Kapitola V. - Soumrak bohyně Matky (3. část)

Merlin se po Černé cestě vrátil do rodného Noiremeru, ale byl obviněn z velezrady a zadržen zde jako vězeň až do zasedání soudu druidů. Nejvyšším druidem je ke všemu sám Galbir a tak to s Merlinem nevypadá dobře. Naštěstí je Galbir zrovna mimo město a Merlin má trochu času si promluvit s ostatními mistry, než je zavřen do svého starého studentského pokoje, aby očekával Galbirův návrat. Ovšem potom se stane několik věcí, které zásadně ovlivní Merlinův další osud.

Vstoupili jsme do tichého a potemnělého prvního patra Magické univerzity, přímo do oddělení Studentských kolejí, v které jsem strávil velkou část svého mládí. Dostali jsme se jakousi Spojovací chodbou přes půlku města. Ohlédl jsem se, ale po dveřích nebyla ani stopa – jen holá nosná stěna vedle schodiště, kde jsem častokrát sedával a přemýšlel o životě. Nikdy by mne nenapadlo, že právě tímhle způsobem se mistři tak rychle pohybovali po městě, až to někdy vypadalo, že jsou na několika místech současně.

Došel jsem jako první ke dveřím od svého pokoje, ale zjistil, že to nejsou ty samé kouzelné dveře bez kliky a zámku. Tyhle byly nové a groteskní vystouplá tvář vprostřed se zamračila.

„Stát!“ vykřikl nepřátelským dutým hlasem dveřní démon. „Mohu vpustit jen mistra Dalfiona.“

„Museli jsme ti pořídit nového Dveřníka, protože ten starý nás nechtěl pustit dovnitř. Nepomohlo ani klíčové slovo pro změnu majitele,“ řekl Dalfion na vysvětlenou a pak se obrátil ke dveřím a řekl: „Merlin může vstoupit, ale nesmí opustit pokoj, dokud si pro něj zase nepřijdu.“

„Takže ho mám držet uvnitř, dokud si pro něj nepřijdete, pane?“ zeptal se Dveřník, aby si potvrdil nový příkaz.

„Ano, přesně tak,“ přisvědčil Dalfion.

„Rozumím, pane,“ řekl Dveřník a otevřel, aby mne vpustil dovnitř. „Tak pojďte, pane Merline. Pojďte.“

Hlavou mi běžela vzpomínka, jak se mi kdysi dávno podařilo zjistit klíčové slovo Dveřníků. Můj soused Fanias tenkrát zemřel při průchodu Kruhem a už se prostě nikdy nevrátil. Myslím, že jedné noci přišel Talpior, aby tím slovem vymazal paměť Faniasova Dveřníka a vyklidil jeho pokoj. Zaslechl jsem ho jen díky vlastnímu Dveřníkovi, který mi občas z čistého přátelství propůjčil svůj sluch. Byl mým přítelem už od útlého dětství. Kolik bouřlivých nocí mne uspával svým hlubokým hlasem. Byl to takový můj ochránce a strážce mého pokojíčku. Kdybych mu potom neřekl ono klíčové slovo a nezměnil jej na vymyšlené tajné heslo, mohl tu ještě stále být a přivítat mne doma.

„Myslím, že se tu budeš cítit skoro jako doma,“ poznamenal Dalfion a usmál se.

Pohlédl jsem na Lancelota a rozloučil se s ním mírným kývnutím hlavy.

„Cítím se tu dobře, ale pořád je to vězení,“ odvětil jsem přitom Dalfionovi.

Lancelot na mne za mistrovými zády spiklenecky mrkl.

„Všechno se vyřeší ráno,“ řekl Dalfion. „Pokud jsi mluvil pravdu, nemáš se čeho bát. Zdá se že, Farwan a Atanathor jsou na tvé straně.“

„Galbir je nepředvídatelný,“ řekl jsem. „Už jednou mi pravda nepomohla a byl jsem jím nespravedlivě obviněn a vyhnán z Hlubiny.“

„Galbir je Nejvyšším druidem pouhý měsíc,“ odpověděl mi. „Ale jak víš, nezískal si zatím mnoho přátel. Ba naopak.“

„Ale proč se mu dosud nikdo nepostavil a nesesadil ho z té směšné funkce?“ divil jsem se.

Dalfionův úsměv rázem zmizel ze rtů. Zkoumal mne těma velikýma hnědýma očima a chvíli mlčel.

„Neboť jeho slova dosud nemohla být bez Orobodu zpochybněna. Galbir dosáhl veliké síly a jen ty mu můžeš vzdorovat, pokud jsi opravdu tím, kým se zdáš být,“ řekl potom. „Odpočiň si. Přinesu ti sem něco k jídlu a pití.“

Přikývl jsem a přemýšlel, jaká moc mohla být tak velká, že se jí nevyrovnal nikdo z mistrů. Nato se Dalfion obrátil k mému novému Dveřníkovi a řekl: „Zavři dveře a hlídej Merlina jako ostříž.“

Vstoupil jsem do temného pokoje bez oken, který mi byl podle mistrů do patnácti let domovem. Avšak dle mé paměti jsem tento pokoj obýval až do svých dvaceti let.

