Kapitola VI. - Pevnost Pěti světů (1. část)

Merlinovi se podařilo díky tajemnému podivínu Ormelistorovi prchnout z Modré jeskyně. Po dvou letech věznění však potřebuje nabrat síly a dát se fyzicky dohromady, a tak zamíří k majáku Caeros, aby se ukryl u starého známého a spojil tak příjemné s užitečným...

Buková brána u paty majáku se s tichým vrzáním otevřela.

Stoupal jsem po točitých schodech vzhůru. Jako dítě jsem je mnohokrát vyběhl a v jisté fázi mého života to mohlo být skoro každý den. Ale ten bezstarostný věk mého mládí už dávno odvál čas. Doby, kdy jsem se zde učil astrologickým vědám od jednoho z největších mistrů tohoto oboru, už se nevrátí. Omer mne k němu dovedl, když mi bylo pět let, aby mi sestavil osobní horoskop. Mnoho si toho nepamatuji, ale vím, že tam na vrcholu jsme prošli dveřmi na konci tohoto dlouhého schodiště a vstoupili do podivuhodné zahrady. A tam seděl u stolu hubený a vysoký muž, který si mne prohlédl, jako by cosi poměřoval a pak k Omerovi promluvil zvláštním podmanivým hlasem, ale smysl jeho slov mi tehdy unikal. Omer si ho mlčky vyslechl a potom mne odeslal zpět na Noiremer – teď už vím, že nejspíš přes Dalfionovu kartu –, aby si mohl s astrologem o jeho předpovědi promluvit o samotě.

Ta vzpomínka mi utkvěla na dlouhou dobu v paměti, a jakmile jsem dovršil třináct let, začalo mne zajímat vše, co se týkalo magických věd a především astrologie. Omer mne nejdříve ze všeho poslal znovu do Caerosu, abych si opět vyslechl, jaké hvězdy stály při mém narození. Byla to dlouhá a těžká rozprava. Ten muž vypadal jako mladík a podle toho o čem zrovna mluvil, se mi zahrada doslova měnila před očima. Nejen, že podrobně znal mou osobnost a říkal mi detaily, jaké neznal nikdo jiný, ale už tehdy mne varoval před velkým nebezpečím, které mi v šestnácti letech hrozí a dal mi amulet proti škodlivému vlivu mocných nepřátel. Jeho schopnost předvídat události mne od té chvíle naprosto uchvátila, ale jeho varování před skrytou hrozbou se nenaplnilo. Tvrdil, že nebezpečí odvrátil jeho talisman, který mne bude ochraňovat, dokud nebudu připraven obstát v této těžké zkoušce osudu. Docházel jsem k němu pravidelně pro radu a nakonec ho požádal, zda by mne něco ze svého umění mohl naučit. Už tenkrát mi řekl, že to není má cesta, ale že mne naučí, co bude moci. A já se učil rychle, ale nepronikl jsem nikdy do složitých tajů astrologie tak hluboko jako on, ačkoliv jsem se o to snažil. V devatenácti, kdy jsem konečně začal pronikat do podstaty jednotlivých božských energií a dokázal je vnímat, jsem se ho zeptal na zvláštní seskupení planet, které mělo nastat za rok. Pokýval hlavou, podepřel si bradu, jak měl ve zvyku, a po chvíli mlčení ke mně naposledy promluvil:

„Už tě nemohu déle vyučovat. Zastavil jsem tvůj osud pouze do času, ale až se planety postaví do znamení Jednorožce proti světlům v Drakovi a nadejde okamžik tvého předurčení, tak budeš vyhnán z Hlubiny a vydáš se na dlouhou a strastiplnou cestu, abys poznal svého strašlivého nepřítele tváří v tvář.“

Tenkrát jsem to nepochopil a rozčileně odešel z majáku beze slova rozloučení. Možná však nebylo jiné cesty, jak mne mohl připravit na to, co skutečně následovalo. Na Zemi jsem měl dost času o tom přemýšlet, a možná proto jsem se začal učit tamní obdobu astrologie, která však nedosahovala takové úrovně vhledu do božských energií jako znalost jednadvaceti planet hlubinné astrologie. Ve vyhnanství byly okamžiky, kdy už jsem ztrácel víru, že se ještě někdy znovu setkáme…

V potácivém přísvitu čadících pochodní jsem vystoupal na poslední prošlapaný schod. Časem zčernalé dřevo masivních vrat se mi v tom světle zdálo jako živé, když odráželo můj zvlněný hubený stín. Zacvakal zámek a dveře se pootevřely na úzkou a jasnou škvíru. Strčil jsem do nich, zavřel oči a vstoupil do ostrého bílého světla.

