáru.

Hebký rozpálený písek mne brzy pálil do podrážek a nehybný teplý vzduch se ani nepohnul – nikde žádný stín. Vydal jsem se k pyramidám a pomalu se šoural pekelnou výhní pouště.

Oči mi slzely; plakal jsem tiše – pro Sáru a pro Nimue, a vzpomínal na ty dvě ženy, které změnily můj život, a které jsem ztratil vlastní vinou. Zda ještě někdy uvidím svoji milovanou Nimue? Říkal jsem si a přemýšlel nad Sárou a jejím pohnutým osudem. Odkud vlastně pocházela a kým ve skutečnosti byla? To už se asi nikdy nedozvím. Možná jsem tomu mohl zabránit. Možná, že ano. Ale kdo byl vlastně rytíř Lancelot a kam s Belfegorem zmizel? Začínal jsem si myslet, že to mohl být někdo z mé rodiny. Třeba sám Ormelistor nebo nějaký ze sedmi mrtvých druidů, které Omer vzkřísil k životu. A kde je vlastně Omer, proč neodpovídá na trumfové volání? – co strašného mu jeho starší bratr Aramelin mohl udělat? A proč? – běželo mi hlavou. Obával jsem se i toho, co mám nyní před sebou zde na Zemi. Znal jsem její historii a věděl, že Galbirova přítomnost v tomto čase není náhodná. Ale nedokázal jsem si představit, jaké zlo se za tím vším skrývá a kolik se toho ještě stane, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost…

Zbývá mi ještě tolik nezodpovězených otázek a pořád mám tak málo odpovědí…

Slunce mi osušilo slzy…

Co mne asi čeká na konci téhle cesty?