Kapitola VII. - Černá Maska (2. část)

Merlin, Atanathor a Lancelot čekají v jeskyni, dokud se poustevník nevrátí z noční meditace na vrcholu hory. Potřebují se od něj dovědět, jak se mohou dostat do Pevnosti Pěti světů. A také potřebují další spojence v boji proti Masce. Avšak velmi brzy se rozběhnou události, za kterými stojí páni Chaosu a vše se zkomplikuje dalším soubojem...

Byla jasná a chladná noc.

Studený vítr si pohrával s Atanatorovým kabátcem z Černého medvěda, který mi byl o pár čísel větší a plandal mi až ke kolenům.

Na temně modré obloze bez jediného mráčku zářily tisíce hvězd.

Brzy mi znecitlivěly prsty a hluboko uvnitř mého těla vystupovala nenápadně a postupně mohutná vlna třesu.

Posadil jsem se, přivinul těsněji k tělu medvědí kabátec a opřel se zády o dveře. Zapnul jsem si všechny knoflíky a utěsnil škvíry. Pak jsem se soustředil na centrum své bytosti a vyvolal pocit tepla, jímž jsem posléze naplnil celý prostor těla od hlavy až po konečky prstů.

Dostavila se úleva, jak se mé tělo konečně zahřálo.

Nebyl jsem ještě úplně v kondici. Tělo si ještě nestačilo vybudovat dostatek tuků a svalů, které by mne mohly hřát, a navíc prochladlo během doby, co jsem ho nechal ležet bez dechu na zemi. Potřeboval bych ještě pár týdnů v Aramelinových zahradách, abych se úplně zotavil, ale to byla pouhá utopie. Nato už zřejmě nebudu mít nikdy čas. Tušil jsem, že Černá Maska je jen prvním krokem k dalším neméně významným a mnohem obtížnějším zkouškám. Ale k čemu všechny ty zkoušky? Proč mne Omer tak přísně prověřoval? Proč všem zakázal mi říct pravdu? A proč vlastně vytvořil Noiremer a Radu druidů? Proč?

Věděl jsem už nyní, že nejdříve musím pozorně zodpovědět na všechny otázky: co, kde a jak? Jedině tak si pravdivě zodpovím na otázku proč? Jenže to bych si musel položit ty správné otázky a dostat ty správné odpovědi. Přemýšlel jsem, jak poustevník přišel k Jedinému bohu, ale pak jsem si vzpomněl na minulé obchodní a politické napojení Pevnosti na Hlubinu. Možná že odtamtud mohl někdo přinést povědomí o Jediném bohu, jehož v Noiremeru uctívali jako Prvního osvětlovače světů, Ducha Jediného, který stvořil čtyři první bytosti – člověka, lva, orla a býka – tato první pětice pak společně dala vzejít sedmi mocným Duchům, z nichž ten poslední byl Duch Poznání. Těch sedm potom stvořilo dvanáct archandělů, a z nich povstalo 72 géniú, kteří dali vzniknout konečným 360 bytostem velkého Kruhu světů. Teprve pak z těchto původních řádů bytostí odpadlo to, co bylo temnější a těžší a vzniklo nějaké nahoře a nějaké dole a potom z těchto všech odpadnuvších prvků vzešel chaos. A z něho podle Aramelina povstala Matka jako první a vlastně víceméně zopakovala historii těch nahoře. Jen s několika zásadními rozdíly. Těmi čtyřmi prvními zvířaty dole byly:

První drak a jeho syn Rohatý bůh, který mi připomínal Pana nebo Fauna ze světa Země, třetí byla žena s rybím ocasem místo nohou – Jezerní paní, a čtvrtá, ale ne poslední, byla napůl žena a napůl had – Královna chaosu. Z Matky totiž na začátku podle všeho vzniklo ještě páté zvíře a tím byl Jednorožec. Takže Jednorožec byl dole jaksi navíc, jako by měl svou přítomností vyvážit sílu těch prvních bytostí nahoře. Nebo se o to alespoň pokusit. Možná proto nezasahoval do sporů Jezerní paní a Královny chaosu.

Zanechal jsem dalšího rovnání zjištěných informací, protože vítr sebou přinesl povědomý hlas.

„Merline,“ řekl mi. „Ke kamínku dorazili tři páni chaosu. Objevili se tu zčista jasna. Jeden je rohatý s býčími rohy a vypadá jako přerostlý rudý člověk s obrovskou hlavou. Druhý má spíše hmyzí podobu. Vypadá přibližně jako veliká kudlanka. A ten třetí mi z nich nejvíc připomíná toho vlkodlaka, kterého jsi zde probodl.“

„Trvalo jim to nějak dlouho,“ konstatoval jsem. „Co dělají?“

„Podle všeho hledají ten modrý kamínek nebo tebe. Rozhlíží se a pátrají po tvé stopě. Ten vlk našel místo, kde zemřel jeho pobratim a teď jde ke kamínku. Mám zakročit?“

„Ne,“ zamítl jsem to. „Jen je dál pozoruj.“

„Už ho vytáhl a není moc nadšený. Domlouvají se mezi sebou nějakými zvuky, ale ten jazyk neznám. Ten býk našel místo, kde jsi použil Atanathorovu kartu. Počkej! Našli mne, ta kudlanka mne tu objevila. Jak je to možné?! Musím –“

„Uteč odtamtud!“ přikázal jsem náhle.