Záře po několika krocích pohasla do snesitelné intenzity denního světla a já ucítil vůni vzácných květin. Vzhlédl jsem ke světle fialovému nebi s nadýchanými polštáři mraků a pak sklouzl pohledem k postavě ve stínu dřevěného altánu uprostřed barvami překypující zahrady. Oči mi z té přehršle barev přecházely a slzely.

„Podařilo se ti vrátit,“ promluvil poněkud vzrušeně svým podmanivým hlasem znějícím odevšad. Mrknutím oka stál přede mnou. Vypadal jako mladík se srostlým černým obočím a velkýma uhrančivýma očima. Nebyl úplně ošklivý, ale pravá a levá tvář k sobě na první pohled nepatřily. Pravé oko měl modré a levé černé. Jeho vzhled mne přitahoval tím způsobem, který vás nutí nespustit z té fascinující tváře oči. Černá sutana se na něm zavlnila, když mi zamával dlouhými kloubovitými prsty před očima. „A dorostly ti nové oči. Tvá krev se nezapřela. Tvoje rodina měla vždy úžasnou regenerační schopnost.“

„Potřebuji tvou radu a pomoc, Arameline,“ řekl jsem.

Položil mi ruku na rameno. „Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly na cestu,“ opáčil. U nohou se mi objevilo lůžko. Jemně do mne strčil, abych dosedl na měkkou matraci. Pocítil jsem velkou únavu a tíhu dosud slabého těla a položil se naznak.

Obloha se zrychleně měnila v noční hvězdné nebe. Zatímco zmenšující se slunce zapadlo za růžové keře jako kometa. Chlad hvězdokupy Jednorožce dnes zářil nejjasněji a zdálo se, že hvězda jeho rohu soupeří o prvenství s měsíčním srpkem, který rychle vystoupal vzhůru nad prokreslenou postavu astromága a připomínal mi nyní neúplnou stříbrnou svatozář.

„Až nadejde správný čas, promluvíme si o tvé cestě, ale nyní si odpočiň,“ pronesl klidným hlubokým hlasem a víčka mi ztěžkla. Po pár okamžicích jsem instinktivně přestal vzdorovat pocitu olověných víček a usnul poprvé od svého uvěznění klidným a posilujícím spánkem.

Vlastně nevím, jak dlouho jsem zde ve skutečnosti spal. Aramelin mohl tady na Caerosu zastavit běh času a pravděpodobně to i udělal. Noc tu mohla trvat neomezeně dlouho, ale jisté je, že když jsem se konečně probudil, začalo se pomalu rozednívat.

Nebe postupně prosvětlalo ranním svitem a hvězdy pobledly. Oranžový kotouč vykoukl nad ibišky a rozlil po zahradě svou záři. Paprsky prozářily alej starých bezů kolem zurčící fontány se zlatou sochou Rohatého boha lovce. Oběma rukama třímal roh hojnosti, přetékající jiskřivou vodou a zdálo se, že si mne pozorně prohlíží velkýma jantarovýma očima.

Vstal jsem z lehátka a došel k třpytivé fontáně, abych prozkoumal tu třímetrovou sochu známého hlubinného boha. Vypadal jako silný vousatý muž s jeleními parohy, oblečený do šupinového brnění. Zarazila mne pečlivost, s jakou ho někdo vytesal. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Za kruhovou kašnou z bílého mramoru stál ve stínu zkrouceného bezu kulatý stůl a dvě židle. Na prostřeném stole se nacházelo množství jídla, skleněná karafa s vínem a konvice voňavé kávy. Měl jsem takový hlad, že mne ten pohled naprosto přitáhl. Nalil jsem si horkou kávu do šálku, usrkl a začal uždibovat maso. Až o několik minut později jsem si uvědomil, že ve mně zmizela půlka pečeného kuřete. Kupodivu mi však nebylo zle a žaludek se hlásil o další porci. Dojedl jsem se ovocem a zeleninou, a zapil to douškem vína. Po dlouhé době jsem alespoň na chvíli zažil pocit sytého žaludku. Dopil jsem šálek studené kávy a vydal se mezi ořechy. K mému úžasu se u paty jednoho z nich objevil pozlacený splachovací záchod. S radostí jsem ho použil a ulevil si.

