Kapitola VI. - Pevnost Pěti světů (3. část)

Merlin potřebuje zjistit, co se stalo v Hlubině během jeho nuceného pobytu v Modré jeskyni a komu ze svých bratrů může opravdu věřit. Ukazuje se, že rodinný svár propukl naplno a chtě nechtě už je do něj zapleten, ale Merlin brzy zjistí, že kromě Galbira a Černé Masky, jsou tu ještě mocnější nepřátelé, kteří mu usilují o život...

„Větrolame,“ vyslovil jsem jeho jméno dutým, hlubokým hlasem.

Netrvalo to déle než několik chvil, co jsem tam stál a čekal na odezvu mého volání. Pak se kolem mne zvedl příjemný větrný vír a pohrával si s pláštěm a dlouhými vlasy.

„Vítám tě zpět mezi živými,“ řekl upřímný Větrolamův hlas. „Věřil jsem, že to dokážeš. Ačkoliv to trvalo šedesát jedna dní, čekal jsem tu na tebe dle tvých posledních rozkazů. Od té doby, co jsi mne přenesl do Arlafalovi jeskyně, se mohu volně pohybovat i po Hlubině, která pro mne dlouho nebyla přístupná. Získal jsem tím několik nových schopností, ale především jsem si uvědomil něco o sobě a svém zmírajícím druhu. Děkuji ti za to, Merline.“

„I já tobě děkuji za vše, co jsi pro mne vykonal a ještě možná vykonáš,“ řekl jsem. „Pověz mi prosím, co se tu dělo od mého uvěznění a kde je nyní Lancelot? Slyšel jsem od Dalfiona, že uprchl ze své komnaty.“

„Pomohl jsem mu,“ opáčil lehce. „Té noci, co tě Galbir, Swand a Zarathar přemohli, Lancelot roztáhl mříže, rozbil okno, odrazil se od parapetu a vyskočil z okna. Naštěstí jsem jeho šílené počínání celou dobu sledoval a včas ho zachytil. Choval se jako by věděl, že se mu nic nestane. Když jsem mu pověděl o tom, co jsem cítil, že se s tebou stalo, trval na tom, že ti nemůžeme pomoci proti tvým vlastním bratrům. Naléhal na mne, abych dbal tvého posledního rozkazu a potom mi navrhl, jestli je v souladu s ním nápad, že se zapojíme do bitvy. Musím se přiznat, že umí být přesvědčivý. Tak jsem mu tam trochu pomáhal, ale jen proto, že přesila nepřátel byla ohromná. Té noci na bojišti leželo víc než sto tisíc mrtvých zrůd, mezi nimi bylo i mnoho hadích válečníků na varanech, harpyje, strygy a velcí černí vlci chaosu. Noiremer však utrpěl stejně nemalé ztráty. Jakmile bitva skončila a Athanathor jednou rukou uškrtil posledního hadího náčelníka, kterého srazil z varana, tak s hrůzou zjistil, že z jeho nejlepších téměř nikdo nezůstal naživu. A ti, co přežili, byli těžce ranění, nebo zmrzačení a sám Athanathor přišel v souboji s vůdčí Strygou o svoji levou ruku. Lancelot po bitvě odešel na východ do hor a zmizel z mého zorného pole. Na bitevním poli se místo něj objevil Galbir. Vedl o tobě s Atanathorem velmi ostrou řeč. Galbir tě obviňoval a Atanathor hájil. Farwan, který celou hádku tiše pozoroval, nakonec Galbira označil za uchvatitele Noiremeru, a řekl mu, že určitě není právoplatným dědicem trůnu. Potom oba druidové pozdvihli nějaké kartičky a zmizeli v nich. Galbir je za zradu proklel, ale nechal je odejít a jmenoval Zarathara generálem. Atanathorova armáda mu však odmítla poslušnost a většina z přeživších odešla z bitevního pole spolu se svým oblíbeným generálem.