„Mer-li-ne!“ zakvílela meluzína a utichla.

„Větrolame?“ zašeptal jsem, ale volání zůstalo bez odezvy.

„Větrolame!“ vyslovil jsem jeho jméno mocí slova.

Ale vítr, který mne ovíval, už se mnou nemluvil. Věděl jsem, že je zle, protože se nedostavil na zavolání. Museli ho chytit. Pocítil jsem bezmocnost nad tím, že mu nemohu nijak pomoci a dával si vinu, za to, že jsem ho tam nechal hlídat. Ale kdybych to neudělal, nevěděl bych, že po mně nyní jdou tři páni chaosu navíc. Doufal jsem, že mne nevystopují tak rychle, jako objevili Větrolama. Zasadili mi tím těžkou ránu. Byl to první náznak, že zdaleka netuším, s kým mám vlastně tu čest. Páni chaosu už o mně určitě vědí, ale jak se proti nim bránit? Neměl jsem jejich karty, abych je spoutal, ani jsem nepozoroval jejich dům, jako sleduji Pevnost Masky. Zhola nic jsem o nich nevěděl a to mne děsilo víc, než cokoliv jiného. Představovali novou neznámou, jež se vynořila v mé těžko řešitelné rovnici.

A Pevnost pěti světů tu pode mnou vesele světélkovala, jako by se nechumelilo. Sledoval jsem ji a modlil se, aby páni chaosu nebyli ve spojení s Černou Maskou. To by mi teď náladu určitě nezlepšilo. Ale v Pevnosti byl zrovna takový klid, že by člověk klidnější místo těžko hledal. Nic nenasvědčovalo spolčení těchto mých nových nepřátel, a já si alespoň za to zhluboka oddechl.

„Merline?“ ozval se z jeskyně Atanathor. „Děje se něco?“

„Všechno je v pořádku,“ řekl jsem. „Spi dál.“

„Slyšel jsem tě někoho volat,“ řekl na vysvětlenou, „ale asi se mi to jen zdálo.“

Přecházel jsem před oprýskaným vchodem do jeskyně jako tygr v kleci a přemýšlel, co bych mohl udělat. Ale bohužel mne nic nenapadlo. Zdálo se, že Větrolam a jeho osud nadále neleží v mých rukou. Bude to muset zvládnout sám. Nic jiného jsem si nepřipouštěl. Nějakou neuváženou záchrannou akcí, bych nyní mohl ohrozit úplně všechno, a to jsem si prostě nemohl dovolit. Zvláště ne teď, když se mé plány začaly hroutit jako domeček z trumfových karet.

Do úsvitu mi zbývala necelá hodina a čas se plahočil jako šnek.

Stál jsem tam, a hleděl k Pevnosti, napnutý jako struna, která může kdykoliv prasknout. Pod vlivem událostí jsem očekával i to nejhorší – což byl příchod pánů chaosu až sem.

Nad pralesem obřích stromů na východě už pomalu šíralo.

I ty prazvláštní ostrůvky rostoucí z mraků se po chvíli zjevily na blednoucí obloze, podobny levitujícím černým stínům.

Pocítil jsem náhlý příval vnitřního vzrušení.

Napravo, pět kroků ode mne zajiskřilo temnorudé světlo.

Rozepnul jsem si plášť, až mi sklouzl z ramen, a tasil meč.

A v tom okamžiku se v jiskření zhmotnil vysoký, asi třímetrový muž, jehož podoba nápadně připomínala toho, kterého Větrolam nazval býkem. Jeho rudě žhnoucí oči mě propalovaly a zkoumaly. Cítil jsem z nich čirou a prastarou sílu chaosu. Z hlavy mu vyrůstaly veliké zvláštně zahnuté černé rohy a kůži měl červenou jako rak. Do pasu to byl člověk, ale přešlapoval na silných zadních nohou býka nebo opravdu velkého kozla, a přitom za sebou vlnil dračím ocasem se třemi řadami trojúhelníkovitých ostnů. Spatřil mé neskrývané zděšení, jak jsem pomalu ustoupil ke dveřím, meč ve střehu a varovný výkřik se mi užuž dral na rty.