Aramelina jsem nikde nezahlédl. Altán uprostřed zahrady zel prázdnotou a mezi okrasnými keři v jemném přímořském vánku poletoval jen sladký a opojný pyl. Slunce se zastavilo na deseti hodinách nad cedry a vavříny a nebe bez mráčku získalo jasnou tyrkysovou barvu. Nabral jsem si průzračnou vodu z fontány do dlaní a napil se. Voda byla chladivá a osvěžující. Cítil jsem, jak mé tělo nabírá zpět svou ztracenou sílu. Na širokém parapetu kašny ležel komínek zlatobílých šatů, které tam zcela jistě ještě před chvílí neležely. Pozdvihl jsem bílou pracovní sutanu se znakem zlatého draka, zlatý plášť, jemně tepané zlaté opánky a opasek. Nechal jsem oblečení prozatím na kašně a vydal se k altánu. Prošel jsem pod ovocnými stromy, z nichž některé kvetly a plodily současně.

Poslední strom u altánu vypadal skoro jako bájná Zlatá jabloň. Košatou korunu nesl zlatě kropenatý kmen a ve větvoví se rozvíjely veliké žluté květy s občasnými zlatými jablíčky na vrcholu. O tomto stromu se toho hodně napovídalo. Zvláště v Noiremeru to bylo oblíbené téma vypravěčů. Slepý Paměta z přístaviště ji uměl podat natolik sugestivním a dojímavým způsobem, že se ten příběh málokomu nevryl hluboko do paměti. Hlavní roli v něm hrála láska dvou milenců z rozkmotřených rodin a jejich smutný osud spjatý s poslední Zlatou jabloní na Noiremeru. Zlaté jablko totiž dávalo tomu, kdo ho utrhne velikou moc, neboť mohl poznat dobré a zlé ve svém osudu a tím ho i změnit. Dle Pamětova vypravování však potom, co oba milenci dohlédli své osudy, vypili smrtelný jed a navždy ukončili pod jabloní své životy v láskyplném objetí. Nikdo neví, co vlastně viděli, ale jejich rodiny se nakonec na jejich pohřbu usmířily. Zlatá jabloň uschla a více už nikdy nevydala své plody. Ale příběh o lásce překonávající jakoukoliv překážku přetrval v srdcích všech těch lidí, kteří ho kdy slyšeli.

Došel jsem k altánu a přehlédl skrovné vybavení uvnitř. Sestávalo z pěti trojnožek a velkého písařského kalamáře uprostřed. Na mém vlastním horoskopu ležel na malém útržku vzorným písmem psaný vzkaz:

Merline,

musím odjet na pár dní pryč. Nemám čas ti to vysvětlovat, ale vrátím se, až to bude možné.

Chovej se v mé zahradě jako doma.

Ale raději nevycházej ven. Dokud se nevrátím, není to bezpečné!

A netrhej ta zlatá jablka!

Aramelin

Prohlédl jsem si arch pod vzkazem. Byl pokryt astrologickými značkami planet a znamení vepsaných do hlubinného Kruhu, a připomněl mi zlaté časy, kdy bylo vše tak nejasné a vzdálené jak ostatně vzdálená budoucnost bývá. Položil jsem vzkaz zpátky na svůj horoskop a vyšel ze stínu altánu do zahrady. Vrátil jsem se k fontáně, vzal si čisté šaty a vydal se k jezírku na opačném konci Aramelinovi zahrady. Tam jsem ze sebe stáhl cáry špinavých hadrů a vyndal z kapes dva balíčky karet. Chyběl tam modrý kamínek. Nikde jsem ho nemohl najít. Možná jsem ho ztratil, anebo mi ho vzal Aramelin? To však nyní jen těžko zjistím. Nechal jsem si tuhle otázku na později, až se můj učitel astrologie vrátí zpátky. Pak jsem prošel rákosím, vstoupil do průzračného jezírka a smyl ze sebe pach nemytého vězně. Potom jsem se spokojeně posadil do trávy a nechal se osušit slunečními paprsky.

