Kapitola VII. - Černá Maska (3. část)

Merlin se od Poustevníka dozvěděl o tajné cestě do Pevnosti, ale potřebuje ještě další spojence proti Černé Masce, kteří by upoutali její pozornost. Princ Liam, právoplatný následník trůnu Pěti světů, se již dlouho pokouší dobýt své dědictví zpět a Merlinovu nabídku může jen ztěží odmítnout. Merlinovi však dělají větší starosti Páni Chaosu, kteří ho jménem Fenriho z rodu Vlka vyzvali na Boží soud...

Košatými korunami se neprodral ani jediný paprsek slunečního světla. Ten les na mne působil poněkud skličujícím dojmem, ale nebyly to stromy, ani ten zatuchlý pach humusu, co mne tak svíralo. To leželo někde pod mocnými kořeny pralesa a vyvěralo to z hloubky jako spodní pramen. Přesto jsem to nedovedl správně uchopit. Věřil jsem, že Alaron by si s tím věděl rady, ale taková pomoc by mne podle všeho stála příliš. Zatímco jsem kráčel za velitelem, snažil jsem se rozkrýt alespoň střípek té pavučiny splínů, které na mne dosedaly.

„Ten les je nejen hodně starý,“ pošeptal jsem Atanathorovi. „Ale sídlí v něm nějaká prastará síla.“

„Cítím to,“ přisvědčil, „připomíná mi to magii chaosu. Možná ten les stvořili samotní pánové chaosu pomocí Vnoru.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil jsem. „O to víc jsem zvědavý, co je ten Liam zač.“

„Za chvíli to poznáme,“ řekl Atanathor a ukázal na kruhový val a palisádu, která se před námi vynořila z temnoty lesa. Od dřevěné brány s Liamovými praporci k nám přibíhal oddíl třiceti mužů v kroužkových košilích a černých pláštích s kopími a štíty v rukou. V jejich čele klusal na černém koni rytíř v dlouhém červeném plášti. Na hlavě měl rohatou přilbici se špičatým hledím, ale nedržel v ruce štít ani meč.

Velitel hlídky se zastavil a ohlédl k nám.

„Už o vás věděl,“ vysvětlil. „Poslal jsem do tábora muže, když jste se tak náhle objevili před hvozdem.“

„Chytré,“ poznamenal jsem. „Ale teď jim nějak naznač, že jestli se nás pokusí zajmout, dopadne to s nimi mnohem hůř, než s tvými muži.“

Polkl naprázdno, udělal pět kroků vpřed a počkal, až rozeznáme vousaté tváře vojáků. Pak zdvihl ruce.

„Výsosti, oni nejsou z Pevnosti,“ zakřičel. „Jsou to nepřátelé Masky a žádají o audienci. Jsou to mocní kouzelníci a zbraně vám proti nim stejně nepomohou. Viděl jsem, jak ten bělovlasý jediným výkřikem znehybnil všechny mé muže, ale nikomu neublížili. Přicházejí v míru.“

Princ Liam zdvihl ruku a zastavil tak vojáky za sebou na padesát kroků od nás. Seskočil z koně a předal ho panošovi. Tasil meč, zabodl ho do země a vykročil směrem k nám.

„Promluvím s nimi, ale beze zbraní a kouzel,“ zahřímal dutým hlasem zpod přilbice. „Pokud to poruší, zemřou.“

Veterán se k nám obrátil s otázkou v očích.

„Souhlasíme,“ přikývl jsem, tasil Excalibur a zabodl ho do černé země před sebe. Atanathor se zamračil, ale přesto udělal totéž a zapíchl svůj dračí meč hned vedle mého.

„Raději se jich nedotýkej,“ upozornil veterána a vykročil za mnou.

Princ Liam se zastavil na půl cesty k nám. Založil ruce v bok a pozoroval nás, jak krátíme svou polovinu vzdálenosti. Nablýskaná zbroj se chladně leskla a jemně tepaný erb se mu na kyrysu vyjímal v červených a bílých barvách. Škvírou v hledí probleskl pár zvědavých černých očí, ale tvář nám neukázal.

Zastavil jsem se pět kroků před ním a mírně se uklonil dle dvorní etikety.

„Princi Liame, jsem čaroděj Merlin,“ řekl jsem, „a toto je generál Atanathor. Přišli jsme z dalekých světů, abychom porazili Černou Masku. Doslechli jsme se, že ty a tví muži už dva roky obléháte Pevnost a napadlo nás, že bychom vám mohli pomoci. Nepřítel našeho nepřítele je totiž naším přítelem.“

Vzpomněl jsem si při tom na Uthera a nápadně mi tato situace připomněla rozhovor na Avalonu. Jako by se můj život neustále opakoval v nějakých zakletých kruzích.

„Jak vám mám věřit, že nejste špehové Černé Masky a nepřicházíte zasít zradu do našich řad?“ zeptal se Liam přímo.

„Neznám způsob, kterým bych tě mohl přesvědčit, o pravdivosti mých slov, princi,“ odpověděl jsem. „Přesto mne dobře poslouchej. Dnes v noci proniknu do Pevnosti, abych porazil Černou Masku. Pokud se mi to povede, všechnu moc nad Pevností a tímto světem odevzdám do tvých rukou, ale jen pod jedinou podmínkou –“

„A tou je?“ zaduněl zpod přilbice tlumený hlas.