„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ zarazil mne hlubokým a zároveň zvonivým hlasem. „Jsem tu, abych si s tebou promluvil.“

„Promluvil?“ zopakoval jsem po něm, ale meč jsem neodložil a s odporem si detailně prohlížel jeho démonický vzhled.

„Takhle to pro tebe bude asi lepší,“ řekl a proměnil se do lidské podoby. „Nemáš vychování Citadely a nemůžeš proto ocenit mou pravou tvář coby upřímné a přátelské gesto.“

Vypadal teď jako třímetrový starý muž v černém dlouhém hábitu s vysokým lemem kolem dlouhého vrásčitého krku. Byl plešatý, hladce oholený, s vysokým čelem a skobovitým nosem. Jen oči se mu nezměnily a pořád na mne upíral rudé čárky zornic.

„Tak se konečně poznáváme, Merline,“ pronesl. „Ale ty asi nevíš, kdo jsem já, že? No, to nevadí. Představím se sám. Mám mnoho jmen, ale to pravé zní Bel-Sogot a řekněme, že jsem tvůj nejstarší prastrýc z otcovy strany.“

Civěl jsem na něj jako na zjevení, kterým zajisté byl, protože ke komunikaci se mnou použil kouzlo, podobné jako bylo to Galbirovo, když se mnou mluvil tam v temné síni u démona jen vzdáleně podobného Sandalfon. Sklonil jsem Excalibur a zasunul ho do pochvy u pasu.

Mrkl na mne a překřížil ruce na prsou.

„Takže představování bychom měli za sebou,“ řekl a ušklíbl se. Vydával podivné hluboké zvuky připomínající smích jen s velkou dávkou fantazie. „Nyní se dostáváme k meritu věci, abych tak řekl. Určitě se ptáš – proč jsem tady?“

„Proč jsi tady?“ zopakoval jsem.

„Máme tvého větrného elementála, ale to už asi víš, že?“

Polkl jsem hořký knedlík, který se mi utvořil v hrdle a přikývl.

„A zabil jsi našeho příbuzného Renriho z rodu Vlka, syna mého mladšího bratra Fenriho, ale to už asi taky víš, že?“ pokračoval, sleduje mé reakce. A já věděl, že nyní přijde to nejhorší, a tak jsem se jal zmírňovat případné následky vysvětlováním:

„On mne napadl první. Zabil jsem ho v sebeobraně a v čestném souboji. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby to nedělal, ale bylo to marné,“ obhajoval jsem se.

„To my víme,“ odbyl mne. „Přišel jsem ti však oznámit, že Renriho smrt jeho otce hluboce zasáhla a dnes tě přišel vyzvat na souboj na život a na smrt. Jsem tady jako jeho první sekundant a oznamuji ti jeho výzvu. Přijímáš ji?“

„Mám snad jinou možnost?“ zeptal jsem se.

Pokrčil mírně rameny a sklonil hlavu. „Pokud výzvu nepřijmeš a neutkáš se s Fenrim v čestném boji, tak ti musím oznámit, že budeš prohlášen za vraha a podle toho s tebou taky budeme jednat. Dohoníme tě jako škodnou a bez milosti tě zabijeme.“

Zaslechl jsem ocelové břinknutí a zavrzání. Nato se rozevřely dveře od jeskyně a v nich stanul Lancelot s taseným mečem.

„Merline!“ vyhekl, když uviděl, s kým to mluvím.

Bel-Sogot se pomalu otočil a změřil si Lancelota od hlavy k patě. Lancelot vykročil na římsu mezi nás a v ústí za ním se objevil Atanathor.

„To je kdo?“ zeptal se mne Bel-Sogot.

„To jsou mí sekundanti,“ vysvětlil jsem mu.

„Dobrá,“ řekl a stále hleděl na Lancelota. „Generála Atanathora znám,“ kývl na něj, „jsme nepřátelé už dlouho, ale tohoto muže jsem nikdy neviděl, ačkoliv je mi zvláštním způsobem povědomý. Neviděli jsme se už v jiném životě nebo podobě?“

Lancelot zavrtěl hlavou. „To bych si určitě pamatoval,“ opáčil.

Bel-Sogot ho naposledy prošpikoval svým nezapomenutelným pohledem a odvrátil se ke mně.

„Tedy přijímáš výzvu?“

„Přijímám Fenriho výzvu. To je můj první sekundant, rytíř Lancelot, kníže z Calen´Dor,“ představil jsem ho. „Atanathor je mým druhým sekundantem. Podle pravidel volím zbraně a Fenri pak místo.“

„Ano,“ přikývl Bel-Sogot potěšen mými znalostmi. „Jakou zbraň tedy upřednostníš?“

„Meče,“ odpověděl jsem mu bez dlouhého přemýšlení.