Nakonec jsem pozdvihl odložené karty. Trumfy míst od Ormelistora jsem si strčil do kapsy pláště, ale druhý balíček jsem vytáhl z leštěné kovové krabičky. Zajímalo mne, jak vypadá série karet, kterou mi Dalfion věnoval. Z prvního trumfu na mne přes rameno hleděl sám malíř oděný v bílém plášti a nadýchané čepici. Odvracel se od plátna se smutkem v oku a zrovna namáčel jeden ze štětců do krvavě rudé barvy. Stál v údolí pod Noiremerem a maloval to pyšné a veliké město, ležící před ním jako na dlani. Všiml jsem si, že město na obrazu hoří a údolí pod hradbami pokrývají hromady mrtvol. Bylo to působivé a symbolické. Další trumf patřil Omerovi, který cválal hlubokým hvozdem na Jednorožci. Obzvláště úchvatná byla hra světla a stínů. Zvláště když světlo vycházelo z Jednorožce. Omerova tvář byla vážná a na hlavě mu rostlo paroží. Celý obraz mi silně připomínal archetyp neolitického šamana, nebo alespoň předobraz Rohatého boha noci. Třetí karta zobrazovala Atanathora na vrcholu Dubu v sedle jeho vzpínajícího se hřebce. Třímal bílý praporec se zlatým drakem v poli a stříbrnou mechanickou levou rukou při tom ukazoval k městu, zaplavenému paprsky vycházejícího slunce, jako by dával svým rytířům povel k útoku. Čtvrtá karta zachycovala Farwana hledícího z Pevnosti Starých na sever. Shlížel dolů z nejvyšší věže Starého útesu. Levou rukou svíral výboje modrých paprsků a kynul k temné bouři zuřící nad Sluneční horou, kde se leskly bílé hradby Noiremeru. Pravou rukou přitom ukazoval na klikatou stuhu Černé cesty, táhnoucí se přes celou kartu až k městu. Osvit blesků dodával jeho výrazu na dramatičnosti, a ačkoliv Farwanova tvář vypadala unaveně a ustaraně, v očích mu stále zářil modrý jas. Pátá karta náležela Talpiorovi, kterého Dalfion nakreslil, jak stojí na Sarpenovi a jede přímo do Noiremerského přístavu. Jednou rukou se držel opratí a druhou mával trojzubcem nad hlavou. Vlnobití, které tím vyvolával, strhávalo a potápělo válečné vodě. Šestá karta mi připomněla Tamunda. Seděl u poradního stolu tam, kde jsem ho viděl naposledy a mnul si šedý vous nad mapou Noiremeru. Výraz tváře byl zamyšlený a možná i zkroušený, ale nic víc mi neříkal. Sedmá karta představovala Abramelina. V sevřených pěstech svíral ohnivé koule a nakláněl se z vrcholku cimbuří dolů k hořícím troskám hadích obléhacích věží. Ve tváři měl výraz naprostého soustředění a napětí. Oči mu žhnuly jako uhlíky. Osmý trumf vystínoval Swanda zhrouceného na židli u okna své potemnělé komnaty. Jednou rukou si podpíral hlavu a jeho tvář prozrazovala prožité utrpení. Oči klopil k zemi a zdálo se, že si hledí do otevřené dlaně. Ta karta na mne zapůsobila natolik, že jsem Swanda v myšlenkách politoval. Devátá karta patřila Drorovi a desátá Drosternovi, ale obě karty vypadaly stejně jako v Dalfionově sérii, kterou kreslil pro Omera. Na jedenácté kartě letěl Radagon nad lesklými střechami Noiremeru na vůdčím hřebci stáda Pegasů. Na hřbetech desítek Pegasů seděli elfí lučištníci, prolétali deštěm šípů a opětovali střelbu z hradeb. Několik Pegasů už padalo střemhlav k zemi a z nozder jim tryskala krvavá pěna. Ten obraz zasáhl cosi citlivého uvnitř mé bytosti. Dvanáctý trumf mi připomněl bolestný okamžik, kdy jsem přišel o své oči. Zarathar seděl na chiméře a projížděl před branami Noiremeru jako novopečený generál mezi zástupy šestiprstých Naguarů a elfů z Modrého měsíce. Nastoupená armáda mu vzdávala nejvyšší hold. Třímal mohutný rudý praporec se zlatým lvem ve skoku a rudý chochol na přilbici mu vlál ve větru. Třináctá karta zosobňovala Alarona, tak jak ho znám, ale rozkvetlý orn nad ním byl jednoduše řečeno živý. Mírně se skláněl a pozoroval ho zelenými zřítelnicemi. Z tváře z mechem zarostlé kůry vystupoval dlouhý a rovný nos. Veliká přivřená ústa odhalovala řadu ostrých kůlů. Vypadal jako veliký vykořeněný strom, který pozbyl trochu větví v koruně, ale získal navíc dva páry nohou a rukou zakončených pařáty obrostlými kořeny. Alaron se mračil a jednou rukou vytahoval kamenný oštěp z rozpolcené vlkodlačí lebky. Čtrnáctý trumf mi ukázal Maroburna na Snoifernovi unikajícím před velikými oživlými stromy ze svého milovaného hvozdu. Na čele měl krvavý šrám a v očích zlost. Dalfion si dal záležet, aby zachytil ten rozčilený a zároveň bezmocný výraz jeho tváře. Patnáctý trumf zachycoval Galbira v mém studentském pokoji. Zdvíhal rudě zářící Osten. Půlka jeho tváře odrážela v rudém světle strašlivou zlobu jeho bytosti a druhá polovina obličeje ležela ve stínu. Sálalo z něj zlo, které už nabývalo ohyzdných tvarů. V zrcadle za ním stála temná postava, kterou jsem nemohl rozeznat. Vypadala jen jako dlouhý hubený stín. Poslední šestnáctá karta opravdu náležela mé maličkosti. Letěl jsem na zlatém draku vysoko nad Sluneční horou a shlížel z výšky na široširou Hlubinu. Z hrdých paláců Noiremeru stoupal široký sloupec černého dusivého dýmu, tvarovaného větrem do zakrouceného hadovitého útvaru, který na konci získával tvárnost Temného draka. Nabýval temných kontur obrovské bestie, letící Zlatému draku v patách a stíhající mne s široce rozevřenou mordou. Navzdory rychle se blížícímu nebezpečí jsem hleděl kupředu. Dlouhé bílé vlasy mi strhával vichr a v dračích očích mi slabě plálo zvláštní modré světlo. Mladou tvář brázdilo jen několik prvních vrásek kolem očí a strniště docela šedých vousů mě činilo na první pohled starším. Výraz mé tváře snad prozrazoval soucit. Měl jsem na sobě zlatou tuniku a plášť, a na hrudi se mi skvěl erb vzpínajícího se Jednorožce. V jedné ruce jsem svíral otěže a v té druhé krystal zářícího Orobodu. Poslední dva trumfy mne zaujaly ze všeho nejvíc a nemohl jsem na ně přestat hledět. Fascinovalo mne, jak na nich Dalfion zachytil naše pohnuté osudy. Ačkoliv jsme stáli na opačné straně barikády, měli jsme toho kupodivu hodně společného. Ta podobnost byla zarážející. Oba jsme vlastně byli jen pouhé figurky ve hře vyšších sil.