„Za soumraku zaútočíš naposledy na Pevnost pěti světů a odvedeš pozornost Černé Masky. Nejde mi o vítězství ani o to, abys obětoval své muže, ale jen o čas, který nám dáš. Stačí nám strhnout její pozornost jen na několik minut a pak se můžeš stáhnout zpět. O Černou Masku se potom postaráme sami.“

Princ zkřížil ruce na prsou a upíral na mne zkoumající pohled. Na chvíli se mi zazdálo, že mi někoho připomněl, ale nemohl jsem si vzpomenout koho. Přepadl mne zájem, kdo se skrývá pod tou přilbicí a jak vlastně vypadá princova tvář, protože ty jeho oči mi říkaly, že mne možná nevidí poprvé. A i já měl pocit, že toho muže určitě odněkud znám, ale odkud? A bylo to vůbec možné?

„Ukážeš nám svou tvář?“ nadhodil jsem.

Vzdychl a zavrtěl hlavou. „Do soumraku je na ní hrozný pohled,“ řekl smutně. „Černá Maska mne proklela hroznou kletbou. Od té doby se má tvář přes den nepodobá člověku, a možná ani zvířeti. Jen v noci opět získám svou lidskou podobu a do té je ještě daleko.“

„Každá kletba se dá zlomit,“ podotkl jsem.

„Starý poustevník z hor mi řekl, že jen smrt Černé Masky může zlomit tu kletbu.“

„Pak jsi blizoučko svého vysvobození,“ odvětil jsem. „Pokud splníš mou podmínku, se zítřejším úsvitem bude tvé prokletí minulostí.“

„Z jakého světa jste sem vlastně přišli?“ optal se princ.

„To není důležité,“ odbyl jsem ho. „Budeš se muset rozhodnout jen s tím, co jsem ti řekl. Víc ti toho teď nemohu povědět. Ale ať už se rozhodneš jakkoliv, mám pocit, že se nevidíme naposledy. Rozhodni se tedy správně.“

Nato jsem se otočil a odkráčel zpátky ke zbraním. Cítil jsem princův pohled v zádech, ale neobával jsem se, že by se mne pokusil zastavit. To, co jsem mu řekl, mělo pro něj až příliš velkou váhu, než aby zahodil svou jedinou příležitost zbavit se Černé Masky i svého prokletí zároveň, aniž by pro to musel hnout prstem. Navíc jsem v něm ucítil zvláštní spřízněnost. I jeho samotného cosi na mé osobě zaujalo. Lámal jsem si hlavu nad signály, které mi vysílala vlastní intuice, ale to jsem ještě nevěděl, jaká pravda se v nich ukrývá. Došel jsem k Excalibru, vyzvedl ho a aniž jsem se zastavil, pokračoval jsem kolem veterána zpátky z lesa. Můj instinkt se ukázal jako správný, protože nám nikdo v odchodu nezabránil. Neotočil jsem se a kráčel k jihu.

„Zvládl jsi to dobře,“ zabručel Atanathor stále po mém boku. „Teď ti už zbývá jenom vyhrát v poledne nad Fenrim a večer porazit Masku. Jak snadné.“

„Starší bratry nezavolám, jestli na to narážíš,“ řekl jsem. „Ale máš pravdu, nebude to lehké, to už vím. Ale ne nemožné.“

„Proč jim nevěříš?“ divil se. „Chtějí ti pomoct a určitě by ti rádi pomohli, kdybys je o to požádal.“

„Nemohu věřit nikomu,“ odvětil jsem mu.

„Ani mně?“ zeptal se.

„Mám tě rád a věřím ti, protože tě Orobod nezajímá tolik jako ostatní a Lancelot tě má také v oblibě. Věřím ti také proto, že jsi ke mně byl od začátku upřímný, pokud nepočítám ten starý slib našemu otci. Věřím ti, neboť jsi mne následoval až sem, aniž bys o tom informoval ostatní druidy. A doufám, že to tak i zůstane.“

„Já věřím v tebe, Merline,“ řekl, „jsi sice nejmladší z mých bratrů, ale je v tobě největší díl Omera – té pozitivní části jeho osobnosti. Mám tě rád jako svého bratra.“

Byli jsme už z dohledu Liamových vojáků a tak jsem zastavil. Lancelot nás sledoval přes můj trumf od chvíle rozloučení a nyní jsem zahlédl jeho postavu, postávající u tmavého ústí, zarostlého trnitými keři.

„Vezmi nás k sobě, Lancelote,“ řekl jsem a Lancelot otevřel bránu v trumfové kartě, abych mohl za Atanathorem vstoupit do roklinky.

Ani sem nedopadalo přímé sluneční světlo a vládlo tu téměř idylické bezvětří. Nepohnul se tu ani lísteček. Roklinka byla sice úzká sotva pět metrů, ale zato hlubokým příkopem oddělovala dvě strmé skalní stěny. Nahoře se skála nad vnitřní polovinou rokliny zavírala v klenutém stropu a vytvářela nad námi téměř chrámový prostor. Na levé stěně, před kterou stál Lancelot, někdo před dávnými časy vytesal oválný vchod do podzemní chodby. Na mechem zarostlém okraji nahoře nad vstupem se vyjímal jediný symbol, který Lancelot odkryl, a tím byl přesný pentagram.