„Fenri je znám jako mistr Čtyř mečů,“ řekl a zdvihl při tom dlouhý kloubovitý ukazovák s drápem na konci. „Nevím, zda jsi volil správně, Merline.“

„To se ukáže,“ řekl jsem. „Ale když nad Fenrim zvítězím v čestném souboji, jakou mám záruku, že mne nevyzve nikdo z vás, aby ho pomstil.“

Podrbal se na bradě a podivně zamlaskal a zahučel.

„Jsi odvážný jako tvůj otec, Merline,“ řekl a přimhouřil oči. „Ale pokud obstojíš v Božím soudu, tak ti slibuji, že rod Rudého draka se pomsty pánů chaosu nebude účastnit. Máš mé slovo, že se postavím proti každému, kdo by ti potom chtěl zkřivit vlas na hlavě.“

„Budu si to pamatovat, a vezmu tě za slovo, pokud zvítězím. A co Větrolam, propustíte ho?“

„Bude přítomen souboji, ale pokud prohraješ, zemře s tebou navěky.“

„Rozumím,“ přistoupil jsem na jeho podmínky.

„Takže ještě dnes v pravé poledne místního času se tedy utkáš s Fenrim na vrcholku této hory. Jako svědek přijdu já i druhý sekundant a přítel Renriho, kníže Belfegor z rodu Kudlanky. Buď tam včas a připraven.“

Luskl prsty a rozplynul se v potácivém černočerném dýmu, který rychle rozfoukal vítr.

Atanathor zasunul meč do pochvy a přistoupil ke mně s vážným výrazem ve tváři. Vypadal, jako by právě zestárl o několik let.

„Bel-Sogot, Belfegor a Fenri. To nevěstí nic dobrého,“ konstatoval. „Do čeho ses to zapletl, Merline?“

„Zabil jsem Fenriho syna Renriho, když se mne pokoušel sežrat. Nedal mi na vybranou a nenechal si to vymluvit. Z nějakého důvodu potřeboval mou krev. Nevíš proč? A jestli to měl z vlastní hlavy?“

Atanathor se zamračil a sklopil zrak. Potom pomalu zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ odvětil, ale já najednou věděl, že něco skrývá a neříká mi celou pravdu.

„Souvisí to s mými rodiči?“ optal jsem se a trefil hřebíček na hlavičku.

Atanathor se odvrátil a hleděl vzhůru ke hvězdám.

„O tom s tebou nemohu mluvit,“ zašeptal. „Ale Fenri je nebezpečný a nespoutaný. Dávej si na něj pozor. Viděl jsem, jak v bitvě o Citadelu se svými vlkodlaky zabíjel mé rytíře. Nemá žádné slitování, ani jej od svých nepřátel neočekává. Je to vyhlášený šermíř a porazil už v soubojích pěknou řádku pánů chaosu i jiných odvážlivců, s kterými se nepohodl kvůli mnohem nepodstatnějším věcem, než je pomsta vlastního syna. Je to jeden z úhlavních nepřátel Noiremeru už od začátku.“

„A Bel-Sogot?“

„On je druhý nejstarší z pánů chaosu a pochází z rodu Rudého draka. V současnosti má zřejmě velkou moc, když se Morwin Černý drak od porážky u Citadely uchýlil do ústraní. Slyšel jsem dokonce nějaké řeči o tom, že od té bitvy starý Morwin onemocněl a jeho choroba se stále zhoršuje. Kdo ví, jaká je pravda, ale Bel-Sogot byl vždycky trpělivý a možná si brousí drápy na následnictví.“

„Ale proč pomáhá Fenrimu?“

„Nejsem z toho moudrý, stejně jako ty. Každopádně jak ho znám, je za tím něco mnohem většího, než řekl. Čekal bych od něho buď podraz, nebo nějakou lest.“

„A Belfegor?“

„Toho moc neznám, ale vím, že je to syn Belzebuba a spíše než přítel Renriho byl přítelem sebe sama. I on však umí být nebezpečný a krvelačný, neboť v sobě má alespoň zlomek Belzebubovi síly.“

„A když Fenriho porazím, myslíš, že mne nechají odejít?“ zajímalo mne.

Atanathor pokrčil čelo. „Těžko říct,“ šeptl. „Všichni jsou příliš hrdí a hrají si na takové věci jako je čest a Boží soud. Ale nevěřil bych jim. Možná bude lepší se na ten souboj nedostavit – co když je to celé jen past.“

Sevřel jsem rty v bezkrevnou čárku. „Hm,“ zamručel jsem přemýšlivě. „Brzy nastane rozbřesk a poustevník se vrátí.“

„Máme odejít?“ nadhodil Lancelot.