Zůstal jsem na stráži nad Sluneční horou a musel měnit podoby, aby mne nikdo neodhalil. Každý den se po setmění po Černé cestě přihnala horda stvůr odněkud z chaosu, ale Galbir sem přivedl mnoho vojáků z cizích světů a podařilo se mu odolávat nejdříve pouhým stovkám a potom tisícům hadích válečníků i bez Atanathora a Farwana. Zarathar a Maroburn však stáli nejen proti bestiím chaosu, ale po měsíci čelili i společnému odporu ostatních druidů. Pod vedením Athanathora a Farwana se druidové pokusili dostat až do chrámu ke Galbirovi, ale nepodařilo se jim to. Ačkoliv Talpior skvěle odlákal pozornost Galbirových generálů a použil k tomu zřejmě všechny své síly. Během rychlého útoku zničil téměř celé Noiremerské loďstvo, ale pak toho jeho Sarpena přece jenom zkameněla Zaratharova medúza. Radagon byl těžce raněn během přeletu nad městem, který měl Atanathora a Farwana dostat do chrámu, a celé jeho stádo Pegasů i s jezdci nakonec zůstalo ležet na rozbitých ulicích a střechách města. Nakonec se druidové museli všichni vypařit pomocí těch svých karet, když jim dal Galbir za vyučenou před chrámem. V té době z lesů vyšel zástup velikých oživlých stromů a zakořenil nedaleko Černé cesty. Ten černý hustý hvozd neustále žije a stromy k sobě mluví, pohybují se a občas se i krmí masem hadích válečníků, kteří se během bitvy dostanou příliš blízko jejich zkroucených větví. Od té doby už druidové znovu nezaútočili, ale Galbir postupně přišel o mnoho věrných služebníků v každodenních nočních bitvách s hadími i jinými stvůrami z chaosu. Postupně jich totiž začalo přibývat a z tisíců už jsou nyní deseti tisíce stvůr každý den. Bude muset nejspíš přivést další vojáky z nějakých světů, protože každý útok je noc co noc silnější. Zdá se mi, že čím déle tahle válka trvá, tím hůře pro Noiremer může skončit.“

„Lancelot se tedy ještě nevrátil?“

„Dosud se tu neukázal, ale mohu se po něm podívat. Pokud je tady v Hlubině, nemělo by mi to zabrat déle, než pár chvil. Mohl bych si tak vyzkoušet některé své nové schopnosti, pokud dovolíš.“

„Rád svolím, ale ještě mi řekni, Galbir je stále v chrámu?“

„Neviděl jsem ho už dva měsíce vyjít ven, ale on se tady podle všeho pohybuje, jak se mu zamane, takže mi mohl proklouznout. Mám se podívat i po něm?“

„To můžeš a po Atanathorovi se poohlédni také. Zajímalo by mne, zda je také v Hlubině. Vlastně by nebylo od věci porozhlédnout se po všech mých druidských bratrech, pokud je to nyní v tvé moci.“

Větrný vír se zdvihl a uslyšel jsem jen jeho vzdalující se a radostný souhlas. Kroužení nad Noiremerem ho zřejmě už nudilo a nyní šťasten z nějaké akce se vydal splnit můj nový příkaz.

V Hlubině tedy opravdu uplynuly jen dva měsíce, zatímco jsem dva roky strávil slepý v Modré jeskyni. Přepočítal jsem běh času na roky země a započetl i dobu v Aramelinových zahradách. Došel jsem k přibližnému letopočtu 26 po Kristu a v té chvíli jsem to pochopil. Naléhavost snu končícího v poušti, Galbir ochomýtající se kolem Egypta a současné postavení planet v Hlubině, to vše se mi spojilo a dovedlo mne k jasnému vysvětlení. Za sedm dní Hlubiny nebo za sedm let Země mělo dojít k ukřižování Ježíše Krista. To byla ta strašná věc, která se měla stát tam v poušti, že mne to nenapadlo dříve – co menšího mohl mít Galbir za lubem? Vzpomněl jsem si na Tři krále, kteří se podle bible přišli Spasiteli poklonit, a uvědomil si, že to klidně mohli být Galbir, Swand a Zarathar, a vůbec tam nemuselo jít o nějaké poklonkování. Nebyli sice žádní králové, ale jistě se lidem ze Země mohli jevit jako mocní mágové z cizích zemí. Pokud byli opravdu přítomni jeho zrození, mohli toho i náležitě zneužít. Nevěděl jsem sice, jaké se synem Ducha Jediného mají úmysly, ale z historie bylo dostatečně zřejmé, že to mohli být i ty nejhorší úmysly.

Posadil jsem se do vlhké trávy a odpočíval. Zavřel jsem oči a uvolnil se. Jen můj sluch napnutý a zaostřený na každý podezřelý zvuk pročesával okolní noční les. Setrval jsem několik desítek minut v meditativním rozpoložení a sbíral síly na to, co mne dnes v noci neodkladně čekalo.