„Světlo,“ řekl jsem a lampy nad stolem a v rozích místnosti zablikaly a zažehly rozechvělé žluté plamínky.

Komnata byla zařízena tak, jak jsem si jí pamatoval. Temně zelený koberec na studené podlaze. Tři ze čtyř stěn byly pořád ověšené obrazy a pomalované rozličnými magickými symboly. Police nad pracovním stolem vlevo přetékala opsanými svitky a knihami. Někdo je tam uklidil ze stolu. Snad jen truhla na šaty ležela o kus dál od stěny, než obyčejně a postel někdo rozházel a napůl odsunul stranou. Na posteli přede mnou ležely tři složené komínky mého studentského oblečení. Pracovní žlutá sutana, studijní bílá říza a vycházkový žlutomodrý oděv. A vpravo na zdi viselo oválné stříbrné zrcadlo.

Třešňově rudé dveře za mnou zapadly do starých zčernalých futer. Pár okamžiků jsem ještě hleděl na letokruhy v kouzelném dřevu. Kdysi dávno tyto Dveřníkové stromy objevil někde na svých cestách nejspíš mistr Alaron. Vzpomínal jsem, co mi vlastně řekl na začátku mé cesty k Modré hoře. A nyní jsem si vůbec nebyl jistý, zda to byl opravdu on, koho jsem potkal v Posvátném háji. Rád bych zjistil jak je na tom zrovna teď, ale pochyboval jsem, že by napodruhé přijal mé volání hlubinným sklem.

Pokoj mého dětství brzy přitáhl mou pozornost. Vzpomněl jsem si na něco důležitého. Přešel jsem ke stolu a vytáhl horní zásuvku. Vysypal jsem zažloutlé svitky na uklizený stůl. Šuplík měl bílé dno. Otevřel jsem ho stisknutím dvou bodů na černých bocích a odhalil tak pod falešným dnem malou plochou schránku. Byla otevřená a na sametové podložce zbylo jen otlačené kolečko. Nějaká nevědomá část mé duše se vyděsila. Osten zmizel. Býval to prsten, který jsem našel na jedné ze svých toulek lesem. Nikomu jsem o tom neřekl a schoval jsem ho, abych zjistil, co je ten prsten zač, ale kdykoliv jsem se o to pokusil, rozbolelo mne celé tělo a nic jsem nezjistil. Bál jsem se ho nasadit, protože se kolem něj vznášela podivná čtyřbarevná aura a cosi mne vždy varovalo, když jsem o nasazení prstenu začal přemýšlet. Nechal jsem ho tedy v tajné zásuvce pod dozorem Dveřníka a slabého ochranného kouzla na později, kdy, jak jsem doufal, budu mít víc síly dovědět se jeho tajemství. Jenže někdo mne předběhl. Možná někdo z mistrů, když prohledávali můj pokoj, potom co jsem zmizel. Doufal jsem, že to nebyl Galbir. Rychle jsem zase sklízel tajnou schránku a zasunoval šuplík, protože z chodby se ozvaly kroky a tlumený hlas Dveřníka. Nato se Dveřníkův klaunský obličej objevil uvnitř pokoje a prohlásil:

„Přichází mistr Dalfion s jídlem.“

Nato otevřel. Dalfion vešel do pokoje se zakrytým tácem a usmíval se. Sálala z něj dobrá nálada a to i nyní za těchto okolností, jako by najednou ožil.

„Jsem rád, že ses vrátil, Merline,“ řekl mi a položil stříbrný tác na stůl. „Přichází s tebou naděje pro Hlubinu. Cítím to.“ Pak vsáhl do kapsy a vytáhl balíček karet. „Tady, to je dárek ode mne. Patřili Omerovi, ale teď jsou tvoje.“

„Karty?“ zamračil jsem se. „Myslíš že, kdo si hraje, nezlobí?“

Usmál se a poplácal mne přátelsky po rameni.

„Máš smysl pro humor,“ řekl uznale a roztáhl karty do malého vějíře. „Podívej se na ně pořádně.“

Vypadaly jako nějaké trumfy Tarotu ze Země, ale na rubu se vyjímal erb Zlatého draka v bílém poli. Zadíval jsem se s vyvalenýma očima na líc první karty, kde seděl v Kruhu uprostřed chrámu Omer v pozici lotosu. Na další byl Atanathor na svém cválajícím koni a s kopím v ruce. Na třetí vykukoval Farwan v okně věže s rozevlátými vlasy. Na čtvrté zase Maroburn troubil na roh s tělem vlkodlaka. Vzal jsem mu je z ruky a zalistoval dál. Našel jsem Galbirovu kartu. Skoro jsem ho nepoznal. Dalfion ho vyvedl v oděvu královského šaška, jak křepčí na stole. Ten vtip měl docela hloubku a donutil mne se usmát. Ihned jsem pochopil, že to nejsou obyčejné karty.

„To jsi maloval ty?“ zeptal jsem se.