„Ne,“ zamítl jsem to. „Zůstanete tady. Skryji vás kouzlem neviditelnosti, abych vás měl u sebe, kdyby se něco zvrtlo. Ještě pořád nevíme, jestli ty pány chaosu poslala Černá Maska, nebo přišli z vlastních pohnutek.“

„Čekal bych spíše druhou možnost,“ konstatoval Atanathor. „Páni chaosu jako tihle tři by se nenechali najmout do služeb nějaké bezvýznamné čarodějnice. Ať už Masce přikládáš jakoukoli důležitost, je ve srovnání s nimi jen podřadná kouzelnice. Oni jsou prastaří jako světy chaosu, které vytvořili a vládnou magií Vnoru stejně dobře jako Dvorní čaroděj Citadely. Nevím, jestli tě před nimi budu moci ochránit. Měl bych zavolat Farwana a poprosit ho o pomoc.“

„To ne,“ odmítl jsem takovou možnost. „Jen bych ho zapletl do krevní msty, která by skončila jen dalším krveprolitím. Mám jiný nápad. Ale nejdřív si vyslechnu poustevníkovu radu. Pojďte dovnitř.“

Zvedl jsem ze země kabátec, vešel do jeskyně a zavřel za nimi dveře. Potom jsem se soustředil na jejich těla. Jednoho po druhém jsem se dotkl a vyslovil spouštěcí slovo. V následujícím okamžiku se mi oba dva rozplynuli před očima.

„Jděte dozadu do rohů a zůstaňte tam potichu jako myšky. Jakmile promluvíte, budete zase viditelní. Až uhasím plamen té svíčky, bude to znamení, abyste přešli ke dveřím, a vydali se po strmých schodech dolů. Sejdeme se pod horou a navštívíme společně prince Liama,“ řekl jsem jim a sám se posadil ke stolu naproti dveřím, očekávaje poustevníkův návrat. Sklonil jsem hlavu a sepnul ruce v modlitbě. Vroucně jsem požádal Ducha Jediného o pomoc, natáhl tím tětivu své vůle a vyslal k němu šíp prosby. Sotva jsem ho vypustil, ozvalo se rychlé a tiché zaklepání.

Přešel jsem ke dveřím, zvedl západku a otevřel.

V bledém světle úsvitu stála poustevníkova mohutná postava. První sluneční paprsky dopadly zleva na jeho tvář a vyrýsovaly unavený obličej, na kterém bylo znát, že probděl noc na modlitbách. V ojíněných vlasech a vousech zvolna tály krystalky ledu a zmodralé rty se mu třásly zimou.

„Puu-sť mně doo-vnii-třř,“ drkotal zuby.

Ustoupil jsem dozadu, aby mohl vstoupit a zavřel za ním dveře. Rychle ze sebe sundal omrzlý plášť a chvíli mu trvalo, než utišil třes svalů. Pak se posadil na zem, hodil si přes ramena suchou kožešinu a třel si končetiny a konečky prstů.

Dal jsem mu napít vody a trpělivě čekal, dokud sám nezačne mluvit. Ještě několik minut mne napínal a pak se mi dlouze zadíval do očí. Přese všechno čím právě prošel, z nich sálala zvláštní síla. Potom se nadechl a chraptivým hlasem ke mně promluvil:

„Modlil jsem se k Jedinému bohu, aby mi ukázal správnou odpověď,“ pronesl na úvod. „Než jsem zmrzl na kost, zjevil se mi sám anděl a mocným hlasem ke mně takto mluvil:

Slyš slova Jediného boha, člověče!

Čas Černé Masky je naplněn.

Pohár mé trpělivosti přetekl.

Oznam čaroději, že on je vyvolen.

Aby sejmul masku a před tváří Boží poklekl.“

Ten dutý hluboký hlas, kterým mi to říkal, ve mně rozechvíval cosi důvěrně známého. Hleděl jsem na něj, zda neřekne ještě něco, ale mlčel.

„To je vše?“ zeptal jsem se nespokojen s jeho odpovědí.

Zamrkal a promnul si dlaně.

„Ano,“ přitakal. „Potom ten anděl zmizel.“

„Chápu to správně, že bys mi měl pomoci dostat se do Pevnosti pěti světů?“

„Chápeš to velmi správně,“ přisvědčil. „Znám tajnou cestu do Pevnosti. Možná ani sama Maska o ní neví, ale už je to dva roky co jsem jí šel naposledy. Vlastně sám nevím, od té doby jí mohla objevit, ale za zkoušku to určitě stojí. Ta cesta vede pod zemí a ústí v chrámovém prostoru. Vstup je na úpatí téhle hory skrytý v těžko dostupné roklince. Doporučuji ti jí použít až po setmění, protože ve dne bude v chrámu příliš živo. V noci se tam obvykle zavírá sama, aby konala své čarodějnické kejkle se silami pěti světů, spoutanými uprostřed chrámu do kouzelného kruhu.“

„Kouzelného Kruhu?“ zajímalo mne.

