Kapitola VI. - Pevnost Pěti světů (4. část)

Po rozhovoru se zdokonaleným Větrolamem a souboji s krvechtivým vlkem z Chaosu si Merlin uvědomuje, že nemá šanci uspět sám proti Galbirovi, Černé Masce a Pánům Chaosu. Potřebuje pomoc druidů a hlavně informace, ale nejdříve si chce promluvit s někým, kdo není zainteresován do rodinného sporu, aby se mohl rozhodnout, kterému z bratrů může věřit. Rytíř Lancelot se ukazuje jako ten nejdůvěryhodnější poradce v této záležitosti.

V dálce zahřmělo.

Na mýtině se počal formovat roztočený stříbrný kruh, z něhož se najednou vypotácel Lancelot. Na čele měl rudý zhojený šrám a pod očima temné kruhy z nedostatku spánku, které mu přidávaly několik let navíc. Ve své zbroji dopadl na jedno koleno a opřel se o svůj dlouhý meč. Pak se zdvihl na nohy a všiml si mne.

„Merline?“ zašeptal, jako by nevěřil vlastním očím. „Jsi to ty?“

Postavil jsem se a šel k němu. Stříbrný kruh zatím rotoval opodál a vířil kolem sebe slabý vánek. Větrolamovi nové schopnosti předčily má očekávání. Nechal jsem si své komentáře na později a pohlédl Lancelotovi zpříma do očí. Usmál jsem se jeho překvapení a přikývl.

„Jsem to já,“ odpověděl jsem.

„Zarathar ti přece vypálil oči a Galbir tě uvrhl do žalářů pod Noiremerem. Slyšel jsem –“

„To už je za mnou,“ opáčil jsem. „Ve vězení mi narostly nové oči a z Modré jeskyně se mi podařilo uprchnout.“

„Jsi trochu pohublý, ale jsi to skutečně ty, jen co je pravda,“ přikyvoval a prohlížel si mne teď už zblízka.

„Bylo to horší,“ odvětil jsem a položil mu ruku na rameno. „Ale už se cítím dobře, můj starý příteli. Větrolam mi řekl, že jsi byl dva měsíce pryč a před dvěma dny ses přidal k Atanathorovi. Zajímalo by mne, kam jsi odešel?“

„Máš správné informace,“ řekl a letmo pohlédl ke stříbrnému kruhu. „Ale příště by se ten tvůj démon mohl alespoň představit, než někoho bez dovolení unese.“

„Větrolam jen plnil mé příkazy. Promiň, jestli tě to urazilo, ale nemám zrovna mnoho času na zdvořilostní pozvání. Potřebuji s tebou nutně mluvit.“

Pozdvihl obočí. „A o čem?“ zeptal se.

„Nejdřív mi prosím odpověz na mou otázku – kde jsi byl ty dva měsíce? Je to pro mne důležité.“

Zamračil se, ale neuhnul pohledem. Cítil jsem hluboko uvnitř své bytosti, že mu stále mohu důvěřovat. Možná to bylo proto, že nebyl druid a s magií nebo s mou rodinou neměl nic společného, anebo to bylo kvůli našemu vzájemnému a hlubokému porozumění. Ale něco povědomého a blízkého jsem v Lancelotovi cítil už od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděl. A jednorožec v jeho erbu jako by mé tušení jen potvrzoval.

„Šel jsem podél Černé cesty až k horám, kde cesta končila u jejich základů a dál už ji nešlo sledovat. Viděl jsem po ní každý den přicházet mnoho válečníků a s některými jsem se utkal, když jsem se vracel k Noiremeru a prohledával okolí cesty. Zjistil jsem, že se cesta rozšiřuje a že všechno živé, co se dostane příliš blízko jejímu stínu, zachytí do svých černých chapadel. Ta cesta sama jako by žila a rostla s každou krvavou obětí. Pozoroval jsem, jak se každou noc rozšiřuje. Je jako velký černý had, který požírá naše země a pak mi to došlo. Ta stará legenda, kterou mi říkal druid Omer se naplnila. Královna chaosu a Temný drak se vrátili. Ve hvozdech před Noiremerem mne zastavil druid Alaron a dovedl mne do tábora Bratrstva pěti starších, s tím, že se mohu zúčastnit útoku proti Galbirovi a tvé záchrany. Atanathor mi říkal, že mají plán, jak tě osvobodit z Modré jeskyně. Chtějí vyrazit dnes za úsvitu se všemi legiemi Shaegaru. Šel jsem si na tři zbývající hodiny zdřímnout do svého stanu, když mne v něm ze zálohy přepadl ten stříbrný kruh a unesl mne sem.“

„Zajímavé,“ řekl jsem a obrátil se v myšlenkách k Větrolamovi, aby střežil modrý kamínek a informoval mne, až si sem pro něj někdo přijde. Z kapsy jsem vytáhl Ormelistorovi karty míst a vytáhl kartu se třemi menhiry. Zdvihl jsem ji před oči a chvíli se na ni soustředil.