Přikývl. „Je to už dávno, ale mám víc sérií. Každopádně tuhle jsem kreslil pro Omera, ale nestihl jsem mu jí předat, protože předtím náhle zmizel. Věřím, že budeš vědět, co s nimi dělat.“

S pochopením jsem se pousmál. „Děkuji ti Dalfione, nevím, jak bych ti to oplatil.“

„Nemám rád Galbira,“ šklebil se. „A ty jsi mi byl vždycky sympatický a navíc si myslím, že tě měl Omer vskutku rád.“

„Nepozorovali jste na něm před tím zmizením něco divného? Něco zvláštního?“ vyzvídal jsem.

„Nic, co by stálo za řeč. Omer byl sám o sobě vcelku divný patron. Těžko říct, co se mu ke konci honilo hlavou.“

„Ještě jednou ti děkuji, Dalfione,“ podal jsem mu ruku. „Moc jsi mi pomohl.“

„Není zač děkovat. Jen si dávej pozor na Galbira, protože on má takové karty také a nikdo neví, jak velká je moc, kterou vládne. Chtěl jsem tě vlastně ještě požádat o svolení, jestli mohu nakreslit tvou kartu, kdybychom nutně potřebovali tvou pomoc.“

„Samozřejmě,“ přitakal jsem. „S tím počítám.“

„Opatruj se,“ řekl. „Nechť je bohyně Matka s tebou.“

„I s tebou,“ opáčil jsem a sledoval ho, jak si vesele vykračuje z pokoje a prozpěvuje si nějakou písničku, dokud za ním Dveřník nezavřel.

Osaměl jsem opět v tichu svého dětského pokoje. Přistoupil jsem k jídlu a sundal vypouklou pokličku. Bylo tam jídlo, které jsem měl rád jako chlapec. Uzené maso v knedlíku se zelím a k tomu navíc pohár slaboučkého piva. Spěch mi však nedovolil si jídlo v klidu vychutnat. Naházel jsem ho do sebe jako hladový dřevorubec po mnoha zrubaných starých dubech. Rozložil jsem si na stole karty a sledoval jednu po druhé. Další zobrazovala Tamunda, jenž letěl se safírovými křídly vzhůru ke žlutým nebesům, a v dáli za ním visela ve vzduchoprázdnu hora a na jejím vrcholu zářil modrý hrad. Následoval Abramelin, který stál klidně a bosý s rukama v bok na hladině lávové řeky. Záře oranžového světla působivě dokreslila jeho černé dlouhé vlasy a bezvousou tvář s orlím nosem. Další karta mne zarazila. Swand vypadal jako matný stín. Klopil bledou tvář orámovanou zrzavými vlasy a vrhal na mne uhrančivý pohled zvýrazněný černými linkami kolem zelených očí. Hvězdami posetá obloha za ním dodávala celému obrazu dramatický rámec. Podobně temnou kartu si vysloužil i Zarathar. Vycházel z ústí jeskyně a v zelených očích se zračilo odhodlání. Na pihaté tváři se vlnil vítězný úsměv. Rusé vlasy spletené do copů částečné skrývala přilbice s rudým chocholem. Na sobě měl šupinové dračí brnění. V jedné ruce třímal dlouhý stříbrný meč a v druhé ruce držel hlavu baziliška. Dalším v pořadí byl Dror jdoucí po dlouhé klikaté cestě. Kolem sebe měl tři krásné psy. Černého, bílého a šedého. Toulal se s nimi krajinou v hnědých šatech a zeleném odraném plášti se spoustou různých přívěšků a amuletů. Drostern na jiné kartě procházel stejnou cestou a vypadal podobně – pěkná tvář s pravidelnými rysy, černé vlasy a modré oči. Nosil zelené šaty bez amuletů s hnědým pláštěm a provázeli jej místo psů tři krásní hřebci. Vraník, bělouš a grošák. Zaujala mne karta Talpiora uprostřed širého oceánu. Vyhlížel jako nějaký bůh vod. V rukou třímal trojzubec a od pasu dolů měl tělo delfína. Díval se na mne hlubokýma černýma očima s třpytivými stíny a plavé vlasy mu splývaly až po ramena. Dalším v řadě byl Radagon s rozesmátýma modrýma očima. Šedý vlas i vous mu vlál ve větru podobně jako omšelý hábit. Letěl nízko nad krajinou na pegasovi a těsně za ním se v závěsu řítil malý bílý drak a zlatý orel. Předposlední karta patřila Alaronovi v dlouhé zelené říze. Opíral se, jak jinak, o silný kmen rozkvetlého ornu. Líbilo se mi s jakým nadhledem si Dalfion tropil žerty z ostatních a nakonec i ze sebe samotného. Na poslední kartě se totiž nakreslil s vyplazeným jazykem jako malíř s paletou všech barev v ruce a několika štětci. Hleděl na mne pravým okem a levé měl přivřené. Na rtech mu hrál tajemný úsměv. Schovanou rukou maloval cosi na odvráceném plátně. Bylo to poměrně vtipné, protože to vypadalo, že právě portrétuje toho, kdo se na kartu zrovna dívá.