„Ten Kruh je středem Pevnosti,“ vysvětloval. „Dokud trvá Kruh, tak Pevnost nepadne. Je to srdce toho místa a současně jediná slabina. Ale víc toho o Kruhu nevím.“

„A odkud víš o cestě do chrámu a magickém Kruhu?“

„Můj pán, Terano, toho moc napovídal, ale velmi málo mne poslouchal. Zahrával si trochu s magií, a proto se přiklonil po smrti krále na stranu Černé Masky, protože mu slíbila moc nad světy, když jí bude věrný. Ale on nakonec nebyl věren ani sám sobě.“

Urputně jsem přemýšlel nad Kruhem, který je srdcem Pevnosti pěti světů a napadla mne další otázka.

„Kdo tu Pevnost vlastně postavil?“

Pokrčil rameny. „To už nikdo přesně neví,“ odvětil. „Ale první král Pevnosti pěti světů byl Slarik a ten podle legend přivedl náš lid před dávnými časy z jiného světa a náhodou objevil toto místo.“

„To je mi podivná náhoda,“ uvažoval jsem nahlas. „Z jakého světa asi přišel?“

„O tom se legendy bohužel nezmiňují.“

„Myslel jsem si to. Jen tak přemýšlím. A ta chodba je střežená?“

„Pouze ve dne, ale v noci Černá Maska všechny vykáže z chrámu a je tam sama nebo se svými démony, bůh ví, co tam vlastně každou noc dělá?“

„A jak se ti tedy povedlo utéct?“

„Schoval jsem se ve dne do jedné z velkých truhlic a zůstal tam až do setmění, a když se Maska odebrala ke Kruhu, proplížil jsem se až k tajnému východu. Nemohla mne vidět ani slyšet, protože sama dělala hrozný hluk. Ohlédl jsem se jen jedinkrát, a spatřil ji kráčet v modrých jiskrách po zářící linii Kruhu.“

Všechno to do sebe zapadalo jako složitý ozubený mechanismus. Takže Maska ovládla magii Kruhu, který byl srdcem Pevnosti pěti světů, pomyslel jsem si.

„Odkud znáš Jediného boha?“ zeptal jsem se.

„Od svého otce, rytíře Persivala z Hlubiny.“

„A kde je tvůj otec nyní?“

„Odešel hledat posvátný Grál s rytíři z Avalonu, které sem přivedl Swand, ale nikdy se nevrátil.“

„Swand?“ podivil jsem se a svraštil obočí.

„Vidím, že ti mé odpovědi v něčem pomohly,“ řekl.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem. „A jak se vlastně jmenuješ?“

„Byl jsem Parsifos, ale ten už je mrtev – říkej mi prosím Poustevník.“

„Děkuji ti, Poustevníku.“

„Já děkuji tobě, Merline.“

„Půjdu, musím ještě něco zařídit,“ řekl jsem a mimoděk pohlédl do temného kouta, kam nedosvítilo světlo skomírající svíčky. Vosk svíce nepřirozeně skápl dolů po jazyku rohaté tváře a knot náhle pohasl.

Vstal jsem a otevřel dveře teplým paprskům slunce. Počkal jsem, dokud kolem mně neprošli mí neviditelní společníci, a pak jsem se naposledy obrátil k Poustevníkovi a podal mu ruku. I za tu chvíli, co jsem ho znal, mi ten muž nějak přirostl k srdci.

„Buď zdráv,“ loučil jsem se.

„Hodně štěstí a dávej na sebe pozor, Merline.“

„Neměj strach, jsem přece čaroděj,“ odpověděl jsem a vstoupil pozadu na prošlapané schodiště ve skalní stěně, klesající nějakých tisíc metrů strmě dolů. Odrazil jsem se od okraje a pozadu padal. Ve vzduchu jsem na sebe seslal Levitaci, otočil se po nohách a pomalu plachtil k zemi, oběma rukama vyrovnávaje směr.

Dosedl jsem měkce mezi veliké balvany a usadil se na jednom kulatém s pohodlným sedátkem. Seděl jsem nějakých šest kilometrů od Pevnosti a pozoroval nejméně sto metrů vysoké kulaté věže a přibližně poloviční hradby. Z vnitřní kopule jsem viděl jen vršek, na němž se nyní zrcadlilo stoupající slunce. Mezi mnou a pevností ležela kamenitá a hrbolatá planina rozrytá hlubokými brázdami, kterou by člověk překonával jen namáhavou chůzí. Vpravo se rozlévalo tyrkysové moře jako vodní svět a vál odtud vlhký a slaný vzduch nabitý šumivou energií. Trochu níže kotvily v zátoce dračí veslice. Jedna z nich zrovna napnula jedinou plachtu, vyplouvala na širé moře a pak spustila do vody štíhlá černá vesla. Nalevo za strništěm pařezů, nad kterým se vznášela hejna krkavců, bujel ten prazvláštní obrovitý hvozd. A z toho lesa se zdvíhalo několik tenkých proužků šedého dýmu, prozrazující polohu Liamova ležení. Bylo mi divné, že proti němu Černá Maska dosud nevytáhla, aby ho rozdrtila. Zajímalo mne, proč princ obléhá nedobytnou Pevnost? A v neposlední řadě jsem chtěl vědět, zda by mi mohl pomoci odlákat pozornost Černé Masky?