Pak jsem vytáhl oba balíčky karet a každý zvlášť jsem pečlivě zamíchal. Myslel jsem při tom na Galbira. Nakonec jsem vytáhl jednu kartu z každého balíčku a položil je před sebe na oblý mech. První karta zobrazovala Galbira a druhá mi ukázala maják Caeros. Takže Galbir mne ještě pořád hledal v zahradách, anebo rozmlouval s Aramelinem. Vrtalo mi hlavou, nakolik Aramelin hraje na obě strany a zda by mne za určitých okolností prozradil mým bratrům. Celá ta věc s příchodem Zarathara byla přinejmenším podezřelá. Zvlášť když si uvědomím, že zahrada je výhradně Aramelinův svět. Ačkoliv mne mohli mí povedení bratři najít pomocí karet, proč se do zahrad jednoduše nepřenesli pomocí karet? Proč použili raději složitější cestu magie Kruhu a připluli lodí? Aramelin možná opravdu hrál svou vlastní hru a měl se mnou své sobecké plány. Ale jaké byly jeho skutečné cíle, jsem se mohl pouze domnívat.

Zamíchal jsem karty. V mysli jsem přitom podržel myšlenku na Maroburna a pustil ji. Pak jsem vytáhl jeho trumf a kartu zobrazující Sluneční horu. To znamenalo, že Maroburn střežil Noiremer. Doufal jsem, že pod svícnem je stále největší tma a že nikoho nenapadne mne tu hledat.

Nato jsem si posvítil na Farwana. Po pár okamžicích soustředění se na jeho podobu jsem obrátil jeho trumf a kartu zachycující Pevnost Starých. Místo, na kterém ho Dalfion nakreslil už na trumfu. Pevnost, kterou Farwan odjakživa používal jako vlastní hrad, a uchyloval se tam, když nechtěl být rušen.

Potom jsem zkusil Dalfiona a dozvěděl se, že je stále na Noiremeru. Mohl bych se s ním spojit, protože mi jeho vlastní názory na rodinné rozepře byly nejbližší. Ostatní se více či méně přikláněli k nějaké straně, ale Dalfion zřejmě nikoliv. Vypadalo to, že hraje stejně dvojakou hru jako Aramelin, ale pravděpodobně z úplně jiných důvodů. Přesto jsem s jeho voláním ještě počkal. Napřed jsem chtěl vyzkoušet svůj plán…

Sbalil jsem karty a schoval je do kapsy. Usadil jsem se do pozice polovičního lotosu, opřel se o dubový pařez a naslouchal se zavřenýma očima zvukům lesa. Větrolam se stále nevracel a vypadalo to, že je plně zaměstnán hledáním mých bratrů. Možná jsem mu měl raději dát nějaký lehčí úkol. Nechal jsem své tělo odpočívat, ale zůstal při vědomí.

Cvrčci hráli své jednoduché melodie a udržovali mne při bdělosti. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a rozjímal spojen s okolním lesem, ale mohlo to trvat i několik hodin.

Náhle se rozhostilo varovné ticho, jako když utne.

Za sebou jsem zaslechl tiché zapraskání chrastí. Nějaký vetřelec narušil celistvost lesa.

Měsíc už vystoupal vysoko na temně fialovou oblohu, ale v této chvíli jako naschvál zašel za mraky.

Praskání se přiblížilo a pak rázem utichlo na okraji mýtiny.

Neohlédl jsem se. Jen má ruka sjela k pasu a dotkla se jílce meče. Chladná ocel mne uklidnila a dodala mi neochvějnou jistotu.

Uslyšel jsem tiché zavrčení na hranici slyšitelnosti a pak se varovné napětí v mém těle vzedmulo. Jediným pohybem jsem vstal, tasil meč a naznačil s ním veliký kruh. Najednou okraj mýtiny zahořel vysokými plameny.

Koutkem oka jsem tam zahlédl černý stín vlka. Velký vlk chaosu zakňučel a přikrčil se před spalujícími plameny. V poslední chvíli couvl před ohněm zpátky do stínů, kde ho prozrazovaly jen zlostně přivřené rudé zornice.

„Každý oheň jednou dohoří, umím být trpělivý, Merline,“ zavrčel a vycenil své tesáky.