„Co to děláš?“ zeptal se mne Lancelot a přihlížel mi přes rameno. „Ach, ta karta se hýbe, co je to za kouzelné obrázky?“

„Chyť se mne za rameno a pojď se mnou,“ řekl jsem a otevřel chladnou kartu. „Projdeme skrz tu kartu do jiného světa. Budeme tam mít víc času a snad i soukromí.“

„U Matky bohyně, dobrá,“ přitakal a sevřel mi hubené rameno snad až příliš silně. „Věřím ti, Merline. Nevím proč, ale z nevysvětlitelných důvodů v tebe věřím.“

„Pak jsme na tom stejně,“ opáčil jsem a udělal první krok…

Svět obrovských modrých borovic nás přivítal ojedinělou ranní symfonií cizokrajných barevných ptáků. Nazlátlé paprsky vycházejícího slunce prosvěcovaly lehounké světle zelené obláčky hnané jižním větrem.

Lancelot se kolem sebe nejdříve nejistě rozhlížel, ale když neshledal žádné hrozící nebezpečí, odešel se posadit na pařez s dostatečně vzdáleným výhledem na ty zvláštní menhiry a zasunul meč do oprýskané kožené pochvy.

„Co je to za místo?“ zeptal se.

„Jeden ze světů, ale jeho jméno není důležité. Jsme tady jen kvůli času – běží tu jinak než v Hlubině a tak ho na naši rozmluvu máme mnohem víc.“

„To je chytré řešení,“ řekl. „O něčem se mnou chceš mluvit, ale v Hlubině na to není čas a tak jsme tady. Cítím, že je to něco důležitého, tak ven s tím.“

„Potřebuji od tebe radu,“ začal jsem. „Nemůžu se v něčem rozhodnout a ty jsi mi už několikrát dobře poradil, proto jdu za tebou.“

Poposedl si a bedlivě mne pozoroval, jak si sedám naproti němu na mechem obrostlý balvan.

„Začínám mít obavy z toho, na co se mne chceš zeptat, když to začíná tímhle způsobem,“ pronesl. „Nenapínej mne a povídej. Když ti uspokojivě odpovím na tvou otázku, tak bys mi mohl na oplátku říct, co se stalo od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Rád bych to slyšel přímo od tebe.“

„Souhlasím, ale nechám si tohle vyprávění na dlouhé zimní večery, až nebudu mít za každým rohem nepřítele,“ řekl jsem a udělal řečnickou pomlku. „Měl jsi možnost poznat některé druidy z Bratrstva pěti starších. Co si o nich za tu krátkou dobu myslíš? Máš v někoho z nich důvěru?“

Pokrčil rameny. „Nevím,“ řekl. „Sám jsem si kladl stejnou otázku a zjistil, že nejbližší z nich je mi Atanathor a proto jsem se k němu přidal. Ale neznám ho příliš dobře a od doby, co přišel o levou ruku, se také dost změnil. Možná si to, co se stalo, vzal příliš osobně. Nevím. Zkrátka už mu nevěřím tak jako předtím, ale generál je to zdatný a zdá se, že ti chce opravdu pomoci. Celé Bratrstvo vlastně vzniklo kvůli tobě. Myslíš si snad něco jiného? Nebo za jeho vznikem tušíš nějaké jiné cíle?“

„Možná,“ opáčil jsem. „A co Farwan, věříš i jemu?“

„Farwan je zvláštní a jistě úctyhodný muž, ale od té první bitvy u Noiremeru jsem ho neviděl. Atanathor mi tvrdil, že se uzavřel před světem a nevychází z věže. Nevím proč, ale mám z toho pocit, že i on se nějak změnil. Ale nejsem si jist, jestli zrovna k lepšímu.“

„A ostatní druidové z Bratrstva?“

„Alaron mi přišel jako dobrý a čestný druid, ale ty jeho chodící stromy budí strach a nedůvěru snad u každého normálního smrtelníka, který je potkal. Mohu říct, že věřit někomu, kdo ovládá ty strašlivé oživlé stromy, mi připadá jako holé bláznovství. Radagona ani Talpiora jsem osobně neviděl, takže co se jich týče, nemohu sloužit, ale od mužů z tábora jsem o nich slyšel všelijaké zkazky.“

„Jaké například?“

„Vyprávěli mi příběhy o Radagonových magických zvířatech a o Talpiorových mořských příšerách. Jsou to Spíše takové vojenské povídačky. Ale na každém šprochu pravdy trochu, říká se, a možná na tom něco bude.“

„Možná,“ přikývl jsem. „Myslíš si tedy, že nejvěrohodnější je Atanathor?“

„Spíše nejlidštější a proto dle mého názoru důvěryhodný,“ dodal.