Dojedl jsem, shrnul karty do jediného balíčku a uschoval je do kapsy. Byl nejvyšší čas na můj plán. Přešel jsem k posteli, abych se převlékl do čistých šatů, ale napravo v oválné ploše stříbrného magického zrcadla se cosi zavlnilo. Povrchem zrcadla od jeho středu k okraji přeběhly kruhy jako na hladině vody. Okamžitě mnou projela vlna zlé předtuchy. Skočil jsem za postel, odkud jsem škvírou mezi komínky šatů pozoroval další dění v zrcadle.

Skleněná plocha se rozvlnila jako při silném vichru. Rozechvělý odraz mého pokoje splynul v rozmazanou šmouhu. Středem zrcadla projel černý stín a pak se kruhy rozestoupily. Odraz se změnil. Zrcadlo najednou ukazovalo temný sál plný černý vysokých postav. Byly jich stovky. Jejich rudě žhnoucí oči jako by pátraly po čemsi v místnosti. Měl jsem intenzivní pocit, že hledají právě mne. Pak se přední řady těch temných bytostí posunuly vpřed. První z nich zastínila celý obraz a najednou se povrch zrcadla otřásl. Bytost prostoupila rozčeřenou hladinou skla a položila velkou šupinatou nohu se sedmi dlouhými drápy na temně zelený koberec. Mlasklo to podobně, jako když jemně plácnete dlaní do vody a bytost přisunula i druhou nohu. Následovalo celé mohutné tělo skryté pod temným pláštěm s širokou kápí a dlouhý, ostny zakončený ocas, který zanechal v povrchu zrcadla malý mizející bod. Zrcadlo ukazovalo další přibližující se temnou postavu. Dětským pokojem v té chvíli zaznělo hluboké a krátké zasyčení. První vetřelec zavětřil jako ohař s pozdvihnutou hlavou. Přihlížet tomu o něco déle by se mi mohlo stát osudným. Ale nyní už jsem věděl, která bije a kdo mne sem bez pozvání přišel navštívit.

Vymrštil jsem se na nohy a zašeptal spouštěcí slovo pro kouzlo, kterému jsem říkal Úder síly. Ruce mi vystřelily od pasu vpřed. Pravou rukou jsem odpálil prvního hadího válečníka proti zdi a sevřel prsty v pěst. Zůstal navzdory gravitaci připláclý na stěně. Držel se všema čtyřma rukama za hrdlo a chrčel nedostatkem dechu. Zatímco má levá ruka udeřila proti zrcadlu a stáhla se s trhnutím zpátky. Druhý hadí válečník, který zrovna vystrčil ze zrcadla ruku, náhle zasyčel a upadl zpět na dopředu se deroucí temné postavy. Stříbrný rám praskl a vrchní část zrcadla se s kovovým skřípěním zkroutila směrem dolů. Na povrchu skla se od vrchu rozběhla pavučina prasklin. Vrhl jsem do zrcadla tou samou rukou další Úder síly a tentokrát se mi povedlo trefit se přesně tam, kam bylo třeba. Magické zrcadlo najednou vybuchlo. Malé střepy vystřelily do všech stran a zasvištěly mi kolem uší. Stihl jsem si sotva skrýt tvář a přikrčit se za postel, ale všem skleněným střepinám jsem už nedokázal včas uhnout. Ucítil jsem ostrou palčivou bolest v levé paži, vystřelující až k rameni. Ale zatím jsem si toho zranění nevšímal, neboť se ozvala dutá rána, jak Hadí válečník sklouzl na zem. Hlasitě lapal po dechu a se syčením se sbíral na nohy.

Zdvihl jsem se. Dalším Úderem pravice jsem mu podtrhl nohy a pak opět sevřel ruku v pěst. Kouzlo mu pevně tisklo hrdlo a já se k němu pomalu přibližoval.

Ve dveřích se v tom okamžiku objevila Dveřníkova tvář a zakoulela očima.

„Zavolal jsem pomoc. Jste v pořádku, pane Merline?“ zeptal se. „Och! Vy jste zraněn!“

Koutkem oka jsem zkontroloval střepy prošpikovanou levou ruku. Rukáv už rudnul a pomalu jím prosakovala čerstvá krev. Hadí válečník chroptěl a zmítal se ve smrtícím sevření mého kouzla. Otevřel hadí tlamu a vyplázl dlouhý rozeklaný jazyk.

„Můžu tě zabít pomalu a bolestivě, ale když mi povíš, kdo tě poslal, ušetřím tvůj bídný život,“ řekl jsem mu a povolil trochu sevření pravé pěsti.

Odpověděl mi jen syčením a chrčením. Třásl se a pokoušel se marně osvobodit. Zvenčí jsem zaslechl spěch okovaných bot a tlumený hlas Dalfiona.

Dveřníkova tvář se přesunula na chodbu, aby podala hlášení příchozím, zatímco jim otevřela dveře.

První se do místnosti vhrnul Dalfion. Vedl sebou několik rytířů, kteří nyní s obnaženými meči v rukou nahlíželi dovnitř.