Oheň rychle dospěchal ke svému začátku, aby mne uzavřel v kruhu. Zdvihl jsem meč a zabodl ho do pařezu před sebou.

„Myslel sis, že jsem snadná kořist, ale to ses šeredně zmýlil,“ řekl jsem mu. „Pověz mi, kdo tě sem poslal a já tě nechám v míru odejít, ale jestli mi budeš lhát, anebo mi neodpovíš, tak ti bez slitování rozpárám břich.“

„Cítím tvůj strach,“ řekl. „Nevíš, s kým máš tu čest, ale to tě neomlouvá. Až tvé kouzlo dopálí, nakrmím se tvým masem.“

„A kdo vlastně jsi?“ zeptal jsem se.

„Mrtvole, jako ty to mohu říct. Jmenuji se Renri,“ odvětil zlověstně a vyšel do světla plamenů. To jméno mi něco připomínalo, ale nemohl jsem si vzpomenout. Renri přecházel v dostatečné vzdálenosti kolem ohně a prohlížel si mne přes plameny. Bylo jasné, že hledá nejlepší místo, odkud by přeskočil oheň. Jeho obrovité tělo bylo snad ještě větší a silnější než kůň. Vzpomněl jsem si na vlka, kterého jsem spatřil běžet na stepi – klidně to mohl být on.

„Jak jsi mne tu vlastně našel?“ optal jsem se.

„Vystopoval jsem tě,“ odštěkl. „Pach tvého strachu mne vedl až sem.“

„A kdo tě poslal Renri, nebo jsi snad přišel sám od sebe, protože jsi ucítil na míle daleko můj pach a řekl sis, že bych byl dobrá večeře?“

„Jsem tu a nic víc tě nemusí zajímat. Stejně už ti to brzy nebude k ničemu,“ prohlásil, když si všiml, že plameny postupně slábnou. „Nemáš kam utéct a na svých dvou nohou mi daleko neunikneš. Jsi v pasti, hlupáku.“

Pokrčil jsem rameny. „To se uvidí,“ řekl jsem. „Ale i ty jsi svým způsobem možná v pasti. Nejsem tak snadná kořist, jak se domníváš a ti, co tě sem poslali, tím zpečetili tvou smrt. Nechal ses zmást sladkými řečmi a uvěřil jsi jim, ale přemýšlej o tom, ještě je čas, abys od sebe odvrátil svou smrt. Mne nezabiješ, ale sám tu zahyneš mou rukou. Čekal jsem na tebe a připravil se.“

Zpražil mne nevraživým pohledem a sklouzl k pařezu. Zvažoval své možnosti a zdálo se mi, že na kratičký okamžik zaváhal, když spatřil stříbrný lesk na ostří zbraně.

„Nevěřím ti,“ zavrčel. „Jsi jako liška zahnaná do kouta, která medvědovi maže med kolem huby, aby se zachránila. Z tvých slov je cítit, že se bojíš svého konce.“

„Mohl jsem ti zapálit ocas už na začátku a pak tě zabít jediným výpadem Excaliburu, ale neudělal jsem to a místo toho ti nabízím život. Jsem k tobě mnohem upřímnější, než ti, kteří tě poslali na jistou smrt. Dávám ti na výběr.“

Plameny skomíraly. Ohnivý kruh se kolem mne pomalu stahoval a vyměřoval čas, který mi zbýval do okamžiku, než se na mne vlk vrhne, aby mne sežral. Rudooká bestie přešlapovala po vypálené zemi a zvažovala každým okamžikem své šance. Vycenil zažloutlé tesáky a řekl:

„Myslel jsem, že se s tebou utkám v rovném boji, ale ty tu žadoníš o smilování. Počkám si, až budeš na kolenou prosit o svůj bídný život, a teprve potom se nakrmím.“

Odvrátil se a zašel do stínu pod vzrostlým dubem, jako by se už dál nechtěl o ničem bavit. Posadil se pod silný kmen a pozoroval mne skrz slábnoucí plameny ochranného kruhu.

„Přišel jsi z Pevnosti pěti světů,“ zkusil jsem hádat, abych ho přiměl k rozhovoru.