Když mi slunce začalo opalovat bledou kůži, oblékl jsem se do čistého oblečení a zašel do stínu pod Zlatou jabloň. Sutana mi padla jako ulitá a příjemně chladila na těle. Opřel jsem se zády o ten bájný ovocný strom a znovu prolistoval balíček trumfů. Musel jsem ocenit Dalfionovu informovanost a vhled, ale pozastavil jsem se nad množstvím temných obrazů, které se vyskytovaly v mé vlastní sérii karet. Rozhodně mne to přimělo zamyslet se nad tím, co dobrého jsem druidům vlastně přinesl. Přemýšlel jsem, zda bych se měl s někým z nich spojit, ale nezdálo se mi to jako dobrý nápad. Mohl bych tím víc pokazit, než získat. Nejdřív musím nabrat sílu a využít toho, že nikdo z Rady neví, kde se skrývám. Až budu opět ve formě, potom se s nimi spojím. Ještě je brzy, říkal jsem si, takhle nikomu stejně nebudu co platný. Na důkaz svých slov jsem pohledem sklouzl ke svému pohublému zevnějšku. Ještě mám čas. Jsem přece na Caerosu a tady čas neběží jako v Hlubině. Nevybral jsem si toto místo náhodou. Mám dvanáct dní na Caerosu za jeden den v Hlubině – alespoň tak to bylo za časů mého studia u Aramelina. A věděl jsem, že Aramelin na Caerosu mohl čas různě posunovat podle potřeby. Poprvé ve svém životě jsem věřil, že mám dostatek času. Ale co Omer? Toho bych přeci mohl zkusit.