„Půjdeme to prozkoumat?“ zeptal se nás Lancelot.

„Bojím se, abychom tím na sebe předčasně neupozornili Masku,“ řekl jsem. „Pokud nás odhalí, riskujeme tím úplně všechno.“

„A pokud už Maska o té chodbě ví, půjdeme večer do připravené pasti, nic netuše,“ připomněl nám Lancelot.

„Teď už nám nezbývá, než riskovat,“ řekl Atanathor. „Když jsi rozehrál tuhle pekelnou hru se dvěma těžkými souboji během jediného dne, nemáme času nazbyt.“

Vzhlédl jsem k jasné obloze bez mráčku, převažuje své myšlenky na přesných vahách rozumu. Byl jsem zralý na odpočinek, před tou těžkou zkouškou na vrcholu hory, ale na druhou stranu jsem cítil, že bych si stejně neodpočinul a očekával napnutě, dokud slunce nedojde ke svému zenitu.

„Tak vzhůru do podzemí,“ řekl jsem rozhodně a prošel dolů do chřtánu chladné a vlhké tmy.

Atanathor udeřil v křesadlo a rozžhnul malou stříbrnou lucernu. Chodba se osvětlila, ač jen slabě, a poznal jsem, že jsme pod klenbou, dosti zachovalou, mající tři metry do výše i šíře. Kráčeli jsme po hebkém písku, jímž byla půda pokryta, do mírné a dlouhé levotočivé zatáčky. Roztřesené stíny našich těl se míhaly po stěnách, v jejichž hladkém povrchu se tu a tam objevily zvláštní geometrické rytiny, připomínající na první pohled kostrbaté pentagramy spoutané v kruzích. Byli jsme pohrouženi v hluboké mlčení.

Přešli jsme zatáčku a chodba se narovnala. Pokračovali jsme přímo ke vzdálenému cíly. Zdálo se, že v dálce se cosi lesklo – jasné světlo na konci tunelu. Hodinu nebo dvě nám trvalo, než jsme dostihli tu záři. Chodba se už zvolna zdvíhala vzhůru jako by k východu – ale jakmile jsme dorazili příliš blízko světla, pohaslo a zmizelo nám ve tmě.

Vstoupili jsme do monumentální stavby, nadmíru vznešené, zhroucené, roztříštěné a rozmetané. A tam ve zřícenině podzemního chrámu, procházíme troskami místa tak temného, že tam nemohlo světlo zvenčí proniknout.

Atanathor mne uchopil za rámě a zarazil mou chůzi.

Mráz mi rázem proběhl všemi žilami a zježil mi vlasy na hlavě.

Pocítil jsem přítomnost nějaké mocné síly.

Zdi sklepení, před tím ještě tmavé, vlhké a omšelé, nabývaly postupně sladké barvy a příjemných tvarů; ocitli jsme se v pokoji z jaspisového mramoru. Nad námi se vzklenuly oblouky, podpírané sloupy. Osm křišťálových ramenných svícnů, každý se třemi voskovicemi, rozlévalo veselou záři, rovnoměrně rozdělenou.

„To se mi nelíbí,“ šeptl Lancelot a zazvonil taseným mečem. „Co je to za čáry?“

„Vypadá to, že tu nejsme sami,“ poznamenal jsem.

Jen co jsem domluvil, už se otevřelo dvoukřídlé okno naproti nám, zrovna pod klenbou: vřinula se záplava světla, oslnivějšího než světlo denní; velbloudí hlava, hrozná jak ohromností, tak tvarem, se objevila u okna; zvláště uši měla neobyčejně veliké. Ohavná příšera otevřela tlamu a hlasem, přiměřeným jejímu ostatnímu zjevu, pronesla:

Dál už ani krok!

Neklesl jsem na mysli ani za tohoto divadla a hrozného hluku, který mi zaléhal do uší. Cítil jsem, že musím sebrat síly; vzchopil jsem se. Duše člověka je velmi obsáhlá a má značnou pružnost; příval citů, myšlenek a úvah působil na mé srdce a vnikal do mého ducha.

Opanoval jsem hrůzu a pohlédl směle na přízrak.

„Kdo jsi?“ optal jsem se.

Ohyzdný duch na okamžik zaváhal.

„Jsem Strážce Třinácté komnaty,“ zahřímal v odpověď. „Už ani krok, je-li vám život milý, sic vás stihne strašlivý rozsudek smrti.“

„Upokoj se zlý duchu,“ řekl jsem dračím jazykem. „A pověz nám, kdo ti přikázal zde hlídat.“

„Vy jste první, které jsem během své služby vyděsil,“ holedbal se. „Ale jméno té, která mne tím úkolem pověřila, vám neřeknu a nevpustím vás dovnitř.“

„Ani když tě přinutím mocí Jediného?“ zvolal jsem.

V ten okamžik démon zaryčel a vrhl se proti nám.

„Zdržte ho!“ zakřičel jsem přes rameno na své přátele. „Rychle! Potřebuji získat čas na kouzlo!“

Mí společníci skočili dopředu, aby mne kryli.