„Ale co ta jeho armáda z Shaegaru a fakt, že ho ti osmiprstí muži uctívají jako boha světla a války?“

„Vidím, že toho víš hodně, ale myslím si, že ať udělal cokoliv, udělal to z lásky k Omerovi a tobě,“ řekl a pousmál se. „Ačkoliv on by to tak jistě neviděl. Z ostatních jsem necítil tak čisté úmysly, pokud bych se tak mohl vyjádřit. Zdá se mi, že tě všichni chtějí z nějakého důvodu, který mi není znám, ale pouze Atanathorovi záleží jen na tvé osobě a nikoliv na něčem, co v sobě neseš.“ Na chvilku zmlkl a pak řekl: „Je to jako světlo. Skrytá a prozařující záře, která tryská z tvého srdce. Co je to?“ zarazil se a dlouze se na mne zadíval. Něco mne přimělo uhnout pohledem jinam. Odmlčeli jsme se na několik minut, během nichž na mne Lancelot nepokrytě zíral.

„Možná už vím, kde drží Nimue,“ oznámil jsem mu. „Znáš Pevnost pěti světů?“

Teprve teď se zahleděl směrem k východu a sledoval se mnou to veliké slunce, stoupající nad vysokými orny a thaury. Zamyslel se a pomalu zavrtěl hlavou.

„Myslíš, že má něco společného s Bratrstvem pěti starších?“ zeptal se.

„To nevím, ale vyloučit to nemohu,“ opáčil jsem. „Dostal jsem se do takové pozice, že nemohu věřit nikomu z druidů.“

„Třeba bych ti poradil lépe, kdybys mi toho řekl trochu víc,“ podotkl a svraštil čelo.

„Tak dobře,“ přitakal jsem. „Dejme tomu, že se rozhoduji, koho z druidů požádat o pomoc při záchraně Nimue a koho se zeptat na svou složitou rodinnou historii.“

„Hm,“ zamručel. „Některý z druidů je tvůj příbuzný?“

„Právě že všichni druidové jsou mými bratry,“ odpověděl jsem. „Všichni máme společného otce, druida Omera, který tě toho tolik naučil, ale jsme z různých matek. Dozvěděl jsem se to celkem nedávno a samotného mne to překvapilo. Jenže mí bratři od zmizení Omera stále bojují o moc nad Noiremerem a já přesně nevím, jaké jsou mezi nimi vazby. Potřebuji o těch rodinných vztazích zjistit co nejvíc, ale od koho?“

Lancelot chvíli dumal nad mou otázkou. Pak se nadechl a řekl:

„Jsou tu dva znesvářené tábory druidů. Pět na Noiremeru, kteří ti jdou po krku a pět v Pevnosti starých, kteří v tobě vidí novou naději pro Hlubinu. Obě ty skupiny si pevně stojí za svými názory a podle všeho nehodlají ustoupit. Ale jsou tu ještě druidové, kteří se do sporu nezapojili přímo, a ti mohou být v této věci mnohem nestrannější.“

„Mohou, ale také nemusí. Jejich dvojakost může být větším problémem než jednostrannost těch ostatních.“

„No,“ řekl Lancelot a zamračil se. „Nemáš jednoduché rozhodování, ale možná ti pomůže, když si s někým nezávazně promluvíš. Podle jeho reakcí se pak můžeš rozhodnout. Ale jako první bys měl určitě zkusit někoho z Bratrstva, už jenom proto, že ráno vyrážejí k Noiremeru, aby tě vysvobodili z vězení, a rádi tě uvidí živého a zdravého.“

„Jen se bojím, že právě oni na mne naloží příliš svých očekávání a budou se mne snažit zaplést do sporu o moc,“ prohlásil jsem.

„To je možné, ale díky tomu, že o tom víš, tomu přece můžeš předejít. Nemohou ti přece přikazovat, co máš dělat a pokud se o to budou pokoušet, pak budeš alespoň vědět, na čem u nich jsi. Nezbývá ti, než si je prostě a jednoduše vyzkoušet.“

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Požádám je o pomoc a počkám si, co bude následovat. Potom se mohu rozhodnout komu důvěřovat i v otázkách rodiny a komu naopak nikoliv.“

V hlavě se mi pomalu tvořil jasný plán. Přemýšlel jsem chvíli o svých možnostech a pak přikývl, když do sebe střípky mé osudové skládačky tak přesně zapadly.

Vytáhl jsem z kapsy balíček trumfů a nalistoval Atanathorovu kartu. Lancelot se zvedl, přešel ke mně a přimhouřil oči.