Nalistoval jsem mimoděk Omerovu kartu a zbytek balíčku odložil do světle zelené trávy k patě jabloně. Zadíval jsem se do středu trumfu a soustředil se na kartu. Zchladla a začalo mně z ní brnět v konečcích prstů. Karta však neožila, ani se nezačala hýbat, jak jsem očekával. Místo toho mi zalehlo v uších a vypadla mi z ruky. Tím se přerušilo veškeré mé soustředění a ke všemu mne rozbolela hlava. Rozhodl jsem se, že s kartami si budu zahrávat až později. Naskládal jsem je zpátky do kovové krabičky a zastrčil do široké kapsy dlouhé sutany. Ještě chvíli jsem tam seděl a se zavřenýma očima se snažil uvolnit bolest v temeni. Po několika dechových cvičeních, během nichž jsem promýval bílým světlem celý prostor hlavy, se mi to opravdu podařilo a bolest konečně ustoupila.

Polední žár trůnil na jasně modré obloze a nadýchané polštáře modrobílých mraků se zvolna rozplývaly. Ohřátý vzduch se tetelil nad záhony okrasných květin a ostré sluneční paprsky vykouzlily pod rohem hojnosti sedmibarevnou duhu.

Vrátil jsem se ke stolu pod prastarý kvetoucí bez, kde bylo opět čistě prostřeno – tentokrát k obědu. Dal jsem si ještě víc kuřecího masa než ráno a nepohrdl ani osvěžujícím tropickým ovocem. Potřeboval jsem přibrat na váze a nejlepším způsobem bylo jíst do sytosti. Zapil jsem to chladivou vodou z fontány a zhodnotil situaci jako zralou na trávící půlhodinku ve stínu bezu. Položil jsem se do trávy poprášené tisícovkami bílých květů, vypadajících jako malé pentagramy, a po pár vteřinách jsem spokojeně usnul.

Probudilo mne až ochlazení přicházející se soumrakem a cvrkot cikád. Obloha na západě zoranžověla a slunce kleslo za pásy ozářených oblaků. Čerstvě prostřený stůl lákal vydatnou a zdravou večeří. Najedl jsem se, abych ještě víc roztáhl žaludek, ačkoliv jsem zdaleka neměl hlad. Dal jsem si jemné žraločí maso a bílé pečivo. Neodolal jsem ani několika makovým koláčům a pěknému červenému jablku. Potom jsem se ztěžka dobelhal pod ořechy, kde se opět objevil ten pozlacený splachovací záchod, který mizel, jakmile se člověk dotkl splachovadla.

Vydal jsem se k fontáně a osvěžil se.

Nastávala tichá a teplá noc.

Na fialovém nebi vysvitly první hvězdy. Příjemný chladivý vánek od moře mi čechral vlasy. Ševelil listy a záhony květů, které se jemně vlnily v rytmu jeho tanečního dechu. Noční atmosféra Aramelinovi zahrady působila na mou duši jako úplný balzám.

Vydržel jsem pozorovat hvězdné nebe a přemýšlet nad vlastní budoucností, dokud na východě nevysvitl srpek luny. Měsíční svit nejdříve zlehka prosvětlil zahradu. Stříbřité paprsky se pomalu prodraly větvovím bezů a dopadly na sochu Rohatého boha lovce. Veliké jantarové oči zasvítily jako hvězdy. Odlesk nočního světla se rozechvěl na zlatém povrchu a vrhl pablesky do zčeřené křišťálově čisté vody. Okouzlen krásou té světelné podívané jsem se položil na postel a dál sledoval nazlátlé mihotavé vlnění a matnou zář. Zavřel jsem oči, znaven tou ojedinělou hrou světel a stínů, a téměř okamžitě usnul.

Probudil jsem se s trhnutím v temnotě své cely. Řetězy na rukou mne řezaly do zápěstí a opuchlé nohy svědily. Vyděšeně jsem se posadil a hmatem zkusmo pátral po chladné a hladké podlaze. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad se mi to vše jen nezdálo, znejistěl jsem a pokusil se zdvihnout na nohy. Roztřásla se mi kolena, když jsem udělal několik kroků a opřel se o zeď. Copak to vše byl jen pouhý sen?! Dostihlo mne opravdu šílenství? Zachřestil jsem řetězy a do očí se mi vedraly slzy.

V té chvíli se za mnou rozlilo jasné bílé světlo. Zamrkal jsem a zastínil si dlaní oči. Na nepravidelné stěně modré jeskyně jsem zahlédl stín shrbené postavy a uvědomil si, že je to jen další z těch živých snů. Světlo se stejně náhle zeslabilo na intenzitu lucerny. Obrátil jsem se, abych Ormelistora náležitě uvítal, ale namísto trpasličího starce tam stál sám Omer. Nebyl to však žádný shrbený vyschlý stařec, ale zralý muž na vrcholu svých fyzických sil. Díval se modrýma očima hluboko do mého ducha a rty mu zvlnil úsměv, když spatřil mé překvapení.