Obnažil jsem jiskřivou čepel Excalibru, načrtl jeho ostřím do uhlazeného písku kruh dost velký i pro mé společníky, a kolem vepsal několik značek. Vstoupil jsem do pantaklu a upřeně se zahleděl na démonickou bytost. Atanathor na ni právě zaútočil rychlou finesou, ale dlouhá šlachovitá paže té pekelné stvůry ho srazila stranou. Lancelot jí však v ten okamžik rychlým výpadem probodl smrdutou hruď; démon zaječel a odmrštil útočníka na jeden ze sloupů.

Během těch několika vteřin jsem odříkal zaklínadlo jasným a pevným hlasem, a ještě zvučněji jsem zvolal třikrát po kratičkých pomlkách: Metatron Sarpanim!

Ohavná příšera na mne ulpěla zlým pohledem a strašlivě zaúpěla; spoutal jsem jí silovým polem mocného kouzla a zdvihl k ní ostří meče.

„Ptám se tě naposledy,“ řekl jsem. „Kdo jsi a kdo tě sem přivolal?“

Přízrak vydal nesouhlasné zavrčení a otřásl se.

„Jsem Strážce Třinácté komnaty,“ zahřměl.

„Neodporuj mi nebo tě rozčtvrtím a rozházím tvé tělo do čtyř stran světa, jakmile vyslovím čtyř písmenné jméno Jediného.“

Náhle zkrotl jako beránek, zkroutil se a vrhl na mne podřízený pohled.

„Jsem Yog-Kultchlu z hlubin nicoty a k životu mne přivedla čarodějnice Černá Maska. Přikázala mi zde hlídat a zastavit každého, kdo by se pokusil projít touto cestou do chrámu.“

„Vidíš, že to jde,“ prohlásil jsem a otočil se ke svým druhům. „Jste v pořádku?“

Atanathor ze sebe oprašoval písek. Lancelot se mračil a mnul si pohmožděné rameno. Oba přikývli a přešli za mnou, aby vstoupili do kruhu. Kdybych nebyl příliš zaměstnán, pobavil bych se více jejich překvapením, které propuklo jejich údivem a projevilo se změnou rysů a chování.

„Teď mne dobře poslouchej,“ pronesl jsem k přízraku. „Budeš zde dál střežit tuto komnatu, ale pokud se opovážíš říct své paní, cokoliv o nás třech, nebo se jen zmíníš, že jsi nás potkal, najdu si tě a splním svou hrozbu. Zapřísahám tě, démone, jestli se mne pokusíš podvést, zlomím tě a svrhnu do propasti na věky věků.“

Velbloudí hlava zahlesla pitvornými ústy: „Ano, můj Pane, od nynějška jsem tvůj ponížený otrok.“

„Zaklínám tě mocí Jediného jména: Co víš o Černé Masce?“ ptal jsem se.

„Vládne mocí Pevnosti pěti světů a spoutala mne do této komnaty, abych jí střežil a zabil každého, kdo by chtěl projít oknem do vnitřního Chrámu. Ale více opravdu nevím, a na kolenou tě prosím, pane, netrap mne více svým zaklínadly, jsem pouhý pokorný služebník Strašlivého Pána.“

„Až si příště přijdeš pro mé rozkazy, vezmi na sebe slušnou podobu a mluv pokorně.“

„Pane,“ pravil přízrak, „v jaké podobě mám předstoupit, abych vám byl milý?“

Na mysl mi připadla představa psa, a rozkázal jsem mu:

„Přijď v podobě bílého psa.“

Sotva jsem vyřkl rozkaz, v tom hrozný velbloud protáhl krk, sklonil hlavu doprostřed místnosti a vychrlil bílého psa s hebkou a lesklou srstí a s ušima, které se vlekly po zemi.

Okno se opět zavřelo, každý jiný zjev zmizel, a ve sklepení, dostatečně osvětleném, zbyli mí dva společníci, já a pes.

Pobíhal kolem kruhu, vrtěl ohonem a plazil se v prachu.

„Pane,“ ozval se, „jak rád bych lízal špičku vašich nohou; ale brání mi hrozný kruh, který vás obklopuje.“

„Nezasloužil sis ještě takovou důvěru. Jdi a skryj se ve svém úkrytu; očekávej svou paní, a předstírej, že jsi nás nikdy nepotkal. Nesmíš o nás zavadit ani slůvkem a chovej se před ní jako by se nic nestalo a mlč. Pokud splníš všechny mé podmínky, pak tě propustím z těchto komnat a osvobodím tvého ducha z moci Černé Masky.“

„Jak rozkazujete, pane,“ zakňučel pes, stáhl ocas a zaběhl do temného kouta.

Sklepení opět nabylo svých původních zchátralých rysů; stáli jsme v troskách toho prastarého chrámu. Smazal jsem pantakl a obrátil se k odchodu, když v tom jsem v hlavě uslyšel vysoké trumfové zvonění. Nikdo ze čtyř druidů to nemohl být, protože jejich trumfy jsem svázal trojitým jménem božím. Soustředil jsem se na toho, kdo mne volá a poznal v něm Dalfionova ducha. Okamžik jsem váhal, zda bych ten hovor měl přijmout, ale tázavý výraz Lancelotův mne přiměl ho zamítnout. Alespoň tak mohl Dalfion pochopit, že jsem na svobodě, a mimo Modrou jeskyni, ale nechci nebo nemohu s ním právě teď komunikovat. To jediné jsem si mohl dovolit mu sdělit v této situaci, ale zajímalo mne, co mi asi chtěl?