„U bohyně Matky! Co se tu stalo?!“ vykřikl Dalfion a hleděl na téměř udušeného válečníka na podlaze, na střepy zabodané ve zdích a pak zase na mne. „Jsi v pořádku?“

„Přišel zrcadlem,“ vysvětloval jsem. „A bylo by jich tady mnohem víc, kdybych ho včas nezničil.“

„To je přece aštařan, hadí válečník Ss´aa,“ vyhrkl Dalfion. „Jak se sem mohli dostat, vždyť…“ zarazil se a uchopil mne jemně za rameno. „Merline, znám trochu jejich jazyk. Dovol mi vstoupit do jeho mysli, než ho nadobro udusíš.“

Povolil jsem sevření a stáhl ruku zpět. Hadí válečník se ostře nadechl a pokusil se opět postavit na nohy.

Dalfion na něj něco zasyčel hadí řečí. Aštařan vzhlédl s překvapením v rudých očích a ztuhl strachy. Potom už se nikdy nepohnul. Nic podobného jsem dosud neviděl, ale Dalfion zcela jistě použil nějaký druh telepatie. Všiml jsem si stěží viditelného bílého paprsku, nataženého mezi jejich čely. Z hadího válečníka však během několika desítek vteřin vyprchal život.

Nato se ke mně Dalfion obrátil a v očích měl naprosté zoufalství. Dech se mu zrychlil a tvář mu zbělala. Podlomila se mu kolena, ale včas jsem ho podepřel.

„Co jsi tam viděl?“ zeptal jsem se.

„Invazi,“ zašeptal Dalfion. „Chystají se napadnout vší silou Noiremer.“

„A kdy?“ ptal jsem se.

„To nevím, nestihl jsem to dohlédnout v jeho mysli, ale nebude to dlouho trvat. Už jsou připravení. Jen čekají na rozkaz od svého generála.“

„A kdo je vede? Kdo je sem přemístil zrcadlem?“

Zavrtěl hlavou. „Raději zemřel, než aby ho prozradil. Bál se svého pána víc než smrti. Tyhle bestie mají velmi silnou mysl a tenhle byl obzvlášť odolný. Zemřel, jakmile pochopil, o co mi jde.“

„Podle toho, co vím, to může být i Galbir osobně. Neříkali jste náhodou, že odjel se Swandem a Zaratharem pro posily? Co když vás zradil? Odlákal velkou armádou pozornost Farwana a Atanathora k Černé cestě a přišel si pro mne.“

Přikývl a odeslal rytíře pryč. Dveřník za nimi zaklapl a Dalfion bloudil očima po místnosti.

„Myslíš, že už to začalo?“ zašeptal.

„Možná,“ opáčil jsem a ošetřoval si levačku. Vytahoval jsem jeden střep za druhým a zastavoval krvácení.

„Ale pak jsme ztraceni, protože ta armáda je obrovská. Nemáme tolik mužů a nemůžeme se jim dlouho bránit,“ zoufal si.

„Potřeboval bych mluvit s Farwanem,“ řekl jsem. „Měl by o tom vědět.“

„Farwan se o tom dověděl ode mne,“ řekl trochu klidnější. „Ale jeho povinnosti ho příliš zaměstnávají. V údolí je obrovská armáda těch krvelačných bestií, co jsi viděl včera. Stovky tisíc jich přišlo Černou cestou. Farwan ti vzkazuje, že jsi sledován temnou silou.“ Odmlčel se a přivřel oči. „U Matky Boží, jsou tam i tisíce harpyjí z chaosu. To je zlé. Atanathor je v pasti…“

„Propusť mne z tohoto směšného vězení,“ skočil jsem mu do řeči. „Nemohu se nečině dívat, jak ostatní bojují. Pomohu vám.“

„Farwan, Tamund i Maroburn mu jdou na pomoc,“ odvětil. „Zvládnou to sami. My dva tu máme jiný problém.“

„Jaký?“ divil jsem se.

Dalfion na mne pohlédl s velmi vážnou tváří.

„Galbir,“ řekl. „Vrací se dříve a vede armádu kentaurů.“

„Je tam i Elkif?“ zeptal jsem se.

„Ano, vidím ho cválat v čele. Vede útok přímo na ty bestie, které obklíčily Atanathora.“

„A co dělá Galbir?“ vyptával jsem se, protože Větrolama jsem před mistry ještě nechtěl odhalit.

„Aj aj,“ zašeptal. „Právě odbočil s hrstkou jezdců k Noiremeru.“

„Jede za mnou,“ řekl jsem a přimhouřil oči.

„Ach Matko Boží!“ vykřikl náhle. „To není možné. On zmizel a Swand i Zarathar…“ Obrátil se za sebe k místu, kde ještě nedávno stálo zrcadlo, a dodal: „Jsou tady, Merline.“

Vedle mrtvoly hadího válečníka se počal zhmotňovat tmavý čtyřbarevný oblak světla. Červené, modré, zelené a oranžové světlo zhoustlo a zatočilo se do víru. Slabý chladný vánek sebou přinesl nesnesitelný zápach síry. Všechno mi říkalo, že teď je se mnou zle. Ochránce uvnitř mé bytosti mne vybídl, abych se měl na pozoru. Způsob, jakým se tu druidové zhmotňovali, mi něco silně připomínal. A pak jsem si rázem vzpomněl na spletená vlákna v černém vypáleném kruhu, který tam zůstal po čarodějnici Masce.