„Omer?“ uniklo mi z popraskaných rtů.

„Čekal jsi snad někoho jiného?“ zeptal se s úsměvem a tlesknutím mne zbavil řetězů. Protřel jsem si zápěstí a přistoupil k němu.

„Tohle je sen,“ řekl jsem mu na vysvětlenou. „Ty se mi zdáš.“

„Možná,“ přikývl. „Ale jsem tady, abych tě varoval.“

„Před čím?“ zeptal jsem se.

„Nevěř Aramelinovi,“ řekl a položil mi ruku na rameno. Díval se přímo do mých očí a z dlaně mu sálalo teplo. „Dlouho už žije na úkor jiných a spřádá své astromagické sítě. Ulovil mnohé bytosti vzešlé z Ducha Jediného a má už na svědomí příliš mnoho utrpení.“

„Sám jsi mne k němu dovedl,“ namítl jsem.

„Ošálil mnoho druidů svými dobrými skutky. Dlouho byl mým přítelem a rádcem. Mne samotného zapředl do svých záměrů a použil mne, aniž jsem cokoliv tušil. Nenech se zmást jeho medovým hlasem, používá proti tobě moc slova. Dávej si na něj pozor.“

„Za tvým zmizením tedy stojí Aramelin? A kam jsi to vlastně zmizel?“

„Nikam jsem nezmizel. Jsem pořád s tebou, Merline,“ řekl mi. „Uvidíš mne, pokud se budeš kolem sebe dívat srdcem. Jsem pořád s tebou.“

„A proč neodpovídáš na mé volání? Co se ti stalo?“

„To není důležité,“ řekl a dotkl se mne na temeni. „Jen si dej na Aramelina pozor. Ještě ti neublíží, ani tě neprozradí ostatním druidům, ale má s tebou své vlastní plány. Od začátku s tebou měl své vlastní plány.“

„Nebude lepší, když raději odejdu z Caerosu? Mám Ormelistorovi karty a mohl bych…“

„Ne,“ zamítl to rázně. „Nesmíš vzbudit jeho podezření. Zahraj si s ním jeho vlastní hru a nechej ho, aby si myslel, že vůbec nic netušíš. A pak až budeš mít dost síly a budeš vědět víc, určitě najdeš nějaké řešení, jak z jeho vlivu ven.“

„Ormelistor mi říkal…“ začal jsem.

„Ormelistor už je na světě déle než já,“ řekl. „A je to už dlouho, co chtěl zničit všechny světy a stvořit úplně nové, ale to by znamenalo, že nad řádem zvítězí chaos. Pochop, že pokud pomine Kruh…“

„A co když má pravdu?“ přerušil jsem ho. „Co když to nelze ukončit jinak, než zničením Kruhu. Sám jsi říkal, že všechno vzešlo z chaosu a nakonec se do něj navrátí.“

V chodbě se objevilo světlo několika loučí. Rozeznělo se mnoho rychle se přibližujících kroků, doprovázených hlubokým zlověstným syčením. V centru své bytosti jsem ucítil nebezpečí blízké smrti.

„Musíš pryč,“ vyhrkl Omer a do ruky mi vtiskl pulzující krystal Orobodu. „Pamatuj na má slova.“

Přešel k ústí jeskyně a odhodlaně se postavil čelem k přibližujícím se krokům. Ze zatáčky zrovna vyrazily dvě Zaratharovy chiméry a řítily se k nám. Za nimi pospíchali Zarathar, Galbir i Swand. Omer švihl oběma rukama před sebe a z dlaní mu vylétly modré blesky. Zasáhl obě chiméry a sežehl je v jiskřivém bílém světle. Zarathar zaúpěl a udeřil holí o zem. Jeskyně se otřásla v základech a z podlahy povstal modrý golem. Omer se zapotácel, ale znovu nabyl ztracenou rovnováhu. Učinil rukama veliký kruh a dlaněmi proti golemovi vrhl proud zelené kyseliny. Golem nestačil udělat ani dva kroky a dračí kyselina ho proměnila v neforemnou hromadu rozpouštějícího se kamení.