Přátelé kráčeli přede mnou, zaujatí vlastními myšlenkami; nevšímali si mne a navraceli se do roklinky v hlubokém zadumání.

Vytáhl jsem balíček trumfů a pohlédl na Dalfionovu kartu. Nepokoušel jsem se s ním spojit, jen během chůze za mizerného světla zahlédnout, co se kolem něj právě děje. Karta zchladla, přeběhly po ní pásy šedých mlh a pak zčernala. Z temnoty, jako z veliké dálky jsem zaslechl Dalfionův hlas:

„Je tu někdo?“ tázal se.

Neodpovídal jsem mu.

„Merline?“ promluvil znovu. „Jsi ve velkém nebezpečí, viděl jsem past pánů chaosu, kterou na tebe chystají na vrcholu nějaké hory. Nechoď tam, Merline, prosím tě, pokud můžeš, vyhni se tomu souboji.“

Snažil jsem se prohlédnout hustou tmu karty, ale marně. Pak: „Merline, slyšíš mne? Jdi zpátky do světa Země. Galbir tam něco chystá, nevím co, ale může to mít pro naši rodinu strašlivé důsledky. Zastav ho, pokud to půjde, než odsoudí Noiremer k zániku.“

Trumf opět získal barevný obraz malíře, zachycujícího téměř neodvratitelnou a naléhavou budoucnost Noiremeru; spojení se přerušilo a já si lámal hlavu, jakou past ta Dalfionova vize mohla předznamenávat. Z kapsy jsem vytáhl druhou sadu karet a nalistoval Pevnost pěti světů.

Atanathor se na mne právě zadíval přes rameno a řekl:

„Zrovna mne to napadlo, dostaneš nás odtud rychleji?“

Zastavil jsem a zdvihl kartu před obličej. Mí přátelé ke mně přistoupili ve chvíli, kdy se mi podařilo otevřít bránu v roklince, naznačené na kartě lehko přehlédnutelnou puklinou u paty poustevníkovi hory.

Prostoupili jsme postupně na ostré denní světlo před žíhanou skálu; šel jsem poslední, a jakmile jsem se ocitl na druhé straně, brána v kartě se za mnou tiše zavřela. Mžourali jsme a stínili si oči, dokud si nepřivykly na sluneční paprsky.

„Kde ses naučil zaklínat démony?“ zeptal se mne Atanathor.

„Na Zemi,“ opáčil jsem a vzpomněl si na starého kabalistu, který mi poodhalil tajemství magie slova. Jmenoval se Soberano a pocházel odněkud z And. „Znáš ten svět?“

Athanathor přikývl. „Znám,“ odpověděl. „Ale nestrávil jsem tam tolik času jako Omer. Nevím, co zvláštního v tom světě vlastně hledal?“

Pokrčil jsem rameny a sklouzl pohledem k Lancelotovi, sledujícímu Pevnost pěti světů.

„Podívejte!“ zvolal a ukazoval směrem k zátoce. „Připlouvají další dračí lodě. Pět, šest, sedm obrovských veslic.“

„Aštaranské galeasy,“ prohlásil Atanathor. „Pojmou každá téměř tisíc hadích válečníků. To pro nás není dobré znamení. Věříš opravdu, že to tvé zaklínání na toho démona bude účinkovat?“

„Musí,“ přitakal jsem. „Jinak jsme v pořádném průšvihu.“ Vzhlédl jsem k velikému žlutému ohni, jenž mezitím vystoupal o řádný kus na modravý blankyt oblohy.

„Máme sotva dvě hodiny do pravého poledne,“ změřil jsem si čas a pohlédl k vrcholu hory. „Rád bych si obhlédl to místo, kde se mám utkat s Fenrim. Nechci padnout do léčky, a tuším, že se tam už na mne chystá past. Ale půjdu tam sám. Vymístím se z těla a vycestuji tam svou duší. Vy mne budete pouze krýt přes můj trumf.“

„Chceš tam jít sám?“ zeptal se mne Lancelot.

„Důvěřujte mi, mám plán, a pokud mi bude přát štěstí, tak mi i vyjde.“

„Tak to budeme potřebovat celé hromady štěstí,“ utrousil Atanathor.

Prošli jsme průrvou a chvíli šplhali nejdříve nahoru a potom dolů po strmé skále s poničenými a zarostlými schody dovnitř úzkého a stinného kaňonu.

Uprostřed paloučku mezi trnitými keři jsem rozbil tábor a posadil se na hebký písek. Dopřál jsem si tichou a krátkou přestávku na oddech před cestou. Sbíral jsem své síly a meditoval. Druhové se ke mně připojili mlčky a podali mi chléb, uzené a pár hltů vody. Lancelotův pohled občas zabloudil k nedalekému ústí jeskyně a měřil si ho pozorným zrakem. Atanathor se nacházel ve svém přirozeném zadumání, soustředěný, vnímavý ke svému okolí a připravený téměř na cokoliv.