„Něco mne napadlo,“ řekl. „Máš tu i svou vlastní kartu? Atanathor ji měl. Letěl jsi tam na zlatém draku a v ruce jsi držel nějaký rudý krystal. Viděl jsem ho, jak se do ní dívá zrovna tak upřeně, jako teď ty.“

Přerušil jsem napojení na kartu, povytáhl obočí a změřil si jeho vážnou tvář. „Kam tím míříš?“ zeptal jsem se.

„Myslel jsem, že bys mi ji mohl půjčit a naučit mne jak se to dělá. Mohlo by se ti to hodit, pokud nevěříš nikomu ze své rodiny.“

Ve chvíli, kdy jsem jeho nápad začal zvažovat, mi došlo, že nutně potřebuji druhé jištění. Spoléhal jsem se v tomto směru na Větrolama, a jeho nové schopnosti, ale pak jsem si uvědomil, že by se nemohl plně věnovat hlídkování u modrého kamínku. Bude lepší, když budu hrát tuhle šachovou partii mnohem opatrněji, než tu předchozí.

A tak jsem nalistoval svůj trumf a podal ho Lancelotovi.

„Stačí, když se budeš dívat, dokud karta neochladne a obraz se nezačne hýbat. Pak uvidíš mou současnou podobu a místo, na kterém se zrovna nacházím.“

„Vidím to,“ řekl, a já pocítil vysoké zvonění, jak se na mne napojil.

„Jako bys to už někdy dělal,“ podotkl jsem. „Teď se mnou můžeš mluvit přes kartu. Uslyšíš můj hlas ve své hlavě a uvidíš mne na trumfu. A když bude třeba, mohu za tebou prostoupit na druhou stranu anebo naopak ty za mnou. Taky můžeš zůstat napojený a sledovat, co se děje a včas mne případně vytáhnout z nějakého maléru.“

„Rozumím,“ odvětil. „Přesně tak jsem si myslel, že to funguje. Každý z druidů má takové karty, že? To může být docela nebezpečné, protože čert ví, kdo se zrovna dívá.“

Na kožené kapse u pasu si rozepnul knoflík z medvědího zubu a schoval dovnitř mou kartu. Postavil se za mne a přes rameno sledoval, jak otvírám trumf Atanathora.

Když karta ochladla a já uviděl ležet jednorukého generála na posteli ve velikém stanu, položil mi Lancelot ruku na rameno a zašeptal mi do ucha:

„Swand je tady, objevil se uprostřed těch menhirů. Počkej s tím.“

Obrátil jsem se. Swandovu siluetu ozařovalo zelené světlo, které náhle pohaslo. Swand se rozhlédl a vykročil k nám. Uvědomil jsem si, že s ním v patách nemohu přijít do Atanathorova ležení. Přerušil jsem kontakt v okamžiku, kdy se Atanathor posadil na svém loži a vyslovil mé jméno. Schoval jsem trumf do kapsy a všiml si, že Swand zrychluje a nyní k nám letí nízko nad zemí.

Lancelot tasil meč a předstoupil dopředu.

„Co navrhuješ?“ zeptal se mne přes rameno.

Tasil jsem Excalibur a postavil se mu po bok.

„Už jednou jsem ho porazil,“ řekl jsem. „Asi mu to nestačilo.“

„Aha,“ zabručel. „A kde má ostatní?“

„Něco mi říká, že je tu sám,“ opáčil jsem. „Cítil bych blížící se nebezpečí, ale nic takového necítím.“ Prohlédl jsem si Swanda Magickým zrakem a pochopil, že tohle není skutečný Swand. Byl téměř identický jako by byl jeho dvojník, ale zauzlina vláken vypadala na první pohled jinak, protože v sobě nesla deformovaný a pokroucený otisk Kruhu. Jeho duch vypadal spíš jako vajíčko nebo kokon.

Najednou se Swand začal měnit a zvětšovat. Vyrostl a zčernal do hrozivých rozměrů draka. Černými blanitými křídly se odpoutal od země, vystoupal na nebe a vychrlil z výšky svou kyselinu.

Rychlým gestem obou rukou jsem nás skryl do ochranného štítu, po němž déšť zelené kapaliny sklouzl a vypálil kolem nás žíravý příkop. Obrátil jsem se k Lancelotovi.

„Tohle není Swand,“ řekl jsem mu. „Nech to na mně.“

Odrazil jsem se od země a pomocí vzdušného živlu vyletěl vzhůru se zdviženým mečem, stoupal jsem vstříc střemhlavému pádu černého draka. Ostří Excalibru zazářilo jasem zlatého slunce a oslnilo kyselinu chrlícího draka. Zvětšil jsem ochranný štít a v zrcadlovitém povrchu odrážel s kyselinou i světlo. Připomínal jsem nyní kuželovitou jasnou záři a podařilo se mi draka oslnit kouzlem Záblesk. Zařval a konečně uhnul ze své původní dráhy. Oslepený udělal veliký oblouk a pokusil se mne podletět. Získal jsem tím několik vteřin, během kterých jsem se stihl proměnit ve Zlatého draka.