„To se nikdy nedovíš,“ opáčil a oblízl se. „Dřív ti jediným stiskem svých čelistí prokousnu hrdlo.“

„Nebo tě poslal Galbir?“ zeptal jsem se a zkusil dračí hlas. Znělo to jako nepovedený pokus, protože vlk mi neodpověděl. Strnule mi zíral do očí a nepohnul jediným svalem. Jeho předchozí reakce se zdála vést správným směrem a tak jsem jako ohař šel po čerstvé stopě.

„Takže tě poslala Černá Maska?“ nadhodil jsem své želízko v ohni.

„Nezkoušej na mne svá hadí kouzla,“ zavrčel. „Nic ti nepomůže mne zviklat.“

„Co ti nabídla jako odměnu? Jen mé maso ti stačilo?“

Zavrčel, zdvihl se a nervózně přecházel kolem, hledaje skulinu v ohnivém kruhu. Viděl jsem, že čas určený k trvání Plamenného kruhu se nachýlil. Brzy budu čelit vlku chaosu tváří v tvář. Renri se najednou nahrbil a mocnými drápy rozryl spálenou zemi před sebou. Můj výsměch ho rozběsnil natolik, že by byl schopen mne zardousit i za cenu osmahnutého kožichu.

„Jsem ještě dost pohublý,“ utahoval jsem si z něho. „Moc masa na mne nenajdeš.“

„Spokojím se jen s krví,“ odfrkl v návalu zlosti. „A té bude dost, aby stačila pro celou mou smečku.“

Mraky v té chvíli odkryly stříbrný kotouč. Měsíční paprsky se prodraly větvovím a v pruzích osvětlily okraj mýtiny.

Slábnoucí plameny se najednou potácivě umenšily.

Pletence svalů na vlčím těle se napjaly jako provazy.

V ten moment se čas proměnil v med…

Renri se odrazil od země a vyskočil. Přelétl přes jazýčky plamenů a s rozevřenou slintající mordou padal přímo na mne.

Sáhl jsem po meči, vytáhl ho z pařezu a zapřel Excalibur jílcem o dřevo. Ostří jsem v poslední chvilce vztyčil a namířil proti Renriho hrudi. Skrčil jsem se před silnými tlapami, které by mne v okamžiku rozpáraly, a do ticha naprázdno cvakly vlčí čelisti. Excalibur se zanořil hluboko, ale tíha velkého těla mne odhodila stranou.

Vlk zaúpěl jako tisíc sirén v mořské laguně Soumračných ostrovů. Zdvihl se na zadních a pokusil se ze svých útrob vyprostit bíle zářící zbraň. Vlčí drápy se přeměnily na skoro lidské ruce, které meč uchopily a vytáhly ho s bolestným zavytím. Excalibur dopadl přede mne do trávy a jeho stříbrné světlo okamžitě pohaslo.

Nato se vlk zhroutil k zemi. Vyplázl krvavý jazyk a žhnoucí uhlíky v jeho očích rychle pohasly.

Plamenný kruh potemněl a mýtinu přikryly dlouhé stíny.

Mraky, které ještě před chvílí hrozily deštěm, se nyní stejně rychle roztrhaly. Pluly v dlouhých cárech po obloze a mizely před očima. Stříbrné světlo úplňku prokreslilo nehybné tělo vlka Renriho, který se chtěl z nějakého důvodu napít mé krve.

Zdvihl jsem ze země Excalibur a přistoupil k jeho chladnoucí mrtvole. Bylo mi líto, že jsem ho musel zabít, ačkoliv on by neváhal ani okamžik, aby mi udělal ještě něco mnohem horšího. Otřel jsem do srsti krůpěje krve a vzdal tichý hold jeho přirozené statečnosti.

V té krátké chvíli se vlčí tělo smrštilo a změnilo ve svalnatého muže s vlčí hlavou a pařáty. Byl od hlavy k patě potetován modrými linkami spirál a v srdci měl krvavou ránu. Obrátil jsem ho a spatřil černou srst kolem páteře, zakončené vlčí oháňkou. Tohle asi nebyl obyčejný vlkodlak z chaosu, pomyslel jsem si.

Slabý vánek mi rozčepýřil vlasy. Pak zesílil, obtočil se kolem mne ve víru a v hlavě se mi rozezněl známý hlas, připomínající mužský ekvivalent meluzíny.

„Kdo je to?“ zeptal se mne.