Uložil jsem se a přikryl své tělo medvědí kožešinou. „Hlídejte mne a dávejte pozor,“ řekl jsem a zavřel oči.

Po několika minutách přestávám cítit tělo, jako by ztratilo svou váhu; vznáším se vzhůru.

Vystoupám nad roklinu a ještě výš; točím se ve spirále podél štítu až k zamrzlému vrcholku hory. Přelétnu nad ostrou hranicí, kde leží panensky bílý sníh. Krystalky sněhu se třpytí a lesknou na slunci, ale nemám oči, které by mohly být oslněny. Prohledávám pět a dvacet čtverečních metrů vrcholové tišinky, ale kromě Parsifových čerstvých stop a hrobu starého poustevníka; na hromadě kulatých kamínků přibyly dva nové, protože nezasněžené černé oblázky z moře; nenacházím celkem nic podezřelého. Kolikrát se sem ještě Parsifos vrátí, než pochopí, že ke svým odpovědím už nepotřebuje poustevníkův hrob? Dávno se podle všeho stal skutečným Poustevníkem. Magickým zrakem hledím k hrobu a ejhle!

Jeden z těch černých kamínků září temně oranžovým ohněm. Přilétnu blíž; sálá a jiskří jako zastíněný plamen; řine se z něj ostrý tlak; pocit bolesti a smutku se rozléhá jako ozvěnou mým duchem. Chaos mne zachvacuje a táhne k sobě. Vyslovuji kouzelné zaříkání a pnutí ustává tak náhle, jako přišlo. Přemýšlím, co za kouzla může takový černý kámen obsahovat, ale ta síla je pro mne neuchopitelná jako atmosféra na měsíci.

Nezbývá mi jiná možnost, než se pokusit o nemožné. Soustřeďuji se a cítím sílu uprostřed své bytosti. Napnu ji a podržím ještě chvíli, pak tu koncentrovanou energii naráz pouštím do kamene. Ozvalo se třesknutí, jak kámen nejdřív pukl na dvě půlky a potom náhle zmizel. Věděl jsem, kam zmizel, ale jeho přítomnost mi na jiné vzdálené hoře vadila ze všeho nejméně. Vysílám tykadlo do nedalekého moře a hledám podobný kámen. Jakmile jsem si jistý, že je to on, přetahuji ho k sobě; vrhám pohled na prázdný důlek ve sněhu. Na chvíli odvrátím zrak, a vida, lesklý kámen leží na svém místě k nerozeznání od toho starého. Zažhnu v něm představou temně oranžové světlo a posiluji ho, dokud neplane, tak jako aura jeho předchůdce. Zdání je téměř dokonalé; pozoruji s uspokojením své dílo. Ale majitel při bližším ohledání pozná, že není úplně identický. Chybí mu esence Vnoru a magie chaosu, kterou nedokážu nahradit. Musí to stačit, pomyslím si, a vydávám se na cestu zpět.

Koutkem oka zachytím rudý stín, vypadající jako tisícioký obr, spalující svět pod sebou svým strašlivým pohledem – Bel-Sogot se tu zjevuje nad hrobem poustevníka, ale nevidí mne ani jedním ze svých očí.

Slunce se odráží v bílém vrcholku hory; rozlévá se jako medová lavina a hrne před sebou studený stín. Sjíždím štít hory po jeho ledové krustě jako sluneční paprsek, skočím si můstek a padám dolů k základům té hory po nohách. Kolem sviští hřmot vichru, klesám za hranici černého stínu, hledaje cestu v jeho tmách k ještě temnější průrvě, kde odpočívají mí druhové u mého těla.

Pevnost pěti světů mne náhle zaujme neobvyklým představením. Světla modrá, rudá, oranžová a zelená se blýskají v jasných barvách nad věžemi. Pak: temný dlouhý stín náhle prolétne prostředkem kopule; zkroutí a zdeformuje jas i tvar barevných blesků. A nad Pevností rozestře se na pouhý okamžik černý kruhový stín – temný mrak, který se v další vteřině smrští do středu pěti světů. Zastavuji rychlý pád do propasti a nechávám se nést silou myšlenek tím směrem. Avšak rychle se zastavuji na pět kilometrů od Pevnosti, z které sála temná síla; stojím na hranici stínu a ohledávám jeho podstatu Magickým zrakem.

Seznávám, že jak poruším ten temný kopulovitý závoj, Maska se o mně okamžitě dozví a vyšle své sluhy, a ti mne zde roztrhají silou vzdušných démonů. Na zemi ani ve vzduchu není žádná bezpečná cesta k Pevnosti pěti světů. Černá Maska všechny přístupy hermeticky uzavřela, a nechala hlídat dokonce i donedávna tajnou podzemní chodbu. Dovnitř se tedy dostaneme jedině přes démona z hlubin nicoty, kterého jsem snad ukáznil a obrátil proti své paní. Avšak jakmile vkročíme do vnitřního Chrámu, Maska se o nás určitě tak nebo onak dozví; zvláště když je nyní tak obezřetná a hlídá si svou moc bedlivě jako žába sedící na kouzelném prameni, aby neunikla ani kapka toho životního nektaru.

Z dálky se ozve ztišený Lancelotův hlas.