Dalfion začal ustupovat. V očích měl strach a kroutil nevěřícně hlavou.

„S nimi ti nepomohu, Merline,“ řekl. „Jsou příliš silní. Uteč!“

Oblak se dotočil kolem vlastní osy a v čtyřbarevném světle se objevily stíny tří postav. Uprostřed stál Galbir. Dlouhé plavé vlasy lemovaly jeho pěknou tvář se zelenýma očima. Pozoroval mne a mnul si levou rukou krátkou bradku. Plné rty mu křivil zlý úsměv. Nosil dlouhý stříbro černý plášť a černo stříbrný hábit až ke kolenům. Vpravo vedle něj se v ustupující mlze objevil Zarathar a vlevo pak Swand. Galbir vystoupil z černého kruhu a beze slova pozdvihl pravou ruku s Ostenem.

Projela mnou strašlivá síla. Zpřetrhala a zpřelámala všechny mé ochrany a vrhla mne proti učebnicím magie nad stolem. Zůstal jsem bezmocně viset s rukama a nohama přišpendlenýma ke zdi a Galbir si mne posunoval ke stropu. Záda mi prořezaly střepy a zanechával jsem za sebou krvavou skvrnu.

„Vítej doma, Merline!“ vysmíval se mi.

„Neměl ses vracet,“ řekl Swand s úšklebkem na rtech.

„Pusť ho!“ vykřikl Dalfion. „Nemáš právo s ním takhle zacházet, dokud neproběhne soud.“

„Mlč!“ okřikl ho Galbir. „Já jsem tady Nejvyšší soudce. Vyslechl jsem Maroburna a můj verdikt zní – vinen.“

Přitáhl si mne až k sobě a vysmál se mi zblízka do tváře.

„Kde ho máš?“ zeptal se mne a přimhouřil oči. „Vyklop to nebo tě rozmáčknu jako obtížný hmyz.“

Najednou jsem mohl hýbat hlavou, ale zbytek těla byl chladný a vůbec jsem ho necítil.

„Můžeš mne klidně zabít,“ řekl jsem s námahou. „Ale tak ho nikdy nezískáš.“

Zamračil se a tvář se mu změnila vzteklou grimasou. Mrštil mnou o druhou zeď, až ve mně zapraštěly kosti.

„Nemám čas na tvé hrdinství!“ zakřičel. „Nikdo mi nemůže vzdorovat. Copak jsi to nepochopil?! Prohraješ, protože není mocnějšího, než jsem já. Všichni tě opustili a nikdo ti už nepomůže.“ Zasmál se s jistou dávkou hysterie. „Pokud mi neřekneš, kam jsi ho schoval, tak tě čeká velmi nepěkná budoucnost.“

Znovu si mne k sobě přitáhl po stropě a zadíval se mi do očí.

„Budu tě mučit dokud nepromluvíš,“ zasyčel mi do obličeje.

Poplival jsem mu tvář a zatnul zuby. Cosi mi dodalo sílu ke vzdoru. Byl jsem si hluboko uvnitř jistý, že mne Galbir nemůže zabít. Pohlédl jsem na Dalfiona. Čtyři černí hadi spoutaly jeho tělo kouzelnou silou Ostenu tam, kde naposledy vznesl slova na mou obhajobu.

„Jak myslíš,“ řekl Galbir a celkem klidně si otřel tvář. „Swande, právě přišla tvoje chvíle. Merlin se mnou prostě odmítá mluvit. Měl jsi pravdu.“

Swand se mu postavil po bok a propichoval mne zelenýma očima. Mohl jsem doslova cítit, jak mi jeho mysl proniká do mozku a pátrá po jakékoliv zmínce o Orobodu. Byl mistrem v mentální magii a dokázal proniknout do vědomí člověka stejně snadno, jako dokázal někdo jiný odemykat dveře. Soustředil jsem celou svou bytost na Ducha Jediného a nepřipustil jakoukoliv jinou myšlenku. Swand však zašel ještě dál a vrhl proti mé mysli veškerou svou mentální energii, aby mne zlomil. Na čele mu vystoupily vrásky od snažení. Stáhl jsem svého ducha do středu bytosti a zaštítil se dračí silou. Krůpěje potu mu stékaly po tvářích a tělo se mu rozechvělo. Použil jsem své dračí oči a odrazil jimi jeho mentální energii zpět. Zazmítal se a z nosu mu vyrazily pramínky krve. Odvrátil pohled a zbledl. Ruce se mu třásly, tiskl si nosní přepážku a plival krev.

Galbir mne napotřetí poslal přes dětský pokojíček, takže jsem narazil na postel. Otočil mne vzhůru nohama a znehybnil celé mé tělo mocným kouzlem Ostenu. Pokusil jsem se vzdorovat té moci, ale bezvýsledně. Tělo jako by mi vůbec nepatřilo.