Obrátil jsem se k úpatí hory, vytáhl balíček s trumfy a nalistoval Atanathorovu kartu. Brzy mi ochladla v rukou a obrázek se proměnil. Uviděl jsem ho, jak slézá strmé schody s Lancelotem nad sebou.

„Pojďte, nemáme čas na horolezecké hry,“ řekl jsem a natáhl se nejdříve k Lancelotovi a potom pro Atanathora. Nato jsem schoval karty a pohlédl k roklině na úpatí hory.

„Půjdu se podívat k té chodbě,“ řekl Lancelot. „Vy zatím jděte k Liamovi a já vás budu krýt přes kartu. Kdo ví, proč princ tolik nemá rád Jednorožce? Myslím, že se mnou byste tam nic valného nepořídili.“

„Má pravdu,“ souhlasil Atanathor. „V tom brnění a s tím mečem tam nemůže. Opravdu si to nechceš rozmyslet a zavolat někomu z bratrů?“

„Ještě ne. Tohle zatím zvládáme sami,“ odmítl jsem.

Lancelot přikývl a zachmuřil se. „Taky ještě není poledne.“

„Nevěs hlavu, příteli,“ poplácal jsem ho po rameni. „Já to zvládnu, když na mne trochu dohlídneš.“

„Raději už běž,“ opáčil. „Čas se ti krátí.“ Nato odešel směrem k nenápadné puklině ve skále, kterou začínala roklinka.

Atanathor si svlékl teplý kabát a přehodil přes rameno tornu.

„Použiji moc Kruhu,“ řekl a obrátil se k lesu. „Drž se mne a za chvíli jsme na okraji hvozdu.“

Atanathor vyrazil a svižným tempem přeskakoval kameny. Následoval jsem ho a v medvědí kožešině mi za chvíli bylo docela teplo.

„Slyšel jsi někdy o tom, že v Pevnosti je Kruh?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Byla to pro mne novinka. Možná proto Swand trval na tom, že se o Pevnost bude starat výhradně on.“

„Myslíš, že o tom Kruhu věděl?“

„Jsem si tím takřka jist. Teď mi to už zapadá, ale předtím jsem nechápal, co ho na té Pevnosti tak zajímá. To jak se choval a zavíral do své věže, nevěstilo nikdy nic dobrého. Ale teď alespoň uvidíme, jestli je Maska schopná vycítit magii našeho Kruhu, anebo používá jiný Kruh.“

„Co tím myslíš? Jak jiný Kruh?“ divil jsem se.

„Už jsem to viděl na Avalonu. Jsou to kopie Kruhu, které pochází z jiných světů. Farwan si myslí, že vznikají jen ve světech, kde už příliš dlouho žije někdo, kdo prošel originálem Kruhu. Nejsou však úplně stejné a i když je každá kopie nějakým způsobem napojena na originál v Hlubině, ve skutečnosti jsou jen jeho slabší verzí, podléhající zákonitostem svého vlastního světa.“

Hluboké brázdy na hrbolaté pláni se vyhladily a kameny se proměnily v kamínky. Přicházeli jsme k lesu. Vánek odtamtud přinášel nasládlou a zatuchlou vůni. Zbývalo nám k okraji snad sto kroků. Koruny mi jen vzdáleně připomínaly palmy, ale olivově zelené kmeny některých stromů byly stejně mohutné jako sloupy v dračí sluji. Bolestnou vzpomínku na Arlafala však přehlušilo napjaté očekávání.

Někdo nás pozoroval, projelo mi hlavou.

A pak jsem je uviděl.

Pod prvními stromy se ukrývalo několik desítek zamaskovaných mužů v černých pláštích a kožených zbrojích. Mířili na nás kušemi nebo dlouhými luky. Určitě si nás všimli ještě dříve, než jsem je stačil zaregistrovat.

„Liamova hlídka,“ řekl jsem a snažil se nedívat tím směrem. „Tam pod těmi hustými hlohovými keři.“

Atanathor se nezastavil, ale zpomalil a nechal mne dojít vedle něj.