„Merline, přestaň si poletovat mimo tělo, je nejvyšší čas se vrátit – za hodinu máš souboj s Fenrim.“

Těžko se hlídá čas, především tam, kde žádný není. Slunce tu svítí ve všech svých fázích a zároveň vytváří ohnivou čáru, táhnoucí se od východu k západu.

Pomyslím intenzivně na své tělo a s trhnutím se vracím zpět po stříbrné pupeční šňůře, která se stahuje neuvěřitelnou rychlostí; prořítím se krajinou a dopadnu po hlavě zpátky do svého nehybného těla.

S trhnutím jsem se posadil. V šedých kruzích jsem nad sebou spatřil Atanathora. Lancelot seděl za mnou na kameni a leštil si zbraň a zbroj.

„Vodu?“ zeptal se Atanathor a podal mi láhev. S díky jsem ji přijal a opatrně se napil.

„Viděl jsem Bel-Sogota,“ zašeptal jsem a pokusil se vstát s bratrovou pomocí. „Už tam na nás nejspíš čeká. Doufám, že on tam ten kámen nedal, protože jinak bude mít dost času, aby poznal, že léčku někdo odhalil.“

„Co jsi cítil z toho kamene?“ zeptal se Atanathor.

„Nesl v sobě nějaké kouzlo magie chaosu,“ opáčil jsem. „Ale jaké, to opravdu nevím, nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Čert ví, co je to za kouzla, když pocházejí od pánů chaosu,“ připojil se Lancelot.

Atanathor svraštil čelo. „Magie Vnoru,“ přitakal, „ten kdo projde tímto prastarým symbolem, získá moc nad stíny, temnotou a nicotou. Nejvyšším čarodějům chaosu pak podléhají síly, které jsou ještě starší a hrozivější, říká se, že Dvorní čaroděj může rozpoutat bouři Prázdnoty, která pohlcuje dokonce i celé světy.“

„No,“ ušklíbl se po očku Lancelot. „Modli se k Jedinému bohu, aby ti páni chaosu nahoře něco takového nerozpoutali.“

Pousmál jsem se jeho položertu. „To doufám, že mají jinou představu o čestném souboji.“

„To věru mají,“ přisvědčil Atanathor starosvětsky. „Nesmíš použít žádnou magii – což je to jediné, na co jsi dosud spoléhal.“

„V tom se mýlíš, bratře,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdybych se celou tu dobu spoléhal pouze na magii, nedošel bych nikdy tak daleko. Ne, to na co se celou tu dobu spoléhám, nelze kontrolovat pomocí kouzel.“

„A co je tou tajemnou jistotou, která tě dosud drží nad vodami?“ divil se Lancelot.

Zamyslel jsem se nad tou otázkou, ale každá odpověď, která mne v tu chvíli napadala, se mi jevila příliš zavádějící nebo nadnesená. Copak bych jim mohl otevřeně říct, že mne možná vede sám Jediný, a že v tajné kapse nesu svůj poslední trumf – a tím je samotný Orobod? Ne, zatím ne – pomyslil jsem si – bude lepší, když prozatím o své víře pomlčím.

Pokrčil jsem rameny. „Kromě Jediného, mne teď opravdu držíte nad vodou, jen vy dva, k tomu ještě mlhavá vidina zachráněné Nimue a možná duch Omerův, který nade mnou bdí – nevím to jistě, ale myslím, že je pořád naživu. A potom ještě nesmím zapomenout na Jednorožce a Jezerní paní, protože obě mi ukázaly cestu.“

Lancelot sklopil oči a věnoval veškerou pozornost broušení svého meče, jako by mu přijímání podobných lichotek nebylo po vůli. Můj nejstarší bratr mi však položil ruku na rameno a zahleděl se mi zblízka do očí.

„Budu stát při tobě, Merline,“ zašeptal. „Ať se bude dít cokoliv, ochráním tě, pokud to bude v mých silách.“ Stiskl mi rameno trochu silněji a pak: „Pokud dojde k souboji, Fenri na tebe použije všechno své šermířské umění. Je rychlý a hbitý – věkovitá zkušenost sama. Fenriho obávaný útok spočívá v tom, že má čtyři ruce a čtyři meče, a každý z těch mečů ovládá mistrně. Pokud se k němu dostaneš příliš blízko, použije na tebe dvojitou kvartu, a nakonec trojkombinaci z kvarty do sixty, z které není úniku. Podívej,“ dodal, tasil meč a postavil se do noiremerského střehu, „použij tuhle obranu – a na ten poslední meč si dej obzvlášť pozor. Pokud ho správně nevykryješ, rozpárá tě jako rybu.“ Soustředěně jsem pozoroval tu zvláštní finesu. Vyzkoušel jsem si to hned s Excalibrem; seděl mi v ruce, jako její prodloužená část a skvěle četl nejen každičkou myšlenku, ale dokonce nějak doplňoval paměť těla, takže jsem ten složitý kryt zvládl napoprvé. Chvíli jsem se snažil vepsat do vzduchu několik rychlých osmiček za sebou.