„Odsuzuji tě mocí Nejvyššího z druidů k doživotnímu vězení. Ale předtím budeš oslepen, abys nemohl nikam utéct.“

„Zarathare!“ vykřikl rozzlobeně. „Copak všechno musím dělat sám?! Vypal mu ty dračí oči!“

Zarathar učinil složité gesto. Dva ohnivě rudí hádci se vyplazili z jeho zdvižených dlaní. Pluli vzduchem k mým očím a rozeklané jazyky jim svítily jako do běla rozžhavený kov. Nemohl jsem ani zavřít oči, natož odvrátit tvář. Bezmocný hněv zachvátil mou mysl. Hadi se doplazili na dosah mých očí. Nejdříve jsem ucítil puch vlastní spálené kůže a pak mne ochromila strašlivá bolest, která mne uvrhla do temnoty a bezvědomí.

Nevím, jak dlouho jsem se nacházel v tom bezútěšném stavu vnitřního zoufalství. Netuším, kolik času mohlo uplynout od chvíle, kdy jsem přišel o své dračí oči. Avšak pokaždé, když jsem se v horečkách probral k zastřenému vědomí v temnotách, jsem věděl s naprostou jistotou, že to nebyl žádný sen, ale holá skutečnost. Pak se většinou dostavila ukrutná vlna bolesti, která mi opět sebrala vědomí. Vím, že jsem se takto probudil několikrát, ale vždy mne okamžitě přemáhaly mrákoty. Vyrvala mne z těla obrovská bolest a beznaděj. Mnohokrát jsem padal kamsi do černé hlubiny. Řítil jsem se oslepený a spoutaný do temné propasti. A pak jsem náhle dopadl a s trhnutím uvnitř se zase probudil. Obestírala mne pořád ta neprostupná tma. Ležel jsem na chladné podlaze a celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Bál jsem se dotknout rozpálené tváře, protože bolest v očních důlcích slibovala okamžité utrpení a opětovné upadnutí do mdlob. Poučen z předchozích pokusů jsem zůstal nehybný. Mé tělo bylo ještě příliš slabé a jakýkoliv pohyb sebou nesl obtíže. Mohl jsem jen přemýšlet, ale ani to mi nešlo tak dobře, jak bych si přál. Spíš se mi na černém plátně promítaly barevné obrazy minulosti. Nebyly to souvislé a smysluplné výjevy, ale nahodile se střídající tvary a krajiny. Viděl jsem tváře lidí, míst a věcí. To, co se neustále opakovalo, byly obrazy Noiremeru a Avalonu, v nichž mnohdy vystupovalo deset hlavních postav. Na jedné straně to byl Lancelot, Dalfion, Atanathor, Farwan a Jednorožec, který se občas mihnul v lesích. Ale Galbir, Maroburn, Zarathar, Swand a Maska mne všude pronásledovali. Štvali mne jako divoké zvíře. Oslepili mne a zahnali příliš daleko od bitevního pole do hlubokých lesů. Schoval jsem se v jeskyni a zalezl hluboko do bezpečí nory. V chladu, tmě a tichu jsem čekal, až se mé zranění zhojí.

Dolehla ke mně ozvěna přibližujících se kroků a dvojice hovořících hlasů.

„Nejspíš je v bezvědomí,“ konstatoval zvonivý hlas. „Před hodinou blouznil v horečkách a vykřikoval něco ze spaní. Nerozuměl jsem mu.“

„On se brzy probudí,“ odpověděl mu hluboký hlas. „Ty oči se mu hojí rychle. Hlídej ho a poslouchej, co říká, může mluvit o něčem důležitém.“

Jeden z nich došel až ke mně, nalil mi do úst trochu vody a pomazal mi rty ovesnou kaší.

Pak se hlasy začaly vzdalovat.

„Zatím to byly jen nesmysly, ale budu ho střežit, neměj strach.“

„Nepodceňuj ho,“ varoval ho hluboký hlas. „Víš, co udělal Swandovi.“

„Ale to měl ještě oči,“ odvětil posměšným tónem. „Teď je úplně bezmocný.“

Hlasy nakonec úplně utichly a hladina vědomí se nade mnou zase zavřela. Usnul jsem, a opět mne pronásledovaly noční můry, které na sebe braly nejrůznější podoby a tvary. Nevím kolik dalších dní jsem blouznil v horečkách s děsivými sny.

Potom jsem se probudil pokrytý potem a mírně pohnul rukama a nohama, abych zjistil, že mne poutají pevné řetězy. Ležel jsem na čerstvé slaměné podestýlce. Možná poprvé jsem okamžitě neupadl do mdlob a vydržel bolest částečně při vědomí. Nepřeháněl jsem to a lehce položil obě ruce na chladnou a hladkou podlahu vedle sebe. Vpravo jsem nahmatal misku s ovesnou kaší a strčil do ní prsty. Byla studená. Zkusil jsem si hrst vložit pomalu do úst. Většina mi spadla za krk, ale nakonec se mi něco podařilo sníst. Vysílilo mne to tak, že jsem vzápětí usnul únavou.

Později mne probudili kroky. Můj strážce došel až ke mně, položil jídlo na podlahu a odešel. Nahmatal jsem teplou ovesnou kaši a hrnek s vodou. Tentokrát jsem se převalil na bok a povedlo se mi všechno sníst. Napil jsem se a svlažil si popraskané rty. Potom mi hrnek vypadl z ruky. Bezesný spánek se opět dostavil rychle a bez varování.