„To bych také rád věděl,“ opáčil jsem mu. „Chtěl se napít mé krve, ale trochu se přepočítal. Jmenoval se Renri. Neříká ti to jméno něco?“

„To jméno slyším poprvé, ale vypadá jako vlkodlak, a ti pocházejí spíše z chaosu, než z Hlubiny.“

„Byl určitě z chaosu,“ opáčil jsem. „Co ti černí vlci, kteří zaútočili na město tu noc, co mne Galbir přemohl? Také se po smrti proměnili v tohle?“

„Ne, když zemřeli, měli pořád vlčí těla. Tohle určitě nebyl obyčejný vlk chaosu, ale někdo mnohem mocnější. Možná to byl některý z –“

„Pánů chaosu,“ dořekl jsem to za něj. „To je mi pěkné nadělení. Ale teď mi pověz, našel jsi Lancelota nebo někoho z druidů?“

„Našel jsem všechny. Lancelota jako prvního,“ řekl a přehrával mi do mysli i svůj orlí pohled, takže jsem mohl současně vidět to, o čem mluvil. „Táboří pár mil od Pevnosti Starých v Atanathorově ležení. Z nějakého důvodu se přede dvěma dny připojil k velké Atanathorově armádě a spolupracuje s Bratrstvem pěti starších, jak si teď říkají. Galbir před necelou půlhodinou připlul do Noiremerského přístavu na Zaratharově lodi jménem Rudá lvice. Společně se Zaratharem a Swandem se přemístili do chrámu, ale pak jsem je zase viděl mizet z Hlubiny pomocí těch karet. Stopa přitom vedla do světa Země, ale dál jsem ji nemohl sledovat, aniž bych se prozradil.“

„Myslím, že vím, kam odešli,“ pomyslel jsem si, ale nahlas se zeptal:

„Co víš o Bratrstvu pěti starších? Nepřipravují náhodou nějaký další pokus o dobytí Noiremeru?“

„Atanathor jistě něco připravuje a mezi jeho věrnými muži panuje vzrušení,“ odpověděl. „Zajisté se chystají na další válečné tažení do Noiremeru. Atanathor shromáždil pod praporem Zlatého draka sta tisíce osmiprstých lidí z nějakého ze vzdálených světů. Ti stateční bojovníci ho uctívají jako svého boha války a světla a myslí si, že nastal poslední soudný den. Přišli sem za ním, aby vybojovali poslední bitvu proti svým temným bohům. Půjdou i na jistou smrt, protože věří, že si tak zajistí věčnou slávu. Lepší armádu by si nikdo nemohl přát. Farwan mu pomáhá a i on něco chystá. Má nahoře v nejvyšší věži nějaký modrý krystal, který vložil do své hole. Spoutal tou holí mnohé síly a následkem toho se Pevnost starých oddělila od Hlubiny. Uzavřel ji do hustých lesů a k Noiremeru a Černé cestě nyní vede jen tajná stezka, kterou střeží Alaron se svými oživlými stromy. Talpior je zatím ve svém paláci Remerinu na dně oceánu a i on si ze světových moří přivedl velké mořské příšery, starší a mocnější než jsou Sarpeni. Spoutal pět velkých Sépií, které uzavřel v hlubinách, a snad jen bohové vědí, co se stane, až je vypustí. Ani Radagon neotálel a přivedl stovky velkých stříbrných orlů k Modré hoře. Přilétli pod vedením vznešeného krále, mého pána Ainaara, aby bojovali po jeho boku. Přivolal i desítky sfing, které nyní střeží jeho palác Radagan na vrcholu Oblačné hory.“

„A zbytek druidů?“

„Maroburn právě bojuje u Černé cesty s další sto tisícovou armádou hadích válečníků a Abramelin mu pomáhá svými ohnivými kouzly. Ale Tamund a Dalfion jsou ve svých věžích a drží se teď zřejmě stranou všech bitev a sporů. Dror a Drostern jsou oba ve vzdáleném světě a evidentně je vůbec nezajímá, co se tu děje. Našel jsem je na královské hostině, jak hrají a zpívají vybrané dvorní společnosti pro vlastní pobavení.“

Pokýval jsem hlavou a pokrčil čelo.