„Skvěle,“ pochválil mne Atanathor a opět se vžil do své staré role mého učitele šermu. Ukázal mi ještě pár obran, které mne dosud nenaučil a pak jednoduchý, ale účinný výpad ze sixty. Osvojil jsem si ty cviky nezvykle rychle, ale za obratnost s jakou jsem je zvládl, vděčím především stříbrnému meči, přikládaje většinu zásluh jeho libozvučné melodii; tančil jsem sám s Excalibrem za zpěvu nádherných tónů avalonského chorálu a vysoko znějících zvonů.

Pohroužen hluboko do umění stínového boje jsem zaslechl vnitřní hlas, který pravil z nitra mého srdce: Utkej se s vlkem chaosu, zvítězíš, abys seznal, že stojím při tobě!

A zdálky se ozval tichý rozhovor společníků.

„Odkud má ten meč?“ zeptal se bratr.

„Je to dar od Jezerní paní,“ odpověděl mu Lancelot.

Atanathor vydechl náhlým osvícením. „To není možné, že by ho zachránila? Ne, to přece –“ zarazil se na chvíli. „Znám ho ze starých časů. Všiml jsem si ho už v táboře, ale sám sobě jsem to na první pohled vymluvil, až nyní to vidím na vlastní oči. Ano, takovou sílu v sobě měla pouze zbraň od Jezerní paní, kterou svého času nosil Ormelistor. Avšak on s ním přece padl v bitvě u Citadely – byl jsem u toho, když zmizel i s mečem v bouři Temnoty.“

„Pokud se meč vrátil? Kde je asi jeho první majitel?“ ptal se Lancelot.

„Ormelistor je mrtev – je to už dávno.“

„Ještě před několika okamžiky sis byl jist, že se meč ztratil a hle! Jezerní paní ho nenechala padnout do temnot. A nyní seznáváš, co je mi nad míru zřejmé, že nyní tím samým mečem vládne on.“

Uklonil jsem se stínovým soupeřům do všech stran; ukončil katu a plynulým pohybem vrátil meč do pochvy s konečným cinknutím. Nechtěl jsem rozsuzovat jejich rozmluvu, ani prozrazovat, co všechno vím, a tak jsem jim řekl:

„Čas nám dozrál k souboji s Fenrim.“

Atanathor si mnul bradu; pozoroval mne svýma pichlavýma očima a sklouzával pohledem ke stříbrnému jílci té zbraně, zcela zaujat tím zjištěním.

„Znáš jméno toho meče?“

„Je to dar od Jezerní paní – nazvala ho Excalibur,“ odvětil jsem. „Meč spravedlivých.“

„Pak je to skutečně on, o tom není pochyb,“ přitakal Atanathor. „Věz, že ten meč je prastarý a kdysi býval Ormelistorův.“

„Mám ho jen do času,“ řekl jsem jim. „Dokud nenajdu spravedlivého a dobrého člověka, kterému ho budu moci předat.“

„Potom mi nezbývá, než ti popřát hodně štěstí,“ utahoval si ze mne Lancelot, věren svému naturelu. „Aby tvé cesty byly pořád tak zelené a zlaté.“

Atanathor se pousmál. „To je jako hledat jehlu v kupě hnoje.“

„Možná hledám jehlu na nesprávných místech a přitom ji mám celou dobu přímo před očima,“ řekl jsem a díval se přitom na Lancelota. Opět uhnul pohledem a vzhlédl k obloze.

„Už je nejvyšší čas,“ odváděl pozornost. „Myslíš, že ten souboj je správné rozhodnutí?“

„Rozmysli se, mí bratři by tě mohli ukrýt, Farwan by to dokázal –“ přiložil Atanathor své polínko do ohně.

„Nevím, jestli jednám správné, ale ať už ten souboj dopadne jakkoliv, nebudu alespoň po zbytek svých dní litovat, že jsem se svým nepřátelům nepostavil tenkrát na poustevníkově hoře v čestném boji. Nechci celý život utíkat a schovávat se jako hnané zvíře ve vzdálených světech a každý den žít ve strachu, že mne jednou dostihne tíha vlastního osudu. Půjdete se mnou jako sekundanti nebo ne?“

„Mne jsi přesvědčil,“ přikývl Lancelot. „Já půjdu.“

Atanathor si vzdychl. „Ať se bude dít cokoliv, stojím při tobě, bratře.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem a uklonil se. „Z celého srdce.“

Vytáhl jsem kartu Pevnosti pěti světů a soustředil se na vrchol hory, u jejichž základů jsme právě stáli. Obrázek ochladl a vrcholek hory se mi přiblížil a otevřel.

Hradba šedobílých oblaků obkroužila bělostný vrchol hory; převalovala se vzhůru jako hustá mlha. Na opačné straně od poustevníkova hrobu už netrpělivě vyčkávala trojice pánů chaosu v lidských tělech. Nejvyšším z těch tří mužů byl v rudé sutaně důstojný Bel-Sogot, kterého jsem už v lidské podobě viděl. Druzí dva mi neomylně připomněli pravou podstatu jejich duchů; spatřil jsem vypracované Fenriho tělo, oblečené jen v bederní roušce, se čtyřmi svalnatými pažemi. Po jeho levém boku přešlapoval šlachovitý, a v černé lesklé sutaně příliš bledý Belfegor s výraznýma hmyzíma očima.

Lancelot vešel první a Atanathor vstoupil do karty hned za ním.