Rychle jsem zamával křídly a dvěma otočkami jsem si černého draka nadletěl. Z boku jsem ho ještě napůl slepého strhl drápy a zahryzl se mu do dlouhého krku. Tlačil jsem ho vší silou dolů z oblohy. Černý drak ryčel jako tisíc raněných býků, ale nedosáhl na mne, ani se nevyprostil ze smrtícího sevření. Dopadli jsme spolu na tvrdou zem v oblacích prachu. Dračí kosti pode mnou zakřupaly a řev oslepeného draka naráz utichl. Z otevřené tlamy plné dračích zubů vytekla černá krev, která byla sama o sobě kyselinou. Zdvihl jsem se a povolil pevné dračí sevření. Zvířený prach zvolna dosedal všude kolem nás. Odstoupil jsem stranou a proměnil se zpět v člověka.

Černý drak se také navrátil zpět do Swandovi podoby s přelámanými kostmi v těle, ale z úplně jiných důvodů. Kašlal krev a v bolestech umíral na vnitřní krvácení. Jeho sklovatějící oči našly mou tvář a na rtech mu zemřel pyšný úsměv. Pak znehybněl.

„Opravdu to nebyl Swand?“ zeptal se Lancelot a přešel ke mně.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Možná tak měl vypadat, ale není to on. Tím jsem si jistý.“

„Ale po smrti by všechna kouzla měla přestat účinkovat a podoba by se měla vrátit do původního tvaru, ne?“ divil se. „A on vypadá jako Swand i po smrti.“

„To je pravda,“ přisvědčil jsem. „Mohli bychom ho vzít do Atanathorova ležení, a třeba nám druidové budou schopni říct víc. Ale kde ty jsi vlastně viděl Swanda?“

„Ehm,“ odkašlal si. „Prohlížel jsem si Atanathorovi trumfy, když se mi naskytla vhodná příležitost. Pamatuji si všechny karty.“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Tak ho tedy vezmeš ty, ale zatím tu zůstaň a sleduj mne přes kartu. Až vyslovím tvé jméno, tak za mnou projdeš do tábora i s ním. Pokud se něco zvrtne, tak buď připraven mne odtamtud dostat.“

Lancelot pokrčil rameny. „Jak myslíš,“ řekl a přešel k chladnoucí mrtvole s pokroucenými a přetočenými končetinami.

Vytáhl jsem trumf s Atanathorem a pokusil se s ním dnes už potřetí navázat kontakt. Karta se téměř okamžitě rozpohybovala a Atanathor se mi objevil u stolu v záři lucerny ve svém důstojnickém stanu. Kolem něj stáli tři osmiprstí velitelé Shaegarských legií, ale hned jak mne zaznamenal, poslal je pryč, a teprve potom na mne vzrušeně pohlédl.

„Myslel jsem, že se mi to jen zdálo,“ vyhrkl, „ale ty jsi mne před chvílí skutečně volal, že? Merline, jak jsi to dokázal? Máš nové oči a jsi na svobodě!“

„To je dlouhý příběh, mistře Atanathore, ale teď mám jinačí starosti. Řekl jsi o mně někomu?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To jsem ani nestihl. Proč?“

„Nemohu nikomu věřit,“ vysvětloval jsem. „A potřebuji tvou pomoc.“

„To znamená, že mi věříš?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Mohu jít k tobě?“

„Jistě, pojď,“ řekl a podal mi velkou ruku.

Uchopil jsem ho za širokou dlaň a vstoupil jeho trumfem do stanu. Přejel jsem pohledem mapu Noiremeru na stěně za ním a kožešinami vystlanou podlahu. Objal mne a svou pravou rukou mne poplácal po rameni. Oči mi ulpěly na pahýlu jeho levé ruky, který schovával pod šupinovým rukávem. Všiml si toho a odstoupil zpět ke stolu, kde se posadil.

„Královna stryg mne o ní připravila,“ řekl, ale potom se usmál. „Ale tvé nové oči mi dávají určitou naději, že mi ruka znovu doroste.“

„Je to možné,“ souhlasil jsem a neodolal té příležitosti, abych mu oznámil:

„Jsi přece můj bratr.“

Atanathor se zarazil a pokynul mi, abych se posadil naproti němu.

„Odkud to víš?“ ptal se. „Všichni druidové přísahali, že o tom budou mlčet.“

„Jakým právem?“ vyjekl jsem. „Měl jsem snad žít celou dobu v nevědomosti?“

„Odkud to víš?“ zopakoval otázku.