Horečka mne pomalu opouštěla. Probouzeli mne pravidelné kroky strážce nesoucího jídlo, a zůstával jsem vzhůru stále delší dobu. Začal jsem podle četnosti jeho návštěv počítat dny. Ačkoliv jsem si přesně nepamatoval, kolik dní celkem trvalo mé blouznění v horečkách, odhadl jsem to přibližně na dva týdny. Můj organizmus se vždy lépe vypořádával s nemocemi, které lidi na Zemi hubili po tisících, a zranění se mi odjakživa hojila nezvykle rychle. Ozdravné procesy se po sladění s Orobodem ještě zlepšily, ale zranění Ostenem nepatřily zrovna k těm nejlehčím a tělesná slabost mi stále znemožňovala větší námahu. Mohl jsem se však pomalu pohybovat a ta největší bolest očí se s postupem času měnila ve svědění. Každý den můj nemluvný strážce přicházel a položil přede mne misku ovesné kaše a džbán s vodou. Vždy jsem počkal, až strážce odejde chodbou a pak jsem teprve začal jíst. Někdy ještě chvíli zůstal a pozoroval mne. Nikdy nic neřekl, jen občas se nadechl, jako by se chtěl na něco zeptat, ale pak většinou rychle odešel.

V kapsách děravých šatů jsem našel pouze malý kamínek. Vzpomínal jsem si naprosto přesně, kde jsem ho poprvé uviděl. Byl to jistě ten modrý kámen, který ležel pod postelí Nimue, potom, co ji unesl Stín z tábora v Doneru. Nic jiného mi nenechali. Přemýšlel jsem, proč právě ten kámen směl zůstat v mých kapsách. Mezi prsty jsem převaloval chladný a hladký kamínek, dokud jsem neusnul, ale cítil jsem z něj jen chlad. Vlhký chlad a hladkost. Uvědomil jsem si, že z něj vyzařovaly stejné kvality jako z podlahy kolem.

Další den mi zabralo, než jsem se dokázal postavit. Potom jsem hmatem prozkoumal své chladné vězení z hladkého kamene. Na omak bylo zřejmé, že jsem v nějaké přírodní jeskyni, protože takové nerovnosti a boule na tvrdém sklovitě hladkém kameni nemohly vytesat žádné lidské ruce. Řetěz byl přivázán ke kruhu uprostřed kulaté místnosti. Byl však dostatečně dlouhý, že jsem mohl udělat pět kroků všemi směry až k hladké stěně. Na jedné straně byl výklenek, kam jsem vždy sáhl do prázdna. Možná tu nebyly ani žádné dveře. Kromě toho tu byla má slaměná podestýlka uprostřed jeskyně a latrína naproti výklenku. Čas tu běžel svým vlastním tempem a já měl mnoho času přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně, že jsem skončil právě tady. Promítal jsem si své vzpomínky a obrazy. Udělal jsem si za chřestění řetězů několik koleček kolem cely a snažil se přijít na způsob jak odsud uniknout. Ale bez očí jsem nic neviděl. Ani magický zrak jsem nemohl použít, protože mi chyběl nástroj, kterým bych mohl vidět. Vzpomínal jsem jak slepý Omer poznal Galbira, který na sebe vzal Elkifovu podobu, aby mne ošálil a sebral mi Orobod. Omer musel přece nějakým způsobem vidět, když poznal pravou podobu věcí. Ale pak jsem si v mysli zobrazil Omera, jak jsem ho naposledy viděl v síni Otců a zjistil, že on na rozdíl ode mne nějaké oči měl. Sice jen bílé bělmo bez zřítelnic, ale přesto mohl zřejmě alespoň něco vidět. Nahmatal jsem opatrně své vypálené, strupy pokryté oční důlky a povzdychl si. Na svůj zrak jsem se spoléhat nemohl.

Najednou se z výklenku ozvaly kroky strážce. Přešel jsem do středu místnosti a posadil se. Strážce došel na okraj cely a položil na podlahu jídlo jako obvykle. Nic neřekl a měl se k odchodu.

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se ho. „Jak dlouho jsem tu?“

Neodpověděl a rychle odkráčel pryč. Pochopil jsem, že se mnou vůbec nechce mluvit a už jsem mu žádné otázky nepokládal. Najedl jsem se a přemýšlel, jak bych mohl uprchnout. Na kouzla jsem byl moc slabý a jídla jsem dostával jen tolik, abych přežil, ale nezískal sílu. Musel jsem čekat. Občas mne přemohla zlost na Galbira a Zarathara, za to, co mi udělali a přísahal jim pomstu. Ale bez očí nešlo použít magii Kruhu a Orobod jsem použít nemohl z bezpečnostních důvodů. Byl tu ještě Excalibur, který mne mohl zbavit okovů i strážce, pokud bych měl štěstí, ale co potom? Slepý půjdu z vězení, ale kam a kudy, když nevidím. Každý plán, který jsem dokázal vymyslet, prozatím ztroskotal na mé slepotě. Modlil jsem se před spánkem k Jedinému, aby mi dal možnost uprchnout z tohoto žaláře a Galbira jednou pro vždy dostihly jeho skutky.