Bylo to skoro jako na trumfových kartách, které mi věnoval Dalfion. Druidové se rozdělili na dvě znepřátelené strany a bojovali proti sobě. Ale Tamund a Dalfion s dvojčaty Drorem a Drosternem stáli tak trochu mimo tento spor. Nedělal jsem si však žádné naděje, že by tudíž do rodinného rozbroje nebyli nijak zapleteni. Abramelin, který měl dle Dalfionových slov hrát také dvojakou hru, hrál zřejmě nejaktivněji. Možná proto, že jeho živlem byl koneckonců oheň. Spíše mne však zajímalo, zda tento rodinný svár souvisel s tím, že měli druidové jiné matky, anebo jestli to byl spíše dědický spor mezi nejstaršími Omerovými syny o to, kdo bude po jeho zmizení vládnout Noiremeru. Zatím jsem znal jen svou matku, jíž byl Jednorožec a matku Dalfiona, kterou byla podle Aramelina smrtelná žena Deirdre. Ale co mí ostatní bratři? Z jakých matek vlastně vzešli? Cítil jsem, že tahle informace pro mne nyní nabyla na důležitosti. Ať tak či onak, budu si muset tu svou rodinnou ságu nejdříve trochu ujasnit. Ale koho se mám na něco takového ptát? Byl jsem tolik ovlivněn událostmi a bratrskou láskou, že jsem se nemohl správně rozhodnout, který z mých bratrů je ten správný spojenec. Potřeboval jsem si nejdříve promluvit s nějakým nezúčastněným pozorovatelem, jenž mi mohl být v této věci nápomocen.

„Přiveď mi sem Lancelota,“ řekl jsem nakonec. „Co nejrychleji to bude možné, ale nenápadně. Potřebuji s ním mluvit z očí do očí.“

„Rozumím,“ zafoukal slabounce vítr.

Přeletěl nad stromy a šumění listů naráz utichlo.

Shlédl jsem na Renriho mrtvolu a přikývl.

„Tak jsi pán chaosu, kterého na mne poslala Maska nebo je to jinak?“ běželo mi v myšlenkách. Tušil jsem, že smrt šlechtice nezůstane na dvorech Citadely dlouho bez odezvy. Pokud to Maska naplánovala s tím úmyslem, aby mne zatáhla do krevní msty, pak by měla brzy následovat přiměřeně rychlá reakce. Přemítal jsem i nad tím, zda přesvědčila jen jednoho pána chaosu, nebo jich na mne poštvala víc? Rozhlédl jsem se po okolním lese a zavrtěl hlavou. Žádné další hrozící nebezpečí jsem necítil.

Napojil jsem se na pavučinu vláken, vedoucích do středu hvozdu. Oheň a prolitá krev jistě nezůstaly bez povšimnutí, a strážce lesa už ví, že se tu něco stalo. Viděl jsem, že ke mně Alaron vyslal dva oživlé stromy, ale bude to ještě nějakou chvíli trvat, než překonají padesát mil a dorazí sem. Pokud s nimi ovšem není sám Alaron, který splýval se svou pavučinou a nebylo možné ho od ní nijak rozlišit a tedy zjistit jeho současnou polohu. Ten by je sem mohl přenést mnohem rychleji. Ale ani on přece nemohl vědět, že jsem to byl já, kdo zapálil ohnivý kruh a zabil vlčího pána chaosu, protože jsem použil stejné krytí jako on. Pravděpodobnější bylo, že sem poslal jen hlídku, aby zjistil, co se tu děje, a sám setrvával v centru magické sítě, odkud mohl vše snadno řídit a pozorovat očima svých oživlých stromů.

Přešel jsem k dutému thauru, posadil se a opřel o jeho kmen. Jiný myšlenkový okruh, týkající se bratrovražedné války mezi Bratrstvem pěti starších a Nejvyšším druidem na Noiremeru, se mi rozjel před očima. Bratrstvo určitě chystalo další akci s cílem zničit Galbira a zrovna teď k tomu měli možná nejvhodnější příležitost. Mohli by se dostat až do chrámu a překvapit Galbira, než se vrátí z Egypta ze světa Země. Ale to by museli vědět víc než já, a museli by nadevšechno toužit po Galbirově porážce – což se nezdálo tolik pravděpodobné. Nakonec jsem raději odstoupil od všech svých domyslů na toto téma a zkusil od toho všeho náležitě odstoupit. Vyčistil jsem svou mysl bílým světlem a uvolnil se hlubokými výdechy a nádechy. Setrval jsem v bezmyšlenkovém stavu, dokud se nezvedl silný vítr.

Měsíc se schoval za husté šedé mraky a jeho svit sotva pronikal zataženým nebem. Na západě zuřila bouře.