Nechal jsem se vést svou niternou intuicí a pochopil, že tohle je asi ta nejvhodnější příležitost, jak se od něho dozvědět chybějící střípky rodinné skládačky.

„Náš strýc Aramelin,“ opáčil jsem a sledoval, jak jeho tvář povadla.

Pokýval hlavou. „No dobrá, třeba už je správný čas, abys to věděl, ale já jsem přísahal Omerovi, že ti nikdy neřeknu, kdo ve skutečnosti jsi.“

„Ale to jsi mi neřekl a já to po tobě ani nechci. Ale můžeš mi říct, kdo jsi ty a ostatní druidové? Vím, že máme společného otce, ale kdo jsou vaše matky?“

Díval se na mne černýma pichlavýma očima a hloubavým pohledem zkoumal mé nové oči bez zorniček, jako by se nemohl vynadívat na ten zázrak přírody. Zdálo se, že mu ten pohled pokaždé trochu zvedl náladu, takže se pousmál. Jeho tvář však pořád působila až příliš vážně, než abych se odvážil znovu promluvit. Čekal jsem, až si to v sobě všechno srovná a rozhodne se. Nalil nám plné číše vína a podal mi chléb a kozí sýr. Jedli jsme v tichosti a on mne celou tu dobu pozoroval. Pak si odkašlal a nakonec takto promluvil:

„Mojí matkou byla hrdá královna jménem Atanat. Byla to dobrá královna v dobách míru, ale pak přišla válka a legie Aštařanů v říši rozpoutaly chaos a smrt. Královská armáda prohrála velikou bitvu a rozprchla se. Královna se zdrcena odebrala očekávat zničení říše do chrámu, aby se oddala modlitbám. Ale žalem jí z toho všeho puklo srdce. Bylo mi sotva deset let, když jsem se stal novým králem Athoru. Jenže nebylo už čemu vládnout. Armáda byla zdecimována a města za úplatu prosila o milost cizích nájezdníků. V poslední chvíli, když hadí legie stanula před hradbami, aby vyplenila město plné žen a dětí, mne Omer odnesl v podobě Zlatého draka. Hlavní město mé říše té noci lehlo popelem a nikdo z jeho obyvatel nepřežil – nikdo kromě mne. Omer mne vzal na svůj hrad Noiremer a učil mne všemu, co znám. Až po mnoha letech, kdy jsem dospěl v muže, mi konečně řekl, kdo vlastně jsem a že on je můj vlastní otec. Dlouho jsem mu to měl za zlé, ale to už je pryč. Jsem s ním už dávno smířený.“

Pro jeho vyprávění jsem měl obzvláštní pochopení, ale mnohem víc mne teď zajímalo něco jiného.

„A ostatní druidové?“ zeptal jsem se ho.

„Farwan je druhý nejstarší a Omer ho zplodil se smrtelnou ženou z Hlubiny jménem Freyn. Třetí je Talpior, kterého si Omer uhnal s nesmrtelnou nymfou Talarou. Čtvrtý pak Alaron, kterého počala opět smrtelná žena z Hlubiny jménem Alanna. A pátým v pořadí je Radagon, který vzešel z nesmrtelné elfí druidky Radaxis. Šestý je potom Tamund, který pochází z nesmrtelné divoženky Tamae. Sedmý je Abramelin, kterého počala smrtelná žena Amelian. Osmý, devátý a desátý jsou Dalfion, Dror a Drostern, jež porodila smrtelná žena Deirdre. A pak následují tři synové se smrtelnými ženami ze Země - jedenáctý Maroburn, kterého porodila Moran, dvanáctý Swand, jehož počala Swastharin a třináctý Zarathar, který se narodil ženě jménem Zara. Čtrnáctým druidem je potom Galbir, který vzešel ze spojení Omera a kněžky bohyně Matky. A poslední a tedy patnáctý v pořadí, jsi ty.“

V hlavě se mi utvářely spletité vzorce myšlenek, které se skládaly ve strom s patnácti větvemi. Mnohé mi bylo hned jasnější. Alespoň jsem věděl, že Bratrstvo starších jde proti čtyřem nejmladším druidům, z nichž většina pochází ze Země, ale co Omera vedlo k tomu, aby se spojil s tolika ženami ze světa Země? Zanechal jsem prozatím svých úvah a nechal si je na později. Cítil jsem chvění, jak mne odněkud z dálky pozoruje Lancelot přes můj trumf.

„Děkuji ti, za tvou upřímnost,“ řekl jsem. „Když jsem se chtěl s tebou poprvé spojit, někdo mne přepadl, a proto jsem ten kontakt tak náhle ukončil.“

„A kdo?“ zeptal se a přimhouřil oči.