Víc jsem z toho nerovného souboje neviděl, protože Orobod se náhle rozzářil a přenesl mne daleko z Modré jeskyně.

Stál jsem na poušti a hleděl ke vzdáleným světlům nějaké oázy. Noc byla chladná a jasná. Vzhlédl jsem k nebi přeplněnému povědomými hvězdami. Poznal jsem velký vůz, polárku a souhvězdí Oriona i ostatní z mnoha souhvězdí světa Země. Přemýšlel jsem, proč jsem se ocitl právě tady. A pak mi to náhle došlo. Něco se tu má stát, říkal hlas uvnitř mé hlavy a já si uvědomil, že to ke mně mluví sám Orobod. V té chvíli mne cosi vytrhlo z této reality a násilně navrátilo zpátky do těla.

Probudil jsem se s trhnutím. Ležel jsem v Aramelinově zahradě a v rukou svíral krystal Orobodu.

Svítalo. Ptáci prozpěvovali svou každodenní oslavnou ódu na úsvit.

Orobod se náhle změnil v paprsek rudé energie a stočil se mi natřikrát kolem prostředního prstu, aby se změnil v prsten.

Dobrých deset minut jsem na něj zíral jako na zjevení a přemýšlel, jak se sem dostal. A pak se mi to všechno začalo postupně vybavovat. Celý sen se přede mnou skládal jako mozaika vzpomínek.

Když jsem si dovzpomínal na poslední zapadlý střípek skládačky a přehrál si znovu celý sen, Orobod mi jednou stiskl prostředníček.

„Znamená to, že byl ten sen pravdivý?“ zeptal jsem se.

Opět jedno krátké sevření.

„Dobře,“ přikývl jsem. „Dám si na Aramelina pozor.“

Stáhl jsem si prsten a schoval ho do tajné kapsy. Bude lepší, když s Orobodem budu pracovat co nejméně. Zvláště tady v Aramelinově domě, pomyslel jsem si.

Vstal jsem z postele a šel se zadumaný nasnídat. Ten sen na mne visel jako nějaká těžká deka a nestrávil jsem ho ani s plným žaludkem. Popíjel jsem třetí šálek kávy a dloubal do zbytku čerstvého křupavého pečiva. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že to místo, kde jsem se objevil na konci snu, nebylo náhodné. Cítil jsem, že je něčím velice důležité, ale netušil přesně čím.

Po snídani jsem se odebral protáhnout své tělo, abych obnovil svalovou hmotu a trochu si odpočinul od přemýšlení. Použil jsem jednoduché cvičení starých Tibeťanů a zakončil jej dechovými cviky, při kterých jsem se soustředil především na rovnoměrné zatížení všech svalů. Podařilo se mi nejen přestat myslet na sen, ale hlavně získat zpátky jistotu pohybu.

V pravé poledne jsem se zpocený a unavený posadil do stínu pod bez. Spořádal jsem skoro celé kuře a vypil litry chladivé vody z fontány. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Po obědě jsem si na hodinu zdříml a potom pokračoval v tréninku. Překonal jsem únavu a slabost, abych si zopakoval všechna dopolední cvičení ještě jednou. Završil jsem je svou oblíbenou sestavou Sedmi dechů a přidal i poslední katu, kterou mne naučil šaolinský mnich.

Vyčerpán, ale šťasten jsem se v pozdní odpoledne přesunul k prostřené večeři. Doplnil jsem potřebné živiny a fyzicky znaven ulehl do postele. Tentokrát jsem nevydržel ani do soumraku a usnul dříve, než vyšly hvězdy.

Ve snech mne trápily podivné noční můry, v kterých se Aramelin vrátil a přivedl sebou Galbira a ostatní znepřátelené druidy. Utíkal jsem před nimi skrz světy, ale stále mi byli v patách a doháněli mne. Neutekl jsem však daleko, protože mi únikovou dráhu odřízla široká Černá cesta. Ohlédl jsem se, ale Galbir už byl blízko. Nezbývalo mi nic jiného, než zkusit štěstí a vydat se podél Černé cesty na sever. Výkřiky pronásledovatelů se rychle přibližovaly. Do zad se mi náhle zaryl Maroburnův dlouhý šíp. Ale v ten okamžik jsem se z té hrozné noční můry probudil.

Zalapal jsem po dechu a sáhl si na pravou lopatku, která tepala ostrou bolestí. Nic tam samozřejmě nebylo, ale spát už jsem nedokázal.