„Nebudeme jim říkat, odkud jsme,“ řekl. „Nejdřív zjistíme, co je to princátko za holobrádka a pokud to bude nebezpečné, vypadneme odtamtud, co nejrychleji to půjde. Je ti to jasné?“

„Jistě, pane generále,“ pozdravil jsem ho po vojenském způsobu, svlékl si medvědí kabátec a rozestřel nad námi právě včas Ochranný štít. Po čele mi stékala krůpěj potu, když kolem nás zasvištěly smrtící střely, a ty co neminuly, se zlámaly o kouzelnou bariéru kolem mého těla. Střelci stačili znovu nabít a vystřílet ještě dvě salvy šipek a šípů, než pochopili, že to na nás vůbec neúčinkuje. Polovina s dlouhými luky je odhodila a vyběhla z různých úkrytů za stromy a keři. Řítili se k nám jako lavina. Obnažená ostří se zaleskla v rukou těch divokých lidí, pomalovaných rudou hlinkou kolem očí.

„A co teď? Už je to nebezpečné?“ optal jsem se.

Atanathor zabručel jako rozzuřený medvěd a vrhl se proti nim. Během několika vteřin jich šest poslal k zemi rychlými chvaty jedné ruky, než jsem to stačil zastavit Výkřikem síly.

Divokým lidem ztuhla krev v žilách a strnuli jako dokonalé válečné sousoší. Atanathor pustil sedmého paralyzovaného muže, kterého svíral za hrdlo, a jako jediný mne následoval do hvozdu, kde nás ztuhlí střelci pozorovali z křoví, ale nemohli se pohnout. Vybral jsem si toho, co vypadal jako velitel, protože měl šupinovou zbroj a na plášti erb rudého draka drásajícího Jednorožce, a vydal se k němu.

V tom jsem za sebou uslyšel zlý ženský výkřik. Tři tornáda o průměru několika metrů se vylouply z kulatých věží Pevnosti a směřovaly k nám. Rychle se blížily. Že by se Maska přece jen k něčemu odhodlala? Pomyslel jsem si.

Prošedivělý veterán s dlouhou jizvou, táhnoucí se z pravého koutku až k uchu, na mne visel očima a ve tváři měl rozhněvaný a zároveň zatnutý výraz.

„Kdo jste a co chcete?“ zadrmolil hrubou cyrigernštinou.

„Jmenuji se čaroděj Merlin a tohle je generál Atanathor. Přišli jsme s důležitým poselstvím za princem Liamem. Jsme nepřátelé Černé Masky, a proto jdeme navrhnout princi spojenectví. Doveď nás k němu nebo tu zůstaneš se svými muži stát jako solný sloup až do dalšího jara.“

Povolil obličej a přikývl. „Dobrá,“ odsekl. „Ať je po vašem.“

Mávl jsem rukou a propustil všechny z moci kouzla. Pomalu se začali rozhýbávat, ale neútočili. Ti, co leželi otřesení Atanathorovou lekcí bojového umění před lesem, se v panice sbírali na nohy a utíkali před vichrem tornád pod ochranu stromů. Byli sice potlučení, ale bez vážného zranění. Schoval jsem se s Atanathorem za strom, který by neobjalo ani deset mužů. Tornáda už byla tak blízko, že jsem v každém z nich rozeznal obrys Černé Masky a tmavě modré jiskry šlehající jim z otvorů pro oči a smutných úst.

„Zpátky do hvozdu!“ rozkazoval velitel. „Rychle!“

Jeho muži spěchali jako o závod a když doběhli, v očích jsem jim četl ještě větší strach, než měli před chvílí ze mne.

„Co je to?“ zeptal jsem se velitele a sledoval kličkující tornáda nabírající do sebe uvolněné kameny.

„Špehové Černé Masky,“ odvětil. „Zabili už mnoho našich mužů. Muselo je přilákat to tvé kouzlení.“

„Nebo magie Kruhu,“ podotkl Atanathor v dračím jazyce.

„To je mi líto,“ omluvil jsem se. „To jsem nevěděl, ale kdybych nevykřikl, Atanathor by tvé muže nejspíš zbil na jednu hromadu.“

„Do hvozdu nepůjdou,“ řekl, když se i poslední opozdilec skryl pod kmeny obřích stromů. Tornáda se otočila v dlouhém oblouku a zamířila s nepořízenou zpátky do Pevnosti. Uprostřed jejich vzdušných těl jiskřily za maskami temně modré ovály nelidských hlav.

„To bylo o fous,“ šeptl mi do ucha Atanathor. „Ale alespoň víme, že tam je a pozoruje, co se děje kolem Pevnosti.“

„A taky víme, že vycítí magii Kruhu,“ opáčil jsem a obrátil se k veliteli. „Doveď nás k princi Liamovi.“

Veterán předal velení nad hlídkou padesáti vojáků muži, jehož vzhled byl mladší kopií jeho samého, jen bez jizev, s krásnou tváří a silným, dosud léty neochablým tělem.

„Následujte mne,“ pronesl potom k nám a vykročil do stínů pralesa.