„Vypadal úplně jako Swand, ale podle všeho má jen stejné tělo, zato jeho duše je jiná. Proměnil se v černého draka a napadl mne. Zabil jsem ho v sebeobraně.“

„A to tělo jsi tam nechal?“

„Lancelote?“ řekl jsem a natáhl ruku doprava. Lancelot se mne zachytil a objevil se před překvapeným Atanathorem s mrtvým tělem v náručí. Položil ho na zem a pozoroval, co se bude dít. Atanathor přešel ke Swandovi a detailně si prohlížel jeho hlavu a ruce. Pak se zdvihl a pohlédl na mne.

„Je to Swandův dvojník z jiného světa,“ prohlásil. „Říkáme jim stíny. Každý máme tolik stínů, kolik je světů. V každém z nich je jedno tělo, které se nám podobá a žije vlastním životem. Možná, že Swand někoho takového přesvědčil, aby tě pronásledoval. Po tom, co jsi mu udělal, bych se tomu ani nedivil. Určitě je na tebe naštvaný, protože jsi zlomil jeho moc nad mentálními silami.“

„I já mám takové stíny?“ divil jsem se.

„Ano,“ řekl mi. „Každý, kdo prošel Kruhem má stíny ve všech světech, ale nikoho ještě nenapadlo je používat tímhle způsobem.“

Lancelot se otřásl. „Takhle zacházet s vlastním dvojníkem, to může udělat jen někdo, kdo se opravdu nemá rád,“ nadhodil.

„Anebo k tomu měl pádné důvody,“ zmínil jsem se. „Ale proč po mně šel sám, bez Galbira a Zarathara, a jak mne tam mohl najít?“

„Těžko říct,“ řekl Lancelot a zamračil se. „Třeba to bylo právě naopak. Někdo přemluvil Swandova dvojníka, aby tě zabil, ale Swand měl být pouze ten, ke komu povede falešná stopa. Třeba za tím stojí úplně někdo jiný.“

Došlo mi to, když jsem si vzpomněl na vlčího pána chaosu, kterého také někdo poslal, tak aby stopa vedla jinam. Stejně jako když stín unesl Nimue. Zdálo se, že je někdo celou dobu o několik kroků přede mnou. Ty případy spolu zaručeně souvisely a poukazovaly jen jediným směrem.

„Pak by to mohla být Černá Maska,“ zašeptal jsem. „Čarodějnice z Pevnosti pěti světů.“

Atanathor přikývl. „Obchodovali jsme s Pevností pěti světů, ale před lety král odmítl naší ochranu a přestal nás zásobovat. Byla to tenkrát spíše politická bitva a myslím, že tam jel právě Swand, aby to urovnal, ale nepodařilo se mu to a nakonec ho vyhnali z velvyslanectví. Pevnost pěti světů tak vystoupila z unie našich spojenců, ale ukázalo se, že to nebylo zrovna správné rozhodnutí, protože během dalšího roku tu zemi dobyla Černá Maska. Král byl zabit, ale přežil to jeho syn, který se nyní pokouší se svou armádou porazit Masku. Tuším, že právě teď obléhá Pevnost.“

„Nechali jste ten svět svému osudu jenom kvůli politice?“ zajímalo mne.

„Tak nějak,“ odvětil a sklopil zrak. „V té době mělo mnoho našich spojeneckých světů podobné problémy s pány chaosu a já měl plné ruce práce s válkou jinde. Vím, že Swand o tom světě ví mnohem více, než kdokoliv jiný, ale nejsem si jist, zda ti to zrovna on poví.“

„To asi ne,“ přiznal jsem. „Swand mne z nějakého důvodu neměl rád už od dob, co jsem přišel na Magickou univerzitu a teď mne musí opravdu nenávidět.“ Uvědomil jsem si, jak tehdy bylo vše jednoduché a průzračné. A k čemu jsem se to dobral po tak dlouhé době? Došlo mi, jaký rmut to na mne dnes dosedl. „Ale celé mi to dává smysl. Swand tam byl, takže ho tam znají, a mohli zneužít jeho podobu. Ale nevím, proč mi ta čarodějnice usiluje o život? Víš, co je zač?“

„Sám netuším, co je ta Černá Maska zač,“ řekl Atanathor. „A ty říkáš, že právě ona stojí za tímhle útokem?“

„Má toho na svědomí určitě víc,“ podotkl jsem. „Potřebuji se vydat do Pevnosti pěti světů a zjistit, co se tam děje, a kdo je ve skutečnosti ta Maska.“

Atanathor chvíli pokyvoval hlavou. „Asi za hodinu svítá,“ řekl. „Jsem s bratry domluvený, že ráno vyrazím s armádou k Noiremeru, abychom porazili Galbira a osvobodili tě.“

Lancelot pozdvihl obočí a opřel se o stůl.

„Merlin je jak vidím zde a říká ti, že Galbir podle něj není ten největší problém téhle vaší hry. Copak nechceš zvítězit? Dát nepříteli šach mat?“

Atanathor po něm blýskl očima a postavil se.

„To není tak jednoduché,“ řekl stále na pochybách. „Slíbil jsem věrnost Bratrstvu a nemohu je jen tak beze slova opustit.“

„Ale to já po tobě přece nechci, Atanathore,“ vložil jsem se do toho. „Jde mi jen o to, abys počkal s útokem na Noiremer, dokud nezjistíme, kdo je Černá Maska a jaký má zájem na těchto událostech. Můžeme být zpátky ještě dřív, než nastane úsvit. Za hodinu v Hlubině tam uplyne nejméně deset dní. Nikdy jsem tě o nic nežádal, ale dnes tě prosím, pojď se mnou a Lancelotem do Pevnosti pěti světů.“

Pod tíhou našich pohledů přikývl a podíval se mi zpříma do očí.

„Půjdu s vámi a vezmu nějaké jídlo a pití, abychom tam neumřeli hlady. Máte vůbec nějaký plán? Třeba kudy se tam dostaneme?“

„Z hor na severozápadě,“ opáčil jsem. „Odtamtud budeme mít i nejlepší přehled. Přenesu nás tam.“

„Dobrá,“ řekl, nacpal dvě torny jídlem a pitím a podal nám je. Pak vytáhl z truhlice vedle postele kožešinové kabáty a hodil je po nás. Sám si oblékl kabátec z ovčí vlny, připnul k pasu meč se zlatou dračí hlavicí a do ruky si vzal dlouhý provaz s kotvou na konci. „Jsem připraven,“ dodal. „Máš kartu? Nebo použiješ magii Kruhu?“

„Mám kartu,“ opáčil jsem a nalistoval obrázek Pevnosti pěti světů.

„Dalfionovi karty?“ podivil se. „Dal ti i bílou sadu s Posvátnými místy?“

„Ne,“ odvětil jsem. „Přišel jsem k nim náhodou.“

„Hm,“ zamručel. „Zajímavé.“

Zahleděl jsem se na kartu a přestal vnímat jeho zkoumavý pohled. Karta mne zastudila v ruce a po několika vteřinách obrázek ožil.

Spatřil jsem na věžích Pevnosti vlát rudé praporce s černou maskou. Na severovýchodě někdo velkou část pralesa obřích stromů vykácel a vzniklá paseka byla několikrát použita jako bojiště. V lesích, pár mil po proudu řeky, tábořila armáda pod praporem rudého draka drásajícího Jednorožce na černém poli. Ten znak mne na první pohled zaujal. Zrak mi sklouzl na jihozápad od Pevnosti, kde v mořském zálivu kotvilo pět velikých dračích veslic s hadími znaky Aštařanů. To je mi další podivná souvislost. Vzpomněl jsem si na zrcadlo v mém pokoji, kterým se ke mně tito hadí válečníci dostali. Možná i za tím přepadením nakonec stála sama Černá Maska a nikoliv Galbir. Vsáhl jsem myslí na severozápadní část karty a otevřel ji. Pak jsem prošel na jednu z vysokých horských říms, kde však ještě neležel sníh. Chladný vítr mi pronikal do morku kostí, zatímco jsem držel oba světy propojené a pozoroval, jak mne nejdříve Lancelot a potom Atanathor následovali.

Ocelově šedé pasy mračen unášel západní vítr.

Slunce zašlo za vrcholky hor, jejichž stíny se zvolna prodloužily a dotkly Pevnosti.

Položil jsem tornu na zem, přehodil si přes ramena hřejivý kabát a hleděl dolů k Pevnosti. Měli jsme skvělý výhled na bojiště, ale docela tu foukalo a nějaká ta jeskyňka by se nám na noc určitě hodila. Římsa zde byla ještě široká, ale jak klesala podél lomu hory, stále se zužovala, až připomínala jen drobnou nitku mizející dole za ohybem štítu.

„Půjdu najít nějakou jeskyni, v které přečkáme noc,“ oznámil jsem jim. „Zatím počkejte tady. Sledujte Pevnost, a kdyby se tam dělo něco nového, tak dejte vědět.“

Atanathor přikývl. „Bez obav,“ řekl a posadil se na šedý odrolený kámen. „My to tu s Lancelotem zvládneme, ale ty na sebe dávej pozor. Ta římsa dole nevypadá zrovna bezpečně. Vezmi si mou kotvu.“

„Budu lehký jako pírko,“ opáčil jsem a obrátil se k odchodu. „Nech si ji pro všechny případy raději u sebe.“